Červen 2007

10 - Úvod

30. června 2007 v 10:01 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Ve vzduchu byla cítit smrt, ale dostihne nás nebo toho pantera?
Černí panteři jsou ve skutečnosti leopardi. Pokud se podíváte pořádně zblízka, dokonce na jejich kožichu zahlédnete prosvítat skvrny. Ale věřte mi - pokud nemáme na mysli zoo, rozhodně byste nikdo nechtěli být tak blízko panterovi! Jsou to od přírody zabijáci. Pohybují se rychle a tiše. V boji jeden na jednoho skoro vždycky zvítězí. Nemůžete je předběhnout, protože jsou rychlejší než vy a nemůžete se před nimi schovat na strom, protože umí šplhat . Úplně nejlepší je držet se jim z cesty, pokud nejste zkušený lovec a nemáte s sebou pořádnou pušku.

Upír...?

29. června 2007 v 14:51 | Phoebe Esteban |  News
Sice to nemá úplně co dělat s Shanem, ale rozhodně zajímavé téma na diskuzi...
Aneb článek o holce, která je upír...teda myslí si, že je upír. Docela by mě zajímaly vaše názory, ale sama řeknu bez obalu ten svůj: podle mě chce být ta holka jen něčím zajímavá. Popřípadě se moc dlouho koukala na filmy o upírech. Neumím si představit, že by upíři psali do cosmogirl (!) a přemlouvali lidi, že jsou vlastně hodní a milí. A že by takhle dávali najevo o své existenci?

10 - Jezero duší

29. června 2007 v 12:20 | Phoebe Esteban |  10 - Jezero duší
Na začátku článku bych chtěla všem popřát krásné prázdniny a zároveň doufám, že se vám vysvědčení povedlo tak, jak jste chtěli:-)
Konečně se pouštím do dalšího dílu, Jezera duší. Pokusím se držet tempo půl kapitoly za dva dny, ale protože jsou prázdniny a nevím, kdy třeba někam neplánovaně odjedu, může se překlad klidně zpozdit (delší nepřítomnost budu samozřejmě hlásit předem).
A tady je takové prvotní info - aneb to, co si můžete přečíst na přebalu knihy;-)

Zamilovaná - 8.kapitola

29. června 2007 v 9:22 | Phoebe Esteban |  FF - Zamilovaná do zelenovlasého idiota
Kráčela jsem chodbou a naštvaně odstrkovala upíry, kteří se mi připletli do cesty; mířila jsem do Síní her za Vanezem. Slyšela jsem Vanchu, jak na mě zoufale volá, nevěnovala jsem mu ale sebemenší pozornost, prodrala jsem se dalším zástupem upírů a přiblížila se tak svému cíli. Došla jsem na rozcestí a zahla doleva, abych tak Vanchu setřásla; věděla jsem, že mě sleduje, ozvěna jeho výkřiků mě stále pronásledovala. Ačkoli byl všude na zdech světélkující mech, chodba byla čím dál tím temnější.
Vanez Blane je naprostý hlupák… Proč jen musel Vanchovi vykecat, co k němu cítím? A proč to proboha Vanchovi nedošlo už tenkrát? No, Vanez nemůže úplně za všechno - nakonec jsem se Vanchovi přiznala, že jsem vyslechla jejich rozhovor - ale stejně…
Chodba se rozšířila a na jejím konci byly vidět dveře vedoucí do Síní her, polkla jsem a popošla k nim blíž, zevnitř bylo slyšet výkřiky, které nabývaly na hlasitosti - ozýval se odtud povyk mezi sebou navzájem bojujících upírů, kteří se tu učí, jak se bít s vampýry a vampety.
Rychle jsem se ohlédla, abych se ujistila, že Vancha není nikde v dohledu a zkusmo jsem vzala za kliku. Dveře se otevřely a mě ohlušil hlasitý jekot, který odtud vycházel. Vklouzla jsem dovnitř a hledala Vaneze.
Síně her byly dnes obzvlášť přeplněné. Musela jsem si tvrdě probojovávat cestu vpřed. Očima jsem klouzala po místnosti, odhodlaná Vaneze najít.
"Hej, nechceš si dát se mnou souboj?" zakřičel na mě nějaký upír a zamával mečem. Chvilku mi trvalo, než jsem ho poznala, pak mi ale došlo, že to je ten mladý upír, který mě při našem příchodu do Hory napadnul, zdálo se to už tak dávno.
Byla jsem ochotná jeho výzvu přijmout, ale pak jsem si znovu vzpomněla na Vaneze - ten měl koneckonců přednost… Přesto jsem popadla nejbližší zbraň - tupé kopí - a zaútočila jsem. Upír se tomu posměšně usmál, lehce se sehnul k zemi a odhodlaně si mě měřil.
Ať jsem se pohnula kamkoli, nespouštěl zrak z mé zbraně; vypadá to, že se mám ještě co učit. Popravdě, vůbec mi nezáleželo na tom, jak to dopadne, byla jsem strašně naštvaná a dopálená, takže jsem si připadala nezranitelná. Potlačila jsem všechny myšlenky na Vaneze a Vanchu a plně jsem se soustředila na boj. V mysli se mi vybavovalo, co všechno mě Vanez během lekcí naučil.
Upír si odplivnul a rychle zaútočil - zastihnul mě naprosto nepřipravenou. Jeho meč jen těsně minul mé ucho, sehnula jsem se a příliš pozdě jsem si všimla, že jeho zbraň změnila směr; on mě snad chce rozpůlit vedví… Zaklela jsem, odkulila se stranou a chystala se ho tvrdě udeřit kopím, ale on se mé ráně elegantně vyhnul.
Dala jsem do toho všechno a podařilo se mi dostat se mu svou zbraní za záda. Tohle nečekal. Včas se nesehnul a ani pořádně nezaregistroval můj útok, tvrdě jsem ho udeřila do zad a on klesal k zemi. V poslední možné chvíli ale udeřil mečem o podlahu, přivřela jsem oči před přívalem jisker - jeho finta se podařila a on mě nachvíli dokázal vyvést z rovnováhy a sám se dát do pořádku.
Vtom jsem se ale přestala ovládat. A to úplně. Byla jsem strašně naštvaná a nehodlala jsem teď už prohrát. Namířila jsem a hodila po něm svým kopím; bylo tupé, takže mu zas tak moc neublížilo, ale pomohlo aspoň k tomu, aby ztratil rovnováhu a spadnul na podlahu. Oči se mu přitom rozšířily úžasem. Uculovala jsem se, když s hlasitým žuchnutím dopadnul na zem.
Nachvíli jsem zaváhala, ale pak jsme k němu přistoupila a napřáhla jeho směrem ruku, kterou přijal a rychle se vyšvihnul zpět na nohy.
"Omlouvám se, zmýlil jsem se v tobě." Rychle se mi poklonil, oprášil se a byl na odchodu, když v tom jsem zmerčila čísi postavu.
Ustoupila jsem stranou, aby kolem mě mohl projít a letmo jsme zahlédla vysokého, svalnatého upíra, který se ke mně hnal. Byl to Vanez - sám se hrnul vstříc svým potížím.
"Alice, to bylo vynikající, vážně…" zarazil se a nejistě se zasmál, když si všimnul kopí v mé ruce, pozvedla jsem ho a chystala se ho s ním udeřit tvrdě do hlavy zato, že Vanchovi vyžvanil příliš brzo všechno o mých citech.
"Radši bys svou zbraň měla sklonit nebo s ní někomu vypíchneš oko." Zachechtal se svému vtipu, ale v tom jeho smích slábnul až zmizel docela.
"Doufám, že si nemyslíš, že…" znovu se zarazil, protože jsem k němu přistoupila o něco blíž. Byla jsem tak rozzuřená, že bych ho nejradši na místě zastřelila, ale nechtěla jsem tím přivést Knížata do problémů, obzvláště Vanchu ne. Zrudla jsem vzteky, zuřivě jsem se na něj podívala a donutila ho couvnout zpět.
Promluvila jsem na něj - aspoň jsem v to doufala - tichým leč pevným hlasem. Připadala jsem si v tu chvíli jako Hanibal Lecter.
"Takže ty si myslíš, že mě můžeš za mými zády pomlouvat a říct Vanchovi o mých citech aniž by ses mě předtím zeptal?" zeptala jsem se a zlobně na něj zírala.
Tvářil se zmateně, zřejmě chtěl ve mně vzbudil přesvědčení, že je nevinný.
"Nevím o čem to…" schoulil se, když zachytil můj pohled a na obranu před sebe natáhnul ruce.
"Ok! Bavil jsem se o tobě s Vanchou, ale ani jeden z nás o tobě neřekl nic špatného, jenom jsem mu řekl, že to vypadá, že jsi se do něj zamilovala, ne že…"
"VŮBEC NE. SLYŠELA JSEM TĚ, HMM, JAK JEN TO BYLO? JO, VYPADÁ TO, ŽE SE JÍ LÍBÍTE, PANE." Vřískala jsem na něj.
"A je to tedy pravda?" otočila jsem se a uviděla Vanchu. Zíral na mě a nejistě se usmíval. Takže mě nakonec dohnal…
"JO, ZATRACENĚ, JE!" zařvala jsem na ně na oba.
"V tom případě bych být tebou Vaneze nezabíjel…" můj pohled ho ale rychle umlčel a donutil ho couvnout. Otočila jsem se zpět k Vanezovi, rukama se opřel o stehna, hlavu přitom lehce naklonil na stranu.
"Ty že mě chceš zabít?" zasmál se.
""ANO!" vykročila jsem směrem k němu a zaútočila svým kopím; Vanez ho lehce zachytil.
"Pokud chceš Alce vážně bojovat, pak tedy…" umlčela jsem ho pořádným kopancem do zad, předklonil se a já ho kopla znovu a popadla jsem kopí, které mu přitom vypadlo z ruky. Opřel se rukama o zem, pak se rychle postavil a nedbale se oprášil.
Neměl ani čas vzhlédnout, přiskočila jsem k němu a uhodila ho do tváře, pak jsem ho udeřila svou zbraní do břicha. Konečně se skácel na zem a zmateně si mě přitom prohlížel.
"Co to s tebou je?" zeptal se, na tváři popletený výraz.
"JAK TO KSAKRU MYSLÍŠ, CO ŽE SE MNOU JE? JSEM ZAMILOVANÁ DO TOHO ZELENOVLASÉHO IDIOTA A TY PROSTĚ JDEŠ A VŠECHNO MU VYŽVANÍŠ, JSI naprostý…" zmlkla jsem a nejistě jsem se podívala na okolostojící upíry. Pozorovali naše trio (Vanez, Vancha a já) s ohromeným výrazem na tváři. Uvědomila jsem si, že jsem právě vykřičela na celou Horu, že Vanchu miluji. Dopr***.
"Ehm…" sehla jsem se, položila kopí na zem a schlíple jsem odcházela pryč. Vancha se mě pokusil zadržet a pevně mě chytnul za ruku, ale já ho od sebe odstrčila a spěchala rychle pryč. Cítila jsem na sobě stovky zvědavých očí.
Kráčela jsem chodbou a snažila se nevnímat posměšky, které mě provázely; spěchala jsem za Debbii, hodlala jsem si co nejrychleji sbalit věci a co nejdříve opustit Horu; naštěstí jsme si odchod naplánovaly už na zítřejší den.
Naštěstí.

