Květen 2007

9 - 17.kapitola

31. května 2007 v 17:00 | Phoebe Esteban |  9 - Zabijáci úsvitu
Pokud se vám zdá kapitola nějak krátká, není to chyba blogu - opravdu měla pouhou stránku a půl:-D
---------------------------------
Bylo to neuvěřitelné. Bylo to úžasné. Bylo to téměř nemožné.
Zatímco naděje vampýrů mizela jako sloupec kouře z mrtvého těla jejich vůdce, ta moje znovu vzplála a já měl pocit, jako bych měl vybuchnout radostí. Když se zdálo, že je vše ztraceno, navzdory okolnostem, navzory všem očekáváním, jsme se postavili svým nepřátelům a otočili karty ve svůj prospěch. Ani ve svých nejdivočejších snech bych si nedokázal představit nic lepšího.
Podíval jsem se nahoru na pana Hroozleyho, který došel až na okraj platformy. Upír byl zakrvácený, zpocený a vyčerpaný, ale v očích mu zářilo plálo takové světlo, že by mohlo ozářit celou jeskyni. Uviděl mě mezi roztřesenými vampýry - usmál se, zvedl ruku na pozdrav a oevřel pusu, aby něco zavolal.
V tu chvíli Steve Leopard zuřivě zaječel a vší silou se vrhnul na upíra.
Pan Hroozley se zapotácel, rukama se rychle chytil zábradlí. Na chvilku to vypadalo, že se drží dost pevně a dokáže se vytáhnout zase zpátky, ale gravitace ho neskutečnou rychlostí strhla dolů, přes zábradlí, z bezpečí...přímo do jámy za Pánem vampýrů!

