Červenec 2007

Finále

31. července 2007 v 16:06 | Phoebe Esteban |  News
Dneska ještě jedna prosbička - tentokrát o už poslední hlas do soutěže TADY . S blogem jsme se dostali už do finále, za což všem moooc děkuju:-)

Design

31. července 2007 v 10:06 | Phoebe Esteban |  Blog
Přicházím sem s drobnou prosbičkou - nenašel by se někdo, kdo umí dělat pěkné layouty na blog? Rozhodla jsem se, že by to chtělo hodit sem nový kabát, jenže si ještě s photoshopem nerozumím tak dobře, aby mi z něj vylezlo něco použitelného:-D
Na detailech bychom se domluvili a rozhodně bych vám nechala hodně volnou ruku;-)

10 - 6.kapitola 2/2

31. července 2007 v 10:01 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Tu noc se panter ani neukázal, ačkoliv jsme oba slyšeli vrčení mnohem blíž než předtím ten řev. Jakmile se rozednělo, dali jsme si skromnou snídani - bobule, které jsme nasbírali, když jsme viděli, jak je jí opice - a nachystali jsme se za křoví naproti jámě. Pokud půjde všechno podle plánu, panter zaútočí na jelena. S trochou štěstí přiběhne z druhé strany a spadne do jámy. Pokud ne, vyběhneme za ním a snad se nám ho podaří natlačit do záhuby. Nebyl to zrovna ten nejpropracovanější plán na světě, ale muselo to stačit.
Mlčeli jsme, když se z minut staly hodiny, a čekali jsme na pantera. Měl jsem sucho v puse, a často jsem upíjel z měchů z veverčí kůže (ty ještěrčí jsme vyhodili), i když jen malé doušky - abych pořád necoural na záchod.
Asi hodinu před polednem jsem položil Harkatovi ruku na šedé předloktí a varovně jsem stiskl - uviděl jsem ve stromoví něco dlouhého a černého. Jen jsme se dívali. Pak se zpoza stromu vynořil čumák s vousky a začenichal - panter! Ani jsem nehlesnul a v duchu jsem popoháněl pantera, ať jde dál, ale po pár váhavých vteřinách se zase otočil a zaběhl do temné džungle.
S Harkatem jsme se na sebe tázavě podívali."Musel nás vycítit," zašeptal jsem.
"Nebo ucítil, že je něco špatně,"zašeptal Harkat. Pozvedl hlavu, chvíli sledoval jelena, a pak ukázal palcem za nás."Pojďme dál. Myslím, že se vrátí. Pokud tu nebudeme, mohlo by...ho to povzbudit k útoku."
"Nebudeme mít dobrý výhled, když se ještě stáhneme,"poznamenal jsem.
"Já vím,"řekl Harkat,"ale nemáme na vybranou. Něco bylo špatně. Pokud tu zůstaneme, může...se to vrátit, a ten panter se nepřiblíží."
Vydal jsem se za Harkatem hlouběji do křovisek, až jsme se dostali téměř na okraj vegetace. Byli jsme rádi, že jsme vůbec viděli toho jelena.
Uplynula hodina. Dvě. Začínala mě opouštět naděje, že se panter vůbec vrátí, když se k nám začalo z mýtiny blížit funění. Všimnul jsem si, že jelen sebou začal zmítat a snažil se dostat z toho provazu. Něco hrozivě zařvalo - panter. Bylo to ještě lepší - zvuky se ozývaly z druhé strany jámy. Kdyby zaútočil na jelena odtamtud, spadl by rovnou do naší pasti!
S Harkatem jsme leželi bez jediného pohybu, sotva že jsme dýchali. Slyšeli jsme praskání větviček, když se panter blížil - už se nesnažil skrývat svou přítomnost. Pak se ozvalo hlasité křupnutí, když těžké tělo propadlo falešným nánosem a nabodlo se na kůly. Ozval se tak zoufalý řev, že jsem si musel zakrýt uši rukama. Nastalo ticho, které rušilo jen klapání jelenových kopyt na okraji jámy.
Harkat se pomalu postavil a díval se přes křoviny na jámu. Stoupnul jsem si a díval jsem se taky.Pak jsme se podívali jeden na druhého a já řekl nejistě," Vyšlo to!"
"To znělo, jako bys...to ani nečekal," ušklíbnul se Harkat.
"Taky že ne," zasmál jsem se a šel jsem k jámě.
"Opatrně," varoval mě Harkat a zvednul těžký dřevěný klacek."Pořád by mohl být naživu. Není nic nebezpečnějšího než...zraněné zvíře."
"Kdyby byl naživu, vyl by bolestí," poznamenal jsem.
"Asi," kývl Harkat," ale nemusíme...zbytečně riskovat." Předešel mě, vydal se nalevo a naznačil mi, abych šel doprava.Zvedl jsem nůž vytvarovaný do podoby nože a pomalu jsme se blížili k jámě z opačných směrů. Oba jsme si z opasků sundali kusy kaktusů - měli jsme tam přivázané i hroudy bláta - abychom je hodili po panterovi, kdyby ještě žil.
Harkat se do jámy podíval jako první a zmateně se zarazil. Když jsem se dostal dostatečně blízko, pochopil jsem proč. Ztuhnul jsem a nevěděl jsem, co si z toho vyvodit za závěr. Na kůlech bylo nabodnuté tělo a z četných ran mu vytékala krev. Ale nebylo to tělo pantera - bylo to tělo paviána.
"To nechápu," zamumlal jsem. "Opice přece neumí takhle výt nebo vrčet."
"Ale jak..." Harkat najednou zmlknul a v očích se mu objevil strach."Její hrdlo!"vyjekl."Je rozervané! Ten panter musí -"
Dál se nedostal. I já jsem to začínal tušit - panter zabil paviána a hodil ho do jámy, aby nás zmátl! - když se ve větvích nedalekého stromu cosi mihlo. Otočil jsem se a zahlédl jsem něco dlouhého, mohutného a černého, jak proletělo vzduchem s rozevřenými čelistmi a nataženými drápy - a pak už jsem měl na sobě pantera, který triumfálně zařval a snažil se mě zabít!

10 - 6.kapitola 1/2

29. července 2007 v 17:25 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Chtěla jsem tu kapitolu stihnout ještě dneska, tak jsem slovní hříčku na konci nechala v originále - nebojte se, zásadní pro pochopení děje není;-)

Madam Okta

28. července 2007 v 22:45 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Další kapitola doufám zítra, dneska sem házím aspoň picture - růžová a huňatá Madame Okta mě fakt dostala:-D

Postavy ze Shana

27. července 2007 v 16:40 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Zleva - horní řada Murlough, Larten a Darren, spodní řada Evra, Steve a zase Darren.

