ZDZI - 13.kapitola

14. října 2007 v 11:50 | Phoebe Esteban |  FF - Zamilovaná do zelenovlasého idiota
Opět další kus ZDZI, kterou jsem musela kvůli spoileru pozastavit...ale teď už to bude bez problémů;-)
---
Jupí!
Ok, Alice, nebuď příliš nadšená.
Nemáš k tomu důvod.
Láska je prostě úžasná.
Jsem zamilovaná.
Jo!

Nejradši bych se rozezpívala - což by nebylo moudré, zvláště co se mě týče, neumím totiž pořádně zpívat.
"A…pořád budu milovat Vaaaaanchu!" ječela jsem jak nejvýš jsem dokázala. Seběhla jsem do přízemí; nikdo tu nebyl, jenom já. Takže můžu být hlučná do té doby, než se někdo vrátí. Zpívala jsem na melodii od Whitney Hustona, přizpůsobila jsem si slova tak, aby vyhovovala mé nynější náladě…
Bylo těžké se ovládat, když se cítím tak úžasně!
"Doufááááám, že se k tobě život zachováááá…laskavě!" vřeštěla jsem a vklouzla přitom do kuchyně.
"Doufááááááám, že o mě budeš snííííííít!"
Rozrazila jsem dvířka u skříňky, našla svůj oblíbený hrnek, vhodila do něj sáček s čajem a zapla konvici.
"I přese všechno si přeji tvou Láááásku!"
"VŽDYCKY BUDU MILOVAT VAAAAAAAAAANCHU!" zakončila jsem svou píseň v obzvláště vysokém tónu. V duchu jsem si zatleskala. Znělo to sice jako vřískot spousty koček, ale komu na tom záleží? Moji náladu mi nemůže nic zkazit, jsem zamilovaná a to je to JEDINÉ NA ČEM ZÁLEŽÍ!
Vancha a já jsme…pár. To, o čem jsem snila tolik měsíců, počkat, tolik let. Čas tak rychle utíká, když je jeden ZAMILOVANÝ.
A on mě taky miluje…
Odmlčela jsem se a zadívala se ven z okna na zahradu, kde jsem se před několika dny s Vanchou vášnivě líbala. Ptáci ve větvích vesele štěbetali, slyšela jsem, jak po nedaleké silnici přejelo několik aut.
Venku svítí sluníčko a obloha je krásné modrá, bez jediného mráčku na obzoru.
Tedy až ne jeden, který vypadá jako ovce. Zajímavé.
"Co to proboha bylo za strašný rámus?" někdo vešel do kuchyně. Rázně jsem se otočila a spatřila Vanchu; mnul si oči a zeširoka zíval. Měl rozcuchané vlasy a tvářil se pobaveně a vesele. Myslela jsem, že jsem jediným člověkem v tomhle domě…
"Zpívala jsem si." Řekla jsem, jak nejdůstojněji to šlo, zakřenila jsem se, když kolem mě prošel.
"Jsi si jistá, že jsi to byla ty? A ne nějaká kočka nebo zatoulaný pes?" usmál se a opřel se naproti mně o pult. Unaveně se protáhnul.
Rozhodla jsem se jeho poznámku ignorovat a nejistě jsem vykoukla z okna, copak sluneční paprsky upíra nespálí? Světlo dopadalo přímo na Vanchu, ale jemu to očividně nevadilo.
"Ehm, Vancho?"
"Hmmm…?" pohrával si s pramenem mých vlasů a vůbec mým slovům nevěnoval pozornost.
"Vancho." Odstrčila jsem jeho ruku a upřeně se mu zadívala do očí.
"Jo?"
"Upíři. Na. Slunci. Shoří." Řekla jsem, naklonila hlavu na stranu a zadívala se na něj vševědoucím pohledem.
"Já vím."
Popuzeně jsem mu zašermovala před obličejem rukama, Vancha je ale uchopil, přitáhnul si mě blíž k sobě a zadíval se mi do tváře; nemohla jsem si pomoct a hloupě jsem se přitom uculovala.
"Nechci, abys mi tu shořel." Vzpurně jsem se mu zadívala do očí.
Jednou rukou mě objal v pase, druhou kolem ramen; povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou.
"Zapomeň na to." Naklonil se ke mně, skryla jsem úsměv, když…
Slyšeli jsme bouchnout přední dveře a okamžitě jsme od sebe odskočili; přesunula jsem se na druhou stranu kuchyně a začla se věnovat hrnkům, Vancha se zakřenil a opřel se zase o pult, ruce si složil za hlavu.
Utajení má přednost.
Dovnitř vešla Debbie, za sebou táhla Darrena; ačkoli se na ní zamračeně díval, obdařila ho žertovným pohledem a konečně ho pustila.
Vzala jsem ze skříňky další dva hrnky pro Debbii s Darrenem; s Vanchou jsem ani nepočítala - na podobné věci jako čaj je příliš necivilizovaný.
Debbie nás obdařila pohledem nikdo-mě-tu-nechápe a začala něco žvatlat; pořádně jsem jí neposlouchala a zachytila jsem až pár posledních slov.
"Takže jsme se potkali s několika vampirety a rozhodli jsme se rozjet akci, buď teď nebo nikdy, jinak vám Steve zase uklouzne; a my všichni přeci chceme…"
"Debbie!" skočil jí Darren do řeči. "Musíme zaútočit co nejdřív. Alice, jsou vampireti připraveni? A co záloha?" promluvil rozhodným hlasem. Přikývla jsem v odpověď na jeho otázku.
