Srpen 2007

10 - 14.kapitola 2/2

31. srpna 2007 v 8:26 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Po jídle jsem se domlouvali, co budeme dělat dál. Spits nevěděl nic o Chrámu Frašky. Ani za ty dlouhé roky nepotkal jediného člověka. Pověděl Harkatovi, že draci obvykle přilétají z jihovýchodu. Lidička tvrdil, že bychom se měli vydat tím směrem, i když nedokázal říct proč - prostě měl takový pocit. Protože mě to bylo celkem jedno, souhlasil jsem s jeho výběrem a rozhodli jsme se, že vyrazíme v noci pod rouškou tmy na jihovýchod.
"Vemete mě s sebou, že jo?"zeptal se Spits dychtivě."Cejtil bych se hrozně, kdybyste šli beze mě."
"Nevíme, do čeho jdeme," varoval Harkat ex-piráta."Mohl bys tím...ohrozit svůj život."
"To je fuk!" rozesmál se Spits."Nebude to poprvý. Pamatuju si,když Prince o'Pariahs vplul do pasti na čínském pobřeží..."
Když se Spits rozpovídal o svých pirátských dobrodružstvích, nebyl k umlčení.Vyprávěl nám divoké a lechtivé příhody o loupení a o bitvách, kterých se zúčastnil. Přitom urskával poteenu a jak se den chýlil ke konci, mluvil pořád hlasitěji a jeho příhody byly o hodně divočejší - měl pár extra šťavnatých příběhů o tom, co se občas dělo, když opouštěli pobřeží! Když slunce začalo zapadat,pomalu usnul, schoulil se do klubíčka vedle ohně s téměř prázdným hrnkem přitisknutým k hrudi.
"Výrazná osobnost," zašeptal jsem a Harkat se ušklíbnul.
"Je mi ho líto,"řekl."Být tu sám tak...dlouho musí být děsivé."
"To jo,"souhlasil jsem, ale ne tak úplně upřímně."ale je na něm něco divného, nezdá se ti? Necítím se dobře, když tak nápadně těká očima, když lže."
"Taky jsem si všiml,"kývl Harkat.Pořád povídá nějaké lži - včera v noci...povídal, že byl zasnoubený s japonskou princeznou - ale jen...když mluví o práci na Prince of Pariahs, tak má...opravdu divný pohled."
"Co myslíš, že skrývá?" zeptal jsem se.
"Netuším,"odpověděl Harkat."Asi na tom ani nezáleží...v okolí žádné pirátské lodi nejsou."
"Aspoň jsme ještě žádné neviděli," zakřenil jsem se.
Harkat si prohlížel spícího Spitse - ze spaní slintal - a pak tiše řekl,"Můžeme ho tu nechat, jestli...chceš. Bude spát celé hodiny. Když teď odejdeme a půjdeme...rychle, nikdy nás nenajde."
"Myslíš, že je nebezpečný?" zeptal jsem se.
Harkat pokrčil rameny."Mohl by být. Ale musí existovat důvod...proč ho sem pan Sudd zavedl. Asi bychom ho měli vzít s sebou. I se sítí."
"Síť určitě," souhlasil jsem. Pak jsem si odkašlal a dodal jsem,"Taky je tu jeho krev. Budu potřebovat lidskou krev - a to brzo."
"Napadlo mě to,"řekl Harkat."Proto jsem ho taky...neodrazoval od pití. Chceš si jí vzít teď?"
"Možná bych měl počkat, až se vzbudí, a poprosit ho,"navrhnul jsem.
Harkat zavrtěl hlavou."Spits je podezíravý. Myslel si, že jsem démon."
"Démon!" rozesmál jsem se.
"Řekl jsem mu, co vlastně...jsem, ale neposlouchal. Na konci jsem se ho snažil přesvědčit, že...jsem neškodný démon - skřítek. Taky jsem se ho ptal na upíry. Věří v ně, ale myslí...že to jsou ďábelská stvoření. Prý by probodl kůlem srdce prvnímu...na kterého by narazil. Myslím, že by ses z něj měl napít...ve spaní a nikdy mu neříkat...co jsi vlastně zač."
Nelíbilo se mi to - neměl jsem žádný problém napít se tajně z někoho cizího, ale občas jsem se musel napít z někoho známého a vždycky jsem žádal o dovolení - ale v duchu jsem děkoval Harkatově zjištění.
Připlížil jsem se ke spáči, odhrnul jsem mu nohavici z levé nohy, pravým prostředníkem jsem nařízl kůži, sklonil jsem hlavu a nasál jsem.Krev měl řídkou a zředěnou alkoholem - za ty roky musel vypít spousty poteenu a whisky! - ale spolkl jsem jí.Když jsem se napil dost, ještě jsem počkal, až mu přestane téct z rány krev. Ještě jsem mu to místo očistil a stáhl nohavici.
"Lepší?" zeptal se Harkat.
"Jo,"říhl jsem si."Nerad bych z něj pil často - v žilách má víc poteenu než krve! - ale vrátí mi to sílu a příštích pár týdnů budu v pohodě."
"Spits se do rána nevzbudí," poznamenal Harkat."Budeme muset počkat...na zítřek, pokud nechceš...risknout vyrazit ve dne."
"S draky nad hlavou?Ne, díky! Stejně nám další den odpočinku neuškodí - pořád se vzpamatovávám z posledního setkání s drakem."
"Mimochodem, jak jsi to udělal...že tě pustil?" zeptal se Harkat, když jsme se uložili ke spánku."A proč...odletěl a nechal nás na pokoji?"
Zavzpomínal jsem na to, jak jsem křičel na draka, ať mě pustí. a řekl jsem Harkatovi, co se stalo. Nevěřícně na mě zíral, tak jsem jen mrknul a řekl jsem,"Vždycky jsem si dokázal poradit s hloupými zvířaty!" Dál jsem to nerozebíral, i když mě drakovo záhadné chování zaskočilo stejně jako Harkata.

10 - 14.kapitola 1/2

29. srpna 2007 v 8:48 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Když jsem otevřel oči, ležel jsem v síti. Myslel jsem, že jsem zpátky v Circo Mostruoso. Otočil jsem se, abych pověděl Harkatovi o svém zvláštním snu - plném černých panterů, obřích ropuch a draků - ale zjistil jsem, že jsem v nějaké chatrné boudě. Nedaleko stál nějaký divný chlápek, pozoroval mě zapadlýma očima a prsty přejížděl po noži.

Otázky a odpovědi

28. srpna 2007 v 19:33 | Phoebe Esteban |  Blog
Protože občas najdu u starších článků v komentech nějakou otázku a nejsem si jistá, jestli si ten člověk přečte mou odpověď (a e-mailem neodpovídám), tady se můžete v komentech ptát, na co chcete (ohledně Shana, blogu, knih, příběhu...)
Samozřejmě i tady platí zákaz spoilerů;-)
Na všechny dotazy se pokusím odpovědět co nejdřív:-)