Larten a Darren

26. července 2007 v 12:15 | Phoebe Esteban |  Obrázky

10 - 5.kapitola 2/2

25. července 2007 v 10:30 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Našli jsme malé jezírko s vodou,pořádně jsme se napili a strčili jsme hlavy do temné tekutiny bez ohledu na drobné úhoře a hmyz. Harkatova šedá kůže vypadala po vynoření jako vlhký karton, ale brzy se vrátil do normálu, když ho vysušilo neúprosné slunce.
"Jak daleko myslíš, že jsme pokročili?" zavrčel jsem a natáhl jsem se ve stínu trnitého keře s fialovými kvítky. Byla to první známka vegetace, na kterou jsme narazili, ale já byl moc vyčerpaný na to, abych jí věnoval nějaký extra zájem.
"Netuším,"řekl Harkat."Jak dlouho už...putujeme?"
"Dva týdny - myslím."
Po prvním horkém dni jsme zkoušeli putovat v noci, ale cesta byla kamenitá a zrádná - a pro mé bosé nohy neskutečně tvrdá! Po mnoha zakopnutích, potrhaných oblečení a škrábanců jsme se rozhodli čelit spalujícímu slunci. Ovázal jsem si svetr kolem hlavy, abych se vyhnul nejhorším paprskům - slunce nijak nepůsobilo na Harkatovu šedou kůži, ačkoliv se hodně potil - ale i když mě to chránilo před úpalem, neměl jsem šanci proti spálení. Horní polovinu těla jsem měl úplně propečenou, dokonce i pod tričkem. Pár dní mě všechno bolelo a byl jsem rozmrzelý, ale rychle jsem se zotavoval - díky poloupířím hojícím schopnostem - a červená barva se změnila na tmavě hnědou. Chodidla se mi taky zatvrdla - už jsem sotva vnímal, že nemám boty.
"Se vším tím šplháním a vracením se, které...jsme museli podstoupit nemůžeme...jít rychleji než několik mílí za hodinu,"řekl Harkat."Jdeme čtrnáct nebo patnáct hodin denně...takže pravděpodobně urazíme dvacet pět...až třicet mil. Za dva týdny to je..."Harkat se zamračil, když počítal."Celkem možná čtyři sta."
Unaveně jsem kývnul."Díky bohu, že nejsme lidi - tímhle tempem a při těhle podmínkách bychom nevydrželi ani týden."
Harkat se posadil a natočil hlavu doleva, pak doprava - uši měl pod kůží, takže musel pořád natáčet hlavu, aby dobře slyšel. Když nic nezaslechl, soustředil se na krajinu kolem nás. Po krátké prohlídce se otočil na mě."Změnil se nějak zápach?" zeptal se. Neměl nos, tak se spoléhal na můj.
Nasál jsem vzduch."Trochu. Není tak ostrý jako předtím."
"To proto, že je tu...méně prachu,"řekl a ukázal na kopce kolem nás."Asi začínáme opouštět...poušť. Je tu pár rostlin a...chuchvalce suché trávy."
"Bylo načase," zamručel jsem."Doufejme, že tu jsou i zvířata - asi se sesypu,jestli budu muset sníst ještě jednu ještěrku nebo brouka."
"Co myslíš, že byl zač ten dvanáctinohý...hmyz, co jsme snědli včera?" zeptal se Harkat.
"Nevím, ale už se ho ani nedotknu - celou noc jsem měl křeče v žaludku!"
Harkat se ušklíbl."Mě nevadil. Občas je užitečné nemít...žádné chuťové buňky a žaludek schopný...strávit téměř všechno."
Harkat si nasadil masku přes obličej a tiše přes ní dýchal a prohlížel si krajinu před náma. Harkat strávil spoustu času testováním vzduchu a měl pocit, že pro něj není jedovatý - byl trochu jiný než na zemi, kyselejší - ale stejně si nechával masku, aby měl jistotu. Prvních pár dní jsem pořád kašlal, ale teď jsem byl v pohodě - mé plíce si brzy zvykly na nahořklý vzduch.
"Už tě napadlo, kde jsme?"zeptal jsem se po chvíli. To bylo naše oblíbené téma. Zúžili jsme možnosti na čtyři. Pan Sudd nás nějak poslal do minulosti. Dostal nás do nějakého vzdáleného světa v našem vesmíru. Přenesl nás do jiné reality. Nebo to byla iluze a naše těla ležela na poli v našem světě,zatímco pan Sudd naší mysli vytvořil tenhle svět.
"Nejdřív jsem věřil...té teorii o iluzi,"řekl Harkat a trochu si stáhl masku."Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím méně...jsem si jistý. Kdyby pan Sudd tenhle svět stvořil, určitě...by ho udělal barevnější a víc vzrušující. Je to tu celkem jednotvárné."
"Ještě je brzo," zamručel jsem."Tohle nás má asi jen rozehřát."
"Tebe to rozehřálo určitě,"zakřenil se Harkat a kývl k mému opálení.
Vrátil jsem mu úsměv a pak jsem se zadíval na slunce."Do večera zbývají tři nebo čtyři hodiny,"odhadl jsem."Škoda, že ani jeden z nás neví nic víc o noční obloze, protože bychom dokázali odhadnout kde jsme podle hvězd."
"Ještě větší škoda...že nemáme zbraně," poznamenal Harkat. Postavil se a znova si prohlížel krajinu. "Jak se budeme tomu panterovi...stavět beze zbraní?"
"Něco se objeví," uklidnil jsem ho."Pan Sudd by nás nenechal bez šance, ne takhle brzo - kdybychom umřeli brzo, přišel by o všechnu zábavu."
"To není moc utěšující,"řekl Harkat."Myšlenka, že jsme naživu jen proto, abychom...zemřeli strašnou smrtí později...pro zábavu pana Sudda...mě nenaplňuje optimismem."
"Mě taky ne," souhlasil jsem."Ale aspoň nám to dává naději."
Náš rozhovor skončil poněkud nejistě, a po krátkém odpočinku jsme si naplnily malé ještěrčí měchy vodou a vydali jsme se do pustin, kde se to začínalo zelenat - ale pořád nebyly o nic známější.

10 - 5.kapitola 1/2

23. července 2007 v 20:00 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Na obloze nad pustinami jasně zářilo slunce a osvětlovalo vysušenou zemi a kamenné vrcholky kopců. Většinu země pokrýval hrubý červený prach a dusil úplně suchou hlínu. Když zafoukal silný vítr, prach se zvedl a téměř znemožňoval dýchání. V takových chvílích jsem si půjčil jednu z Harkatových náhradních masek - chránila mě před nejhorším náporem částic- a snažili jsme se najít přístřešek a počkat, až se to zklidní.
Byly to už dva týdny - odhadem - co nás pan Sudd dostal do téhle zpustlé krajiny a pak odešel. Dva týdny chůze přes neúrodné nížiny a mrtvé kopce, kde nežilo nic kromě několika ještěrek a hmyzu, který jsme chytali a jedli, kdykoliv to šlo. Chutnali příšerně, ale nemůžete být moc vybíraví, když se dostanete do pouště bez jídla a vody.
Voda byla naše největší starost. Procházet se v horku a prachu přinášelo žízeň,ale voda byla vzácná a my neměli nic, v čem bychom ji mohli uchovat, když jsme nalezli nějaké jezírko. Z ještěrčí kůže jsme si vyrobili primitivní úschovny, ale moc vody neudržely. Museli jsme pít úsporně.
Harkat byl naštvaný, že jsem ho neposlechl - pár dní mi bez přestání nadával - ale postupně se klidnil.I když mi za to nikdy nepoděkoval, věděl jsem, že je rád.
Před čtrnácti dny s námi pan Sudd prošel těmi dveřmi, které se za ním rozpadly v prach.Když jsem prošel, byl jsem na chvíli dezorientovaný a viděl jsem jen šedou mlhu. Když se mlha projasnila, poznal jsem, že stojím v malém opuštěném údolí - a i když byl na druhé straně dveří den,tady byla noc, ačkoliv neobvykle jasná noc, osvětlená úplňkem a obloha byla plná souhvězdí.
"Kde jsme?" zeptal se Harkat a oči měl rozšířené údivem.
Pan Sudd si poklepal na nos."To by vám mělo stačit. Tak hoši,"řekl a naznačil nám, abychom se sehnuli vedle něj. Do prachu nakreslil jednoduchý kompas a ukázal na jednu šipku."Tady je západ, jak zítra poznáte podle slunce. Běžte tím směrem, dokud se nedostanete do lovišť černého pantera. Musíte ho zabít, abyste se dozvěděli, co bude dál."
S úsměvem se narovnal a otočil k odchodu.
"Počkejte!" zastavil jsem ho."Nic víc nám neřeknete?"
"Co víc byste chtěli vědět?" zeptal se zdvořile.
"Spoustu věcí!" zakřičel jsem."Kde to jsme? Jak jsme se sem dostali? Co se stane, když půjdeme na východ a ne na západ? Jak Harkat zjistí, kdo vlastně byl? A co s tím vším má co dělat ten panter?"
Pan Sudd si netrpělivě povzdechnul."Myslel jsem, že už ses naučil oceňovat neznámo," zavrčel."Neuvědomujete si, jak je to vzrušující vydat se na dobrodružství a nevědět, co vás čeká dál? Dal bych své brýle a holinky za možnost poznat tenhle svět tak jako vy, zvláštním a hravým způsobem!"
"Zapomeňte na brýle a holinky!"odsekl jsem."Prostě nám odpovězte!"
"Občas dokážeš být pěkně nezdvořilý, postěžoval si pan Sudd, ale zase si přidřepl a zamyslel se."Je toho spoustu, co vám nesmím říct a ani neřeknu. Musíte sami přijít na to, kde jsme - i když se nic nestane, když to nezjistíte. Očividně jste se sem dostali mechanismem buď pomocí magie, nebo neskutečně vyspělé technologie - to vám neřeknu. Pokud nepůjdete na západ, zemřete, a celkem strašně. A co se týče Harkatova zjištění a toho pantera..."
Pan Sudd si to chvíli promýšlel, než odpověděl."Někde v tomhle světě leží jezero - možná spíše posvátné jezírko - kterému rád říkám Jezero duší. Můžete v něm zahlédnout tváře mnoha chycených duší,lidí, jejichž duch neopustil po smrti zemi. Duše osoby, kterou Harkat býval, přebývá uvnitř. Musíte najít Jezero a potom najít jeho duši.Pokud uspějete, a Harkat pozná a pochopí pravdu sám o sobě, vaše cesta bude kompletní a já vás bezpečně odvedu domů. Pokud ne..."pokrčil rameny.
"Jak najdeme to Jezero...duší?" zeptal se Harkat.
"Podle instrukcí,"řekl pan Sudd."Pokud najdete a zabijete pantera, dozvíte se, kam dál. Také najdeš vodítko ke své bývalé osobnosti, protože jsem byl tak hodný a jen tak ti ho tam nechal."
"Nemůžete nechat těch hovadin a prostě nám to říct?" zamručel jsem.
"Ne,"řekl pan Sudd. Postavil se a vážně se na nás podíval."Ale řeknu to takhle, chlapci - panter je vaše nejmenší starost. Našlapujte opatrně, věřte svým instinktům, a pořád buďte na pozoru. A nezapomeň,"otočil se na Harkata,"nestačí se jen dozvědět, kdo jsi byl, musíš to i přijmout. Nepřijdu, dokud do nepřiznáš nahlas.
Tak," usmál se.Vážně už musím jít. Schůzky, kterých se musím zúčastnit, věci, které musím udělat, lidi, které musím potrápit. Pokud máte další otázky, budete muset počkat. Tak zatím chlapci." S mávnutím se ten malý, záhadný mužík otočil a opustil nás; šel na východ, dokud ho nepohltila tma, zatímco my jsme zůstali v nepojmenované, nepřátelské krajině.