"Steve má přednost. Jinak tahle šance mine a bude po ní." Uzavřel svou řeč, nevšímal si našich pohledů a sáhnul po sušence. Cítila jsem, jak se vedle mě Vancha naklonil a položil Darrenovi otázku. "Myslíš si, že je Steve tady? Tady ve městě?" na několik vteřin se rozhostilo ticho, a pak Darren pomalu přikývnul, díval se přitom Vanchovi zpříma do očí. "Ano, Steve je tady. Vím to. Musíme ho najít, Vancho."
Vždycky jsem na Darrenovi obdivovala jeho schopnost vytrvat. Už je z něj skoro dospělý muž, ale v některých případech se pořád chová jako malý. Neznám žádné jiné dítě, které by bylo silné jako Darren a mělo tak pevnou vůli vytrvat až do konce.
Nalila jsem do hrnků mléko a jeden jsem poslala po pultu k Debbii, ta ho zachytila a začla zase mluvit.
"Darren se chce vrátit zpátky k panoptiku, potřebuje si promluvit s panem Topolem a mimo toho musíme si utřídit vše, co víme o tomhle Pánovi Vampýrů." Málem mi zaskočilo nad její strohostí; Vancha vypadal překvapeně a vrhal Darrenovým směrem znepokojené pohledy.
"Myslíš, že bude v pořádku?" zeptal se Vancha Debbie, v tom okamžiku vešel dovnitř Harkat a krátce nám všem zamával.
Debbie vážně přikývla, Vancha se obrátil na mě a já Debbii podpořila svým souhlasem. Povzdechnul si a přejel si rukou přes tvář, unaveně se usmíval.
"Půjdeme tedy do panoptika a potom…Zvážíme naše možnosti, předpokládám…"zvednul se a odcházel, ve dveřích se ještě zastavil. "Měli bychom vyjít co nejdříve."
"Fajn, až tam budeme, můžete si popovídat s Topolem a pak…" zmlkla jsem, netoužila jsem po tom větu dokončit.
Samozřejmě jsme všichni věděli, co bude potom, Darren s Vanchou budou pokračovat ve stíhání Pána Vampýrů, buď zabijí oni jeho nebo on je.
Nikdo z nás si to neuvědomil, ale klidně to mohlo být naposledy, kdy nás pět bylo takhle pohromadě.
Myslím si, že přátelství je jednou z nejdůležitějších věcí. Kde bychom teď s Debbií byly, kdybychom nedržely při sobě v dobrém i zlém? Kde by teď byli Darren s Harkatem? Darren s Vanchou?
Larten - jeden z lovců - na Darrena statečně dohlížel, zvládli spolu téměř nemožné. Debbiina a Darrenova láska vydržela od okamžiku jejich prvního setkání v obchodním centru. Vancha a já? Ode dne, kdy mě unesl, jsme podporovali jeden druhého - jestli tohle není ta pravá láska, tak už vážně nevím.
Smrt se ale chystala zničit naše pevné přátelství; smrt brzy zpřetrhá naše milostné svazky spolu s prchavým životem. Je to jen o tom, být tváří tvář smrti silný, smrti, která na nás toho rána upřela svůj temný pohled.
Smrt se stala hrozbou - ale pro koho? Nikdo z nás nemohl říct.
XXX
"Proč dámám neukážeš, jak si dokážeš jazykem olíznout nos?" mladý hadí chlapec nás s Debbií bavil svými kousky. Byl strašně roztomilý, plný elánu a štěstí. Debbie a já jsme mu tleskaly a smály se jeho roztomilým žertíkům.
Vancha se na malého, šupinatého chlapce otočil s otázkou. "Shancusi, vystupuje s panoptikem ještě pořad Truska?" zeptal se a prohrábnul si své zelené vlasy. Shancus přikývnul.
"Ano."
"Musím jí pak později navštívit." Zamumlal Vancha, stále si pohrával se svými vlasy. Poočku se na mě zadíval a já se na něj zamračila.
Harkat si stoupnul vedle Shancuse - vypadalo to téměř komicky, protože oba dva byli téměř stejně vysocí.
"Je pan Topol u sebe?" zeptal se a Shancus opět přikývnul a pokynul nám rukou. Šli jsme za ním, vedl nás mezi stany, karavany, táboráky…Několik členů panoptika na nás radostně mávalo, když jsme je míjeli.
Nakonec jsme dorazili k velkému, bílému a zaprášenému karavanu. Hádám, že pan Topol bude uvnitř.
Vedle karavanu byl ještě jeden stan, ten patřil Evrovi a Merle - Shancusovým rodičům, kteří byli rádi, že nás zase vidí.
Zatímco jsme čekali před karavanem, všimla jsem si, jak Evra něco Vanchovi šeptá; nebyla jsem si jistá, o čem se baví ani jestli je to vhodné pro moje uši.
Když Evra odešel, stoupla jsem si blíž k Vanchovi. "Co se děje?"
Vancha ztišil hlas. "Sledují panoptikum." Pomalu jsem přikývla a plaše se na něj zadívala. "Myslíš, že to je…"
"Leonard?"
"A?"
"Ano, spolu s vampety a vampýry. Pojďme." Řekl, když pan Topol otevřel dveře a mávnutím ruky nás pozval dál.
Dostalo se nám od Hibernia Topola vřelého přivítání; jeho jméno se k němu skutečně hodilo. Laskavý majitel panoptika se přivítal s Vanchou, Darrenem a Harkatem, pak se otočil na mě s Debbií.