Darren - refuse

30. května 2007 v 13:00 | Phoebe Esteban |  Obrázky

9 - 16.kapitola 2/2

29. května 2007 v 18:00 | Phoebe Esteban |  9 - Zabijáci úsvitu
Uplynulo pár napjatých vteřin. Pak Steve zaútočil žetězem. Hroty se zaleskly, když mířily panu Hroozleymu na hlavu - kyby se mu to povedlo, způsobily by vážné zranění. Ale upír byl rychlejší než polovampýr. Lehce uhnul hlavou doleva, řetězu se vyhnul sotva o centimetr a nožem zaútočil Stevovi na žaludek.
KDyž pan Hroozley zaútočil na Steva, Gannen se vrhl dopředu s mečem. Chtěl jsem zavolat, aby dával pozor, ale nemusel jsem se obtěžovat - upír něco takového čekal, takže jen uhnul a dostal se tím na dosah Pána vampýrů.
Pan Hroozley seknul nožem v pravé ruce a snažil se bodnout Pána vampýrů do břicha. Ale vůdce vampýrů byl hbitý a zablokoval ránu mečem. Špička dýky se mu sice zaryla do boku, ale rána byla téměř přehlédnutelná.
Než mohl upír zaútočit znovu, Steve se po něm vrhnul s dýkou.Divoce se po něm ohnal - až moc divoce na to, aby se dokázal trefit - a donutil ho ustoupit. Pak se do toho vložil Gannen Harst se svým mečem, a pan Hroozley musel skočit na zem a odkulit se do bezpečí.
Vrhli se na něj, ještě než stačil vstát, ostří se zalesklo a mihnul se Stevův řetěz. Pan Hroozley musel využít veškerou svou rychlost, sílu a obratnost, aby zablokoval meč, vyhnul se řetězu a vytáhl se na kolena, než ho mohli stačit přemoct.
Když vampýři pomaklu kroužili kolem pana Hroozleyho, dostal jsem strach, že ho dostanou - meč i řetěz se dostávaly skrze zoufalou obranu pana Hroozleyho,místy ho sekly, místy škrábly. Rány nebyly smrtelné, ale byla jen otázka času, než se mu meč zaboří do hrudi nebo želudku, nebo se mu ostny dostanou do kontaktu s očima a nosem.
Pan Hroozley msuel poznat nebezpečí, ve kterém se nacházel,ale pokračoval v zoufalém boji. Sotva vracel údery a snažil se co nejlépe bránit, postupně zase našel půdu pod nohama a nechal se pomalu tlačit k okraji platformy, kde bude v pasti.
"Takhle nemůže vydržet," zamumlal jsem na Vandžu, který stál vedle mě a pozoroval platformu."Musí co nejdříve zariskovat, nebo ho dostanou do pasti."
"Ty myslíš, že to neví?" odseknul Vandža.
"Tak proč -"
"Ššš, chlapčce,"zašeptal kníže."Larten ví, co dělá."
Tím jsem si nebyl tak jistý. Pan Hroozley byl skvělý bojovník, ale měl jsem pocit, že tentokrát to projel. V boji jeden na jednoho by si poradil s jakýmkoliv vampýrem. Dokonce i v boji dva na jednoho bych ho označil za jasného vítěze. ale tři na jednoho...