Čím byste byli nejraději?

22. července 2007 v 13:20 | Phoebe Esteban |  Ankety
Napadla mě taková anketní otázka - kdybyste si mohli vybrat, čím byste chtěli být? Svůj názor můžete obhájit do komentů, podle mě je to slušný materiál na diskuzi;-)

Soutěž 2

22. července 2007 v 9:10 | Phoebe Esteban |  Blog
Nevím, jestli jsem se v soutěži dostala do dalšího kola, nicméně jestli ano - můžu vás zase poprosit o hlas?:-)

10 - 4.kapitola 2/2

21. července 2007 v 15:24 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Odešli jsme před polednem. Debbie a Alice byly dobře vybavené,měly lana, tlusté svetry, pohorky, pochodně, zpalovače a sirky, pistole, nože, prostě všechno! Já jsem jako poloupír nic speciálního nepotřeboval. Do batohu jsem si zabalil jen dobrý nůž a oblečení na převlečení. Měl jsem na sobě džíny, triko a slabý svetr. I když si Truska dala práci s mým pirátským kostýmem,necítil jsem se s něm dobře - bylo to moc dětinské. Za posledních pár měsíců jsem si sehnal něco normálnějšího. Truska se nezlobila - řekla, že kostým dá Shancusovi nebo Urchovi, až budou starší.
Boty jsem vynechal. Mezi upíry bylo zvykem putovat k Hoře naboso. Žádné boty ani vybavení na šplhání nebylo povoleno. Obvykle bylo i zakázané míhání. V posledních letech se kvůli Válce jizev tohle pravidlo nebralo tak vážně. Ale ostatní se nezměnily. Debbie a Alice si myslely, že jsem zešílel! Pro lidi je těžké pochopit stvoření noci.
Další věc, kterou jsem si vzal, byl můj deník. Myslel jsem, že jsem o něj nadobro přišel - nechal jsem ho ve městě se zbytkem věcí - a tak mě překvapilo, když ho Alice najednou vytáhla.
"KDe jste ho vzala?" vyjekl jsem a sevřel jsem zápisník v ruce.
"Součást důkazů, které moji důstojníci nasbírali, když vás zavřeli. Sebrala jsem ho, ještě než jsem dala výpověď."
"Četla jste ho?" zeptal jsem se.
"Ne, ale ostatní ano."Usmála se. "Označili to za výmysly šílence."
Před odchodem jsem hldal Harkata,ale byl zamčený s panem Suddem v dodávce pana Topola. KDyž jsem klepal, objevil se pan Topol a řekl mi, že lidička nepřijímá návštěvy. Zavolal jsem na něj pozdrav, ale neodpověděl.
Cítil jsem se strašně, když jsme odcházeli a já zdravil Evru, Merlu a ostatní. Ale Harkat si stál na svém, a já věděl, že bude lepší, když se vrátím do Upíří hory a zase zaujmu své místo v Knížecí síni.
Debbie byla ráda, že mě má zpátky, a pevně se mě držela za ruku a vyprávěla, jak je strašně šťastná - a trochu vyděšená - že míří do Upíří hory. Snažila se ze mě dostat informace - jaké oblečení upíři nosí,jestli spí v rakvích, jestli se mění v netopýry - ale já byl úplně mimo na to, abych jí mohl vše popisovat do detailů.
Ušli jsme dva tři kilometry, když jsem se najednou zastavil. Přemýšlel jsem nad chvílemi, kdy mi Harkat zachránil život - když mě zachránil z čelistí šíleného medvěda, když skočil do to arény při mých zkouškách a zabil divočáka, který se mě snažil oddělat, když jsme bojovali bok po boku a on s dokonalou přesností sekal jednoho vampýra za druhým.
"Darrene?" zeptala se Debbie a ustaraně si mě prohlížela."Co se děje?"
"Musí se vrátit," odpověděla Alice za mě. Podíval jsem se na ní a usmál jsem se."Nemůžeš ignorovat přátelství. Harkat tě potřebuje víc než my. Běž mu pomoct,a jestli se ti to podaří, doženeš nás později."
"Ale on mi řekl, ať jdu," zamumlal jsem.
"To je jedno," naléhala Alice."Tvé místo je vedle něj, ne vedle nás."
"Ne!" namítala Debbie."Samy cestu do Upíří hory nenajdeme!"
Alice vytáhla z batohu mapu."Jsem si jistá, že nás Darren navede správným směrem."
"Ne!" vyjekla Debbie znova a pevně se mě chytla."Mám strach, že už tě nikdy neuvidím, když teď odejdeš!"
"Musím," povzdechl jsem si."Alice má pravdu - musím pomoct Harkatovi. Radši bych zůstal s tebou, ale pak bych se cítil jako zrádce."
Debbie měla v čích slzy,ale zamrkala a pak upjatě kývla."OK. Jestli to takhle chceš."
"Takhle to má být,"řekl jsem."Na mém místě bys udělala to samé."
"Možná." Slabě se usmála a pak, aby skryla své pravé pocity, si vzala od Alice mapu, položila jí na zem a řekla mi, abych zakreslil cestu do Hory.
Rychle jsem načrtl nejsnadnější cestu, naznačil jsem alternativní řešení, kdyby ta první byla něčím zablokovaná, a řekl jsem jim, jak se dostanou bludištěm chodeb až do Síní, kde žijí upíři. Pak, bez dlouhého loučení, jsem Debbie rychle políbil a Alici jsem vrazil do rukou batoh s nově nabytým deníkem. Poprosil jsem jí, aby se mi o něj postarala.
OBěma jsem jim popřál štěstí, pak jsem se otočil a pospíchal zpátky do tábora. Snažil jsem se nemyslet na to, co všechno by se jim cestou mohlo stát, a cestou jsem se rychle pomodlil k upířím Bohům, aby drželi ochrannou ruku nad bývalou inspktorkou a učitelkuo, kterou jsem miloval.
------------------------------
Zrovna jsem byl na kraji tábora, když jsem si na poli všiml pana Sudda a Harkata. Před nimi byly obloukové, chvějící se dveře, které nebyly vsazeny do ničeho. Jejich rám zářil červeně, a pan Sudd zářil taky, jeho oblek, vlasy a kůže měly temný, sytý, krvavý odstín. Prostor mezi rámem dveří byl vyplněn šedou barvou.
Pan Sudd mě zaslechl. ohlédl se přes rameno a usmál se jako žralok."Á - pan Shan. Myslel jsem, že by jsi se mohl ukázat."
"Darrene!" křikl na mě Harkat naštvaně."Říkal jsem ti, ať sem nechodíš! Nemůžu tě vzít...s sebou. Musíš -"
Pan Sudd položil lidičkovi ruku na záda a prostrčil ho dveřmi. Šedý záblesk, a Harkat zmizel. Skrz šedou mlhovinu jsem viděl pole - ale po Harkatovi ani stopa.
"Kam šel?" zavolal jsem vyděšeně.
"Hledat pravdu,"usmál se pan Sudd, poodešel od dveří a natáhl ruku."Chceš hledat s ním?"
Došel jsem ke dveřím a nejistě jsem se zadíval na jasně rudý rám a šedou hmotu mezi nima."Kam to vede?" zeptal jsem se.
"Někam jinam,"odvětil pan Sudd vyhýbavě. pak mi položil ruku na pravé rameno a dlouze se na mě zadíval."Pokud půjdeš za Harkatem, už se nikdy nemusíš vrátit. Dobře si to promysli. Pokud za ním půjdeš a zemřeš, neudeš moct čelit Stevu Leonardovi, až ten čas přijde, a tvá nepřítomnost by mohla mít strašlivé následky pro všechny upíry. Opravdu za to tvůj malý šedivý přítel stojí?"
Ani jsem se nad tím nemusel dvakrát rozmýšlet."Ano," odpověděl jsem jednoduše, a prošel jsem do nepřirozené šedivé hmoty jiného světa.

