CHL - 10 2/2

29. října 2007 v 15:40 | Phoebe Esteban |  FF - Chuť lásky
Vedle.
Hodil jsem další.
Vedle.
Slyšel jsem za sebou žbletnutí, otočil jsem se a díval jsem se do chladných, žlutohnědých očí, dychtících po krvi. Byl to nejmenšíkrokodýl z těch tří. Rychle jsem se ohnal kopím a kířil jsem mu na oči; krokodýlse rychle zanořil. S bušícím srdcem jsem znova vrhnul kus větve.
Vedle.
Strašně debilně a neuváženě vedle.

Nejenže větev netrefila značku, ale trefila něco, co jsem trefit nikdy nechtěl. Poslední obří krokodýl, který spal pod stromempomalu otevřel oči skousl větev, kterou jsem ho trefil do hlavy."Promiň," zašeptal jsem slabě, ačkoliv jsem dobře věděl, že omluvy na nic nebudou (jen se budu cítit líp).
Dvě žblunknutí zezadu. Dva krokodýli se vynořili a prohlíželi si mě. Skousljsem si ret a hodil jsem poslední klacek, a modlil jsem se ke kterémukoliv bohovi, který poslouchal, aby to -
Prásk.
Značka sletěla na zem. Skoro se mi chtělo spustit oslavný tnec - ale to jsem nemohl, protože bahno už jsem měl po kolena a zezadu se blížili tři hladoví krokodýli. V pohodě. Ne zrovna nejlepší čas na tanec.
S ohromným úsilím jsem vytáhl nohy a vydal jsem se kupředu s přáním, aby mě krokodýli nesledovali; snažil jsem se dostat k osamělému ostrůvku.
Pak mi něco přeletělo před obličejem, a já se zarazil. Byla to světluška. Upíři v Hoře vypustili světlušky. Chytil jsem jí do zablácené levé ruky a nadšeně jsem se usmíval. Byla tak křehká a drobná - a tak zářivá! Rychle jsem jí přestěhoval do nového domova - Vanezovy klícky. Zářila a vesele poletovala. Měl jsem chuť jí říkat Fred, ale udržel jsem se, abych nezranil city zvířátka (o hmyzu nic nevím, tím méně o jejich pohlaví).
"V úphpdě, tam jseš v bezpečí, maličká. Postarám se o tebe"utěšoval jsem světlušku - ne že bych jí chtěl nějak potěšit, ale necítil jsem se tak nervózně, když jsem si měl s kým povídat.
Došel jsem k ostrůvku, nejbezpečnějšímu místu, pokud tam nezamíří i krokodýlové. Zhluboka jsem se nadechl, cítil jsem se bezpečněji, když už jsem se netopil, a s výdechem jsem zaklonil hlau, abych se podíval, proč se to tu tak rozzářilo.
Zalapal jsem po dechu.
Ani nevím, proč mě to tak překvapilo - prostě mě to tak uchvátilo, že kdyby se mi krokodýl rozhodl ukousnout ruku, nevšiml bch se toho, a vlastně by mi to bylo jedno. Vlastně by mi ani nevadilo zemřít na takovém místě. Nedá se říct, že by bylo krásné, protože to by bylo vážně nedorozumnění. Byl to ten nejsilnější pohled, který jsem v celém životě zažil.
Rozsypané hvězdy. Tak se to dá nejlp popsat. Ale nebyly to hvězdy, co bylo na obloze. Byly to světlušky. Masa svtolušek kroužící přímo nade mnou, osvěcující temnou, mlhavou oblohu a vrhající světlo nad moře bahna.Jedna slétla níž a zastavila se na ostrůvku - chytil jsem jí a strčil jí do klícky k té první. Usmál jsem se na ně a úplně jsem zapomněl na nebezpečí.
Ještě jednou jsem se podíval nad sebe a pak jsem se soustředil na svou Zkoušku. Vzhledem k tomu, že na mě krokodýli ještě nezaútočili, se buť toulali kolem, nebo se hádali, kterou část ze mě sežerou jako první. Při té myšlence mi přejel mráz po zádech a rychle jsem začal hledat další světlušky.