10 - 13.kapitola 2/2

27. srpna 2007 v 7:59 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Chtěl jsem instinktivně uhnout, ale zůstal jsem vedle Harkata a namířili jsme vesla. Drak tentokrát neuhnul, ale sletěl ještě níž a vrazil do nás hlavou a rameny. Útočili jsme na něj vesly, ale jen se neškodně svezla po tvrdých šupinách a nezpůsobila nejmenší škodu.
Drak narazil do voru. Síla nárazu nás shodila z voru hluboko pod vodu. Vyplaval jsem a bezhlavě jsem prskal vodu. Harkat byl několik metrů ode mě."Musíme se...dostat na vor!" zavolal.
"To nemá cenu!" křikl jsem a ukázal jsem na zbytek voru, který se rozlámal na kusy. Drak letěl zpátky nahoru kolmo od hladiny. Doplaval jsem k Harkatovi a vyděšeně jsme pozorovali létajícího plaza.
"Na co čeká?" vyjekl Harkat."Jsme mu vydáni na milost. Proč nás...nedorazí?"
"Vypadá to, že se nafukuje," poznamenal jsem, protože drak zavřel tlamu a nasál vzduch čenichem."Skoro, jakoby se připravoval..."Zarazil jsem a úplně jsem zblednul."U Charny!"
"Co?" křikl Harkat.
"Zapomněl jsi, čím jsou draci pověstní?"
Harkat se na mě zmateně díval a pak mu to docvaklo."Chrlí oheň!"
Podívali jsme se drakovi na hruď, která se neustále zvětšovala."Pořádně ho sleduj,"řekl jsem a chytil jsem se Harkatova hábitu."Až řeknu "pod vodu", poplaveš co nejrychleji ke dnu a zůstaneš pod vodou, dokud ti nedojde dech."
"Pořád tu bude, až vyplaveme,"namítl Harkat pohrdavě.
"Možná," kývl jsem.,"ale když budeme mít štěstí, bude moct chrlit oheň jen jednou."
"Podle čeho to soudíš?" zeptal se Harkat.
"Podle ničeho," ušklíbl jsem se nejistě."Jen doufám."
Nebyl čas na další námitky. Drak stočil ocas a zase ho natáhl, a zamířil tlamu naším směrem. Čekal jsem, co nejdéle to šlo, pak jsem křiknul "Pod vodu!", a s Harkatem jsme se potopili do hloubky jezera.
Voda kolem nás červeně zářila. Pak se ohřála a začala bublat. Ještě rychleji jsme plavali níž do bezpečnější části. Když jsme byli v bezpečí, zastavili jsme se a podívali jsme se nahoru. Jezero zase potemnělo a na draka nebylo vidět. Pevně jsme se drželi jeden druhého a čekali jsme, až nám dojde dech.
Čekali jsme tam plní strachu,když se ozvalo šplouchnutí a drak plaval k nám. Neměli jsme čas se mu vyhnout. Než jsme se stačili vzpamatovat, drak nás popadl tlapami a táhl nás ještě hlouběji, pak se otočil a rychle mířil k hladině.
Drak vyletěl z vody a s mocným řevem se triumfálně dostal do vzduchu, mě v jedné tlapě, Harkata v druhé. Držel mě pevně za levou ruku a já se nemohl vykroutit.
"Darrene!" zavolal Harkat, když s námi drak letěl k pobřeží."Můžeš... mu uniknout?"
"Ne!" zařval jsem."Co ty?"
"Asi jo! Drží mě jenom za hábit."
"Tak uteč!" zavolal jsem.
"Ale co -"
"Na mě se vykašli! Zachraň se, dokud můžeš."
Harkat zaklel, pak se chytil svého hábitu kousek pod místem, kde ho drak držel, a prudce trhnul. Přes pleskot křídel jsem neslyšel zvuk trhané látky, ale Harkat byl najednou volný a padal; dopadl s mocným šplouchnutím do jezera.
Drak naštvaně zafuněl a začal kroužit - zřejmě aby se pokusil Harkata chytit znova. Už jsme byli skoro nad pevninou, na samém okraji jezera."Stůj!" volal jsem bezmocně na draka."Nech ho být!" K mému úžasu se drak najednou zastavil a díval se na mě se zvláštním výrazem v obrovských žlutých očích."Nech ho," zamumlal jsem zoufale.Pak mě přemohla panika a já zoufale zařval na příšeru,"Pusť mě, ty jeden -"
Než jsem stačil dokončit nadávku, drak rozevřel drápy a já najednou padal vzduchem jako kámen.Měl jsem jen trochu času na zamyšlení se, jestli jsem nad pevninou nebo vodou. Pak jsem tvrdě dopadl - země nebo voda? - a celý svět zčernal.

10 - 13.kapitola 1/2

25. srpna 2007 v 10:04 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Nikdy v životě jsem neviděl nic tak úžasného jako je drak, a i když jsem byl strachy bez sebe, uvědomil jsem si, že ho obdivuju a nedokážu reagovat na hrozbu, kterou nám byl. Nemohl jsem přesně určit jeho velikost, ale musel mít rozpětí křídel aspoň dvacet metrů. Ta křídla měla světle zelenou barvu, na špičkách štíhlá, tam, kde se spojovala s tělem o poznání silnější.
Od tlamy po špičku ocasu mohl mít tak sedm osm metrů. Připomínal mi hadí tělo - taky měl šupiny - i když měl jinak tvarované tělo. Šupiny měl zespodu tmavě červené a zlaté. Na záda jsem mu moc neviděl, ale zahlédl jsem tmavě zelené šupiny s červenými skvrnami. Přední končetiny měl dlouhé s ostrými drápy, a zadní kratší asi ve třech čtvrtinách své délky.

O psaní první knihy

24. srpna 2007 v 11:37 | Phoebe Esteban |  Darren Shan
Shan s lehkou nadsázkou vypráví o psaní první knihy Ságy - myslím, že by si to povnně měli přečíst všichni, kdo uvažují o kariéře spisovatele:-D
Je to starý článek, proto obsahuje zastaraou informaci o 24 knihách;-)

10 - 12.kapitola 2/2

23. srpna 2007 v 9:22 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Protože včerejší kapitola byla až moc krátká, další část výjimečně přidávám už dneska;-)
Čtvrtou noc jsme zrovna spali namačkaní uprostřed voru po mnoha hodinách veslování, když nás vzbudil hlasitý zvuk pleskání křídel. Rychle jsme se posadili a rukama jsme si zakryli uši. Ten zvuk se nepodobal ničemu, co jsem kdy slyšel, bylo to, jako by nějaký obr prášil koberce. Doplňoval ho silný vítr, který rozbouřil vodu a začal nám otáčet vorem. Noc byla temná a v mracích nebyla jediná trhlina, takže jsme neviděli původce hluku.
"Co to je?" zašeptal jsem.Harkat mě přes ten hluk neslyšel, tak jsem to zopakoval, ale ne moc nahlas, abych na nás neupozornil, ať už bylo tam nahoře cokoliv.
"Netuším," odpověděl Harkat,"ale je mi to...povědomé. Už jsem to někde....slyšel, ale nemůžu si vzpomenout kde."
Ten zvuk brzy utichl, voda se uklidnila a vor se přestal točit, a my jsme byli sice vylekaní, ale bez jediného škrábance. Později jsme to probírali a shodli jsme se na tom, že to musel být nějaký velký druh ptáka. Ale tušil jsem, že to nebyla správná odpověď, a podle Harkatovy nervozity a problémů s usínáním jsem poznal, že on to ví taky.
---------------------
Ráno jsme veslovali rychleji než obvykle a ačkoliv jsme nemluvili o nočních zvucích, pořád jsme se dívali na oblohu. Nedokázali jsme vysvětlit, proč nás ten zvuk tak vyděsil - prostě jsme jen cítili, že kdyby se ten tvor vrátil za denního světla, máme problém.
Tak moc jsme se dívali na oblohu, že jsme se až při odpočinku časně odpoledne podívali před sebe a zjistili jsme, že vidíme pevninu.
"Jak daleko myslíš...že to je?" zeptal se Harkat.
"Nejsem si jistý,"řekl jsem."Čtyři nebo pět kilometrů?"Břeh byla nížina,ale za ní byly hory s vrcholky v mracích - proto jsme si jich nevšimli dřív.
"Budeme tam dřív...když zabereme,"poznamenal Harkat.
"Tak jdeme na to," zamručel jsem, a začali jsme veslovat novou silou.Harkat vesloval rychleji než já - mě kvůli nedostatku lidské krve rychle ubývala síla - ale zatnul jsem zuby a nutil jsem svaly do co nejlepšího výkonu. Oba jsme se chtěli co nejrychleji dostat na pevninu, kde bychom se v případě útoku mohli schovat aspoň za nějaký keř.
Urazili jsme polovinu vzdálenosti, když se vzduch naplnil stejným pleskavým zvukem jako v noci. Vodu kolem nás zvířil vítr. Zastavili jsme se a rozhlédli se - spatřili jsme něco v dáli. Zdálo se to být malé, ale to proto, že to bylo daleko.
"Co to sakra je?" vyjekl jsem.
Harkat jen zavrtěl hlavou."Musí to být obrovské,"zamumlal,"aby to dokázalo udělat....hluk z takové výšky."
"Myslíš, že nás to zahlédlo?" zeptal jsem se.
"To by tu už bylo,"řekl Harkat.
Zvuk i vítr ustal a ten tvor se k nám blížil s ohromující rychlostí - každou vteřinu byl větší a větší. Nejdřív jsem myslel, že nás chce srazit, ale byl aspoň deset patnáct metrů před náma.Aby zpomalil, roztáhl křídla a zamával s nima. Ten zvuk byl ohlušující.
"Je to...to...co si myslím?" zařval jsem, pevně jsem se chytil voru, když se přes nás přelila vlna a málem mi vypadly oči, protože jsem odmítal uvěřit, že je ta příšera skutečná. Celým srdcem jsem si přál, aby mi Harkat řekl, že mám halucinace.
"Jo!" zavolal Harkat."Já věděl...že ho poznávám!"Lidička se posunul na kraj voru, aby měl lepší výhled na majestátní a přitom hrozivou mýtickou bytost. Stejně jako já měl strach, ale v zelených očích se mu blýskalo vzrušení."Už jsem ho viděl...v nočních můrách,"zachraptěl a přes pleskot křídel ho bylo stěží slyšet."Je to drak!"