Nepřítomnost

20. července 2007 v 15:17 | Phoebe Esteban |  News
Poslušně hlásím svou první velkou nepřítomnost - kdybyste po mě od 21.7. do 28.7. něco chtěli, najdete mě v Třeboni:-D Najdete mě celkem snadno - stačí jít po stopách dvou bláznivých holek a ta šílenější budu já:-D
No, teď k tomu, co vás pravděpodobněji zajímá víc - nastavím sem najěkoau automatickou aktuálku, takže Shan absťák myslím nehrozí;-)

10 - 4.kapitola 1/2

18. července 2007 v 8:59 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Stvořitel lidiček měl na sobě obvyklý žlutý oblek a zelené holinky. Prohlížel si nás skrze tlusté brýle a levou rukou si pohrával s hodinkami ve tvaru srdce. Byl malý a obtloustlý, se zářivě bílými vlasy a krutým, provokativním úsměvem.
"Zdravím, hoši," pozdravil Harkata a mě."A zdravím i vás, krásné dámy." Mrknul na Alici a Debbie. Debbie se usmála, ale vrchní inspektorka zůstala ostražitá. Pan Sudd se posadil a sundal si botu, aby si z ní vyklepal nějakou špínu. Zahlédl jsem šest zvláštních prstů s blánami, které jsem viděl už jednou."Vidím, že jste přežili setkání se Stevem Leonardem."Protahoval každé slovo, zatímco si zase nasazoval botu.
"Rozhodně díky vám," zavrčel jsem."Věděl jste, že Steve je Pán vampýrů. Mohl jste nám to říct."
"A zkazit vám překvapení?" zasmál se pan Sudd."Ani za nic bych se nenechal připravit o ten střet v jeskyni Odplaty. Tolik let už jsem se tak dobře nebavil. Napětí bylo téměř neskutečné, ačkoliv jsem odhadl správně výsledek."
"Vůbec jste v té jeskyni nebyl," odsekl jsem."A ten výsledek jste neodhadl - věděl jste, jak to skončí!"
Pan sudd nezdvořile zívnul."Nemusel jsem tam být osobně,"řekl,"ale byl jsem tam jako duch. A jestli jsem věděl výsledek - tak nevěděl. Měl jsem podezření, že Larten padne, ale jistý jsem si nebyl. Mohl vyhrát.
Každopádně,"řekl a tlesknul."To je minulost. Máme tu i jiné povinnosti." Podíval se na Harkata a natočil hodinky tak, že odrážely světlo z okna přímo do Harkatových zelených očí."Spalo se ti dobře, pane Muldsi?"
Harkat na něj jen tupě zíral."Zatraceně dobře víte...že ne."
Pan Sudd dal hodinky pryč, aniž by z Harkata spustil oči."Čas zjistit, kým jsi býval,"zamumlal. Harkat ztuhnul.
"Proč teď?" zeptal jsem se.
"Jeho noční můry se zhoršily. Musí jít se mnou a hledat svou pravou identitu, nebo tu zůstat a zbláznit se - a zahynout."
"Proč mu to nemůžete normálně říct?" zajímalo mě.
"Takhle to nechodí,"řekl pan Sudd.
"Odejdu na dlouho?" zeptal se Harkat tiše.
"Samozřejmě," hned přišla odpověď."Pokud to nepůjde hladce, tak napořád. Prostě to není tak, že bys prostě zjistil, kdo jsi byl, a zase se vrátil. Cesta je dlouhá a náročná, a i když se dobereš konce, nikdo nezaručuje, že se dokážeš vrátit. Ale musíš tu cestu podniknout - pokud nechceš radši zešílet a zemřít." Pan Sudd si naoko povzdechl."Ubohý Harkat - uvězněn mezi zlem a temně modrým mořem."
"Pěkně děkuju," zavrčel Harkat znechuceně a otočil se na mě."Vypadá to, že tady...se naše cesty rozdělí."
"Mohl bych jít s tebou-" začal jsem, ale přerušil mě mávnutím ruky.
"Na to zapomeň,"řekl."Musíš vést Alici a...Debbie do Upíří hory. Nejen je tam dovést, ale taky je...chránit - to je náročný úkol."
"Můžeme počkat, až se vrátíte,"řekla Debbie.
"Ne," povzdechl si Harkat."Nemůžeme vědět přesně...jak dlouho to bude...trvat."
Bezmocně jsem se díval na Harkata. Je to můj nejlepší přítel a příčila se mi myšlenka, že ho mám opustit. Ale miloval jsem Debbie a nechtěl jsem jí opustit.
"Vlastně," zavrněl pan Sudd a pohladil své hodinky,"si myslím, že by tě mladý Shan měl doprovázet - pokud si ceníš svého života."
"Co tím myslíte?" vyjel Harkat.
Pan Sudd si prohlížel nehty a pak promluvil lehce nadneseně."Jestli s tebou Darren půjde, tvé šance na přežití jsou celkem slušné. Jestli půjdeš sám, jsi prakticky odsouzen k záhubě."
Vztekle jsem přivřel oči. Pan Sudd poslal mě a pana Hroozleyho na lov Pána vampýrů, i když věděl, že to skončí smrtí. Teď si přál, abych byl další já.
"Darren nepůjde," řekl Harkat, když jsem otvíral pusu, abych se do pana Sudda pustil.Má své vlastní problémy...s vampýry. Tohle je má cesta, ne jeho."
"Samozřejmě, drahoušku," usmál se pan Sudd.Já tomu rozumím a pokud se rozhodne vydat se s těmi okouzlujícími dámami, zastavovat ho nebudu. Ale bylo by ode mě ošklivé neříct mu předem tu strašnou -"
"Přestaňte,"odsekl Harkat."Darren půjde s Debbie a ...Alicí. Tečka."
"Harkate," zamumlal jsem nejistě,"možná bychom měli -"
"Ne," zarazil mě."Tvá věrnost patří upírům. Je čas se vrátit. Já to zvládnu sám." Pak se otočil a dál o tom nemluvil.