KONEC

28. června 2007 v 16:11 | Phoebe Esteban |  Červen 2007
První ff soutěž tímhle okamžikem oficiálně končí - vyhlášení a diplomy tu najdete zítra;-)
Myslím, že vítěze si všichni dohledáte sami, nicméně nemá cenu to držet v tajnosti - a proto prosím Morrinku, Dark princess a Antoinette, aby mi na e-mail darrenshan.blog<zavináč>seznam.cz napsaly, co chtějí na diplom;-) Může to být někdo/něco ze Shana, ale i jakýkoliv váš jiný oblíbenec...

Darren

28. června 2007 v 11:23 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Po dlouhé době zase jeden obrázek;-)
Nemůžu si pomoct, ale při pohledu na tenhle picture si vybavím konec 9.dílu...

Reakce ke komentáři

27. června 2007 v 19:57 | Phoebe Esteban |  Blog
Nemohla jsem si pomoct, abych sem nehodila tenhle komentář (autora uvádět nebudu, tenhle koment můžete najít pod jedním článkem a dávám ho sem jako takovou kuriozitu):
"jen tak pro zajímavost,vampyr je upír.nevim jestly je to z nějakého serialu,
ale jestly o tom nikdo nic neví,tak by se nemněl pouštět."
A taky si nemůžu pomoct, abych si trochu nerýpla: Jestli (a píše se to s měkkým "i", krvácí mi z toho oči) ty nevíš nic o Shanovi, nemusíš se tady ke mně chovat jako k debilovi;-)
Vampyra taky neznám, jenom vampýra, a u "nemněl" se někdo řídil pravidlem čím víc, tím líp - ale to "N" bych opravdu vypustila:-)
Sice taky občas sekám chyby, ale ve dvou větách udělat dvě hrubky a překlep - to už je výkon:-D