Snažil jsem se najít nějakou cestu na platformu - kdybych se k němu mohl přidat, mohl bych se pokusit změnit výsledek. Ale v tu chvíli se boj otočil o stoosmdesát stupňů.
Pan Hroozley už skoro odcouval ke konci platformy, od jisté smrti ho dělil jen půlmetr. Vampýři moc dobře věděli, do jaké situace se dostal, a v předtuše konce se za ním vydali s novou dychtivostí. Steve po xté seknul řetězem, ale tentokrát pan Hroozley neuhnul ani necouvl. Místo toho pustil nmůž z levé tuky, natáhl se a řetěz chytil. Ostny se mu zaryly do prstů a obličej se mu zkřivil bolestí, ale npustil ho. Jen zatáhl a přitáhl si Steva blíž. V poslední chvíli sklonil hlavu, takže se Steveův obličej srazil s upírovým tvrdým čelem.
Stevovi křuplo v nose a začal krvácet. Zaječel a spadl na podlahu.Pan Hroozley mezitím hodil po Ganneovi druhý nůž, čímž se odzbrojil. Harst se instinktivně noži vyhnul a na pana Hroozleyho se vrhnul Pán vampýrů s mečem.
Pan Hroozley uskočil před špičkou meče. Narazil do zábradlí, otočil se, takže byl tváří od svého soupeře, chytil se zábradlí, neskutečnou rychlostí mihnul nohama a tělem, a nakonec udělal na zábradlí stojku.
My na zemi jsme jen jen zírali, překvapeni nečekaným manévrem, zatímco pan Hroozley se snížil a vší silou e odrazil. Natáhl se a přeletěl nad hlavama Pána vampýrů a Gannena Harsta - který si stoupl před svého Pána, jako už několikrát - a Steva Leooarda, který pořád ležel na platformě.
Pan Hroozley dopadl na zem jako kočka, přímo za nechráněnými zády Pána vampýrů. Než mohli polovampýr nebo Gannen Harst zareagovat, pan Hroozley popadl levou rukou Pána vampýrů za krk, pravou rukou ho chytil za opasek, zvedl ho ze země, otočil se k okraji platformy - a hodil ho po hlavě přímo do jámy plné kůlů!
Pán vampýrů stihl akorát tak zaječet - jednou - než dopadl na kůly s tak strašnou ránou, že jsem zamrkal. Kůly ho probodly na mnoha různých místech včetně hlavy a srdce. Jeho tělo sebou chvíli zmítalo, pak najednou přestal a plameny mu zaúálily vlasy a oblečení.
Stalo se to tak rychle, že jsem to nejprve vůbec nepochopil. Ale jak vteřiny plynuly a vampýři jen zmateně a vyděšeně zírali na hořící tělo svého vůdce, všechno mi došlo. Pan Hroozley zabil Pána vampýrů... bez něj musí čelit předpovězené porážce...Válka jizev je u konce...budoucnost je naše...my ZVÍTĚZILI!