3.kolo

17. července 2007 v 12:51 | Phoebe Esteban |  Blog
Mockrát děkuju všem, kteřím jste mi dali v soutěži hlas - díky tomu se blog dostal do 3.kola:-) 3.kolo

5. Akcelerace 1/2

17. července 2007 v 9:58 | Phoebe Esteban |  FF - Chuť lásky
Vanez mi povolil dvě hodiny odpočinku, než jsem si měl jít vylosovat svou další zkoušku. Byl jsem neskutečně vyčerpaný, ale nestěžoval jsem si. Vyčerpaný fyzicky i psychicky, a do své rakve jsem prakticky spadnul.
Vážně mě musel ztrapnit přímo před očima dvou knížat a Gavnera? Paris i Mika se po mě divně dívali, jako bych ho začal líbat já - a Gavner - no, ten si jen povzdechl a zavrtěl hlavou, jakoby to čekal.
Ležel jsem v rakvi a zíral na víko. Nemohl jsem usnout. Tímhle budu jen plýtvat časem; radši bych si měl jít rovnou vylosovat další zkoušku. Jeden nikdy neví - možná bych ty dvě hodiny pak mohl potřebovat při tréninku.
Gavner mi včera řekl, že k losování potřebuju nějakého svědka. A protože jsem netušil, kde má pokoj, rozhodl jsem se jít se podívat do tělocvičen, jestli tam náhodou nebude Vanez.
------------------------------
"Vanezi...přestaň...Nech toho!"
Zastavil jsem se ve vchodu, když jsem zaslechl zoufalý mužský hlas. Naopadlo mě, že by to mohl být někdo, kdo prohrál s Vanezem nějaký souboj, ale když jsem zahlédl dlouhé zasténání, ztuhnul jsem a nenápadně jsem se vplížil dovnitř.
"A proč bych měl, Seyle...?" řekl Vanez skoro bez dechu. Neměl košili a stál dost blízko jinému muži, kterého tlačil ke stěně jednoho ringu. Ten měl dlouhé černé vlasy, které mu padaly do očí a v zelených očích měl něco mezi hrůzou a potěšením. Poznával jsem ho - byl to jeden ze strážných před Knížecí síní, s kterým si Vanez tenkrát povídal!
Zahlédl jsem, jak mu Vanez zkušeně jednou rukou rozepl opasek - zatímco druhou mu už sjížděl pod něj. Ten upír si skousl ret a opřel se o stěnu.
"Protože, když sem někdo přijde a uvidí....bože..."zlomil se mu hlas. Vanmez se ušklíbl, odhrnul mu vlasy z obličeje a zašeptal mu něco do ucha. Chtěl zaprotesotvat, ale Vanez ho umlčel polibkem. Trvalo to dlouho a oba pak neskutečně rychle dýchali.
"Vanezi.....neměli bychom....já...ne, počkej!"
"Nemůžu..." zašeptal Vanez a zatlačil muže na zem za ring, kam jsem neviděl. Tak se mi třásly nohy, že jsem se sotva dokázal zvednout a odejít - zapřísáhnutý, že už se sem nikdy nepřiblížím. Poslední věc, kterou jsem zaslechl, byla Vanezova slova,"Neboj, Seyle - dostanu tě rovnou do Ráje..."
-----------------------------------
Nevím, co mě tak naštvalo - ale cítil jsem se znechuceně, naštvaně, smutně a zmateně - a celý jsem se třásl, když jsem šel chodbama, a bylo mi jedno kam. Věděl jsem, že je Vanez bisexuál - a že to znamená, že má rád muže i ženy - a viděl jsem ho včera s dívkou. Ale dneska - s mužem!
Asi jsem měl vztek kvůli té dívce, co ho miluje. Jo, to bude ono. Bylo mi jí líto - a byl jsem naštvaný, že jí podvádí s jiným. Bylo mi lépe, když jsem si vysvětlil proč - ale pořád jsem se nedokázal zbavit vzteku. Ani jsem se nedíval, kam jdu, a brzo jsem do někoho vrazil.
"Kurdo!" zasmál se Gavner a chytil balanc. Donutil jsem se k úsměvu - ale jeho jsem neoklamal."Co se děje?"
"Nic."
"Nelži mi. Ten pohled rozhodně neznamená "nic", příteli. Řekni mi, co se stalo."
Tak jsem mu to řekl. Nešel jsem do detailů, jen všeobecně. Gavner se poškrábal na bradě a povzdechl si.
"No, Kurdo, já tě chápu. Vidět, jak se dva muži líbají, pak svalí na podlahu a bůhví co ještě není moc příjemný pohled."
"Ale...Gavnere, já to nechápu!"
"Nechápeš co?"
"Jsou to oba muži!"
"A?"
"...To je tak...tak nepřirozený! A špatný..."
"No, to jsem si myslíval taky. Dokud jsem se nestal upírem. I když vypadáme drsně a tak, taky potřebujeme lásku. Ale na světě je málo upírek. A většina z nich - jako Arra - je ještě drsnějších než upíři. Moc nám to neulehčují, co?"
"Takže..."
"Už nám na pohlaví tolik nezáleží. Lidé potřebují děti, tak si zakládají na c¨vztazích muž-žena. Ale my - stejně nemůžeme mít děti, takže nepotřebujeme milence opačného pohlaví."
"No..."
Přemýšlel jsem nad tím. Dávalo to smysl. Zamračil jsem se."Ale stejně, co dělá Vanez, je špatné!"
"...Hmm?"
"Včera byl s holkou a ta tvrdila, že ho miluje! A dneska je s mužem. Co si ta holka bude myslet?" naléhal jsem.Gavner si povzdechl a zavrtěl hlavou.
"Vanez přsně ví, že dělá špatnou věc. Ale nemůže si pomoct."
"Proč ne?"
"Protože...no, to je nadlouho. Pojďme do Knížecí síně - vylosuješ si další zkoušku. Můžeme to probrat cestou,"řekl, a šli jsme. Trpělivě jsem čekal. Gavner byl nejdřív zticha, ale pak promluvil."Vanez míval družku."
"To už jsem slyšel."
"Vážně? Víš, jak zemřela?"
"Jo."
"Zvláštní. Málokomu to vypráví. No, když míval družku, nekouřil a nespal s kýmkoliv a čímkoliv zahlédl, jak bych tak řekl. Ona byla krásná - idol spousty upírů - jako anděl mezi všema těma itrhanýma upírama. Po její smrti ztratil Vanez smysl života. Knížata se mu snažili pomoct tím, že z něj udělali mistra her - ale stejně se cítil prázdně. Jednoho se zlomil. Začal kouřit, pít - a využívat kdekoho. A tak to pokračuje dodnes. Hledá společnost, aby nakrátko zapomněl na tu prázdnotu, i kdyby na chviličku."
".........."
"Ten přátelský a svůdný charakter je jen maska - pod ní je vystrašený upír, kterého stíhají stíny minulosti. Možná už ho nikdo nezachrání - možná už je ztracený. Ale třeba by mohl najít světlo. Možná by to šlo, nevím,"dopověděl Gavenr a trochu se zamračil. Jen jsem se díval do země a přemýšlel jsem. Bylo mi Vaneze líto - ale pořád nebylo správné, že někoho podváděl. Dostali jsme se až do Knížecí síně - a já si vytáhl druhou Zkoušku.