10 - 12.kapitola 1/2

22. srpna 2007 v 19:25 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Veslovali jsme skoro celou noc a doufali jsme, že jedeme více méně rovně (netáhly nás žádné proudy), při úsvitu jsme si na pár hodin odpočinuli a pak jsme veslovali dál; tentokrát jsme jih určili podle polohy slunce. Třetí den jsme byli mrtví nudou. Na klidném, rozlehlém jezeře se nedalo nic děla, a okolí se nijak nezměnilo - dole tmavě modrá, nahoře jasně šedá. Každý den jsme se párkrát zabavili rybařením, ale ryb tam bylo spoustu a snadno se chytaly, takže jsme se brzy vrátili k veslování a odpočívání.
Abychom se zabavili,vymysleli jsme hry se zuby, které Harkat vytahal mrtvému panterovi. S tak omezeným počtem písmen jsme nemohli hrát moc slovních her, ale přiřadili jsme každému písmeno číslo, používali jsme je jako napodobeninu kostek a mohli jsme hrát aspoň jednoduché hazardní hry. Nemohli jsme nic sázet, tak jsme místo žetonů používali rybí kosti a dělali jsme, že mají neuvěřitelnou hodnotu.
Během jednoho odpočinku Harkat čistil zuby - a schválně to natahoval, aby to trvalo déle - si prohlížel jeden tesák, ten s písmenem K, a zamračil se."Je dutý,"řekl a zkoumal ho. Dal si ho k puse, foukl do něj a pak mi ho podal.
Prohlížel jsem si ho a přivřel jsem oči, abych viděl líp."Je hladký,"poznamenal jsem."A ke špičce se zužuje."
"Skoro jako by...byl uvnitř provrtaný,"řekl Harkat.
"Jak a proč vlastně?" zeptal jsem se.
"Nevím,"řekl Harkat."Ale žádný jiný takový není."
"Možná to udělal hmyz,"napadlo mě."Mohl se mu do zubu dostat parazit a provrtat ho, protože se živil tkání uvnitř."
Harkat na mě chvíli zíral, pak co nejvíc otevřel pusu a zahuhlal,"Rychle mi zkontroluj zuby!"
"Moje první!"vyjekl jsem a rychle jsem si ohmatával zuby jazykem.
"Máš silnější zuby...než já,"řekl."Já jsem zranitelnější."
To byla pravda, tak jsem se nahnul, abych Harkatovi zkontroloval ostré šedé zuby. Pozorně jsem je prohlédl, ale nevypadalo to, že by byly poškozené. Pak Harkat zkontroloval moje, ale taky žádný problém. To nás uklidnilo - i když jsme ještě celé hodiny ohledávali zuby jazykem! - a Harkat se vrátil k čištění zubů; ten divný odložil stranou od ostatních.

CHL - 6.kapitola 2/2

21. srpna 2007 v 9:27 | Phoebe Esteban |  FF - Chuť lásky
"Ještě že jsi tam byl, Vanezi. Stačilo by o minutu déle a už by byl po smrti."
"No...víš, jaké jsem si dělal starosti, Gavnere - ještě nikdy jsem nebyl tak vyklepaný - vždyť tam byl celé dvě hodiny! Ještě nikdo, kdo uspěl, tam nebyl tak dlouho."
"Mika tě málem zabil, když ses chtěl vrhnout do toho tunelu, než se vykutálela ta socha."
"Jo. Ale já...já slyšel, jak mě Kurda volá, Gavnere."
"Já teda ne."
"Ale já jo."
"Řekl bych, že je to jen tvá představivost, ale klidně se ho můžeš zeptat, až se vzbudí."
"...Nebude se mnou mluvit. Nenávidí mě."
"Hm? Myslel jsem, že jsi slyšel, jak zoufale volá tvé jméno?"
"...Vystřel, Gavnere. Přines aspoň nějakou teplou vodu, ať mu můžu vyčistit rány."
"Odkdy generál poslouchá pána her?"
"Každý mě poslouchá, Gavnere Zurči, protože jestli mě okamžitě neposlechneš, navždy tě vykážu ze Síně her."
"Dobře, dobře! Jen Kurdovi nic neudělej, jasný? Slíbil jsem mu, že tě nenechám, abys mu ublížil."
"Slibuju že ne, když je v bezvědomí. Tak už běž."
Gavnerův smích. Vanezův smích. Vzdalující se kroky. Zavření dveří. Mrkám. Rozmazané barvy, Červená. Krev? Ne, něčí vlasy. Vanez...? Vanez!
"...ne...zz!" zasyčel jsem. Nemohl jsem pořádně mluvit. Zamračil jsem se - Vanez si mě nevšimnul. Sklonil hlavu a přitiskl ústa na mé stehno. Zalapal jsem po dechu - byl jsem nahý, až na slabou deku - Vanez se narovnal a vyplivnul černo-rudou tekutinu do misky vedle sebe(pravděpodobně jed s krví). Zakřenil se, když si všiml, že jsem vzhůru - a otevřel pusu, aby něco řekl, ale najednou si skousl red a zadíval se do země. Zhluboka jsem se nadechl a zašeptal jsem,"Já....je mi to líto."
"...Ne, já bych se měl omlouvat, Kurdo."
Podívali jsme se jeden druhéme do očí - a najednou jsme se oba rozesmáli. Pak se Vanez šťastně usmál,"...Prošel jsi tou Zkouškou."
"Já...vážně?!!" vyjekl jsem a vyskočil - ale rozbolelo mě celé tělo a zase jsem se svrzl dolů.
"Nehýbej se, dítě. Musíme tě ještě dát do pořádku. A ano, vážně jsi prošel."
"Jak...? Upadl jsem, a....omdlel jsem, a..."
"Ano, nedostal ses k východu. Ale ta soška ano. Vykutálela se ven. A cílem Zkoušky je dostat ven tu sošku. Neříká se tam nic o tom, že bys musel vyjít ven i ty. Takže když se ta socha dostala ven, šel jsem tě vynést taky."
"...Díky."
"Hádám, že naše romantická společná smrt je tedy odložena,"řekl Vanez - zasmál jsem se, ale ztichl jsem, když se natáhl a položil mi dlaň na tvář - obličej jen kousek ode mě a vážný výraz, když zašeptal,"...Víš, že bych zemřel s tebou..."
Polkl jsem - nemohl jsem dýchat - Vanez se nakláněl blíž - cítil jsem na rtech jeho dech - zavřel jsem oči a-
"Vanezi! Tohle je všechna horká voda, kterou jsem na-"
Gavner vešel do místnosti se džbánem vody, který okamžitě upustil, když si nás všiml. OTevřel jsem pusu, abych mu to vysvětlil, ale....něbalo žádné vysvětlení pro stiuaci, kdy se ke mě Vanez nakláněl a rty měl jen milimetr od mých, a já jsem byl nahý a celý rudý. Gavner se podíval na mě, pak na Vaneze, zase na mě a pak na rozlitou vodu.
"Ehm....omlouvám se za vyrušení. Myslím, že půjdu...pro...další džbán. Horké vody. Jo. Jasně. Tak jo."
Gavner popadl prázdný džbán a vyběhl ven s třískntuím dveří. Vanez se ušklíbl a posadil se robně. Rozpačitě jsem se zasmál a zeptal jsem se,"Na co byla ta voda?"
Banez pokrčil ramenama,"Jen výmluva, jak ho dostat pryč. Řekl jsem mu, že to potřebuju na čistění ran, ale zvládnu to lépe jazykem."
Mrknul na mě a podíval se na mou poškrábanou hruď. Olízl si hry a pak řekl hravě,"No, kde bych měl začít?"
Vyjekl jsem a odtlačil jsem ho zpátky, když se ke mě naklonil - jen se zasmál a pocuchal mi vlasy.
"Jen žertuju, dítě. Klidně spi. S Gavnerem ti vyčistíme a zavážeme rány."
Usmál se, pak se otočil a chtěl odejít, asi aby našel nějaké obvazy.
"...Počkej!"řekl jsem a zatahal jsem mu za košili. Otočil se a pozvedl obočí. Bože, co to dělám? Nervózně jsem si odkašlal a pak jsem řekl,"Myslím...myslím, že mi krvácí rty."
Bože. Vážně jsem to řekl nahlas? Zbláznil jsem se? A ani jsem nelhal. Vážně mi krvácely rty od toho, jak jsem si je prokousl. Vanez vypadal chvilku překvapeně - ale pak se zakřenil, když si uvědomil, co jsem tím myslel. Posadil se na okraj postele a naklonil se, dlouhým, štíhlým prstem mi objížděl rty.
"Vážně..." zašeptal s úsměvem - pevně jsem zavřel oči - ucítil jsem, jak mi Vanez políbil spodní ret a pak ho pomalu olízl, aby ho vyhojil. Ruku si opřel zezadu o můj krk a přisunul se blíž, aby seděl pohodlněji. To samé udělal s horním rtem - cítil jsem se dobře a srdce mi divoce vušilo. Ani jsem si nedokázal vzpomenout, proč jsem ho ještě řed několika hodinama nenáviděl - ale bylo mi to jedno. Trochu jsem se starchoval, ale nepřišel Gavner nebo někdo jiný - ale Vanez nepřestal, a já to ani nechtěl.
Trochu se na mě položil a normálně mě políbil - snažil se mi mezi rty vniknout jazykem - což jsem mu zdráhavě, ale okamžitě povolil, vymazal z hlavy všechny myšlenky a jen jsem se ponořil do neskutečně úžasné chvíle...