Zamilovaná 7.kapitola

27. června 2007 v 10:55 | Phoebe Esteban |  FF - Zamilovaná do zelenovlasého idiota
Zamilovaná do zelenovlasého idiota
7
Kráčela jsem chodbou a nohy se pode mnou neovladatelně třásly; proč tohle vůbec dělám? Jestli to nevyjde, Debbie si to pořádně odskáče. Je to vážně "skvělý" plán. Upíři, které jsem cestou potkala, si mě zkoumavě prohlíželi. Ani se jim moc nedivím, byla jsem celá strnulá a nervózní a každou chvíli jsem se úzkostlivě ohlížela. Taky byste se chovali stejně, kdybyste byli právě teď na mém místě…
Zastavila jsem se, párkrát se zhluboka nadechla a pokračovala dál. V mysli jsem si představovala, co mu asi tak řeknu. Napadaly mě různé rozhovory, ale žádný z nich nebyl potěšující.
"Vancho, miluji tě,"
"Vážně? Já tebe ne."
Nenenene. To není ani trochu pozitivní, no tak, Alice, mysli trochu. Takže…
"Vancho, nevím, jak to říct, ale myslím si, že jsi velmi přitažlivý." Ehm, … to nezní zrovna nejlépe.
Co by mi na to asi odpověděl? "Vážně, Alice? Já k tobě cítím přesně to samé." Hmmm, tak to by asi veskutečnosti neřekl. Předpokládám, že by to dopadlo spíš nějak takhle…
"Jsi tak trochu zoufalá, ne?" a všechno by to završil vyslovením mého příjmení a jak už jsem se zmínila, NESNÁŠÍM, když mě někdo neoslovuje mým křestním jménem. Nebo by mě jen tak poplácal po zádech (bylo by to jen takové to přátelské popleskání) popřípadě by se na mě jen zašklebil. Ale určitě bych nedostala žádný polibek.
Povzdechla jsem si a zpomalovala tempo, byla jsem pojednou strašně skleslá (ještě víc než předtím; pokud to je možné). Vancha je můj přítel; nechce být ničím víc. Počkat, Vancha je můj přítel a nechce být ničím víc. Tečka. Už nedokážu popřít své city k němu. Kdybychom se tenkrát (už je to víc jak měsíc) políbili, kde bych byla teď? Rozhodně bych asi nebyla tady. Bylo by to pořád jen "ze srandy"? Byla bych z toho rozčarovaná?
Jsem tím vším naprosto zmatená a začínám litovat, že jsem sem kdy přišla; mohla jsem zůstat v panoptiku a pomáhat všem, dokud se Debbie nevrátí zpátky, předpokládám, že bych tam byla mnohem užitečnější.
Musím být šílená, když si myslím, že tohle vyjde, radši se vrátím. Nemyslím si, že bych to zvládla… Ale když už jsem skoro tam…ještě nás dělí čtyři místnosti, tři místnosti… vrátím se? Dvě místnosti… A už jsem tady. Je příliš pozdě pomýšlet na návrat.
Váhavě jsem se zastavila před Vanchovým pokojem a modlila se k všemohoucímu, aby tam nebyl. Naneštěstí, osud a já jsme nikdy nebyli dobří přátelé. Slyšela jsem, jak se Vancha uvnitř s někým baví; zpočátku jsem jejich rozhovoru nevěnovala sebemenší pozornost a čekala jsem jen, až Vanchův návštěvník odejde.
Opřela jsem se o zeď, bezmyšlenkovitě jsem si čistila špinavé nehty a nejistě jsem se rozhlížela kolem sebe. Nakonec jsem si povzdechla (ach ta netrpělivost), neúmyslně jsem přitom zachytila útržek jejich rozhovoru.
"Alice…" bavili se o mně! Když jsem se pořádně soustředila, zjistila jsem, že tím druhým je Vanez, a nevyjadřovali se o mně zrovna moc jemně.
"Ano, očividně je nemocná." Řekl Vanez hrubě.
"Už je jí lépe?" málem jsem se začla hlasitě radovat, když jsem uslyšela, jak starostlivě a znepokojeně Vanchův hlas zněl, musela jsem brzdit své nadšení. Dávala jsem pořádný pozor, co na to Vanez odpoví.
"Myslím, že ano, i když Debbie mi říkala, že Alice byla třikrát nachlazená, měla chřipku, plané neštovice a teď trpí zvláštní lidskou nemocí, která se jmenuje ALV." (ALV = Absolutely Love Vancha, tedy naprosto zamilovaná do Vanchy JJJ každopádně, jak poznáte zachvíli sami, ne každý si to takhle vyložil; to V na začátku je ošemetné JJ pozn. překladatelky ;) )
Zabiju tu falešnici hned jak jí potkám, došlo mi samozřejmě, co ALV značí; a jak může mít někdo najednou trojnásobnou rýmu, chřipku a plané neštovice ve stejném měsíci?
"Zajímavé. A cože je to to ALV?"zeptal se Vancha, z jeho hlasu zaznívalo pobavení.Panebože, nezjistí to, že ne?
"Nejsme si jistý, ale…" odmlčel se Vanez. Najednou jsem strašně moc potřebovala vědět, co se chystá Vanez říct.
"Ale co, Vanezi?" zeptal se ho Vancha.
"Vypadá to…" vycítila jsem jeho nejistotu, zhoupnul se mi žaludek; prosím, neříkej, co si myslím, že se chystáš vyslovit, Vanezi…
Prosím, Vanezi…radši mlč… Prosím, Vanezi… prosím…
"Vypadá to, " ehm, odkašlal si a rozpačitě dodal , "že se jí líbíte, pane."
Panebože, to ne.
Má tak
Nevymáchanou
Hubu…
Pomozte mi někdo…
Slyšela jsem, jak si Vancha nervózně odkašlal, a pak nevěřícím hlasem pronesl: "Ona…cože? Jsi si tím jistý?" To je zvláštní, myslela jsem si, že to bylo víc než zřejmé, ale Vancha se místo toho tváří celkem překvapeně.
"Wow…" pronesl ještě. Nachvíli se rozhostilo sladké ticho. Neměla bych teď vejít? Ehm, radši ne. Myslím, že na to už je trochu pozdě, poznali by, že jsem poslouchala jejich "soukromý rozhovor."
Docela mě překvapilo, jak se na to Vancha tvářil, byl tak … překvapený. Jeho tón nezněl posměšně nebo falešně, spíš zaraženě, ale rozhodně si tu ze mě nedělal srandu.
Jeho další slova mi na náladě rozhodně nepřidala.
"Ehm … no, ne, že bych cítil to samé k ní…" nejistě si povzdechnul, přišlo mi, že mluví pravdu. Přejela jsem si rukou přes čelo, proč jen to Vanez musel vyžvanit? To není fér, jak si jen mohl troufnout říct Vanchovi, co k němu cítím… Zabiju ho hned jak ho uvidím.
Snažila jsem se nevnímat pokračující konverzaci, ale slova ke mně sama od sebe plynula, bolela mě z toho všeho hlava. Byla jsem víc a víc naštvanější, vůči Vanezovi jsem pociťovala zášť, kdežto moje láska a touha po Vanchovi tím jenom vzrostla. Pořád jsem je slyšela nevázaně klábosit; vypadalo to, že téma : Aliciin milostný život, je jen tak neomrzí.
"To je zvláštní; myslel jsem si, že miluje tebe." AAAH!!! Je mi z toho špatně. Nesnáším toho hajzla Vaneze. Jak si to KRUCI může Vancha jen myslet? Blééé. Zakryla jsem si rukou ústa, nejenom proto, abych si zklidnila rozbouřený žaludek, ale také abych hlasitě nevyprskla smíchy. Chci tím říct, že Vanez je sice přitažlivý (ovšem ani ne z poloviny tak jako Vancha), ale NIKDY bych se do něj nezakoukala.
"Ehm… je docela…" zbystřila jsem pozornost, ABYCH SE DOZVĚDĚLA NĚCO VÍC, když v tom jsem zaslechla ozvěnu jejich kroků, schovej se, Alice!
Ehm, proč bych se měla schovávat?
Kráčeli zvolna chodbou a tvářili se, jako by se zrovna před chvílí nebavili o mém půvabném já. Očividně si mysleli, že jsem nic neslyšela.
"Nazdar, Alice."zakřenil se Vanez, pravděpodobně si myslel : určitě-by-mě-chtěla-vidět-jen-tak-bez-boxerek. Argh…
"Čau." Odpověděla jsem o něco vyšším hlasem než je u mě normální. Chci se tvářit, jako bych nic nezaslechla a přitom tu vyvádím jak tříletej fracek.
"Hoj, Alice." Usmál se na mě Vancha, obličej se mu rozzářil radostí a on tak vypadal mnohem víc přitažlivěji než jindy.
"Nechám vás dva, ehm, osamotě." Řekl nejistě Vanez a rychle odkráčel směrem do Síní her.
Nastala chvíle ticha, Vancha si mě zkoumavě prohlížel od hlavy k patě způsobem, který se mi vůbec nelíbil. Zkoušela jsem se mu nedívat zpříma do očí a místo toho jsem se rozhlížela kolem sebe, slabě jsem se přitom roztřásla.
"Je ti zima?" zeptal se mě znepokojeně.
"Ehm, ne."
"To je fajn; cítíš se už líp?"
Usmála jsem se a přikývla, polila mě vlna příjemného tepla - tedy ne že by se v chodbě nějak znatelně oteplilo.
"Myslím, že je tu něco, co bychom si měli ujasnit." Pokrčila jsem rameny, ale on energicky pokračoval dál.
"Tenkrát… věděl jsem, že něco není vpořádku, ale překvapilo mě…"
"Překvapilo?" zeptala jsem se a přistoupila k němu blíž, snažila jsem se přitom nezrudnout.
"Jestliže…možná, ehm…" pevně se mi zadíval do očí a hledal v nich odpověď.
"Vancho, my…"
"Ano..?"
Nikdo z nás nebyl schopen o tom začít mluvit, nejsem si jistá, jak to všechno dopadne. Nakonec jsem se rozhodla začít a vyjevit mu své city, svoji lásku a oddanost, uvědomila jsem si, že tohle jsem měla udělat už dávno.
Miluji ho už tak dlouho; cítím se mnohem líp, když mu vše vysvětlím, pochopí aspoň, proč jsem se posledních pár měsíců chovala tak, jak jsem se chovala.
"Fajn, Vancho, miluji tě. Jo, miluji tě. Přiznávám se; vím, že jsem se posledních pár měsíců chovala jako naprostá kráva, to nezapírám, ale teď jsem se ti rozhodla říct pravdu, už žádná tajemství. Myslím si, že jsi atraktivní a moc moc moc pohledný. Vím, že ty si to samé o mně nejspíš nemyslíš. Vím to. Lituji ale jedné věci."
Nabrala jsem nový dech a pozvedla ruku, abych Vanchu zarazila, když už už otvíral pusu, že něco řekne.
"Lituji jedné věci. Strašně moc si přeji, abychom se tenkrát políbili. Lituji toho, že to tak nedopadlo, i kdyby to mělo být jen ze srandy. Pro tebe to byla sranda, ale pro mě to znamenalo všechno. Vím, že jsme jen další dívka mezi miliony jinými. OK?"
Vážně přikývnul a jen na mě dál němě zíral.
"A ty tu na mě jen tak zíráš. TAK TEDA FAJN! A PŘESTAŇ SE NA MĚ DÍVAT JAKO … JAKO…
Horečně jsem pátrala po vhodném slově, abych dodala tomu všemu co jsem řekla patřičnou váhu, po něčem, co by mu pomohlo pochopit, jak se cítím.
"TVÁŘÍŠ SE JAKO PASTINÁK!"
tak to se mi moc nepovedlo. Ty hloupá, hloupá krávo.
Pomalu jsem se uklidňovala, zhluboka jsem přitom oddechovala a v očích mi nebezpečně žhnulo.
"Fajn, a teď jdu zabít Vaneze."
Šokovaně se na mě zadíval,ale já rázně prošla kolem něj a mířila jsem do Síní her; soptila jsem vzteky a naprosto nevnímala Vanchu, který mě volal zpátky.