10 - 3.kapitola 2/2

16. července 2007 v 9:46 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Debbie Rulíková a vrchní inspektorka Alice Burgessová vstaly, aby nás objaly. Měly na sobě jen kalhoty a svetry. Debbie si od našeho posledního setkání zastřihla vlasy. Teď je měla krátké a zvlněné do prstýnků. Podle mě jí to moc neslušelo, ale nijak jsem to nekomentoval.
"Jak se máš?" zeptala se Debbie, když jsem jí pustil. Tiše se mi dívala do očí a prohlížela si mě.
"Lépe,"usmál jsem se."Bylo to těžké, ale z nejhoršího jsem venku - díky bohu."
"Díky přátelům,"poznamenal Harkat pobaveně.
"A co vy?" zeptal jsem se jich."Vrátili se vampýři? Jak jste to vysvětlily nadřízeným a přátelům?"
Debbie a Alice se zasmály mým zmatkům, pak jsme si sedly a ony mi vysvětlily, co se stalo od té doby, kdy jsme se rozdělili. Alice radši řekla, že byla v bezvědomí celou dobu, co jí Vandža Pochod držel jako rukojmí, než aby svým nadřízeným řekla pravdu. Byl to prostý příběh a nikdo neměl důvod jí nevěřit.
Debbie čelila tvrdšímu vyslýchání - když vampýři řekli policii, že máme Steva Leonarda, zmínili i její jméno. Snažila se dokázat svou nevinu; tvrdila, že mě znala jen jako studenta, a Steva neznala vůbec.S Alicinou pomocí policie její příběh přijala a propustili ji. Pár týdnů ji tajně sledovali, ale nakonec ji nechali na pokoji.
Strážníci nevěděli nic o bitvě v kanálech nebo o vampetech a vampýrech řádících v jejich městě. Zajímalo je jen to, že za všechny vraždy mohla jediná skupina zabijáků - Steve Leonard, Larten Hroozley, Darren Shan, Vandža Pochod a Harkat Mulds. Jeden uprchnul při zatýkání. Ostatní utekli z vězení. Rozhlásili náš popis široko daleko, ale už jsme nebyli problém města, a lidem bylo jedno, jestli jsme byli lidi nebo upíři - stačilo jim, že se nás zbavili.
Když uplynul nějaký čas a zájem opadl, Alice navštívila Debbie a probraly spolu šílené setkání s vampýry. Debbie přestala pracovat v Mahler's - nedokázala tam dělat dál - a Alice také přemýšlela o výpovědi.
"Připadalo mi to jako hloupost,"řekla tiše a projela si rukou krátké bílé vlasy."Přidala jsem se k týmu, který chrání lidi. Když jsem poznala, jaký je svět doopravdy tajemný a smrtící, už jsem si nepřipadala potřebná. Nemohla jsem se vrátit k běžnému životu."
Několik týdnů ženy probíraly své zážitky z tunelů a jak pokračovat. Shodly se, že už to nikdy nebude jako dřív, ale nevěděly, jak se poprat s budoucností. Pak, jedné noci po spoustě povídání a alkoholu, řekla Debbie něco, co změnilo jejich životy navždy a dalo jim to nový směr.
"Měla jsem strach z vampetů," vyprávěla Debbie."Připadali mi nebezpečnější než vampýři. Jejich pánové mají morální zásady, ale vampeti jsou prostě odpad. Pokud vampýři vyhrají válku, nezdá se mi, že by vampeti přestali bojovat."
"Souhlasila jsem,"řekla Alice."Takové jako jsou oni znám. Jak si vyvinou chuť pro boj, už se ho nezbaví. Ale když nebudou mít upíry, na které by mohli útočit, najdou si jinou kořist."
"Lidi,"řekla Debbie potichu."Až se zbaví upírů, soustředí se na lidi. Budou nabírat nové lidi, pořád se rozrůstat; budou hledat slabé a ubohé lidi a nabízet jim moc. S podporou vampýrů by se za několik let mohli stát opravdovou hrozbou pro lidstvo."
"Ale podle mě to bude upírům jedno,"řekl Alice."Vampýři jsou pravá hrozba pro jejich klan. Vampeti jsou pro ně jen otravní, ale ne nebezpeční."
"Tehdy jsem řekla, že proti ohni musíme bojovat ohněm,"řekla Debbie nebývale vážně."Tohle je NÁŠ problém. Řekla jsem, že musíme naverbovat lidi do boje proti vampetům, než se moc rozrostou. Když jsem řekla "náš" a "my", myslela jsem to obecně, ale hned jsem si uvědomila, že to vůbec není obecné - je to osobní."
"Oběti čekají, až je ostatní přijdou zachránit,"řekla Alice ostře."Ti, kdo nechtějí být oběti, bojují sami za sebe."
Když vyšlo slunce, dvojice se rozhodla odcestovat do Upíří hory, získat povolení od knížat a vybudovat armádu lidí proti vampetům. Upíři ani vampýři nepoužívají pistole, luky a šípy - slíbili, že tímhle bojovat prostě nebudou - ale vampety tyhle pravidla nesvazují. S pomocí upírů by mohli vampety vystopovat a bojovat s nimi v rovném souboji.
Skoro už jsme měly zabaleno," když nám to došlo," rozesmála se Debbie."Nevíme, kde ta Upíří hora je!"
Alice si vzpomněla na papírek, který jí Evanna dala, Vrátila se pro něj do svého bytu, rozložila ho a našla tam instrukce, kde Circo Mostruoso zrovna vystupuje - tady u vodopádu.
"Ale Evanna mi ten papírek dala před měsíci!" prohlásil jsem."Jak mohla vědět, kde panoptikum bude?"
Pokrčila rameny."Snažila jsem se nad tím nepřemýšlet. Zrovna jsem si zvykla na upíry, ale čarodějnice, co vidí do budoucnosti...to je trochu moc. Radši věřím tomu, že než nás potkala, probrala to s tím chlapem, co to tu vede."
"I když to nevysvětluje, jak mohla vědět, kdy si tu zprávu přečteme,"mrkla Debbie.
"Asi to znamená, že...vás máme dovést...do Upíří hory," poznamenal Harkat.
"Vypadá to tak,"řekla Alice."Pokud nemáte něco jiného v plánu?"
Harkat se na mě podíval. Po smrti pana Hroozleyho jsem dal dost jasně najevo, že na nějakou chvíli nechci mít s upíry nic společného. To byla podmínka.
"Moc se mi zpátky nechce," povzdechl jsem si."Je to moc brzo. Ale když je to tak důležité, asi nemám na vybranou. Ukážu vám cestu a asi bych se měl chovat jako prostředník mezi vámi a generály."
"Vlastně jsme nad tím také uvažovaly," usmála se Debbie, natáhla se a stiskla mi ruku."Nejsme si jisté, co si upíři pomyslí o dvou lidských ženách, které se objeví s nabídkou sestavit armádu na pomoc. O jejich zvycích a chování víme jen málo. Potřebujeme někoho, kdo by nám pomohl."
"Nejsem si jistý, jestli...to knížata přijmou,"řekl Harkat."Upíři si své bitvy...vždy bojovali sami. Myslím, že v tom budou chtít pokračovat...i když šance nejsou velké."
"V tom případě budeme bojovat s vampety bez nich," zavrčela Alice."Ale odmítnout nás by bylo hloupé a z toho co jsem viděla, upíři rozhodně hloupí nejsou."
"Dává to smysl,"řekl jsem."Poslat lidi bojovat s vampety a sami se soustředit na vampýry."
"Odkdy upíři dělají věci proto...že dávají smysl?" ušklíbl se Harkat."Ale stojí to za pokus. Půjdu s vámi."
"Ale kdepak, nepůjdeš," zasmál se někdo za náma. Zaraženě jsme se otočili a zjistili jsme, že v dodávce je s námi třetí nepozvaný host s krutým pohledem. Ihned jsme ho poznali a radost jsme z něj teda neměli - pan Sudd!