10 - 11.kapitola 2/2

20. srpna 2007 v 9:00 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Jedenáct dní poté, co mě Evanna zachránila z čelistí aligátora,jsme se dostali k obrovskému jezeru. Nejdřív jsem myslel, že je to moře - neviděl jsem druhý břeh - ale ochutnal jsem vodu a byla dobrá, i když hodně hořká.
"Tady vás opustím,"řekla Evanna a podívala se na tmavě modrou vodu a potom na oblohu plnou mraků. Počasí se během naší cesty změnilo - mraky a déšť teď byly na denním pořádku.
"Jak se to jezero jmenuje?" zeptal se Harkat - stejně jako já doufal, že to bude Jezero duší, i když jsme oba vlastně věděli, že to bude jiné.
"Nemá jméno,"řekla Evanna."Je poměrně mladé,a zdejší obyvatelé ho musí nejprve objevit."
"Tím myslíte,že jsou tu lidi?" zeptal se Harkat okamžitě.
"Ano," odpověděla čarodějka.
"Proč jsme ještě žádné neviděli?" ozval jsem se.
"Tahle planeta je obrovská," řekla Evanna,"ale lidí je tu málo. Můžete v průběhu dobrodružství na nějaké narazit, ale nenechte se tím zmást - máte za úkol zjistit pravdu o Harkatovi, ne pěstovat kontakty s místním obyvatelstvem. A chcete, abych vám pomohla se stavbou voru, nebo si ho uděláte sami?"
"Na co budeme potřebovat vor?" zeptal jsem se.
Evanna ukázala na jezero."Můžeš hádat třikrát, Einsteine."
"Nemůžeme ho obejít?" navrhnul Harkat.
"Můžete, ale nedoporučovala bych to."
Povzdechli jsme si - věděli jsme, že když Evanna něco takového řekne, nemáme na výběr."Z čeho ho postavíme?" zeptal jsem se."Už to bude několik dní, co jsem naposledy viděl stromy."
"Nedaleko je tu vrak lodi," oznámila Evanna a vydala se směrem doleva."Můžeme ho rozlámat a využít dřevo."
"Myslel jsem, že jste říkala....že tohle jezero ještě nikdo neobjevil,"řekl Harkat, ale jestli ho čarodějka slyšela, nevěnovala mu pozornost.
O kilometr dál jsem na oblázkovém pobřeží našli zbytky dřevěné loďky.První prkna, která jsme vytrhali, byla navlhlá a zplesnivělá, ale pod nimi bylo lepší dřevo. Vyskládali jsme je na hromádku podle velikosti.
"Jak je svážeme?" zeptal jsem se, když jsme se chtěli pustit do samotné výstavby."Nejsou tu žádné hřebíky." Setřel jsem si kapky z čela - celou hodinu už vytrvale mrholilo.
"Stavitel té lodě použil bláto,"řekla Evanna."Neměl hřebíky ani provaz, a ani se na té lodi nechtěl plavit - prostě se chtěl něčím zabavit."
"Bláto neudrží vor...pohromadě, až se dostaneme...na vodu,"poznamenal Harkat.
"To neudrží," zakřenil se Evanna."A proto ta prkna svážeme provazy." Čarodějka ze sebe začala odmotávat provazy, které nosila místo šatů.
"Máme se otočit?" zeptal jsem se.
"Není třeba," zasmála se."Nemám v plánu se svléknout do naha!"
Čarodějka ze sebe odmotala dlouhatánsky provaz, který sice měl několik desítek metrů, ale provazy na jejím těle se nijak neztenčily a ona byla zakrytá stejně dobře jako na začátku."Tady," zamručela."To by mělo stačit."
Zbytek dne jsme pracovali na voru. Evanna se ujala práce designéra a pomáhala si magií pokaždé, když jsme se k ní otočili zády, čímž nám práci usnadnila a zrychlila.Nebyl to zrovna velký vor, dva a půl metrů dlouhý a dva metry široký, ale oba jsme se tam pohodlně vešli. Evanna nám neprozradila, jak je jezero velké, ale řekla, že se budeme muset plavit dál na jih a několik nocí přespat. Vor plul bez potíží, sice jsme neměli plachty, ale ze zbytků prken jsme si vyrobili vesla.
"Teď byste měli být v pořádku,"řekla Evanna."Nebudete si moct rozdělat oheň, ale budete moct rybařit. Chyťte ryby a jezte je syrové. A ta voda sice nechutná zrovna nejlépe, ale je pitná."
"Evanno..." začal jsem a rozpačitě jsem si odkašlal.
"Copak, Darrene?" zeptala se čarodějka.
"Ty želatinové koule," zamumlal jsem."Řeknete nám, na co jsou?"
"Ne,"řekla."A na tohle ses zeptat nechtěl. Ven s tím. Co tě trápí?"
"Krev," povzdechl jsem si."Celé věky jsem nepil lidskou krev. Začínám to pociťovat - ztrácím rychlost a sílu. Pokud to bude takhle pokračovat, tak zemřu. Přemýšlel jsem, jestli bych se nemohl napít od vás?"
Evanna se lítostivě usmála."Ráda bych ti to dovolila, ale nejsem člověk a moje krev není vhodná ke konzumaci - cítil by ses po ní ještě hůř! Ale nedělej si starosti. Pokud bude osud příznivý, brzy najdeš nějaký zdroj potravy. Pokud ne," dodala zlověstně,"budeš mít mnohem větší starosti.
A teď,"řekla čarodějka a odstoupila od voru,"vás musím opustit. Čím dříve odplujete, tím dříve dorazíte na druhou stranu. Řeknu vám ještě jednu poslední věc - neřekla jsem to dřív, protože jsem nesměla - a pak odejdu. Nemohu vám říct, co na vás chystá budoucnost, ale mohu vám dát radu - abyste mohli rybařit v Jezeře duší, musíte si půjčit síť dříve využívanou k chytání mrtvých. A abyste se k Jezeru vůbec dostali, budete potřebovat posvátnou tekutinu z Chrámu frašky."
"Chrám frašky?" zeptali jsme se s Harkatem dohromady.
"Promiňte," zamručela Evanna."Můžu vám říct jen tohle, nic víc. Zamávala nám a řekla,"Hodně štěstí,Darrene Shane. Hodně štěstí, Harkate Muldsi." Než jsme stačili odpovědět, vyrazila pryč nadpřirozenou rychlostí a do několika vteřin nám zmizela v temnotách nadcházející noci.
S Harkatem jsme se tiše dívali jeden na druhého, pak jsme se otočili a naložili veškerý svůj majetek na vor. Želatinové koule jsme rozdělili do tří hromádek: jednu si vzal Harkat, jednu já a jednu jsme zabalili do hadrů a přivázali na vor, a pak jsme vyrazili do houstnoucí tmy přes chladné klidné vody bezejmenného jezera.