Zamilovaná - 6.kapitola

26. června 2007 v 13:36 | Phoebe Esteban |  FF - Zamilovaná do zelenovlasého idiota
Odmítnutá.
Nikým nemilovaná.
Skleslá.
Naprosto vyvedená z míry.
Miluji Vanchu, teď už jsem si tím naprosto jistá.
On mě ale naneštěstí nemiluje.
Je to strašný sukničkář.
Prostě jsem jen jeho další oběť.
Další květina umírající na jeho poli plném růží.
To bylo možná až moc procítěné.
Ok, takže to poslední škrtám.
Jsem tak osamělá…osamělá jako kůl v plotě. Mám ráda kůly v plotě.
Jak já se nenávidím.
Ještě se ze mě stane citlivka.
A kůly v plotě přece nemají city. Nebo ano? Jeden nikdy neví.
A abych nezapomněla, kůly v plotě se hloupě nezamilovávají do zelenovlasých upířích Knížat.
Proč sakra myslím na kůly v plotě?
A proč proboha myslím na Vanchu???
UŽ SE DEJ SAKRA DO POŘÁDKU! Sedím tu a přemýšlím o samých hloupostech; potřebuji si to všechno pořádně zvážit.
Už přes hodinu ležím ve své houpací síti s miskou polévky v ruce (přinesl mi ji jeden šlechetný strážný) a zírám přitom doprázdna. Takže…Ne, počkat. Už s tím zase začínám.
To, co vím jistě je, že Vancha je sexy a neobyčejně svůdný upíří Kníže, který se mě pokusil "jen tak ze srandy" políbit. Zadruhé, jsem do něj šíleně zamilovaná. Dalo by se říct, že až moc. A ať se snažím sebevíc, nedokážu na něj přestat myslet. Zhluboka jsem si povzdechla, posadila se a upřeně se zadívala na šedivou, fádní zeď. Pokoušela jsem se zamyslet a konečně dojít k nějakému řešení celé téhle situace.
Pokud mě tedy Vancha nemiluje, tak proč si to pořád myslím? Ten polibek, který jsme spolu málem sdíleli se zdál být tak vroucný a upřímný. To, jak se mi hluboce zadíval do očí, jak mě lehce pohladil po vlasech, to, jak laskal mé rty… byl by to býval ten nejúžasnější polib, jaký si jde jen představit - a já ho odmítla. Je klidně možné, že právě v tuto chvíli se líbá s nějakou jinou dívkou, prostě "jen tak ze srandy". Je to tááákový sukničkář. Proč jsem se do něj musela zamilovat právě já? Proč ne třeba Debbie? Proč jsem se musela zamilovat zrovna do Knížete? To by mě samotnou zajímalo!
Když už mluvíme o Debbii…
"Alice?" nejistě nakoukla do mého pokoje; v ruce pevně svírala hrnek - že by něco dobrého pro mě?
"Hledala jsem tě. Víš přeci, že na celé téhle věci máš nezanedbatelný podíl." Opatrně si ke mně přisedla. Natáhla jsem se po hrnku, který svírala, ale ona mě prudce odstrčila - málem jsem tak upustila svoji misku. "Hej, tohle je moje, ty máš vlastní." Kývla směrem k mé misce a tiše usrkla horkou čokoládu. "Hej, není to náhodou kakao? Zeptala jsem se a nenápadně pošilhávala po jejím hrnku.
"Přesně tak, ale ty nedostaneš ani jedno."
"Proč?"
"Potřebuješ zhubnout." Překvapeně jsem zamrkala a poplácala se po břiše.
"Proč?" zeptala jsme se znovu a naštvaně jsem se na ní podívala.
"To řekl Vanez, očividně necvičíš příliš tvrdě, řekl, že je načase, abys přestala být sklíčená a vrátila se do Síní her ihned jakmile ti bude zase dobře." mrkla na mě a já vděčně kývla. Byla jsem ve svém pokoji zavřená už několik dní, trápila mě hluboká deprese a nechtěla jsem s nikým mluvit, tedy kromě Debbie, která pro mě sehrála menší divadýlko a každý den Vanezovi trpělivě opakovala, že jsem těžce nemocná.
"Ještě pořád ta lež zabírá?"
"Myslím, že ano; jen se mě pořád ptá, kdy už se uzdravíš."
"Tak mu řekni, že nikdy." Nato jsem si zhluboka povzdechla a pohodlně se uvelebila ve své houpací síti, lana, na kterých visela, přitom nepříjemně zaskřípěla. Nastalo zamyšlené ticho; Debbie o něčem zřejmě usilovně přemýšlela a rozhlížela se neustále kolem sebe. Ošila se, když si na něco vzpomněla, nevinně jsem se na ní zadívala.
"Nejsem natolik nemocná, abych si nemohla vyslechnout nějaké ty klepy." Naťukla jsem jí a čekala, jak zareaguje.
"Veskutečnosti nejsi vůbec nemocná, Alice Burgesová." Obratně se tak vyhnula mé otázce.
"Neoslovuj mě příjmením, víš, že to nesnáším." Otřásla jsem se a zadívala se doprázdna.
"Ehm, … takže…" zřejmě si nemohla pomoct, aby neplácala nesmysly.
"Ano…?"
"Ehm, … nemyslím … nebude se ti to líbit."
Přešla jsem její varování mávnutím ruky a prosebně jsem se na ní podívala.
"Víš přeci, že jsi moje nejlepší přítelkyně, jakou jsem kdy měla a moc dobře víš, jak tě mám ráda." Žadonila jsem a kladla důraz na slova přítelkyně, kdy měla a ráda, modlila jsem, aby pokračovala dál.
"Tak dobře."
"Tak dělej, o co jde?"
"Nebude se ti to líbit…"
"No tak, pokračuj."
"No, to Vancha, on … ptal se po tobě, chtěl se na tebe přijít podívat, ale já mu řekla … řekla jsem mu, že ti není dobře a on pak vypadal ustaraně. Řekl mi, abych ti vyřídila tohle , ehm … brzy se uzdrav." Dokončila slabě.
Málem jsem se zadusila zeleninovou polévkou, když jsem se pokusila promluvit s plnou pusou.
"On se po mně sháněl?" zeptala jsem se dychtivě, srdce se mi splašeně rozbušilo.
"Přesně tak." Tak to mě pořádně ohromilo.
"Wow."
"No…" Aha, ještě tu zůstává něco, co mi neřekla.
"Tak co?" vybafla jsem na ní, nedočkavá, abych se vše dozvěděla.
"On…"
"Ano! On co? Medituje? Jí malé děti? Miluje mě?" A sakra.
Debbie se na mě překvapeně zadívala; zanaříkala jsem nad svým hloupým podřeknutím.
"Takže to je pravda?" zalapala po dechu. Cítila jsem, jak neovladatelně rudnu.
"Myslela jsem si, že je to jen chvilkové pobláznění, že vlastně…"
Copak to nebylo tak zřejmé?
"Ano, miluji ho. Miluji Vanchu." Líbilo se mi, jak ta slova zněla.
"Miluješ, miluješ?" zeptala se rychle a projistotu to řekla dvakrát; jeden si nikdy nemůže být jistý.
"Miluji, miluji. Miluji."
"Miluješ?"
"ANO, DEBBIE, MILUJI HO. MILUJI, MILUJI. ZAMILOVALA JSEM SE DO TOHO BASTARDA, UŽ TOMU ROZUMÍŠ?"
"Domnívala jsem se…"začla a nejistě se na mě podívala.
"Co zase?"
"Není do tebe přeci zamilovaný nebo jo?"
Tak to už dávno vím, i když slyšet to nahlas není dvakrát moc příjemné, vše pak zdálo horší než to veskutečnosti bylo.
"To vím." Zašeptala jsem zkroušeně, po tváři mi skanula slza a za ní další.
Debbie si povzdechla, naklonila se ke mně a vzala mi z rukou misku s polévkou, pak si stoupla, protáhla se a zamířila ke dveřím.
"Ty už odcházíš?" zeptala jsme se a v mém hlase zazněl náznak paniky. Debbie pomalu přikývla, promluvila unaveným hlasem a snažila se potlačit zívnutí.
"Můžu ti něco přinést: polévku, jídlo, co chceš?" zanaříkala jsem.
"Jedním slovem, chci VANCHU, ale to asi nepůjde, co?"
Zavrtěla hlavou a otočila se zpět ke dveřím. "Podívej, Alice. Snaž se být rozumná, nevím, co bys měla dělat, ale…" zmlkla, obličej se jí vyjasnil a ona se začala usmívat.
"Právě mě něco napadlo." Řekla hlasem, ve kterém bylo znát úžas.
"To muselo bolet." Odpověděla jsem jí naprosto bez zájmu.
"Ne, ne, mám nápad."
"JO?" Pane bože, už mluvím jako on, jsem jím úplně posedlá.
"Je to prosté." Vysvětlovala. "A pokud tě má Vancha rád, je to ten nejlehčí způsob, jak to zjistit."
"Což je…?" dorážela jsem na ní a nervózně si přitom pohrávala s pramínkem vlasů, obtáčela jsem si ho kolem prstu a pohledem Debbii vybízela, ať už pokračuje.
"Myslím, že bys to měla zkusit. Řekni mu … prostě mu řekni, co k němu cítíš. Jednoduše jdi za ním, řekni mu to a zase odejdi. Pokud mu to neřekneš teď, tak už třeba nikdy. Co tím můžeš ztratit? Miluješ ho, víš to, a pokud mu to nepřiznáš, nehneš se z místa. To je to nejdůležitější."
Zamračila jsem, když jsem narazila na zacuchaný pramen vlasů.
"To je absurd…" zamyslela jsem se nad tím. Čím víc jsem o tom uvažovala, tím víc se mi to zdálo jako dobrý nápad. BYL to dobrý nápad.
"Páni."
"Co je?" zamračila se zmateně Debbie.
"Mám nápad. Převléknu se, najdu ho, řeknu mu, co k němu cítím, a pak prostě odejdu!"
"Ehm, Alice, to byl ale můj nápad."
"Šššš." Vyškrábala jsem se z houpací sítě a rozeběhla jsme se ke svému provizornímu toaletnímu stolku. Je to vlastně jen kapesní zrcátko, u kterého mám ty nejnezbytnější věci, ale jeden musí umět improvizovat.
Pečlivě jsem si nakreslila oční linky u jednoho oka a chystala se na to druhé, když jsem zaslechla pobavené odfrknutí.
"Co zas?"
"Alice, které části slov být svá jsi nerozuměla?" kývla směrem k tužce na oči a mejkapu, který jsem držela v pravé ruce.
"Ale…" chtěla jsem se hádat, ale když jsem s podívala na Debbii, radši jsem své doplňky rychle schovala do kapsy.
"Nemůžu se přece setkat se svou životní láskou a mít namalované jen jedno oko a to druhé … ehm … mít nenamalované." Debbie popuzeně zavrtěla hlavou a ukázala na dveře. Vyběhla jsem na chodbu, plížila se podél zdí a připadala si jako strašný zbabělec.
"Bude to dobrý, nejhorší věc, která může nastat je, že tě odmítne a bude si o tobě mysle, že jsi beznadějná …věc."
Chladně jsem se na ní podívala. "Měla jsem zato, že mě spíš povzbudíš." Jen se na mě usmála a odcházela pryč, v jedné ruce nesla polévkovou misku, v té druhé hrnek, přesto kráčela mnohem lehčeji než já, byla jsem strašně nervózní.
Zvolna jsem kráčela k Vanchovu pokoji, měla jsem pocit, že to všechno bude mnohem horší, než si teď dokážu představit.

Soukromě

24. června 2007 v 12:33 | Phoebe Esteban |  News
Tohle sem sice vůbec nepatří, ale četla jsem pár komentářu od někoho, kdo se podepisuje jako "Darren Shan" a docela mě "zaujalo"... napiš mi na e-mail, celkem ráda bych to probrala, a komunikovat přes komenty se mi moc nechce.