10 - 3.kapitola 1/2

14. července 2007 v 18:16 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Nastal studený, ale suchý březen - noci plné hvězd, ledově bílá svítání a oslnivě modré dny. Circo Mostruoso vystupovalo ve velkém městě nedaleko vodopádu. Už jsme se tam zdrželi čtyři noci a plánovali jsme zůstat aspoň ještě týden - na představení chodilo spoustu turistů, stejně jako stálých obyvatel. Byly to náročné, ale úspěšné časy.
Několik měsíců poté, co jsem se poprvé vybrečel u Trusky, jsem pro pana Hroozleyho hodně brečel. Bylo to strašné - vyprovokovala mě k tomu nejmenší zmínka o něm - ale nezbytné. Postupně se výbuchy pláče mírnily a já se učil žít se svou ztrátou.
Měl jsem štěstí. Pomáhalo mi spoustu přátel. Truska, pan Topol, Rudy von Ruka, Kormak Nedorost, Evra i Merla si se mnou v nejtěžších chvílích povídali, probírali se mnou pana Hroozleyho a jemně mě vraceli zase do normálu. Hned jak jsem si to urovnal s Harkatem a za vše se mu omluvil, spoléhal jsem na lidičku víc než na kohokoliv jiného. Proseděli jsme spolu nespočet nocí, vzpomínali jsme na pana Hroozleyho, připomínali jsme si jeho zvyky, věci, které řekl, výrazy, které používal.
Teď, o několik měsíců později, se karty obrátily a já byl ten, kdo utěšoval. Harkatovy noční můry se vrátily. Strašlivé sny ho trápily krátce po opuštění Upíří hory,sny o pustinách, jámách plných kůlů a dracích. Pan Sudd řekl, že se sny zhorší, když s ním Harkat neodejde zjistit, kdo byl před smrtí, ale Harkat se rozhodl jít se mnou lovit Pána vampýrů.
O něco později mi Evanna pomohla zastavit jeho noční můry. Ale jak čarodějka řekla, bylo to jen dočasné řešení. Až se sny vrátí, Harkat se o sobě bude muset dozvědět pravdu nebo se zblázní.
Poslední měsíc to Harkata mučilo každou noc. Zůstával vzhůru co nejdéle - lidičkové moc spánku nepotřebují - ale kdykoli usnul, sny se vrátily a on sebou ze spánku házel a křičel. Došlo to tak daleko, že jsme ho museli před spaním přivazovat k posteli - jinak by pobíhal táborem a mlátil do neviditelných příšer, čímž by mohl zranit každého, koho by potkal.
Po pěti dnech a nocích usnul na konci posledního představení. Přivázal jsem ho do sítě obzvláště silným provazem a seděl jsem vedle něj, když se vrtěl a volal a stíral jsem mu pot z obličeje.
Konečně se k ránu po neskutečném množstvím křiku jeho oči vyjasnily a on se chabě usmál."Můžeš mě teď...rozvázat. Dneska toho bylo dost."
"Dneska to bylo dlouhé,"zamumlal jsem a rozvazoval jsem uzly."To je ten problém...s dlouhým odkládáním spánku,"povzdechl si Harkat a vyskočil ze sítě."Sice noční můry odložím, ale...pak spím déle."
"Možná bys mohl zase zkusit hypnózu,"navrhnul jsem. Snažili jsme se, co jsme mohli, abychom mu zmírnili bolest. Ptali jsme se úplně všech z panoptika, jestli neví o nějakém způsobu, jak zmírnit noční můry. Pan Topol ho hypnotizoval, Truska mu zpívala, když spal, Rhamus Pupkeduo ho mazal různými krémy - všechno na nic.
"To nepomůže," řekl Harkat unaveně."Může pomoct jen jedna osoba - pan Sudd. Jestli se vrátí a...ukáže mi, kdo jsem byl, sny...snad přestanou. Jinak.." Pomalu zavrtěl šedou hlavou.
Když si umyl pot v sudu se studenou vodou, šel se mnou k dodávce pana Topola, abychom si vyzvedli instrukce. Od příchodu do panoptika jsme dělali nejrůznější práce, stavěli jsme stany, opravovali jsme poničené židle a vybavení, vařili jsme a prali.
Pan Topol se mě ptal, jestli bych chtěl vystupovat jako jeho pomocník. Nechtěl jsem - bylo by divné být na pódiu bez pana Hroozleyho.
Když jsme k němu dorazili, stál ve dveřích dodávky a jeho černé zuby se v ranním světle leskly."Slyšel jsem tě v noci křičet,"řekl Harkatovi.
"Omlouvám se,"řekl Harkat.
"To nemusíš. Řekl jsem to jen proto, abych vysvětlil, proč jsem vám tu novinu neřekl rovnou - chtěl jsem tě nechat spát."
"Jakou novinu?" zeptal jsem se opatrně. Podle mých zkušeností byly nečekané zprávy málokdy dobré.
"Máte návštěvu,"ušklíbnul se pan Topol."Dorazili pozdě v noci, a netrpělivě čekali." Odstoupil a kývl, ať vejdeme.
S Harkatem jsme se po sobě nejistě podívali a vešli jsme. Neměli jsme zbraně - v panoptiku jich nebyla třeba - ale sevřeli jsme ruce v pěst a byli jsme připraveni zaútočit, kdyby se nám ti "návštěvníci" nelíbili. Když jsme uviděli dvojici na gauči, okamžitě jsme se uvolnili a rozzářili.
"Debbie!"vyjekl jsem."Alice! Co tu děláte?"

Úvaha o Lartenovi

13. července 2007 v 20:15 | Phoebe Esteban |  Extra
Vypadá to, že česká DarrenShan ff scéna možná nebude tak pustá:-) Včera mi Eylonwai poslala nádhernou úvahu o Lartenovi, kterou sem s jejím souhlasem dávám - jen varuju, aby ji nečetli čtenáři, kteří ještě nemají přečtený 9.díl...