Nouzový režim aneb říkejte si tomu, jak chcete:-D

29. května 2007 v 15:38 | Phoebe Esteban |  News
Jak už vás Princess informovala, bohužel nám nejde pc, z čehož jsem mimochodem na prášky:-( Doma a spravený bychom ho měli mít příští týden, jenže to nastává další problémek - 4.6. - 8.6. jedu na kurz přežití s krycím názvem eko-kurz...
Ale to rozhodně neznamená, že blog čeká 2-týdenní pauza;-) Právě sedím u mamky v práci ( kterou jsem přemluvila, aby se slitovala nad Shanovci a strávila tu se mnou hoďku po pracovní době - za což jí moc děkuju:-)) a chystám se naházet nějaké články na postupné zveřejňovánjí, takže tu snad každý den najdete nějaký nový článek;-)
Soutěž rozjedu, až se vrátím, prozatím tu najdete pár nových kapitol, jedno alphabet meme, nějaké ty obrázky a začátek nového slashe...

Omluva

25. května 2007 v 20:59 | Princess |  News
Ahoj lidičky,
Phoebe mě požádala o informování - jak už to tak bejvá, Desmond asi nemá Pheebs moc rád, protože jí opět nejde komp, a neví kdy se zase rozfachá. Určitě se tu objeví příští týden, prej i kdyby měla jít do knihovny:-) Všem vám posílá pozdrav, a řikala že má pro vás připravenej pěknej slash :-D
Princess

M for Majčík

24. května 2007 v 18:27 | Phoebe Esteban |  Alphaber meme
Madame Okta - 1. kniha Ságy. Dodnes si pamatuju, jak jsem si jí půjčovala v knihovně s myšlenkou "to je hnusnej pavouk, to bude určitě nějaká hovadina ". A proto se teď před celým blogem pokorně omlouvám a Shanovi už nikdy nic podobného neudělám:-)
Madame Okta - tentokrát myslím toho pavouka. Pavouky nesnáším - děkuju pěkně - ale kdyby to, že se o ní budu starat znamenalo, že se můžu stát pomocnicí upíra... asi jsem právě přišla na způsob, jak se zbyvit arachnofobie!:-D
Mika Ver Leth - tohohle upíra mám extra ráda. Dlouho byl mým nejoblíbenějším upírem a prostě jsem ho zbožňovala, a i když se posunul na druhé místo, pořád myslím, že je boží...jen škod, že toho o něm v knize není víc...
Mr Tall - neboli počeštěně Topol. Hodně záhadná postava a doufám, že se bude v knihách ještě trochu probírat. ;-)
Morgan James - vampet z 9.dílu. Vlastně první vampet, kterého jsme potkali "v civilu". Napadlo mě - kolik možná denně potkáváme vampetů, aniž bychom si toho všimli?:-D
------------------------------------------------------------
Manga - spoustě lidí to připadá jako blbost, jenže nejvíc ji odsuzují lidé, kteří ji nikdy v životě nečetli;-) Můj život je s mangou pevně spojený, ačkoliv jsem si to uvědomila až nedávno...ale o tom se tu nebudu rozkecávat, prostě jí zbožňuju a tečka;-)
Matematiky - aneb naprosto brr předmět. Užitečnost matiky pro mě skončila kdesi ve třetí třídě - upřímně: na co jednou budu potřebovat umět vypočítat rovnici o osmi neznámých?:-D
Milka - "Č" jsem jako písmeno nedostala (díky bohu), tak sem tu čokoládu vecpu aspoň takhle. Klidně se přiznám, že patřím do skupiny, které se říká čokoholici a kteří bez čokolády prostě nepřežijí;-)
Madrid - dávám ho sem jako zástupce za celé španělsko. Celá tahle země mě láká, hlavně kvůli jazyku, který mi přijde neuvěřitelně krásný, a mým snem je se ho naučit ;-)
Měďa - aneb polštářek ve tvaru medvídka, kterého se naprosto dětinsky odmítám vzdát. Pokřtila jsem ho na Pookyho - myslím, že mnozí pochopí:-D