Na kmenu jedle jsem našel celou dvojici, hned jsem jí hodil do klícky. Nějak mi připomněli Vaneze a Seyla. Zvláštní, jak už mi nevadí Vanezova zvrhlost. Možná proto, že jsem si zvykl a Seyla, a taky kvůli tomu, co mi řekl - nebo co mi řekl o Vanezovi Gavner. Ať už je to jakkoliv, Vanez už mi nelezl na nervy.
Byl jsem z něj tak vyděšený, když jsem ho prvně potkal - nenáviděl jsem, jak mě líbal, nenáviděl jsem, jak podváděl ostatní, a nenáviděl jsem ho, protože byl prostě tak...tak perverzní a sexy a sebevědomý. Ale přes to všechno moje slabost pro něj rostla a rostla. Dokonce jsem se dostal do bodu, kdy přerostla všechnu tu nenávist. Zbožňoval jsem jeho oči. Zbožňoval jsem jeho úsměv. Zbožňoval jsem jeho přátelskost, a jak se o mě staral. Zbožňoval jsem tak, že to slova nevyjádří, jak se mě dotýkal. Ale to jen tak okrajově. Nemíním dát nikomu ani trochu najevo to, že se mi líbí.
Myšlenky na Vaneze mě dostaly do úplně jiného světa, a já si uvědomil právě včas, kdy dva krokodýli vylezli na břeh u stromu a jeden z nich po mě chňapnul. skočil jsem a výhružně jsem máchnul kopím. Ucouvnul jsem, o něco jsem zakopnul a na něco jsem spadl. Na něco placatého. A šupinatého. A živého. To nebylo dobré...!
Skočil jsem dopředu a něco po mě zezadu chňaplo a roztshlo mi to opasek.Zezadu po mě šel táta rodiny a máma s dítětem zepředu. Super. Přesně to jsem potřeboval. (Pokud si to neuvědomujete, tohle byla ironie)
Uskočil jsem do strany, jednu větev jsem použil jako oporu, a se šplouchnutím jsem dopadl do bahna.
V bahně jsem uviděl jednu světlušku - zvedl jsem jí a rychle vecpal do klícky, kde štastně zamávala křídly. Než jsem se začal potápět, vykročil jsem a mířil jsem dál od ostrůvku a krokodýlí rodinky.
Počet světušek se rychle zvýšil o dalších pět. Celkový počet - 10. Ještě pět a můžu hvízdnout na píšťalku. (Vandža mi jí dal, abych hvízdnul, až dokopnčím Zkoušku -kdybych zahvízdal dřív jen proto, aby mě zachránili, unamenalo by to pro mě smrt) Nejmenší krokodýl se ke mě rychle blížil - zacouval jsem do hlubšího bláta a začínal jsem se nořit.
Najednou jsem se začal topit - a rychle. Úplně jsem zapomněl, jak mi Vanez vyprávěl, že některé části bažiny prostě "nasávají" lidi - jsou tam nějaké druhy vírů a když se do nich dostanete, už nevylezete. A protože jsem couval, přímo jsem se do jednoho dostal. Zaklel jsem, když se mi vír mlel kolem boků a snažil se mě vcucnout a krokodýli ke mě spěchali, aby o mě náhodou nepřišli. Bodnul jsem do nejvěšího krokodýla, a trefil jsem se mu do čelisti. Zahvízdal a snažil se ho zbavit zvednutím tlamy - ale kopí drželo pevně, zatímcp já se potopil až po hruď.
Natáhl jsem pravou ruku ad sebe, aby se i neutopila klícka. Světlušky jsou hrozně křehký hmyz a pod nánosem bahna by se hned utopily. Měl jsem bahno v úrovni krku a krokodýl se topil se mnou. Hvízdal a chroptěl a krvácel - zčalo mi ho být líto; úplně jsem zapomněl, jak se mě před chvilkou snažil sežrat. Potopila se mi hlava - už jsem nic neslyšel a vzdal jsem to.
Takže nakonec se utopím. Aspoň Vanez nenajde po příchodu moje znetvořené ostatky.