"Debbie, Alice, jsem rád, že vás poznávám. Jenom mě mrzí, že je to za takových nepříjemných okolností." Narážel tím na válku Jizev, ve tváři bolestný výraz.
"Potěšení je na naší straně." Odpověděly jsme. Ustoupil stranou a my si sedli na předem připravené židle; měla jsem pocit, že o našem příchodu věděl.
Když jsme se všichni usadili, Hibernius zaujal místo nejblíže Darrena. Naklonil se k němu a s úsměvem promluvil.
"Darrene, doufal jsem, že mě navštívíš. Věděl jsem, že se vyléčíš a přijdeš sem."
"Už je to vpořádku." Zašklebil se Darren.
Vancha přerušil jejich žertování a dal o sobě rázně vědět. "To už by stačilo, teď se pusťme do práce. Věděl jste, co se stane na tom fotbalovém stadionu, viďte?"
"Měl jsem jisté podezření." Řekl pan Topol, jen stěží přitom pohnul rty. Věděla jsem, že si nepřeje, aby ztratil během konverzace pevnou půdu pod nohama.
"A přesto jste tam nechal Darrena bezohledně jít? Dovolil jste, aby jeho přítel zemřel?" protestoval Vancha.
"Nemůžu za to, co se stalo." Zněla jeho odpověď, když na to Vancha nic neříkal, pokračoval pan Topol dál. Darren s Harkatem sledovali pozorně celý rozhovor, Debbie a já jsme se snažili udržet si o všem přehled.
"Vyšly najevo jisté okolnosti, není mi souzeno zasahovat do věcí osudu. O tom jsme se už ale bavili, Vancho. Dokonce několikrát."
"A já s tím stále nesouhlasím." Zabručel Vancha. "Kdybych měl tu moc znát budoucnost, použil bych jí, abych pomohl těm, na kterých mi záleží. Měl jste nám tenkrát říct, kdo je veskutečnosti Pánem Vampýrů; kdybyste nás varoval, Larten by teď byl naživu."
"Ne." Povzdechnul si pan Topol a opřel se o opěradlo židle; nechtěl, aby se do rozhovoru vtahovalo jeho dlouholeté přátelství s Lartenem. "Larten by zemřel tak jako tak. Okolnosti by se změnily, ale jeho smrt byla nevyhnutelná. Nemohl jsem tomu zabránit." Jeho argument zapůsobil a Vancha to musel uznat. Pan Topol se nyní obrátil na Darrena, Harkata a Vanchu a začal s nimi probírat jejich poslání; společně s Debbií jsme se rozhodly dál neposlouchat. Stejně jsme nic z toho nepotřebovaly vědět.
Nechápu, co je špatného na vyzrazení budoucnosti, souhlasím s Vanchou, kdybych já dokázala předpovídat budoucnost, využila bych toho, abych mohla pomoci těm, na kterých mi záleží. Ale možná, že jsou věci, kterým ostatní nerozumí. Věci, které obyčejný člověk nemůže pochopit.
Podívala jsem se na Debbii, snažila se sledovat Darrenovu, Harkatovu a Vanchovu konverzaci s panem Topolem. Rozebírali, co by se v budoucnu mělo udělat. Zní to děsivě.
Zachytila jsem něco o jezeru Duší, nějakém chlápkovi, který se jmenoval Kurda, a pak něco o Pánovi Stínů. Další žvásty.
Pak něco o zničení klanu, o Vanchově smrti…
COŽE?
To mě vytrhlo ze zadumání. Z tváře se mi pomalu vytratila všechna barva, zmateně jsem zamrkala.
Vancha že by měl zemřít?
"Takže podle tebe zemřu, ať už vyhrajeme nebo ne?" řekl Vanchu pomalu, byl nepřirozeně klidný. Možná zemře během příštích osmačtyřiceti hodin, ale komu na tom záleží?
Mně.
Sakra! Děsím tím sebe samu.
Přestaň s tím, Alice.
On přece nezemře.
Nebo ano?
Nevím o tom, že by se Topol někdy mýlil…
"Je předurčeno, že tě zničí Pán Stínů." Řekl Hibernius smutným hlasem.
Rozhostilo se ticho, které prolomil až Harkat. "Kdo je vůbec Pánem Stínů?"
"Je to krutý vůdce, který zničí svět až skončí válka Jizev." Odpověděl pan Topol.
Otočil se k Vanchovi a něco mu říkal, ale já ho jen stěží vnímala.
Takže - Vancha zemře?
Jsem tím vším pořádně zmatená; je toho příliš, než abych to dokázala přijmout. Přesto jsem tomu nemohla uvěřit, i když Topol má pravděpodobně pravdu.
Už žádný Vancha.
Sakrasakrasakrasakra.
Sedla jsem si stranou od povídající skupinky, nikdo z nich si toho nevšimnul.
Hlavu jsem složila v dlaních.
Cítil jsem na sobě Debbiin pohled, když jsem vzhlédla, vzpurně jsem se jí zadívala do očí.
Jak jsme se tak na sebe dívaly, pocítila jsem, že ať se stane cokoli, Debbie tu bude vždycky pro mě a já pro ni.
Chystala jsem se něco říct, když sem zvenčí dolehnul pronikavý řev.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 molly molly | 14. října 2007 v 12:28 | Reagovat