10 - 2.kapitola 2/2

12. července 2007 v 15:53 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Uběhl další týden a já se čím dál víc uzavíral do sebe. Už jsem ostatním neodpovídal na otázky, jen jsem zavrčel jako zvíře. Harkat si se mnou snažil před třemi dny promluvit, ale já ho odbyl, ať mě nechá na pokoji. Už to nevydržel a rozpřáhl se po mně. Klidně jsem mu mohl uhnout, ale nechal jsem se srazit na zem. Když se natáhl, aby mi pomohl na nohy, odstrčil jsem mu ruku. Od té doby se mnou nepromluvil.
Život kolem mě plynul jako obvykle. Osazenstvo panoptika bylo nadšené. Truska - žena, která si dokázala na povel nechat narůst vousy a zase je nechat zmizet - se vrátila po několika měsíční pauze. Toho dne se po představení konala velká oslava na její počest. Spoustu zpěvu a veselí. Nezúčastnil jsem se. Seděl jsem sám na kraji tábora s kamenným obličejem a suchýma očima a přemýšlel jsem - jako obvykle - o panu Hroozleym.
Později v noci mi někdo poklepal na rameno. Vzhlédl jsem a uviděl jsem usmívající se Trusku s kouskem dortu v ruce."Vím, jak ošklivě se cítíš, ale myslívám, že by ti to mohlo chutnat." Truska se pořád učila anglicky a občas se jí moc nevedlo.
"Díky, ale nemám hlad,"řekl jsem."Rád tě zase vidím. Jak ses měla?" Truska neodpověděla. Chvíli se na mě dívala - a pak mi hodila kus dortu do obličeje!"Co to sakra,"zařval jsem a vyskočil.
"To za to, že jseš takový bručoun,"zasmála se Truska."Vím, že jsi smutný, Darrene, ale nemůžeš pořád sedat jako nabručený medvěd."
"Ty o tom nic nevíš,"odsekl jsem."Nevíš, jak se cítím. To nikdo!"
Ostře se na mě podívala."Myslíš, že jsi jediný, kdo ztratil blízkého někoho? Měla jsem muže a dceru. Oba zabil zlý rybář."
Hloupě jsem zamrkal."Omlouvám se. To jsem nevěděl."
"To nikdo tady."Sedla si vedle mě, odhrnula si dlouhé vlasy z očí a vzhlédla na oblohu."Proto jsem opustila domov a přidala se k Circo Mostruoso. Bolelo mě to vevnitř a musela jsem pryč. Mojí dceři byly sotva dva, když umřela."
Chtěl jsem něco říct, ale měl jsem pocit, jako by mi někdo utáhl provaz kolem krku.
"Smrt někoho, koho miluješ,je druhá nejhorší věc na světě,"řekla Truska vlídně."Ještě horší je poddat se bolesti tak, až zemřeš taky - uvnitř. Larten je mrtvý a já jsem pro něj smutná, ale jestli budeš takhle pokračovat, budu smutnější pro tebe, protože budeš mrtvý taky, i když tvé tělo žije."
"Nemůžu si pomoct,"povzdechl jsem si."Byl pro mě jako otec, ale když zemřel, ani jsem nebrečel. Nikdy. Nemůžu."
Truska si mě beze slov prohlížela a kývla."Je těžké žít se smutkem, když ho nemůžeš vyplavit slzami. Neboj - nakonec se vybrečíš. Možná se pak budeš cítit líp." Postavila se a nabídla mi ruku."Jsi špinavý a páchnoucí. Dovol mi tě dostat do normálu. Mohlo by ti to pomoct."
"Pochybuju,"řekl jsem, ale šel jsem za ní do jejího stanu. Otřel jsem si z obličeje zbytky dortu, svlékl jsem se a zabalil do ručníku, zatímco Truska naplnila vanu horkou vodou a nalila do ní nějaké vonné oleje. Pak odešla, abych se mohl umýt. Zdálo se mi divné lézt do sladce vonící vody, ale když jsem si lehl, bylo to úžasné. Zůstal jsem tam skoro hodinu.
Truska přišla, když jsem vylezl a utíral jsem se. Odnesla mé špinavé oblečení, takže jsem musel zůstat s ručníkem kolem pasu. Posadila mě na židličku a pomocí nůžek a pilníku se mi postarala o nehty. Řekl jsem jí, že to na nic nebude - upíři mají extra tuhé nehty - ale jen se usmála a ustřihla mi nehet na palci u nohy."Tohle jsou super ostré nůžky. Vím o upířích nehtech - občas jsem je stříhala Vandžovi!"
Když byla Truska hotová, zastřihla mi vlasy, oholila mě a zakončila to rychlou masáží. Když skončila, postavil jsem se a zeptal, kde mám oblečení."V ohni," zakřenila se."Bylo hnusné. Dala jsem ho pryč."
"A co mám podle tebe nosit?" zamručel jsem.
"Mám překvapení,"řekla. Šla ke skříni, vytáhla komínek zářivě barevného oblečení a roztáhla si je přes postel. Okamžitě jsem poznal jasně zelenou košili, fialové kalhoty a modro-zlatou bundu - pirátský kostým, který jsem kdysi dřív nosíval.
"Pořád je máš,"zamumlal jsem a rozpačitě jsem se usmál.
"Posledně jsem řekla, že je mám a spravím, abys je mohl nosit, pamatuješ?"
Připadalo mi to jako celá léta od té doby, kdy jsme se zastavili v panoptiku před prvním setkáním s Pánem vampýrů. Když jsem nad tím tak přemýšlel, vzpomněl jsem si, jak mi Truska slíbila, že mi ten kostým co nejdřív upraví.
"Počkám venku,"řekla."Vezmi si je a zavolej, až budeš."
Trvalo mi to dlouho, než jsem se do kostýmu dostal. Cítil jsem se v nich po těch letech divně. Když jsem je měl naposled, byl jsem ještě kluk a seznamoval jsem se s poloupírstvím; netušil jsem, jak tvrdý a nepřejícný je svět. Tehdy mi to oblečení připadalo úžasné a zbožňoval jsem ho. Teď mi přišlo dětinské a směšné, ale protože si s ním dala Truska takovou práci, radši jsem si ho vzal, abych jí potěšil.
Když jsem byl oblečený, zavolal jsem jí. Usmála se, pak šla k jiné skříni a vrátila se s hnědým kloboukem s dlouhým perem."Nemám boty pro tvou velikost,"řekla."Seženeme nějaké časem."
Nasadil jsem si klobouk, trochu jsem ho posunul na stranu a nejistě jsem se na Trusku podíval."Jak vypadám?"
"Podívej se sám," odvětila a dovedla mě k dlouhému zrcadlu.
Úplně se mi zastavilo srdce, když jsem uviděl svůj odraz. Mohlo to být nedostatkem světla, ale v tom novém oblečení a klobouku a s umytým a oholeným obličejem jsem vypadal strašlivě mladě, přesně jako když mě Truska poprvé oblékla do toho kostýmu.
"Co myslíš?" zeptala se.
"Vypadám jako dítě," zašeptal jsem.
"To tím zrcadlem," zašklebila se."Je udělané, aby ubralo pár let - milé k ženám!"
Sundal jsem si klobouk, pocuchal vlasy a přimhouřil jsem oči. Vypadal jsem starší - byly mi vidět vrásky získané probděnými nocemi."Díky,"řekl jsem a odvrátil jsem se od zrcadla.
Truska mi položila ruku na hlavu a otočila mě zpátky k mému odrazu."Ještě nejsi hotový,"řekla.
"Co tím myslíš?" zeptal jsem se."Viděl jsem všechno, co šlo."
"Ne,"řekla."Neviděl." Naklonila se a poklepala na zrcadlo."Podívej se na oči. Podívej se do nich hluboko a neodvracej se, dokud to neuvidíš."
"Neuvidím co?"zeptal jsem se, ale neodpověděla. Zamračil jsem se a podíval se sám sobě do očí a hledal jsem něco divného. Vypadaly úplně stejně jako vždycky, možná o trochu smutnější, ale...
Zarazil jsem se, když jsem si uvědomil, na co Truska narážela.Mé oči nevypadaly jen smutně - byly absolutně bez života a naděje. Ani oči pana Hroozleyho, když zemřel, nevypadaly tak ztraceně. Teď jsem věděla, co Truska myslela tím mrtvým živým.
"Larten tohle nechce," zašeptala mi do ucha, když jsem civěl do prázdných očí."Miluje život. Chce, aby ses to naučil taky. Co by řekl, kdyby viděl tenhle mrtvý pohled, který se bude jen zhoršovat?"
"On...on..."polknul jsem.
"Prázdnota není dobrá,"řekla Truska."Musíš zaplnit oči, když ne radostí, tak smutkem a bolestí. Dokonce i nenávist je lepší než prázdnota."
"Pan Hroozley řekl, abych neztratil život nenávistí,"řekl jsem okamžitě a došlo mi, že je to poprvé, co jsem od návratu do panoptika vyslovil jeho jméno."Pan Hroozley,"řekl jsem znova potichu a oči v zrcadle se zachvěly."Pan Hroozley," povzdech jsem si."Larten. Můj přítel." Chvěly se mi oční víčka a v koutcích očí se mi zaleskly slzy."Je mrtvý," zasténal jsem a otočil se na Trusku."Pan Hroozley je mrtvý!"
Vrhnul jsem se jí do náručí, ruce jsem jí dal kolem pasu a kňučel jsem, konečně jsem našel slzy k vyjádření zármutku. Brečel jsem dlouho a než jsem přestal, vyšlo slunce. Sklouzl jsem na zem, kde mi Truska strčila pod hlavu polštář a broukala si zvláštní smutnou melodii, zatímco jsem zavřel oči a usnul.