10 - 11.kapitola 1/2

18. srpna 2007 v 10:04 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Po snídani nás Evanna vyvedla z bažiny na jih přes drsné neúrodné pláně. Bylo na nich víc života než na té poušti, ale na načervenalé půdě toho moc nerostlo, a zvířata byla kostnatá s tvrdou kůží.
Celé dny a noci jsme z čarodějky nenápadně tahali informace jako kde jsme,kdo byl Harkat, na co jsou ty koule a co se bude dít dál. Otázky jsme ukryli do normální konverzace s nadějí, že si Evanna nebude dávat pozor. Ale byla ostražitá jako had a dávala si dobrý pozor na jazyk.
Navzdory té otravné neochotě nám cokoliv říct byla Evanna vítanou společností.Každý večer postavila tábor - dokázala to udělat do několika vteřin - a radila nám, co můžeme a nemůžeme jíst (některé rostliny a zvířata byly nejedlé nebo jedovaté). Taky nám během dlouhých hodin chůze vyprávěla příběhy a zpívala písně.
Párkrát jsem se jí ptal, jak probíhá Válka jizev, a co mají Vandža Pochod a ostatní knížata a generálové v plánu. Vždycky jen zavrtěla hlavou a řekla, že není ten správný čas, aby to komentovala.
Často jsme probírali pana Hroozleyho. Evanna znala toho upíra dlouho přede mnou, takže mi mohla vyprávět, jaký byl v mladých letech. Cítil jsem smutek při povídání o starém příteli, ale byl to vřelý smutek, ne to mrazivé zoufalství, které jsem cítil několik týdnů po jeho smrti.Jedné noci, kdy Harkat spal a hlasitě chrápal (Evanna potvrdila to, co si už dlouho myslel - mohl dýchat zdejší vzduch - takže si sundal masku), jsem se Evanny zeptal, jestli by bylo možné si promluvit s panem Hroozleym.
"Pan Sudd má sílu mluvit s mrtvými,"řekl jsem."Vy taky?"
"Ano, "řekla,"ale můžeme mluvit jen s těmi, jejichž duše zůstala po smrti na zemi. Většina duší jde dál - i když většina lidí neví stoprocentně, kam jdou, dokonce ani můj otec."
"Takže se nemůžete spojit s panem Hroozleym?" zeptal jsem se.
"Naštěstí ne,"usmála se."Larten opustil fyzický svět navždy. Líbí se mi představa, že je v Ráji s Arrou Plachetovou a ostatními milovanými lidmi, a čeká tam na ostatní přátele."
Arra Plachetová byla upírka a jednou byla "vdaná" za pana Hroozleyho. Zemřela, když upíří zrádce - Kurda Smolt - propašoval do Hory skupinu vampýrů. Myšlenky na Arru a Kurdu ve mně vyvolaly vzpomínky a já se zeptal Evanny, jestli existovala možnost, jak se vyhnout Válce jizev."Kdyby nám Kurda řekl o Pánovi vampýrů, byl by v tom nějaký rozdíl? Nebo kdyby se stal knížetem, převzal by kontrolu nad Kamenem krve a přinutil by generály podřídit se vampýrům? Byl by pan Hroozley naživu? A Arra? A všichni ostatní, kdo zemřeli ve Válce?"
Evanna si zhluboka povzdechla."Čas je jako puzzle,"řekla."Představ si obří krabici s biliony a miliony puzzlí - to je budoucnost. Vedle toho leží veliká deska, částečně pokrytá kousky puzzlí - to je minulost. Lidé v přítomnosti naslepo sahají do krabice s budoucností pokaždé, když udělají rozhodnutí, vytáhnou kus puzzle a položí ho na desku. V tom okamžiku ovlivní konečnou podobu puzzlí, a je zbytečné přemýšlet nad tím, jak by to vypadalo, kdyby tam byl jiný kousek."Odmlčela se."Pokud teda nejsi Osmond Sudd. Většinu svého času tráví přemýšlením nad těma puzzlema a vymýšlením různých vzorů."
Chvíli jsem to promýšlel, než jsem se ozval znova."Takže říkáte, že nemá cenu si dělat starosti s minulostí, protože jí nemůžeme změnit?"
"V podstatě ano," kývla a pak se naklonila - zelené oko jí jasně zářilo, zatímco hnědé se temně lesklo."Smrtelníci se mohou dostat až na hranici šílenství přemýšlením nad podstatou puzzlí. Zabývej se jen problémy přítomnosti a budeš se mít dobře."
Byl to zvláštní rozhovor, ke kterému jsem se často vracel, nejen když jsem se tu noc snažil usnout, ale i během mnoha dalších týdnů.

Shan - o čtení

17. srpna 2007 v 21:28 | Phoebe Esteban |  Darren Shan
Proč je pro mě jako pro spisovatele důležitá četba

10 - 10.kapitola 2/2

16. srpna 2007 v 8:39 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Evanna postavila tábor na travnatém ostrůvku pár set metrů od ostrova s ropuchou. Když jsme se dostali z bažiny, už plápolal oheň a na něm se v kastrůlku vařila zelenina. Čekalo tam na nás oblečení na převlečení, pro Harkata modrý hábit a pro mě tmavě hnědé kalhoty a košile.

Interview se Shanem 5 (5.3.2000)

15. srpna 2007 v 16:40 | Phoebe Esteban |  Darren Shan
Další rozhovor se shanem, v kterém se můžete mimojiné dozvědět, proč se rozhodl vybočit ze stereotypu upíři=zlo nebo kdo by podle něj byl dobrý herec na roli Lartena;-)