4. Pozor 2/2

24. června 2007 v 12:23 | Phoebe Esteban |  FF - Chuť lásky
Hned jak jsem vešel na stadion, klec s divočáky se otevřela. Gavner jí na laně vytáhl nahoru, takže jsme tam zůstali jen já a prasata.
PRasata začala vrčet a podupávat. Já se ani nepohnul a nechal jsem první krok na nich. Nasála vzduch a ucítila mě - a vyrazila přímo ke mě.
Zavřel jsem oči a spoléhal jsem se pouze na sluch - perfektně jsem poznal kde jsou díky chrochtání a dupání. Nechal jsem je co nejvíc se přiblížit, pak jsem se pomocí kopí odrazil a vyskočil co nejvýše přes divočáky.
Divočáci do sebe narazili a zahákli se klama. Po zemi se rozlila krev, když se od sebe rztrhli, krev, která jim átla smysly a ztížila jim možnost vyčenichat mě.
Měl jsem chvilku, abych si je prohlédl - byli větší než normální divočáci, skoro tak velcí jako já. Naštvaně se rozhlíželi a netrvalo jim moc dlouho, než si mě všimli.
Jeden na mě beze strachu vyrazil a mě se povedlo mu vybodnout oko - ale než jsem ho stačil vytáhnout, druhý mě vyhodil do vzduchu a roztrhl mi košili. Praštil jsem se do hlavy a na chvíli se mi rozostřil pohled.
Slyšel jsem, jak se na mě ejden žene - ale kopí pořád vězělo v jednom divočákovi! Rychle jse vytáhl nůž a než mi stačil divočák rozdrtit klama hlavu, vší silou jsem mu zabodl nůž tam, kde by měl mít srdce. Ztuhnul a ještě zachrochtal - a pak padl k zemi mrtvý.
Rychle jsem se odkulil a stoupl si - tak dokonale, že mě druhý divočák nabral do hrudi a zahákl se mi klem o opasek, a následně mě táhl za sebou po stadionu.
Nemohl jsem dýchat; v poslední chvíli jsem si uvědomil, že je to ten divočák, kterému jsem dodnul kopí do oka. Vytáhl jsem ho a ze všech sil mu ho zaryl do čela. Ucítil jsem jeho lebku - zatlačil jsem víc, než jsem jí prorazil, a divočák padl k zemi - mrtvý.
Postavil jsem se - ale okamžitě zase spadl. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem se nenamáhal ničím jiným, než jen ležet na zádech a užívat si úlevu.
Najednou jsem nad sebou zahlédl tvář Vaneze. slabě jsem se usmál.
"Já...zvládnul jsem to."
"A naprosto perfektně. Výborně," usmál se a odsunul mi pramínek vlasů z obličeje."Vlastně jsi byl tak dobrý, že mám pro tebe oodměnu."
"...Jakou?" zeptal jsem se bezelstně - Vanez sklonil havu, jeho vlasy mi spadly do tváře, a zašeptal,"Tuhle."
...Můj druhý polibek - ještě sladší než ten první.

J for Jajik

22. června 2007 v 20:32 | Phoebe Esteban |  Alphaber meme
Jimmy - patolog, o kterém byla zmínka ve druhém díle. Přišel mi jako stoprocentní sympaťák - člověk, který dotuje upíry krví přece musí být aspoň trošku fajn, ne?:-D
Jesse - otec Debbie. V knize o něm žádná extra zmínka nebyla, jediný můj dojem je, že to byl celkem pohodář. A navíc se mi strašně líbí jméno Jesse:-D
Jones, Tony - jeden z Darrenových přátel. A opět o něm nemůžu nic moc napsat, s Darrenem tvořili celkem fajn partu - prostě mladí kluci, ještě dětsky nevinní, s velkou vášní pro fotbal:-D
James Morgan - fajn, ten už tu sice jednou byl, ale výrazů ze Shana na "J"je málo, tak musím trošku improvizovat. Myslím, že pro Alici to byl celkem šok zjistit, že jeden její podřízený je ve spolku s vampýrama. Mě by to teda dost vyděsilo - ale pomstila se mu celkem tvrdě, ne že by si to podle mě nezasloužil...
Jistota - aneb první slovo, které mě napadlo. Přísahám, že další výraz ze Shana mě nenaapadl, klidně bych řekla, že ani neexistuje. Takže k tématu - jediná jistota upíra i člověka je, že jednou zemře. Upír sice za trochu déle, ale nesmrtelný teda není;)
--------------------------
Juanes - Můj oblíbený španělský zpěvák, v čechách moc neprorazil, ale v cizině je populární hlavně díky písničce "A dios le pido", v čr jsme ho mohli poznat písničkou "La camisa negra". Mimochodem v áří vydává nové cd, tak se nemůžu dočkat;-)
Japonština - tenhle jazyk bych se chtěla naučit, je o hodně jiný než ostatní, a hlavně mě fascinuje to písmo - těžké, ale krásné...
Jaroslav - aneb můj taťka, který si tu zaslouží své čestné místo - dost často mi financuje knihy, na které nemám(třeba Darrena). Důležité je, aby byly v angličtině - táta si hodně potrpí na to, abych se ájině co nejvíc věnovala.
Já - alias totální cvok. Milovník všech možných cizích jazyků kromě němčiny, hororů (hlavně shana), překládání, anime a mangy, hudby a spousty dalších věcí. Moje heslo? "Jenom sympaťáci umírají mladí". Takže mě se jen tak nezbavíte;-)
"J" - písmeno, se kterým moc kámoška nejsem, jak jsem zjistila - máme toho strašně málo společného:-D

4. Pozor 1(2

21. června 2007 v 19:45 | Phoebe Esteban |  FF - Chuť lásky
Ťuk, ťuk. Pootevřel jsem oči. Zjistil jsem, že ležím na zemi. Pod nějakou dekou - a je mi dobře...Ťuk, ťuk, ŤUK! Nechte toho, nechte mě spát ještě chvil...
"Kurdo! Žiješ ještě?!"
Vanez Blane. Bože, jak ten hlas nesnáším. Jak nesnáším jeho. Přetáhl jsem si deku přes hlavu, jako že ho budu ignorovat. Dveře se otevřely. Vyděšeně jsem vystrčil hlavu."Jak ses dostal do mého pokoje???!!"
"Sám jsi mi dal klíče, idiote. Donesl jsem tě sem, položil na zem, hodil přes tebe deku - tys mi hodil klíče a vyřídil, ať pro tebe přijdu v 11,30."
"Aha..."zamračil jsem se; nic z toho jsem si nepamatoval. Posadil jsem se a cítil jsem každý sval v těle. Deka se mi svezla z ramen a já si najednou uvědomil, že jsem nahý. Zalapal jsem po dechu a vyděšeně zíral na Vaneze.
"Ty...já...proč jsem sakra nahý? Ty jsi mě svléknul, že jo? A pak...proto mě všechno bolí...! Ty ďábelskej, nechutnej, strašnej, domýšlivej, zrádcovskej, hnusnej, nedůvěryhodnej, krutej, perverzní.."
"Pokud tě mohu přerušit, Kurdo - ne, neznásilnil jsem tě. Podívej se na sebe pořádně."
Neochotně jsem ze sebe stáhl deku celou - i když jsem měl rozepnutý pásek, kalhoty byly na svém místě. Zrudnul jsem a protestoval,"Klidně jsi mě mohl potom zase obléknout!"
"Pravda. Hned uvidíme. Zkus se postavit."
Natáhl ruku - ignoroval jsem jo a postavil jsem se sám. Vanez se nahlas zasmál."Vidíš, stojíš sám. Kdybych tě znásilnil, nemohl bys chodit, dokonce ani stát celé dva dny potom, to tě ujišťuju."
"...."zase jsem zrudnul a snažil jsem se najít košili. Vanez jí po mě hodil."Nechal sis jí v ringu."
"...Aha."
Tak proto jsem byl polonahý...! Vzpomněl jsem si na trénink...proto mě bolelo celé tělo...! Skousl jsem si ret a díval jsem se do země. Vanez se pousmál a pozvedl obočí.
"Nedlužíš mi něco za to nespravedlivé obvinění?"
Nespouštěl jsem oči ze země - jen jsem polknul a zašeptal jsem,"...Promiň."
Vanez se zasmál, přišel ke mě a hravě mi pocuchal vlasy."Odpuštěno. I když musím říct, že to byl působivý slovník, Kurdo. Mohl bych spočítat všechny urážky, které jsi mi plivnul do tváře. Bylo by jich asdpoň...asi tak..."
"Omlouvám se, stačí?" řekl jsem dost nahlas a zuřivě jsem se na něj podíval. Jen se zakřenil, dal mi pusu na čelo a zašeptal mi do ucha,"Neskutečný, jak krásně vypadáš, když se zlobíš..."
Vyjekl jsem a honem jsem se odtáhl. Pobaveně se usmál a rozhlédl se.
"Tak tohle je tvůj pokoj...." ušklíbl se a podíval se na mě - odkašlal jsem si a pokusil jsem se o úsměv.
"Nastěhoval jsem se sem před čtyřma dnama, takže to není nic moc, ale..."
"Je to pěkný."
"Myslíš?"
"Jasně. Chceš vědet, co je v mém pokoji?"
"....Vážně to chci vědět?"
"Pravděpodobně ne,"zasmál se. PAk došel ke dveřím a otevřel je."No tak, nechceš přijít pozdě na první zkoušku, ne?"
Sakra, skoro jsem na ní zapomněl. Podíval jsem se na hodinky - 11:45. Začínal jsem o půlnoci!!! Rychle jsem si natáhl košili a plášť a vyrazil ke dveřím. Když jsem míjen Vaneze (který mi držel otevřené dveře), zašeptal mi do ucha,"Sexuální sadistický pomůcky."
Hned jsem věděl, o čem mluví, a přeběhl mi záchvěv po páteři. Před očima se mi nechtěně utvořil obraz jeho pokoje se všema těma pomůckama - a radši jsem je pevně zavřel. Vanez se rozesmál a poplácal mě po zádech."Dělal jsem si legraci, dítě!"
Ještě jsem se na něj podíval, než jsem se rozeběhl chodbou; Vanez mi ještě zamknul pokoj a vyběhl za mnou.
---------------------------------------
Potlačil jsem smích, když Vanez ukázal "jistý prst" na záda Miky ver Letha, který zrovna procházel kolem. Vanez nás zrovna představil - kníže Mika (který se přišel podívat na mé Zkoušky) měl temné oblečení, vlasy i pohled - ale Vanez ho očividně neměl rád.
"To bylo kvůli čemu, Vanezi?"
"Nemám ho rád. Bastarda."
"Takhle bys o knížeti mluvit neměl! Proč ho nemáš rád?"
"Nevšiml sis, jak se po tobě díval? Ten úchylnuj, perverzní...!"
"A čím se liší od tebe?" zakřenil jsem se - Vanez jen zavrčel.
"Ode mě? Já si neokukuju cizí majetek,"řekl a nespouštěl z něj oči. Chvilku mi to trvalo, než jsem to pochopil.
",,,Cože?! Já přece nejsem tvůj!"
"Ale jasně že jseš, moje krásný koťátko..."řekl, otřel se mi tváří o vlasy a podrbal mě pod bradou."Zavrň, kotě..."
"....Ne," procedil jsem skrz zaťaté zuby - Vanez si povzdechl a já myslel, že to teda vzdal - ale to jsem se spletl. Kousl mě do ucha a trochu vystrčil jazyk. Po celém těle jsem ucítil příjemný, trochu lechtivý pocit, a mě unikl dlouhý, hluboký sten - který by se dal vzdáleně považovat za zavrnění. Vanez přestal, spokojený svým úspěchem.
"Tak, koťátko, počkej tu, než přinesu zbraně, ok?"
Kývl jsem a zahanbeně jsem zřervenal. Ještě trapněji mi bylo, když jsem si uvědomil, že mi vlastně chybí Vanezův jazyk na mém uchu, a pocit, který jsem přitom cítil. Radši jsem se podíval jinam - a zjistil jsem, že na mě zírá kníže Mika. Rychle se otočil a odešel pryč. Ztuhnul jsem a dělal jsem si starosti, jestli to celé viděl - ale okamžitě jsem to vypustil z hlavy, když se Vanez připlížil zezadu a jemně mě kousl do levého ucha. Nedával jsem si pozor a "zavrněl" jsem unova - Vanez se zakřenil,"Vážně se ti to líbí, co?"
"To není pravda!" zalhal jsem s rudýma tvářema. Vanez se ušklíbl a hodil po mě krátké kopí.
"Jiné kopí jsem nenašel - nemusíš být zklamaný délkou, aspoň se ti s ním bude lépe pracovat. A tohle," hodil mi krátký nůž,"je tvá poslední záchrana. Jestli nějakým způsobem přijdeš o kopí, použij tohle - na špičce je jed. Ale pamatuj, bude ti platný jen jednou. A miř s ním na srdce, nikam jinam. A nepoužívej ho, když nebudeš muset - je tu šance, že se na něj nabodneš sám. Jasný?"
Kývl jsem a opatrně jsem si nůž zastrčil za opasek. Párkrát jsem si pohodil kopím v ruce, abych si zvykl na jeho délku a váhu. V tu chvíli přišli Paris a Gavner. Gavner mi ještě popřál hodně štěstí - Paris si mě zavolal k sobě. Vanez si vytáhl cigaretu a zapálil si jí. Zaraženě jsem se na něj podíval."Nepopřeješ mi štěstí?"
"Ne. Věř mi, Kurdo - ty ho nepotřebuješ - učíš se opravdu rychle. Tohle zvládneš,"usmál se a pocuchal mi vlasy."Tak běž. Já tu na tebe počkám."
Kývl jsem a s Parisem jsem šel do středu stadionu.