hezký

2 agent 007 agent 007 | 14. října 2007 v 12:36 | Reagovat

chjo to bude smutný

3 agent 007 agent 007 | 14. října 2007 v 12:36 | Reagovat

:(

4 super super | 14. října 2007 v 12:39 | Reagovat

jé 2.komentík    jjjjjjjjjjj   je to hezky a super   a komu patřil ten řev??

5 super super | 14. října 2007 v 12:40 | Reagovat

tak o 3 minuty ne

6 Epona Epona | 14. října 2007 v 12:47 | Reagovat

ouuuu

7 Rarin Rarin | 14. října 2007 v 15:20 | Reagovat

SUPER, ale stejně bych rači CHL =(

8 Placka Placka | 14. října 2007 v 16:15 | Reagovat

je to hustýýýýýýýýýý, ale taky bych radši CHL

9 digi digi | E-mail | 14. října 2007 v 16:50 | Reagovat

JA CHCI CHL!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!:o(

10 katzenka katzenka | Web | 14. října 2007 v 17:35 | Reagovat

masec:D už se to začíná proplítat s 11 dílem ne?

11 Jokolo Jokolo | 14. října 2007 v 17:52 | Reagovat

a vo jakym stadionu to mluvili? a taky by mě zajímalo,kde je kurda a kdo je pán stínů. tak se přece menuje 11. díl, ne? Lord of the shadows.

12 Antionette Antionette | Web | 14. října 2007 v 18:40 | Reagovat

lepší to bylo,když Vancha a Alice spolu ještě nebyli....

13 terik terik | E-mail | 28. prosince 2007 v 22:55 | Reagovat

cože vancha by měl zemřít?to už ten autor přehání stačí snad Larten ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.