CHL - 6.kapitola 1/2

15. srpna 2007 v 14:18 | Phoebe Esteban |  FF - Chuť lásky
"Kurdo!! Kurdo!"
Prásk, prásk, prásk. Cítil jsem, jak Vanez mlátí do dveří. Opíral jsem se o ně a rozzhodl jsem se zstat co nejdéle zticha. Vanez zavolal zase,"Vím že tam jseš, Kurdo!"
"......"
"Dobře, dobře, omlouvám se, jasný? Mohl bys prosím otevřít ty dveře?"
....Omluva není to co chci, Vanezi Blane. Prostě chci, abys zmizel, a já nemusel ten tvůj strašný hlas už nikdy poslouchat! Kousal jsem si ret a díval jsem se do země.
"Kurdo! Do tvé Zkoušky zbývá jen pět hodin! Víš, jak stupidní bylo zamknout se? Vůbec se neprocvičíš - a nebudeš mít šanci! Když na okamžik spolkneš svou pýchu a dovolíš mě učit tě, mohl bys pochopit aspoň základy."
"........"
"To chceš zemřít?"
"....Radši zemřu, než abych tě někdy viděl znova," odsekl jsem - Vanez to musel slyšet, protože přstal bušit do dveří. Nastalo dlouhé ticho, než se ozval tichý, zklamaný hlas.
"V pořádku. Jestli to chceš, tak běž a zabij se. Jen si pamatuj, že ať se ti to líbí nebo ne, mě strhneš s sebou."
Zhluboka si povzdechl a odešel. Narážel na svůj slib, že se zabije, až nějaký jeho student neuspěje ve Zkouškách. Skvěle. Takže jestli zemřu, vykonám službu celému klanu. Všichni budoui šťastní. Už žádní nešťastní, podvedení a žárliví upíři. Já budu šťastný v Ráji - a Vaneze teda nestrhnu s sebou, bude tam, kam patří - v plamenech pekelných a pravděpodobně bude otravovat nějaké dobře vypadající démony.
To mi vykouzlilo úsměv na rtech . na rtech, kterých už se ten bastard v životě nedotkne. Zase jsem cítil vztek - ohnul jsem kolena a opřel jsem si o ně čelo. Pak jsem zavřel oči a myslel jsem na cokoliv kromě Vaneze.
----------------------
Ťuk, ťuk!....Znova ne....otevřel jsem rozespalé oči - musel to být Vanez, abych mu otevřel - ale když jsem uslyšel přátelský hlas, musel jsem se usmát.
"Kurdo! Kurdo, to jsem já, Gavner! Jsi tam?"
Postavil jsem se, odtáhl rakev od dveří, a otevřel. Vanez tam stál a v ičích měl obavy -
"Co se stalo? Vanez mi řekl, že se szamknul, ale neřekl mi proč. Pohádali jste se kvůli něčemu nebo tak?"zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Kousel jsem se do rtu.
".....Nechci o tom mluvit, Gavnere."
Gavner si povzdechl a pousmál se. Pak mě poplácal po hlavě a řekl,"Ani nemusíš. Přišel jsem ti dát nějaké tipy na Zkoušku - i když pochybuju, že by ti k něčemu byly, když jsem ji nikdy nedělal. Takže jsem teď dvě hodiny běhal po Hoře a zpovídal upíry, kteří ji udělali."
Odmlčel se, když jsem mlčel, rozpačitě se usmál a dodal,"No - lepší něco než nic, ne?"
Upřímně se na mě usmíval a ani nevím proč, ale vrhnul jsem se mu kolem krku a zavřel jsem vlhké oči. Gavnera to na chvilku zarazilo, ale pak mě poplácal po zádech."V pořádku, Kurdo. Spolu to zvládneme. Jestli je to kvůli Vanezovi, proč si děláš starosti, tak se o to postarám."
Usmál jsem se a kývl jsem."Díky, Gavnere."
-------------------------------------------
PRostě jsem tam stál. Před vchodem do tunelu, ne tak úplně připravený, ale lepší než nic. Gavner stál vedle mě - když jsem se na něj podíval, povzbudivě na mě kývl (i když nedokázal tak úplně zakrýt své vlastní obavy).
Za námi stála skupina upírů, kteří se chtěli dívat na mou Zkoušku - mnozí z nich byli bývalí studenti mého učitele. Vepředu byl Vanez s nečitelným výrazem ve tváři - a vedle něj Seyle. Snažil jsem se vyhnout očnímu kontaktu s ním - v očích měl posmutnělý výraz - tak jsem se podíval jinam a zahlédl jsem knížete Miku ver Letha. Nervózně jsem se usmál - kníže mi úsměv neoplatil - jen se na mě díval. Paris hvízdnul a zavolal na mě.
"Kurdo Smolte, když znovu zahvízdám, Zkouška začne. Předpokládám že víš, co máš dělat?"
"Ano, paner. Mám vstoupit do tunelu a přinést odtamtud sochu zlatého hada."
"Přesně tak. Nemáš dovoleno používat zbraně ani světlo. Pokud se nevrátíš do tří hodin, prohlásíme tě za mrtvého. Připraven?"
"...Ano,"řekl jsem, i když jsem si tím nebyl takjistý. Gavner se opravdu snažil mi všechno vysvětlit, jak tunel funguje, jak se vyhýbat ostřím, jak zpomalit účinky hadího jedu, a jak můžu na cestě zpět využít sochu jako zbraň. Když Paris hvízdnul, nervózně jsem si skousl ret - a vstoupil do temného, zatuchlého tunelu.
Problém byl, že jsem nic neviděl. Nejsou povolena žádná světla ani oheň - musím spoléhat na své smysly a štěstí. Tunel byl celkem rovný a jen o trochu vyšší než já - žádné zatáčky ani schody - přesně sto metrů, a pak místnost se soškou. Po dvou krocích jsem se zastavil - PAris přes vchod hodil nějakou látku, abych přišel o všechno světlo.
Neviděl jsem absolutně nic. Naprostá tma - žádný rozdíl v tom, jestli budu mít oči otevřené nebo zavřené. Ale ucítil jsem, jak se mi zbystřily ostatní smysly - slyšel jsem odkapávání nějaké vody a několik metrů nad sebou říční proud. Zamračil jsem se, když mi došlo, že ten zatuchlý vzduch zpsobuje stará, vysušená krev.
Postoupil jsem o krok - ticho. Dával jsem si pozor, abych se nedotkl zdí - Gavner mi pověděl, že nášlapné spínače nejsou jen v podlaze, ale i ve zdech a na stropě.
Další krok - nic.
Další - ticho.
Další -...SVIST. Okamžitě jsem uhnul, když mi těsně nad hlavou něco projelo. Na ruku mi dopadlo něco hebkého a lehkého - moje vlastní vlasy! Jen jsem polknul.
Pomalu jsem mířil kupředu, krok po kroku. Ticho. Vlastní dech mi přišel bolestivě hlasitý. Jsně jsem slyšel tlukot svého srdce.
Další krok. SVIST. Ucítil jsem něco za sebou a skočil jsem dopředu. SVIST. Lehl jsem na zem, když jsem uslyšel nad sebou srážku dvou mečů. Roztřeseně jsem se zvednul, ale ztratil jsem rovnováku a omylem jsem se opřel o stěnu - SVIST SVIST. Rychle jsem sprintoval kupředu, když se za mnou odrážela ozvěna mečů.
Už jsem to nemohl vydržet. Jen jsem utíkal - měl jsem pocit, že každým krokem se cysunulo další ostří - ale přesně jsem to nesylšel, protože jsem se dokázal soustředit jen na své kroky, a taky jsem dýchal neskutečně hlasitě. Zakopl jsem a upadl - SVIST - meč mi lehce poškrábal záda a já zaskřípal zubama.
Trochu jsem posunul ruku, abych se zvednul - SVIST! Ze země vyjelo ostří, projelo mi levým ramenem a zase zmizelo v zemi. Trhnul jsem sebou a bolestí zaječel - zvuk se odrážel tunelem, rozléhal se a bodal mě do uší. Chytil jsem se za rameno a chvíli jsem ho tisknul, dokud se neszatsavilo krvácení - pak jsem se postavil. Země byla vlhká od mé krve.
Díval jsem se do tmy před sebou. Sto metrů nemůže být tak daleko. To bych zaběhl za deset vteřin i jako člověk! Ta místnost nemůže být daleko.
Další krok. Ticho. Další. KLEP. Uhnul jsem, ale to nebyl spínač - jen jsem botama narazil na kovovou podlahu. Musel jsem se dostat do místnosti!
Radost se rycle ztratila, když jsem zaslechl syčení. Místnost plná jedovatých hadů - a já tu musel najít zlatou sošku! V duchu jsem zaklel a zhluboka jsem se nadechl. Gavenr mi poradil, že bude někde na zemi, ale hadi zaútočí, když se sehnu.
Držel jsem hlavu nahoře a pravou nohou jsem projížděl zem v naději, že narazím na sošku. Do něčeho jsem kopnul. Do něčeho měkkého. Okamžitě jsem v kotníku ucítil bolest - dva ostré zuby - a já v něm přestával mít cit. Okamžitě jsem udělal to, co mi poradil Gavner - utrhnul jsem si kus košile a co nejtěsněji jsem si kotník obvázal, aby se jen šířil poamelji. Jed, jak říkal Gavner, nebyl tak silný. Ale kdyby mě kousli víckrát, mohlo by mě to zabít.
Pokračoval jsem se zkoumáním země, dostal jsem kousanec do prsu a kolena a a rameno mě bolelo čím dál víc. Uklouzl jsem po vlastní krvi a spadl na zem. Cítil jsem pod sebou hada - vzteky mi zaryl tesáky do boku. Vyjekl jsem a snažil jsem se opřít o ruku a zvednout se - ale jen jsem shcytal další kousnutí.
Ležel jsem na zemi a kolem se shromažďovali hadi, připraveni na útok. Polknul jsem výkřik a nakonec jsem se posadil, rukama jsem vířil kolem jako velice neúčinnou obranu.
V tu chvíli mě něco praštilo do ruky - hmátl jsem po tom, odhrnul okolní hady a zvedl to do vzduchu. Byla to chladná, kovová socha ve tvaru hada!
Použil jsem jí k odmrštění největšího hada, který se mě ještě nepustil, pak jsem se otočil a snažil se srazit i ostatní. Mával jswem sochou a pomalu se dosunul zpátky k chodbě.
Teď už jen stačilo dostat se tunelem k východu, kde čeká Vanez....počkat. Řekl jsem Vanez? Bože, proč teď musím myslet zrovna na něj?! Zavrtěl jsem hlavou - ale nemohl jsem tu myšlenku dostat ven. A Seyle. Nevinný úsměv a zelené lesklé oči - ideální Vanezova kořist. Dokonce i já jsem musel uznat, že vypadá roztomile. Tak proč chce Vanez neustále mě, když už jednu hračku má?
Uvědomil jsem si, že jsem si prokousl ret do krve. Zase jsem zavrtělhlavou. Přece se nemusím zajímat o to, s kým je Vanez, ne? Zafuněl jsem a vešel do tunelu - okamžitě se mi povedlo spustit spínač a ochromeným kotníkem mi projel meč. Ztratil jsem balanc a přepadl jsem - naštěstí nevyjely žádné meče.
Uslyšel jsem za sebou syčení - hadi se plazili za mnou! Posunul jsem se dopředu po čtyřech - SVIST - vyskočil jsem - za mnou projel meč a já slyšel hady blíž a blíž. Chtěl jsem kupředu, ale zase jsem spadl. Nwdokázal jsem jít dál. Třásly se mi ruce a zvedal se mi žaludek. Muselo to být jedem, který konečně začal účinkovat.
Snažil jsem se vytáhnout napůl nefunkčníma rukama, ale jen jsem spustil další spínač a ucítil jsem bodavou bolest v levém stehnu.
Hlasitější syčení.
Nebo je to moje vlastní oddychování.
Tunel se točí.
Zvedl se mi žaludek a zvrátil jsem na podlahu.
Ucítil jsem další zuby.
Slyšel jsem smích. Je to Vanez? Vanezi? KDe jsi? Kde...
Proč tu nejsi se mnou - nejsi snad můj učitel? Vanez, Vanez...Vanezi..." Nenechávej mě tu, Vanezi...
Je tu tma - strašná tma - a já...já padám...
Měl jsem pocit, že někoho vidím - Vaneze - Vaneze?! Vykřiknul jsem jeho jméno a natáhl jsem se po něm - ale zmizel - socha mi vyklouzla z rukou a kutálela se k východu. Moje jediná šance nastala.
Zhluboka jsem se nadechl - pravděpodobně naposled - a udělal jsem si si Dotek smrti. Kurdo Smolte - i ve smrti můžeš být vítězem...
Jen bych si přál...
přál bych si, abych mohl...
vidět ho...znova...
jenom...
jednou...
naposled...