3. Otázky 2/2

20. června 2007 v 16:00 | Phoebe Esteban |  FF - Chuť lásky
Najedl jsem se ani ne za deset minut. Nemohl jsem ztrácet čas - musel jsem se připravovat na Zkoušky. S plným žaludkem jsem se cítil mnohem lépe, a k tělocvičně jsem mířil i docela spokojeně. To mě přešlo pár vteřin poté, co jsem vstoupil do síně.
Na první pohled byla prázdná, ale v rohu jsem zahlédl Gavnera. A nějakou dívku. Jak se líbají. Stála opřená o zeď přesně jako já včera. Měla ruce kolem jeho krku, zatímco Vanezovi ruce neustále měnily polohu. Polknul jsem se a rychle jsem vycouval.
"Já...miluju tě..."slyšel jsem tu dívku. Jen jsem se posadil na chodbu a zíral do země. Měl jsem na Vaneze strašný vztek, i když jsem netušil proč-
Uplynulo pět minut. Deset. Patnáct. Neodvažoval jsem se podívat do síně ze strachu, co by mohli dělat. Konečně jsem zaslechl kroky a vzhlédl jsem. Vanez stál vedle mě a mávl na dívku, která odcházela. Ta se otočila a zahihňala se. Vanez si dal ruce v bok a spokojeně si povzdechl. Pak se na mě překvapeně podíval.
"Páni! Jak dlouho už tu jsi?"
"Nějakou tu chvilku."
"Už jsi snídal?"
"Dávno."
"Tak to bylo tempo! Pojď, ať můžem začít!"
Zakřenil se a vrátil se do tělocvičny. Šoural jsme se za ním s divným pocitem v žaludku. Dovedl mě k ringu s kopíma, a poprvé si přede mnou sundal košili. Měl poměrně vypracovaný hrudník, ale co mě opravdu zaujalo, bylo tetování. Hlava lva přímo uprostřed hrudi. Vanez si všimnul, jak na něj zírám, a ušklíbl se.
"Civíš na ty svaly, nebo na tetování?"
...Na tetování."
"Jasně. No, památka na trátu levého oka."
"Památka?"
"Jo. Ztratil jsem ho v boji se lvem. To jsem ti ještě neříkal?"
"Ne. Myslel jsem, že jsi o něj přišel při souboji nebo tak."
"Jistě že ne! Nikdy jsem při souboji neprohrál, dítě. Dokonce ani se zavázanýma očima,"dodal a mrknul. Hned jsem si vzpomněl na včerejší boj - a rozhodl jsem se změnit téma.
"Kdo to byl?"
"Kdo myslíš?"
"Ta dívka, s kterou ses lí...povídal, před chvilkou."
"Jo ta. Prostě jedna holka."
"Kdo?"
"...Bývalá studentka."
"Miluješ jí?" zeptal jsem se a snažil jsem se znít jakoby nic - Vanez pokrčil ramenama a svázal si nejdelší vlasy provázkem. Já se nevzdal.
"Myslíš, že někdy...v budoucnu...si zase najdeš družku?"
"Bože, ty jseš dneska zvědavej! Ne, nenajdu si další družku. A než se zeptáš proč, kdybych si jí našel, nemohl bych se vyspat s kýmkoliv, aniž bych měl za zádama žárlivou ženskou. Ještě něco?"
"...Ne."
"Dobře. Teď si sundej košili, popadni kopí a pojď. Naučím tě, jak bojovat s těma divočákama."
Celé ráno jsme bojovali s kopíma, v poledne jsem měl chvilku na oběd, a pak jsem se učil boj s nožem, a jak se vyhýbat těm klům. Brzo odpoledne jsem byl tak vyčerpaný, že jsem padl Vanezovi do náruče a prosil jsem o odpočinek. Musel mě odnést do pokoje, kde jsme okamžitě usnul a zdálo se mi, jak mě honí divočáci a lvi a Vanez stojí opodál a rozhodně nemá v úmyslu mi pomoct...

If everone cared

19. června 2007 v 18:58 | Phoebe Esteban |  Extra
Myslím, že seongfiction tu ještě nebyla, takže krátký úvod - jedná se o povídku inspirovanou nějakou písní, může se tam objevit její text (například proložený celou povídkou jako v tomto případě), nebo může mít jen stejný námět.
Tahle songff je na motivy písně "If everyone cared" od skupiny "Nickelback" (pokud máte zájem, můžete si ji stáhnout třeba na www.mp3s.nadruhou.net) a vypráví o Kurdových myšlenkách ještě předtím, než se setkal s Darrenem...

HLASOVÁNÍ

18. června 2007 v 21:45 | Phoebe Esteban |  Červen 2007
Tady můžete hlasovat, která povídka se vám nejvíc líbila - je jedno, jestli tématem, vyprávěčským stylem...pokud chcete povídku nějak okomentovat, autorovi něco vzkázat nebo jste něčemu v ději nerozumněli - písněte to do komentů. Zároveň prosím autory, aby se aspoň jednou nebo dvakrát mrkli ke své povídce, jestli se někdo nedožaduje jejich pozornosti;-)
Všechno povídky naleznete v této rubrice, snad už jen - hodně štěstí a ať vyhraje nejlepší povídka;-)