Slash

24. května 2007 v 11:57 | Phoebe Esteban |  Ankety
Aneb ráda bych tu slyšela vaše názory na slashové povídky...co na ně říkáte a jestli byste měli zájem se s nějakou setkat i tadz na blogu... rozhodně ocením vaše komenty;-)
Prvkem těhle povídek je vztah dvou mužů , ale rozhodně ne v žádném zvráceném smyslu - tenhle styl má v podstatě jen milovníky nebo odpůrce,nic mezi tím;-)

Spřátelení

23. května 2007 v 17:35 | Phoebe Esteban |  Blog
Budu trochu přdělávat sekci o spřátelených blogách, takže jestli máte někdo zájem o spřátelení, není problém - stačí písnout do komentů a popřípadě dodat, jestli máte nějakou svou ikonku nebo buttonek;-)

9 - 16.kapitola 1/2

23. května 2007 v 17:04 | Phoebe Esteban |  9 - Zabijáci úsvitu
"Zastavme boj,"pronesl Pán vampýrů hlubokým hlasem bez špetky emocí."Nyní ho není třeba."
Bylo to poprvé, co jsem uviděl Pána vampýrů, a překvapilo mě, jak vypadal obyčejně. Vždycky jsem si ho představoval jako divokého, neurvalého tyrana, jehož pohled dokáže změnit vodu v páru. Ale tohle byl obyčejný muž - mohlo mu být něco mezi dvaceti a třiceti - s normální postavou, světle hnědýma vlasama a posmutnělýma očima. Rána, kterou dostal do ramene, byla zanedbatelná - krev už stejně zaschla - a on ji prostě ignoroval.
"Věděl jsem, že to přijde,"řekl Pán vampýrů tiše a otočil se na pana Hroozleyho."O Sudd to předpověděl. Řekl, že s jedním lovcem budu muset bojovat přímo tady nad plamenama, a že to bude pravděpodobně Larten Hroozley. Snažili jsme se tu přepověď obejít a vylákat sem toho chlapce. Na chvíli jsem myslel, že jsme uspěli.Ale stejně jsem tušil, že se budu muset postavit tobě."
Pan Hroozley skepticky pozdvihl obočí."Řekl pan Sudd, kdo z nás zvítězí?" zeptal se.
Na rtech Pána vampýrů se objevil neznatelný úsměv."Ne.Řekl, že to může dopadnout jakkoliv."
"To je povzbudivé,"pronesl pan Hroozley suše.Pan Hroozley podržel jeden nůž nad hlavou a prohlížel si ve světle z lustru. V tom okamžiku Gannen Harst předstoupil před Pána vampýrů.
"Nabídka už neplatí,"zavrčel nepřátelsky."Možnost boje dva na jednoho je pryč. Kdybyste poslali Darrena Shana, jak jsme se domluvili, dodrželi bychom svou část. Protože jste místo něj přišel vy, nemůžete čekat, že podmínky budou stejně příznivé."
"Od šílenců a zrádců nečekám vůbec nic," provokoval pan Hroozley, a všichni vampýři i vampeti v jeskyni zamručeli.
"Pozor na jazyk," vyjel Gannen Harst,"nebo -"
"Klid, Gannene,"řekl Pán vampýrů."Čas na výhružky uplynul. Bez dalších hádek se postavíme tváří v tvář jen se zbraněmi a provokacemi."
Pán vampýrů obešel Gannena Harsta a vytáhl krátký zahnutý meč. Harst vytasil dlouhý rovný meč a Steve si vesele pohvizdoval, zatímco si připravil zlatou dýku a dlouhý řetěz s ostny.
"Připraven, Lartene Heoozley?"zeptal se Pán vampýrů."Udobřil ses s Bohy?"
"To už dávno," odvětil pan Hroozley, oba nože v rukou a ve střehu."Ale než začneme, rád bych věděl, co bude potom. Pokud zvítězím, budou moji spojenci volní, nebo budou muset -"
"Žádné podmínky!" odsekl Pán vampýrů."Nejsme tu kvůli domluvě. Jsme tu kvůli boji. Osud ostatních - mého i tvého klanu - se může rozhodnout, až se naše ostří setkají. Jedině na tom teď záleží. Vše ostatní není důležité."
"Dobře," zavrčel pan Hroozley, pak odstoupil od ábradlí, přikrčil se a mířil ke svým soupeřům.
Dole se nikdo nehýbal.Vandža, Harkat, Dbbie, Alice i já jsme sklonili zbraně a bylo nám jedno, co se kolem nás děje. Vampýři by nás mohli jednoduše zajmout,ale stejně jako my byli plně zaujatí platformou.
Pan Hroozley se blížil - vampýři se postavili do véčka a o pár metrů se posunuli. Pán vampýrů uprostřed, Gannen Harst nalevo několik metrů před ním a Steve ve stejné vzdálenosti zprava. Byla to pečlivě vybraná a efektivní strategie. Pan Hroozley bude útočit středem - musí zabít Pána vampýrů; ostatní jsou mu jedno. Kdyý zaútočí, Steve i Harst se na něj budou moct vrhnout najednou.
Pan Hroozley se kousek od nich zastavil, rukama se snažil chránit se před útokem ze stran. Upřel zrak na Pána vampýrů a co jsem ho pozoroval, ani jednou nemrknul.