Držel jsem ruku na vzduchu a dopřával jsem světluškám poslední chvilky,než se utopí se mnou. Snažil jsem se vytrhnout kopí z krokodýla, aby se aspoň on dostal pryč - ale ten se mohl zbláznit a bolestí škubal hlavou. Vlastně ten šestimetrový plaz škubnul hlavou tak moc, že mě to vytáhlo z bahna a přehodilo vzduchem. Ztratil jsem kopí, ale klícky jsem se držel pevně, a připravoval jsem se na dopad do bahna - ale to se nestalo. Místotoho mi ostré dlouhé větve poškrábaly hruď a obličej, když jsem vrazil do jedle.
Dopadl jsem zhruba do půli stromu a můj dopad otřásl celou jedli. Destíky světlušek vyletěly do vzduchu a zaplnily vzduch kolem mě. Sice mi ještě slzely oči, ale zbylo mi tolik pudu sebezáchovy, abych chytil posledních pět světlušek a strčil je do klece. Pořád jsem tomu nevěřil, jak se to stalo rychle - podíval jsem se do bažiny, kde krokodýlice s mládětem pomáhali tátovi. Podíval jsem se na světlušky a spočítal jsem je - 1,2,3...15!
HVÍÍÍÍÍÍÍZD!
Z posledních sil jsem fouknul do píšťalky a srdce mi plesalo radostí. Udělal jsem to - zvládnul jsem to! Pořád jsem hvízdal, dokud se o pět minut neobjevili Vanez, Vandža a Paris a pomohli mi ze stromu.
Poté, co mě Vanez objal svým "Jsem na tebe TAK hrdý!" objetím a úplně se o mě zamazal, zasmál se a prohlásil,"Tvoje nádherné vlasy jsou v háji!"
Dotkl jsem se vlasů, abych pochopil, o čem mluví - měl jsem je úplně obalené černým tuhým bahnem, kousky větviček a lístků. Ušklíbl jsem se,"Vážně. Musím se pořádně umýt."
"Chceš s tím pomoct, mazlíčku?" ušklíbl se, sklonil se a olízl mi zašpiněný krk. Vykroutil jsem se z jeho dosahu a hravě jsem si ho prohlížel.
"Ne, díky. Budu v pohodě. Jen potřebuju něco pořádného k jídlu - a dlouhou, přjemnou sprchu."
-------------------------------
Vešel jsem do svého pokoje, sušil jsem si vlasy hrubým ručníkem, žaludek plný chleba, polévky a krve. Začínalo mi pomalu docházet, že jsem udělal čtvrtou Zkoušku - to mě těšilo ještě víc. Ani mě nepřekvapilo, když jsem objevil Vaneze sedět na kraji mé dřevěné, tvrdé postele (Seba se mi pořád snažil najít nějakou slušnou rakev, protože tu poslední jsem si zničil při výbuchu vzteku při té hádce před Zkouškou s meči) - řekl, že si se mnou chce popovídat o té Zkoušce, až se dám do pořádku.
Zakřenil se na mě a naznačil, ať si mu sednu na klín. Vyplázl jsem na něj jazyk, a sedl jsem si vedle v bezpečné třiceticentimetrové vzdálenosti.
"Tak jak se cítíš? Líp?"
"O hodně," usmál jsem se, dosušil jsem si vlasy a přehodil si ručník kolem krku."Pořádně jsem se nacpal, osprchoval, a konečně jsem to ze sebe dostal. A už ani nesmrdím jako ty hnusné močály."
"A tvé oslnivé platinové vlasy jsou zase v normálu."
"To taky," zasmál jsem se, když se Vanez naklonil a oběma rukama mi projel vlasy. Zavřel jsem oči a užíval jsem si doteku jeho dlouhých jemných prstů. Bože, jak mi při Zkoušce chyběl - a přesně vím jak, myslel jsem na něj snad víckrát než na možnost smrti. Je to snad špatné, zamilovat se pro tohohle muže? Je to takový hřích? Je to vážně tak nechutné, je to tak špatné, tak nelidské? Je to zločin, zamilovat se do něj? Je tu důvod, proč bych nemohl? Protože jediná věc, která by mě mohla zastavit, je moje hrdost - a dokonce i ta se roztříštila, když mi Vanez začal olizovat pravé ucho. Jeho ruce mi sjížděly po zádech, níž a níž - sjely pod kalhoty, pořád níž -