9. Morrinka - Setkání po letech

18. června 2007 v 21:38 | Phoebe Esteban |  Červen 2007
Jak to vypadá, když se Darren setká opět se svou sestrou, která se již také stala stvořením noci, tak jako on.
SETKÁNÍ PO LETECH
Nad rozlehlou hladinou jezera pofukoval větřík a rozháněl mlhu, pod kterou se na ledě odrážely hvězdy. Z jedné strany jezero lemoval úzký pruh lesa a za ním se hrozivě tyčila vysoká hora. Byl to vskutku nádherný pohled, který se je tak někomu nenaskytne, ale dva podivní poutníci, kteří jezero obcházeli, to příliš nevnímali. Byl na ně vskutku zvláštní pohled.
Kráčeli vedle sebe. Žena a muž. Možná by však bylo lépe říct, že to byla mladá dívka. Mohlo jí být tak osmnáct, maximálně devatenáct let. Na sobě měla světlé tříčtvrťáky a tričko s nějakým neurčitým potiskem. Vypadala jako normální středoškolačka, což byl v této oblasti velmi nepravděpodobný jev, vzhledem k teplotě, která se i přes den pohybovala kolem mínus dvaceti až pětadvaceti stupňů Celsia. A muž, který kráčel vedle ní se k normálu nemohl řadit už vůbec. Jeho kůže byla bledá (i když to u dívky také) a jinak byl celý oděn do černého pláště a dlouhé havraní vlasy mu splývaly po zádech. Vypadal vedle dívky jako přízraky. Což možná také byl. Možná byli přízraky oba, vždyť to byli upíři...
"Tady se utáboříme, zanedlouho bude svítat." Ukázal k lesu muž, známý pod jménem Mika Ver Leth.
"Tak to bychom si nejspíš měli pospíšit." Zasmála se dívka a rozeběhla se k řadě stromů. Mika se rozběhl také, ovšem s menším nadšením.
*****
Slunce stálo nízko nad obzorem. Asi za hodinu zapadne. Dívka se na něj dívala a paprsky se jí odráželi na bledé tváři. Pohlédla směrem k spícímu upírovi. Sama byla jen poloupírkou a tudíž jí slunce nijak neublížilo. Mika spal zachumlaný pod svým pláštěm a hromadou listí a větví. Vypadal trochu jako nějaká neurčitá hromada přichystaná na podpal. Musela se usmát, když ji to napadlo. Vlastně ani nevěděla proč si ji vybral. Ona se do něj zamilovala hned na první pohled. Sice nebyl přímo krasavec, ale měl v sobě nějaké kouzlo, které ji k němu přitahovalo. Možná to byly jeho černé oči, které ji k němu tak připoutaly. Navíc neměla rodinu. Bratr jí zemřel, když byla ještě malá a rodiče s mladší sestrou měli smrtelnou autonehodu. Vzpomněla si na ten okamžik a i na to, jak se potkala s Mikou. Byla tehdy úplně zničená a znovu na ni dolehla smrt bratra. Procházela se městečkem, kde žila až ji nohy donesly ke starému kinu. Byla to ohavná, šedivá budova. Všichni lidé se jí vyhýbali. Ale ona se ten večer nebála. Myslela, že už nemá pro co žít. Když vešla do staré budovy, napadlo ji, že by ji mohla prozkoumat a potom třeba skočí z balkónu do hlediště, které tam už jistojistě nebude. Ani teď nevěděla, jak bylo možné, že měla ještě náladu na nějakou dobrodružnou prohlídku, ale udělala to. A tam našla Miku. Zrovna se probouzel. Strašně se vyděsila, ale protože neměla co ztratit a i přes všechen strach se jí Mika na první pohled zalíbil, tak zůstala a když zjistila, co je zač, stala se poloupírkou. Teď když o tom tak přemýšlela, měla dojem, že tehdy uviděla v Mikových očích něco jako obdiv nebo úctu, když mu řekla své jméno, ale za okamžik už se mu v nich zračil pouze běžný odměřený výraz. Nechápala to, ale někde uvnitř cítila, že to pochopí, když s Mikou zůstane.
Zatřepala hlavou a probudila se tak ze vzpomínek. Napadlo ji, že by mohla něco uvařit a tak vytáhla pár kusů srnčího masa, které měla zabalené od posledního lovu, bylinky a kotlík. Věděla, že nesmí rozdělávat oheň, ale blízko byla malá jeskyně a tak tam vlezla a uvařila. Zanedlouho už se vzduchem nesla příjemná vůně teplého jídla.
Mika se vzbudil těsně po západu slunce. Možná i o trochu dřív, ale odmítal vylézt... Když se konečně vyhrabal z pod listí, vypadal trochu jako ježek na pohřbu. Když si uvědomila na co právě pomyslela, musela se smát. Ježek na pohřbu...
Nejdřív jí trošku vynadal za to, že rozdělala oheň, ale když odpověděla, že vařila v jeskyňce poblíž, tak se jen usmál a jídlo pochválil.
"Nejpozději za dva dny budeme v hoře." Oznámil s pohledem směrem k ní, i když z lesa nebyla vidět.
"Ještě jsi mi pořádně neřekl, proč tam vlastně jdeme."
"Protože mne volají. Nejsou to dobré časy, ve kterých se právě nacházíme. A taky jsem si myslel, že bys třeba ráda poznala i jiné upíry. Původně jsem tě chtěl vzít až na Radu, ale ta bude za deset let."
"Aha. Chápu. Tak bysme tedy mohli vyrazit. Nechce se mi spát o moc dýl ve sněhu, než to bude potřeba."
Mika jenom přikývl, uklidili po jídle a vydali se svižnou chůzí k hoře. Cestou lesem jim nic nestálo v cestě, dokonce ani žádné zvíře nepotkali. Ale když vyšli z lesa, to bylo asi kolem půlnoci, najednou spatřili něco podivného. Stál tam vampýr s nachovou kůží, což by až tak zvláštní nebylo, ale zdálo se, jakoby čekal na ně.
Mika přišel i s dívkou blíž k němu a promluvil.
"Co zde pohledáváš?"
"Čekám na nějakého upíra, kterého bych mohl zabít a zjednodušit svému Pánovi cestu."
"Klidně s tebou budu bojovat, ale svého cíle nedojdeš, neboť já připravím tvého Pána o jednoho bojovníka." Nemile se zašklebil a vytáhl blýskavý nůž zpod svého pláště. Vampýr se vytasil s ostrou kamennou dýkou.
Podívali se si zpříma do očí a najednou se na sebe vrhli. Dva tvorové noci, kteří toužili jen zabít se s tím nijak nepárali. Během chvilky bylo po všem. Vampýr se zatvářil zaraženě a pohlédl na nůž, zabodnutý v jeho břiše. Celý boj netrval ani půl minuty, ale i tak už byl vampýr mrtev a Mika zraněn, i když ne vážně. Měl několik hlubokých škrábanců, z nichž jeden krátký přes obličej a spoustu těch lehkých. Udělal zvláštní posunek rukou přes obličej a odešel. Vampýr na něj upřel skelný pohled a naposledy vydechnul. Mika s dívkou se dostali až na okraj hory, když začalo svítat. Rychle vešli dovnitř a utábořili se. Oba prospali celý den a hned se soumrakem se vydali na zbytek cesty horou. Moc nemluvili. Mika vedl dívku neomylně, leč soustředěně chodbami až narazili asi po pěti až šesti hodinách na dveře. Mika zaklepal. Otevřel strážný a okamžitě se při pohledu na Miku uklonil a pustil je dovnitř. Dívka vypadala, že to moc nechápe, ale nechala to být... Neznala zvyky upírů dostatečně, aby věděla, jak se mají přivítat nově příchozí. A taky netušila jednu velmi podstatnou věc - že Mika Ver Leth je jedním z upířích knížat.
Čím hlouběji do hory se dostávali, tím byl Mika neklidnější a víc spěchal. Když je strážný pustil už téměř běžel. Proletěli chodbami a síněmi jako vítr, až se dostali do dlouhé chodby s velkými, pevně vypadajícími dveřmi na konci. Nikam jinam neodbočovala.Až tady Mika zpomalil. Urovnal si plášť a zhluboka se nadechl. Pak spolu s dívkou prošel chodbou, položil ruce na dveře a ty se otevřely.
Za nimi se rozkládala obrovská síň s bílého kamene, v níž bylo rozestavěných mnoho židlí a lavic a v čele na malém pódiu čtyři trůny. Tři z nich byly obsazeny. Při pohledu na upíry sedící na nich se člověk cítil opravdu zvláštně, jaké tam byli protiklady. Úplně napravo seděl velice starý upír s bílými prořídlými vlasy a vousy. Jmenoval se Paris Nebess. Vedle něj seděl chlapec, kterému mohlo být od pohledu tak patnáct až šestnáct let. A i přesto, že byl Darren Shan daleko starší byl na knížete stále hodně mladý. Úplně nalevo potom seděl upír jménem Šíp, který byl holohlavý s vytetovanými šípy a nenávistí k vampírům zakořeněnou hluboko v srdci. Mika přešel k trůnům a lehce sklonil hlavu a znovu ji narovnal.
"Mí přátelé, přišel jsem, jak nejdříve jsem jen mohl a přivedl jsem s sebou i svou pomocnici, doufám, že to nebude na obtíž..."
"Ne, jistě, že ne." Ujistil jej Paris a pak mu tiše vysvětlil problém, kvůli němuž byl Mika přivolán. Šíp se mezitím přehraboval v různých plánech a mapách a Darren bedlivě sledoval dívku, kterou s sebou Mika přivedl.
Když Paris domluvil, Mika se narovnal a promluvil.
"Dobrá tedy. Udělám vše, co jen bude v mích silách, ale teď si půjdeme odpočinout a přichystat si nějaké lůžka." Pohlédl na dívku a společně odešli.
Darren se otočil k ostatním dvěma knížatům.
"Myslím, že už jsem tu dívku někde viděl, připadá mi strašně povědomá."
"Z toho si nic nedělej, možná jsi ji zahlédl někdy při svém cestování s Lartenem. Upír potká za svůj život mnoho různých lidí a jeho mysl si je dokáže zapamatovat tak, že když je později někde potká, připadají mu povědomí, tak jako tobě ta dívka, ale je zvláštní, že i mně někoho připomíná. Budeme se muset Miky zeptat, co je ta jeho pomocnice zač..." Darren jen přikývl a nic dalšího už neřekl.
Mezitím zašel Mika s dívkou do skladů a vybrali si nové oblečení, protože to jejich bylo již dost potrhané od cesty k Hoře. Potom ji ještě zavedl do komůrky vedle té jeho. Trošku ji zamrzelo, že nemůže být s ním, ale nic nenamítala, protože za tu dobu, co Miku znala, pochopila, že nemá cenu se s ním hádat, stejně vždycky vyhraje...
Potom ji vzal do síně Chledona Lurta, kde si dali něco k jídlu. Dívka se trochu nedůvěřivě dívala do misky s netopýřím vývarem, ale pak se do něj s chutí pustila. Zřejmě si nevšimla křidélka, vykukujícího nad hladinu. Chvíli ještě jen tak seděli u stolu, když vešel do síně také Darren s Harkatem Muldsem, jedním z Lidičků. Ale nebyl tak úplně normální Lidička, protože uměl mluvit a také žil už od Darrenova příchodu do Hory s upíry.
Přisedli si k Mikovi a neznámé poloupírce.
"Ani jsme vás nestihli pořádně přivítat," řekl Darren. "Takže vítejte. Miko, nechceš nám představit svou pomocnici?" Usmál se.
Mika se kolem sebe rozhlédl, jako by se právě probudil z hlubokého zamyšlení. "Pomocnici? Aha, ano, samozřejmě. To je Annie. Annie, tohle je Darren a tohle je Harkat Mulds, jeden z nárůdku, který ale žije tady s námi v hoře."
"Annie?" Podíval se na dívku Darren s ještě větším zájmem. A zamumlal si spíš pro sebe: "Annie je krásné jméno. Má sestra se tak jmenovala. Máš podobné oči jako měla ona," potom se zarazil a ještě jednou si ji v tlumeném světle pozorně prohlédl, "počkat, nejenom oči... I celý výraz obličeje."
Annie na něj mezitím zaraženě koukala a nemohla uvěřit a snad ani pochopit to, co slyší.
"Annie. A jak dál?"
"Annie Shanová." Odpověděla tiše s nechápajícím výrazem.
Darren zaúpěl a schoval si obličej do dlaní. Potom se podíval přímo na Miku.
"Ty jsi to věděl? Věděl jsi, kdo je, když jsi ji přeměnil?"
"A kdo jsem měl vědět, že je? Annie Shanová? To jsem věděl." Při těch slovech se zašklebil. Annie se mezitím snažila pochopit o co jde, ale stále ji nic nenapadalo. V hlavě ji hlodala jedna myšlenka, už od chvíle, kdy Darrena poprvé spatřila, ale zdraví rozum jí to vyvracel. Vždyť něco takového bylo naprosto nemožné...
"To a ještě něco víc!"
"A co víc jsem měl vědět?"
"Věděl jsi, že je má sestra?" Otázal se prostě Darren.
"Ano." Odvětil ještě prostěji Mika.
Annie zalapala po dechu a podívala se pozorněji na mladého knížete. Chvíli jen tak beze slova civěla, když v tom najednou vykřikla na celou síň: "DARRENE!" A objala svého bratra, kterého už dávno oplakala a odmítala jej pustit. Darren se nejdřív zatvářil zaskočeně, ale pak ji také objal a pohladil po vlasech.
"A jsme zase spolu." Zamumlal spíš jen tak pro sebe...