O.Sudd

23. května 2007 v 13:02 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Jen tak pro informaci - další kapitola možná vyjímečně už dneska;-)

9 - 15.kapitola 2/2

22. května 2007 v 20:18 | Phoebe Esteban |  9 - Zabijáci úsvitu
Když se Harst dostal k lanu a chystal se ho přeseknout, někdo po něm vystřelil. Sehnul se a odkulil se stranou, aby se vyhnul kulkám.
Vytáhl jsem se na špičky a zahlédl jsem pohmožděnou a zuboženou, ale stále živou Alici Burgessovou s puškou v ruce - zrovna jí nabíjela kulkama, které vzala Morganovi Jamesovi.Kousek před ní byli Harkat s Debbie;Harkat se oháněl sekerou a Debbie mávala sem a tam mečem. Oba se snažili ochránit inspektorku před vampýry a vampety, kteří se nehrnuli k lanu.
Ten pohled mi dodal naději a nejradši bych se radoval nahlas, kdyby mě nějaký vampýr nevzal přes záda a nesrazil na zem. Odkulil jsem se od něj dál, ale okamžitě po mě skočil. Přišpendlil mě k podlaze, obtočil mi prsty kolem krku a zmáčknul. Snažil jsem se ho udeřit, ale držel mě moc pevně - blížil se můj konec!
Ale upíří štěstí bylo na mé straně. Než mi mohl úplně rozmačkat hrdlo, jeden z jeho vlastních spojubojovníků, kterého Vandža praštil, se zapotácel a srazil ho ze mě. Naštvaně zakřičel, ale já už byl na nohou; popadl jsem meč,který tam někdo upustil a zaryl jsem mu ho do tváře. S jekotem padl na zem a já se zase mohl vrhnout do boje.
Zahlédl jsem jednoho vampeta se sekerou, jak se rozmáchl nad lanem.S řevem jsem se po něm ohnal mečem, ale bylo pozdě - ostří sekery se setkalo s provazem a čistě projelo skrz naskrz.
Okamžitě jsem se podíval na pana Hroozleyho, a sevřel se mi žaludek, když upír zmizel pod platformu skrz rudé plameny, které stále plápolaly.
Připadalo mi to jako celá věčnost, než se lano zhouplo zpátky ke mě. Zastavilo se mi srdce - upíra nebylo nikde vidět. Pak jsem se podíval níž a uviděl jsem, že se tam pořád drží, jen o pár metrů níž. Plameny mu začaly olizovat nohy, tak zase začal rychle šplhat a v několika sekundách byl pryč z nebezpečí a blížil se k platformě.
Jeden vampet se prodral pryč z davu,vytáhl luk a vypálil po panu Hroozleymu. Minul. Než mohl vystřelit znovu, sebral jsem ze země oštěp a hodil jsem ho po něm. Projel mu pravou rukou a vampet se zasténáním klesl na kolena.
Ohlédl jsem se na Burgessovou, která stále kryla záda panu Hroozleymu. Debbie zápolila s vampetem dvakrát větším než ona sama. Obkroužila ho, aby nemohl použít nůž, a bodla mu můž do zadku. Pak ho škrábala nehtama do obličeje a její levé koleno našlo ten nejlepší cíl. Na učitelku angličtiny to rozhodně nebylo špatné!
Harkat mezitím rozprašoval vampýry a vampety na kousky.Lidička byl zkušený a tvrdý bojovník,mnohem rychlejší a silnější než vypadal. Utkalo se s ním dost vampýrů, kteří čekali, že ho srazí jednou ranou - žádný z nich se nedožil toho, aby mohl vyprávět své zážitky.
Ve chvíli, kdy Harkat sejmul dalšího vampeta téměř ležérním máchnutím sekerou, ozval se táhlý, téměř zvířecí zvuk, a k vampýrům se přidal Ervé. Předtím byl někde urostřed davu a nemohl se přidat do boje.Teď se dostal ven, zaměřil se na Harkata a vrhl se na něj s vyceněnými zuby. V očích mu téměř byly vidět slzy vzteku."Zabít!" řval."Chípni! Zabít! Zabít!"
Háky na levé ruce seknul lidičkovi po hlavě, ale ten se uhnul a odrazil je naplocho sekerou. Ervé vyrazil druhou rukou Harkatovi na břicho.Harkat po něm vystartoval volnou rukou a zachytil ho pár centimetrů předtím, než se mu háky zaryly do kůže. Ervé zaječel a plivnul na Harkata,lidička jen klidně popadnul řemeny, kterými měl Ervé připevněné háky k ruce,odtrhnul je a odhodil pryč.
Ervé zařval, jako by ho někdo bodnul a praštil Harkata zbytkem ruky. Harkat si toho ani nevšimnul, jen se natáhnul a utrhnul Ervému i druhou ruku.
"NE!!!" křičel Ervé a natáhl se po hácích."Moje ruce! Moje ruce!"
Ervé našel své háky, ale bez pomoci si je zase přidělat nedokázal. Volal na své společníky, aby mu pomohli, ale sami měli spoustu práe. Pořád vřeštěl, když Alice Burgessová sklonila pušku a zadívala se na platformu. Otočil jsem se - pan Hroozley se vyšplhal na platformu a to mě taky uklidnilo.
Všechny zraky se postupně stočily nahoru a boje utichly. Když všichni uviděli pana Hroozleyho na platformě,přestali se prát a jen se dívali,stejně jako já vycítili, že na našich potyčkách teď nezáleží - jediný důležitý boj se odehrával nad náma.
Všichni ztichli a kolem nás se rozleželo zvláštní ticho, které trvalo nejméně minutu. Pan Hroozley stál klidně na jednom konci platformy, zatímco jeho soupeři na druhém.
Když jsem se konečně začínal uvolnňovat - takhle tam stáli od začátku bitvy - Pán vampýrů došel k zábradlí, sundal si kápi, otočil se na nás dole a promluvil.