10 - 10.kapitola 1/2

14. srpna 2007 v 14:17 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Otočil jsem se k aligátorům zády a pospíchal jsem ke břehu. Možná by se mi to povedlo, kdyby mě ropucha netrefila znovu, tentokrát mi obtočila jazyk kolem krku a táhla mě zpátky. Neměla dost síly, aby mě odtáhla až k sobě, ale pěkný kus to byl. Když jsem se vyškrábal na nohy (a lapal jsem po dechu), zahlédl jsem prvního krokodýla a věděl jsem, že se ke břehu rozhodně nedostanu včas.
Postavil jsem se a připravoval jsem se na boj s aligátorem. Měl jsem v plánu mu zacvaknout tlamu a nepouštět ho - těma předními malými zuby moc škody nenadělá. Ale i kdyby se mi to povedlo, nemohl bych měřit síly se zbytkem aligátorů, kteří rychle plavali za svým vůdcem.
Zahlédl jsem Harkata, jak vběhnul do vody a mířil mi na pomoc, ale než se ke mně dostane, bude už dávno po boji. První aligátor už mě dostihl; oči se mu krutě leskly a zvedl hlavu, aby mohl odhalit zuby - tak moc! tak dlouhé! tak ostré! - aby mě rozdrtil. Rychle jsem roztáhl ruce, abych mu stiskl čelisti zpátky k sobě...
...když se na břehu po mojí pravici objevila něčí postava a zaječela něco neinteligentního, zatímco mávala rukama ve vzduchu.
Na nebi se objevil neuvěřitelně jasný blesk. Instinktivně jsem si rukama zakryl oči. Když jsem si je o chvilku později odkryl, uviděl jsem, jak mě aligátor minul a vylézá zase na břeh. Ostatní byli pořád v příkopu, plavali v kruzích a vráželi jeden do druhého. Ropucha sklonila hlavu a hlasitě zakvákala - už mi nevěnovala pozornost.
Podíval jsem se na Harkata - zmateně se zastavil - pak na postavu na břehu. Uvědomil jsem si, že je to člověk - žena! A když popošla z těch stínů a já uviděl její zacuchané dlouhé vlasy a provazy místo šatů, okamžitě jsem jí poznal.
"Evanno?" zavolal jsem nevěřícně.
"To bylo jen tak tak, dokonce i na mé způsoby,"zabručela čarodějka a došla k příkopu.
"Evanno?" vyjekl Harkat.
"Vy tu máte ozvěnu?" zafuněla a pak se podívala na aligátory a ropuchu."Poslala jsem na ně dočasné oslepující kouzlo, ale nebude trvat dlouho. Pokud si ceníte života, vylezete odtamtud, a hezky rychle."
"Ale jak...co...kde..." koktal jsem.
"Popovídáme si o... tom na souši,"řekl Harkat a došel ke mě."Získal jsi ty koule?"
"Jo,"řekl jsem a jednu jsem vytáhl." Ale jak mohla -"
"Potom!" vyštěkl Harkat a strkal mě do bezpečí.
Spolknul jsem dotazy, doklopýtal jsem ke břehu a vylezl z té slizké vody. Evanna mě chytla na zádech za košili a vytáhla mě na nohy, pak udělala Harkatovi to samé."No tak,"řekla a odcházela."Lépe být pryč, až zase získají zrak. Ta ropucha je zákeřná a mohla by se nám chtít pomstít."
S Harkatem jsem se zastavili a přemýšleli jsme, co by se stalo, kdyby za náma ta ropucha vystartovala. Pak jsme vyběhli za čarodějkou, co nejrychleji to šlo.

Návrat

13. srpna 2007 v 12:26 | Phoebe Esteban |  News
Hned po návratu musím začít nemilým tématem - spoilery. Vypadá to, že se přeci jen občas najde někdo, kdo se musí pochlubit, jaký je borec, že si umí najít děj dopředu (vážně výkon, tleskám) a zkazit ostatním překvapení. Blog má teď pár vylepšení, která se mi ohromně hodí, takže to můžu vyřešit opravdu elegantně;-)
Pokud napíšete spoiler, buďte si jistí, že to bude to poslední, co na tenhle blog napíšete - bude vás čekat zablokování IP adresy pro psaní komentářů.

10 - 9.kapitola 3/3

12. srpna 2007 v 18:00 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Tak mě zaskočila ropucha, že jsem si nevšiml malých kouliček kolem ní. Harkat mi musel zaklepat na rameno a ukázat prstem, abych si všiml, že ropucha pravděpodobně sedí na těch "želatinových koulích". Budeme se muset dostat přes příkop a ukradnout jí je!
Stáhli jsme se do křovisek a stromů, abychom probrali, co dál. "Víš, co potřebujeme?" zašeptal jsem Harkatovi.
"Co?"
"Největší flašku na želé na světě."
Harkat zamručel."Nedělej si legraci," napomenul mě."Jak dostaneme ty...koule, aniž bychom přišli o hlavy?"
"Budeme se k ní muset připlížit zezadu a doufat, že si nás nevšimne,"řekl jsem."Sledoval jsem její jazyk, když sejmula toho havrana. Neměla na něm žádné jedové váčky."
"A co ti aligátoři?" zeptal se Harkat."Čekají tu, aby mohli zaútočit na ropuchu?"
"Ne," odpověděl jsem."Myslím, že jí hlídají nebo tu s ní žijí v harmonii,jako ty pijavice."
"Nikdy jsem o takových aligátorech neslyšel," poznamenal Harkat skepticky.
"A já nikdy neslyšel o ropuše větší než kráva,"odseknul jsem."Kdo ví, jak tenhle šílený svět funguje? Možná tu jsou všechny ropuchy takhle obrovské."
Náš nejlepší nápad byl nějak odvést její pozornost, vplížit se tam, popadnout koule, a zase pryč - ale rychle! Vrátili jsme se na kraj ostrůvku a v bažině jsme hledali něco, čím odvést pozornost aligátorů. Zabili jsme pár velkých vodních krys a chytili jsme tři tvory, kteří se nepodobali ničemu, co jsme dosud kdy viděli. Měli tvar jako želvy, až na průhledné měkké krunýře a devět silných ploutví. Byly neškodné - jejich obranou byl rychlý útěk. Chytili jsme je jen díky tomu, že se při našem pronásledování zamotaly do rákosu na bahnitém břehu.
Vrátili jsme se na ostrov a doplížili jsme se do keřů uprostřed."Přemýšlel jsem nad tím,"zašeptal Harkat. "Bude lepší, když jenom...jeden z nás půjde za tou ropuchou. Druhý by měl zůstat...u krys a želv a házet...je aligátorům."
"To zní rozumně," souhlasil jsem."Nějaký návrh, kdo by tam měl jít?"
Čekal jsem, že se Harkat nabídne, ale jen se rozpačitě usmál a řekl,""Myslím, že bys měl jít ty."
"Cože?" zeptal jsem se zaskočeně.
"Jsi rychlejší než já,"řekl Harkat.""Máš větší šanci...že z toho vyvázneš naživu. Samozřejmě jestli nechceš..."
"Nemluv hlouposti," přerušil jsem ho."Půjdu. Jen si dávej pozor, abys zaměstnával ty krokouše."
"Budu se snažit," řekl Harkat a pak se odplížil doleva, aby si našel nejlepší pozici na házení krys a želvích stvoření.
Vydal jsem se zezadu k ropuše, abych k ní mohl přijít nepozorovaně, a doplazil jsem se až k příkopu. Nedaleko ležel klacek, kterým jsem otestoval hloubku vody. Nevypadalo to špatně. Měl jsem pocit, že se těch šest sedm metrů dobrodím.
Nalevo jsem uslyšel nějaký pohyb a jedno želví stvoření prolétlo vzduchem mezi aligátory napravo. Mezi aligátory nalevo se dostala jedna mrtvá krysa. Zatímco se aligátoři začali prát o kořist, vlezl jsem do studené hnusné vody v příkopu. Byla plná nacucaných větviček a mrtvého hmyzu. Ignoroval jsem tu špínu a mířil jsem k ropuše, která nespouštěla oči z aligátorů.
Nedaleko ropuchy ležely dvě koule jakoby ze želatiny.Popadl jsem je a chtěl jsem si je nacpat pod triko, ale jejich obaly se protrhly. Ztratily tvar čirá tekutina se z nich vylila.
Otočil jsem hlavu a zahlédl jsem letět druhou želvu, následovanou druhou krysou.To znamenalo, že Harkatovi už zbývala jenom jediná želva. Musel jsem si pospíšit. Vyskočil jsem na mohylu a natáhl jsem se pro třpytivé koule ležící nejblíž ropuše. Většina byla pokrytá hnisem. Byly horký a podobal se zvratkům, a z toho zápachu se mi zvedal žaludek. Zadržel jsem dech, setřel jsem hnis a našel jsem kouli, která nebyla rozbitá. Probíral jsem se jimi a našel jsem další a pak další. Byly různě velké, některé měly v průměru jen pět nebo šest centimetrů, některé dvacet. Rychle jsem si jich pár nacpal do košile. Už jsem jich měl dost, když ropucha otočila hlavu a já se díval do jejích naštvaných vypoulených očí.
Zareagoval jsem rychle - otočil jsem se a přes příkop jsem klopýtal zpátky na ostrov. Zrovna jsem se vrhal do bezpečí, když ropucha vystřelila jazyk,praštila mě do pravého ramene a srazila mě. Přišel jsem zase k sobě s lapáním po dechu a prskáním vody a kousků želatiny a hnisu. Ropucha znovu vystřelila jazyk, trefila se mi do hlavy a srazila mě podruhé. Když jsem se hrabal z vody, zahlédl jsem několik tvorů, jak lezou do příkopu. Okamžitě mě přestala zajímat ropucha a její jazyk. Aligátoři dojedli zbytky, které jim Harkat naházel. Teď dostali chuť na čerstvou svačinku - na mě!