Hlasitě jsem zasténal a vytrhl jsem se mu ve snaze zůstat při smyslech. Jeden další dotyk a už bych to nedokázal. Vanez si mě prohlížel se zvláštním leskem v oku - díval jsem se na něj, ne zrovna vylekaný, ale nedokázal jsem dělat nic jiného. Vanez vypadal zvláštně vážně, jak jsem ho ještě neviděl - zase se neklonil blíž a zašeptal mi do ucha,"Chci tě teď hned, Kurdo...."
"Vanezi, ne...!" vyjekl jsem, když mě zatlačil dolů na tvrdou postel - syknul jsem, když jsem se praštil hlavou o dřevo, zatímco Vanez se vyškrábal na mě a rychle dýchal. Sklonil hlavu a pomalu mi olízl krk, dostal se až k uchu a slabě mě kousnul.
"Strašně mě vzrušuješ, Kurdo...." zavrčel a políbil mě - líbali jsme se neskutečně dlouho a já se tomu naprostopoddal. Mezitím mi Vanez šikovně rozepnul košili - najednou jsem si uvědomil, kam tohle míří, a násilím jsem zavřel pusu a ukončil polibek.
"Vanezi, prosím, ne -"
"Slibuju, že ti neublížím...prosím...dovol mi..."
Lehl si na mě a dotkl se mě nahou hrudí. Kontakt kůže na kůži ve mě vyvolal neskutečné pocity - jeho horká, jemný kůže se otírala o mojí. Zalapal jsem po dechu a nahlas zasténal, po páteři mi přebíhal mráz a v dolní části těla jsem cítil pocity, jaké jsem ještě nikdy neokusil. Držel jsem se, i když mi to stěžovala touha po uspokojení.
"Nech mě...! Prosím!"
Odstrčil jsem ho,ale on mě jen popadl za zápěstí a přišpendlil mi je nad hlavou. Nohama mi roztáhl moje nohy a zaklekl je. Teď jsem neměl jak ho zastavit - byl o hodně silnější než já, a teď nade mnou měl úplnou kontrolu.Volnou rukou mi přejel po hrudi a hladil mě, jako bych potřeboval víc vzrušení. Dolů po hrudi, dolů, přes břicho, dolů, dolů, pod opasek, pod oblečení, dolů, dolů, ještě níž...Zaklonil jsem hlavu v těžko popisovatelném pocitu - něco mezi nekonečnou rozkoší a hladek po něčem, po čem jsem ještě nehladověl.
Než jsem se stačil ovládnout, zakřičel jsem tak nahlas, že se Vanez zarazil a vytáhl ruku ven. Zamračil se, když na mých tvářích uviděl slzy - a povzdechl si. Já byl stejně překvapený, nevěděl jsem, kde se tam ty slzy vzaly - Vanez zamručel a posadil se, pustil mi zápěstí, dal si obličej do dlaní a zavrtěl hlavou. Pak mi prstama setřel slzy a omluvně se kousl do rtu.
"Omluvám se. Nechctěl jsem...já jsem..."
Zase zavrtěl hlavou a vypadal provinile a naštvaný sám na sebe.
"Nevím, co to do mě vjelo, je mi to líto...to...bylo to instinktivní. Zapomeň na to. Prosím. Je mi to líto. Vážně."
Nastalo trapné ticho, když vstával z postele a nechal mě tam ležet a lapat po dechu.
"No, já...uvidíme se u knížat...za dvě hodiny nebo tak....dobře?"
Dýchl stejně rychle jako já, ale pomalu se uklidňoval. Rozpačitě se usmál, kousek couvnul, otevřel dveře a rychle zizel na chodbu a já tam zůstal nevysvětlitelně neuspokojený a odmítnutý.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Wontik Wontik | 29. října 2007 v 16:06 | Reagovat