8. Jokolo - Evrovy myšlenky ze 3.dílu

18. června 2007 v 21:37 | Phoebe Esteban |  Červen 2007
Darren je za Hroozleym nějak dlouho. Doufám že se mu nic nestane. Aloe doufám, že jsme se mýlili o tom, že Hroozley je ten vrah. Naštěstí mám tady ten mobil, takže mě Darren může o všem infotrmovat. i když pochybuju že když právě bude probíhat zápas mezi Hroozleym, tak že mi zavolá........Ale co se to teď ozvalo na chodbě..........Někdo jsem jde.......a určitě to není Darren........Tenhle má moc těžké kroky.......proboha co to je? Má fialovou kůži a nasobě bílý plášť od krve.......POMÓÓÓÓC! Rozdupal mi mobil.......



Nacpal(ale může to být i žena nebo zvíře)mi roubík do pusy a uháněl seč mnou městem. Po cestě ještě k tomu srazil nějaké tři ženy, které ho viděli v obličeji. Zajímalo by mě, kdo to je.....člověk to určitě není. Lidi rozhodně nemají fialovou kůži a taky takhle rychle neutíkají. Ale co to dělá, ještě před chvilkou jsme běželi parkem, a teď běžíme kanálama. Doufám, že tohle přežiju.........




Ta bestie mě pověsila za nohy v nějaké místnosti, a teď mi řekla, že je to Vampýr a jmenuje se Murlough.Říká, že mě zabije, ale já mu moc nevěřím.......





Před chvilkou přivedl Darrena a řekl mu, že vymění mě za Debbie........nechápu proč to udělal. Aspoň vím, že je to můj pravý přítel......




Darren už je u Debbie nějak dlouho....doufám, že se mu nic nestalo. Ale někdo jsem jde.......jsou dva......zřejmě darren a Murlough.....ale ne! Je to Darren a Larten.......HURÁÁÁÁ!......

"Odpusťte nám, že jsme vás pode zírali."Řekli jsme oba dva jednohlasně, když mě Larten odvázal. Ale teď už znovu musíme do Circo Mostruoso.

7. Dark princess - Temné lásky balada

18. června 2007 v 21:36 | Phoebe Esteban |  Červen 2007
Upíří hora, období rady
V temném koutě obytné jeskyně sedí dvě stvoření noci. Drží se za ruce, což působí skoro nepatřičně, ale vyzařují z nich silné city náklonnosti, nejspíš i něčeho víc. Upír Larten Hroozley a upírka Arra Plachetová si upřeně hledí do očí. V nevyslovené shodě se k sobě nakloní, aby se dlouze políbili.
Láska mezi nimi se vyvíjí už od doby, kdy jako mladí, nezkušení upíři spatřili jeden druhého. Přesto je to zvláštní pohled na silná, bojovná stvoření, zvlášť, když se jedno z nich dost výrazně červená. "Arro……..já…..dlouho jsem o tom přemýšlel…" Je to vždy hrůzostrašný Larten, kterému náhle došla slova. "…chtěla by ses stát mou družkou?" Napjaté čekání. V jeskyni je náhle velmi dusno.
V upírčině tváři se na okamžik mihne překvapení, ale hned si za to v duchu vynadá. Přece to tak trochu čekala. "…..Ano." Tak něžný úsměv, jaký se dá od upíra očekávat. Larten se viditelně uvolnil. Stále se drží za ruce, následuje další polibek, ještě delší a vášnivější než před chvílí.
Když opouští Horu, cestují Arra a Larten spolu. Noci na lovu i dny strávené v rakvi či kdekoli jinde jsou pro ně kapkami štěstí, seslanými od bohů, spolu překonají všechny překážky, které jim osud připraví. Společně pijí z poháru sladké víno lásky.
O osmnáct let později, Upíří hora
Generálové i řadoví upíři se začínají dostavovat do Hory, v přípravách na Radu. Stejně jako jiní, přišel i jednou z mnoha cest mladý upír Kurda Smolt. Když se ubytoval a přivítal s několika málo postavami, které tu znal, šel do jídelny. Vzal si misku netopýřího vývaru a poslouchal hovor u stolu. Podle všeho se týkal upíra a upírky, mezi ostatními už celkem známých. Měli se prý velmi rádi, dokonce se stali druhem a družkou a několik let byli spolu ale pak se něco stalo, nikdo neví, co to mohlo být a ti dva se přestali stýkat, zpřetrhali všechna svá pouta.
Najednou hovor u stolu utichl. Kolem zrovna jde štíhlá, černovlasá upírka v jednoduchém oblečení a druhým vchodem přichází vysoký upír celý v rudém, s velkou jizvou na tváři. Kurdovi blesklo hlavou, že to jsou třeba právě ti dva.
"Lartene," řekla chladně žena a téměř neznatelně kývla hlavou na pozdrav.
"Arro," to samé gesto, ten samý tón.
To Kurdu v jeho domněnce ještě utvrdilo. Ale co jen se mohlo stát?

6. Antoinette - Vášnivý souboj

18. června 2007 v 21:35 | Phoebe Esteban |  Červen 2007
To skutečně nečekal.Arra ho vyzvala na souboj na kladinách.Nechtěl to přijmout.Už proto,že Arra byla velmi pěkná a líbila se mu,a při pomyšlení,že by jí měl bít,mu nebylo zrovna do smíchu.Ale upíří čest promluvila.Přijal.Vylezli na kladiny a začali.Arra ihned zaútočila.Larten se zatím jen bránil a uhýbal velmi dobře mířeným ranám.Skákal z jedné kladiny na druhou.A tak to šlo nějakou tu chvíli dál.To už Arra nevydržela a řekla:"No tak Lartene,nehraj si na gentlmena!Bránit to by ti šlo,co?Ale co takhle nějaký útok?".Chtěla ho jen vyprovokovat a to se jí nepovedlo,ale když ho praštila do holeně,neudržel se,zaklel a šel do útoku.Teď měl převahu znovu Larten.Skákali z jedné klaďky na druhou a uštědřovali si rány.Když se Larten dostal dost blízko Ařře,praštil jí do ramene.Ta to nečekala a upustila hůl.Jenže přesně o to Lartenovi šlo.Chytil rychle padající hůl,popadl Arru kolem pasu a políbil ji.Tohle už nečekala vůbec,ale nebránila se tomu.Líbilo se jí to.A než se stačila vzpamatovat,tak jí Larten vrazil hůl zpátky do ruky.Bojovali dál,ale teď se jenom vášnivě dráždili.Arra se znovu dostala k Lartenovi.Chtěla mu to oplatit.Dobře zasazenou ránou mu vyrazila hůl a tentokrát políbila ona jeho.Ani on se teď nebránil,ale ona toho zneužila a podtrhla mu nohu.Jenže Larten v pádu stáhl Arru sebou.Dopadli na sebe.A začali se vášnivě líbat a ruce jim začali bloudit po těle toho druhého.Upíři,kteří boj sledovali už od začátku,začali pískat.Oba dva zrudli od hlavy až k patě a nechali toho.Rychle se vytratili.........