10 - 9.kapitola 2/3

11. srpna 2007 v 15:00 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
O pár hodin později, když se snášel soumrak, jsme našli prázdný ostrůvek. S Harkatem jsme vylezli z bažinné vody a padli jsme vyčerpáním. Pak jsme spali - já pod jelení kůží, kterou jsem už několik týdnů používal, a Harkat pod mapou vyřízlou z panterova břicha. Ale nespalo se nám dobře. Bažina byla plná zvuků - hmyz, žáby a občas šplouchnutí.Ráno jsme vstali s kruhy pod očima.
Na té bažině byla dobrá jedna věc - hladina vody byla poměrně nízko.Sem tam jsme narazili na hlubší místo a jeden z nás nebo oba jsme se propadli pod temnou vodu, ale o chvilku později jsme se zase vynořili s prskáním a nadáváním. Ale většinou jsme neměli vodu výš než v úrovni stehen.A i když byla bažina plná hmyzu a pijavic, nás neotravovali - měli jsme pravděpodobně moc silnou kůži a ne zrovna lákavou krev.
Vyhýbali jsme se aligátorům; když jsme nějakého viděli, obloukem jsme ho obešli.Párkrát na nás zaútočili hadi, ale byli jsme na ně moc rychlí a silní. Museli jsme však být neustále ve střehu - jedno uklouznutí by mohlo znamenat náš konec.
"Zatím žádná piraňa," poznamenal Harkat, když jsme odpočívali. Zrovna jsme se prodírali rákosím plném lepkavých semen, které se mi lepily na oblečení a do vlasů.
"V takovýhle případech jsem rád, když nemám pravdu," řekl jsem.
"Klidně tu ropuchu...můžeme hledat celé měsíce," prohlásil Harkat.
"Podle mě to tak dlouho trvat nebude,"odpověděl jsem."Za normálních okolností by nám trvalo věky najít v tak velké bažině jednu věc. Ale pan Sudd si umí ty okolnosti přizpůsobit. Chce, abychom tu ropuchu našli, takže jí určitě najdeme."
"V tom případě," napadlo Harkata,"bychom možná jen mohli...sedět a čekat, až k nám....ta ropucha dojde."
"Takhle to nepůjde,"řekl jsem."Pan Sudd to sice připravil, ale aby se to stalo, budeme se muset pořádně zapotit. Kdybychom jen tak seděli na kraji bažiny - nebo nešli na západ, jak nám řekl - porušili bychom pravidla hry a už by na nás neměl vliv - takže by nemohl obracet události v náš prospěch."
Harkat si mě zvědavě prohlížel."Hodně jsi o...tom přemýšlel,"poznamenal.
"V tomhle bohem zapomenutém světě se toho moc dělat nedá," zasmál jsem se.
Sundali jsme si poslední semínka a ještě chvíli jsme odpočívali; pak jsme se vydali na cestu, tiše a zachmuřeně skrz temné vody; pořád jsme si dávali pozor na predátory, zatímco jsme mířili do srdce bažiny.
-------------------------
Když zapadalo slunce,z ostrůvku plného hustých křovin a pokroucených stromů jsme zaslechli hluboké kvákání.Hned jsme věděli, že to bude naše ropucha, stejně jako jsme poznali řev pantera.Dorazili jsme na okraj ostrůvku a zvažovali jsme své možnosti.
"Slunce za chvíli...zapadne,"řekl Harkat."Možná bychom měli počkat do rána."
"Ale dneska bude skoro úplněk," namítnul jsem."Budeme mít stejně dobrou příležitost jako kdykoliv jindy - bude dost světla, abychom viděli, ale dost tmy, abychom se mohli ukrýt."
Harkat se na mě tázavě podíval."To zní, jako by ses...té ropuchy bál."
"Pamatuješ si na Evanniny žáby?" zeptal jsem se na skupiny žab, které hlídaly čarodějčin domov. Po stranách jazyka měly jedové váčky - smrtelně jedovaté, když se vám dostaly do krve."Já vím, že tohle je ropucha a ne žába, ale bylo by pošetilé na to spoléhat."
"Dobře," řekl Harkat."Půjdeme, až bude svítit měsíc. Když se nám...nebude líbit, vrátíme...se zítra."
Krčili jsme se na kraji ostrůvku, než vysvitl měsíc a osvítil noční oblohu. Pak jsme vytáhli zbraně - já nůž a Harkat kopí - a plížili jsme se kolem nejrůznějších stromů a rostlin.Po pár minutách jsme se dostali na mýtinu uprostřed ostrova a pod převislými keři jsme jen tiše zírali na výjev před sebou.
Kolem jekési mohyly z bahna a rákosí se táhl příkop plný vody. Napravo a nalevo od něj se váleli krokodýli, z každé strany tři nebo čtyři. Na mohyle ležela ropucha - a byla obrovská! Dva metry dlouhá s mohutným bradavičnatým tělem, a velkou hlavou s vypoulenýma očima a enormní tlamou. Její kůže byla tmavá, vrásčitá, zelenavě hnědé barvy. Všude měla bradavice, ze kterých vytékal slizký žlutý hnis. Pomalu po ní lezly tlusté černé pijavice,jako pohyblivé pihy, a živily se hnisem.
Zírali jsme na tu strašlivou ropuchu a nad hlavami nám přeletěl pták podobný havranovi. Ropucha trochu zvedla hlavu, pak otevřela pusu a vystřelila neskutečně dlouhý a tlustý jazyk. Podařilo se jí zachytit ptáka ve vzduchu. Ozvalo se vřísknutí a zvuk plácajících křídel. Pak havran zmizel a ropucha jen pohybovala tlamou nahoru a dolu, jak polykala bezmocného ptáka.

10 - 9.kapitola 1/3

10. srpna 2007 v 11:15 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Poněkud delší kapitola, proto rozložená do tří částí - ale druhou část tu najdete už zítra;-)
O tři týdny později jsme dorazili na okraj obrovské bažiny - která byla na mapě označená kolečkem. Byla to celkem jednoduchá cesta. Mapa byla nakreslená dost jednoduše a dobře se podle ní šlo. Ačkoliv to byl náročný terén - museli jsme se prodírat spoustou křovisek - nepředstavoval pro nás smrtelné nebezpečí. Harkatovy rány se vyhojily bez potíží, ale na levé tváři mu zbyly tři nápadné jizvy - skoro jako by ho označil nějaký příliš horlivý vympýr!