Nj Vanez :D

2 molly molly | 29. října 2007 v 16:25 | Reagovat

hustý :)

3 dea dea | 29. října 2007 v 16:52 | Reagovat

mazeeec,brzo kurdu dostane

4 Kleo Kleo | 29. října 2007 v 17:10 | Reagovat

Krásná kapitola.

Jak tam Kurda blbnul s těma krokoušema a světluškama. XD A Vanez...

No ten konec... Chudák Kurda, že zůstal "neuspojený a odmítnutý" a Vanez, že se asi teď někde užírá.

Doufám, že nepotká cestou ke knížatům Miku a ten ho lehce...využije jeho situace... Ježiš. Já mám ale bujnou fantazii XD

Takže těšim se moc na další kapitolu.

5 Kaaaja Kaaaja | Web | 29. října 2007 v 17:14 | Reagovat

Wonti, jaké nj Vanez? :D

Náhodou.. dobroš díl. :D

6 Rarin Rarin | 29. října 2007 v 17:58 | Reagovat

Rychle pokráčko!!! =O

7 Silmarilien-Palantírilien Silmarilien-Palantírilien | E-mail | Web | 29. října 2007 v 18:11 | Reagovat

nic proti zkouškám :D kurdovo hračičkování si se světluškami a krokodýlky bylo skvělé, ale... vanez je zkrátka lepší :D:D:D

8 Placka Placka | 29. října 2007 v 18:25 | Reagovat

je mi líto kurdy "neuspokojený a odmítnutý" ..... ale souhlasim se Sil, Vanez je prostě lepší............:-D

9 katzenka katzenka | Web | 29. října 2007 v 19:00 | Reagovat

pěkne dlouha kapitola:D ae pekna:D

10 líza líza | 29. října 2007 v 20:20 | Reagovat

Super kapitolka!!!A taky souhlas se Sil     =)

11 Lynx Lynx | Web | 29. října 2007 v 21:42 | Reagovat

Je super, že jsou teď kapitolky tak rychle za sebou. Jen tak dál =)

12 Tigie Tigie | 30. října 2007 v 7:37 | Reagovat

Kurda by si měl dát krokouše do znaku (jestli nějaký má), vždyť mu zachránil život :-) Už se těším na další díl, možná ho Vanez konečně dostane (Kurdu, ne krokodýla :-) )

13 milan.ji milan.ji | Web | 30. října 2007 v 11:35 | Reagovat

doufám, že si někdo přečte můj koment

14 Lilith Lilith | 30. října 2007 v 15:16 | Reagovat

Velice se mi líbí, že sem ty kapitoly dáváte tak brzo za sebou....jen tak dál!!!

15 yasmína yasmína | 30. října 2007 v 16:51 | Reagovat

hej daaal

16 Míňa Míňa | E-mail | Web | 30. října 2007 v 18:01 | Reagovat

hle něco mě napadlo... není náhodou CHL napsaná i z Vanezova pohledu?? By to mohlo možná bejt zajímavý... a jinak "ryhleeee daaal pls! ..!" ...!

17 Arcos Arcos | E-mail | 31. října 2007 v 14:38 | Reagovat

pls prelozila by ssi 11 darrena shana uz se moc tesim az zacnes moc dekuji

                            s obdivem Arcos

18 Kikina Kikina | Web | 31. října 2007 v 21:15 | Reagovat

jůůů super!! vážně bezvadný :)))... už se těčšim na další díl :)))

19 Rarin Rarin | 1. listopadu 2007 v 14:03 | Reagovat

Kdy bude pokráčko??

=)

20 Anea Anea | E-mail | 2. listopadu 2007 v 17:26 | Reagovat

Chudáček Vanez...A Kurda "neuspokojený"...

21 Rarin Rarin | 3. listopadu 2007 v 15:58 | Reagovat

Vaneze je mi trochu líto

22 Anea Anea | E-mail | 8. listopadu 2007 v 15:27 | Reagovat

Kdy bude pokračování?

23 Any Any | 8. listopadu 2007 v 21:31 | Reagovat

My chceme pokráčko, my chceme pokráčko!!!

24 terik terik | E-mail | 29. prosince 2007 v 1:51 | Reagovat

jžš je to super:-DVanez je prostě talent:-D a chudáček kurda odmítnutý a neuspokojený:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.