Zamilovaná - 4.kapitola

22. května 2007 v 17:01 | Phoebe Esteban |  FF - Zamilovaná do zelenovlasého idiota
"Ale no tak, Alice, ty máš přece na víc." Povzdechla jsem si a znovu zaútočila na svého učitele; s lehkostí se mému výpadu vyhnul a tvrdě mě přitom udeřil do kolen, načež jsem vykřikla bolestí. Vanez Blane mě cvičil v boji od naší rozmluvy s Knížaty. Byl to slepý, vysoký a svalnatý upír s tmavě červenými vlasy. Bojoval skutečně výborně, pokud vím, připravoval Darrena na Zkoušky smrti. Vanez přirozeně učil bojovat i Debbii, ale ta nás v tomto okamžiku z povzdálí sledovala.
Ačkoli byl slepý, pokaždé nade mnou zvítězil, v boji byl lepší než většina upírů. Odevzdaně jsem se chopila své zbraně a už po x-té jsem mu čelila.
Pevně jsem svírala svou tyč a hodlala jsem s ní Mistra her udeřit tvrdě do hrudníku. Ten se ale jen lehce prohnul v pase a moje zbraň jen o pár milimetrů minula jeho nos. Povzdechnul si, vrátil se do výchozí pozice a nedbale popadnul můj provizorní meč, kterým jsem se ho pokusila chabě napadnout.
"To bylo ubohé." Odfrknul si a mrknul na mě, pak hlasitě zazíval a protáhnul se, mou tyč držel stále v ruce a jen tak tak že s ní nevzal Debbii po hlavě. Ignoroval její nervózní trhnutí, přešel přes naše malé zápasiště a sednul si na nejbližší židli. Debbie a já jsme k němu váhavě přistoupili, Debbie se přitom zabývala svým zlomeným nehtem. Vanez po nás zašilhal, pohodlně se opřel a promluvil: "Vedete si dobře, ještě pár měsíců a budete se moci vydat ven hledat lidi ochotné bojovat za naši věc." Úlevně jsem si oddechla, už jsme tu byly několik měsíců a ačkoli bylo zajímavé učit se různé techniky boje, celý můj pobyt byl zkalený myšlenkou na Vanchu, zdálo se mi, že je všude, kam se jen podívám. Neprohodila jsem s ním jediné slovo od oné "příhody" v Knížecí síni, stěží jsme brali jeden druhého na vědomí. Ačkoli Debbie o všem věděla, nikdy o tom se mnou nemluvila; přesto jí to nedalo spát stejně jako mně; moje zasmušilá a nevrlá společnost jí pokaždé spolehlivě zkazila náladu.
Vanchu jsem vídala až moc často - někdy byl v Knížecí síni, kde se bavil s Mikou a Šípem, to si mě pak poočku prohlížel ze svého trůnu jako by se snažil přijít na to, proč pro něj nejsem dost dobrá a proč jsem ho vlastně odmítla. Jeho pohledy mě provázely jak u snídaně tak i u večeře a občas se na mě prostě přišel podívat, jak bojuji. Kdykoli jsem byla ve stejné místnosti jako on, začala jsem se cítit nervózně; bezdůvodně mi všechno padalo z rukou nebo jsem strašně zrudla a toužila se co nerychleji vypařit.
V noci to bylo ještě horší. Probouzela jsem se s jeho jménem na rtech, uvažovala jsem, proč se cítím tak opuštěně, když mi není nablízku. Plakala jsem dlouho do noci, než se mi podařilo usnout; vyplakávala jsme si srdíčko a litovala svého unáhleného činu - proč jsem ho prostě nemohla přede všemi políbit?
Ne, to by nebylo správné, odpovědělo za mě moje srdce. I když jsme ho strašně milovala a toužila po polibku, který mi chtěl dát, věděla jsem, že konečná odpověď by jednoznačně a neodvolatelně zněla ne.
Odpočítávala jsem, kolik dnů ještě zbývá do doby, než vypadnu z téhle zatuchlé Hory a vrátím se zpět do normálního světa, kde se budu shánět po nějakých bojovnících a budu pomáhat ostatním s Válkou jizev. Nemohla bych teď Vanchovi čelit. Možná, že se všechno nakonec vyřeší?
Vrátila jsme se zpět do reality a vyděšeně jsem se podívala na Debbii, když se Vanez postavil a hodil nám zpátky naše tyče, ne, už žádný další trénink, prosím!
"Ještě jednou si to zopakujeme, a pak můžete jít na oběd." Řekl s úsměvem.
"A potom odpočinek?" zeptala jsem se ho s nadějí v hlase.
"Obávám se, že ne tak docela." Odpověděl mi vážně, když jsme se s Debbií na sebe současně ušklíbly. " Musíte být na válku připravené." Mrknul na nás (pokud tedy může mrkat někdo, kdo je slepý) a opustil nás, šel zkontrolovat ostatní upíry -jeho další studenty.
"No tak, Alice, pojďme na to, ať to máme co nejrychleji z krku." Povzdechla si Debbie unaveně a stoupla si do naší mini arény; podívala se na mě pohledem, který jako by říkal nebuď srab. Uposlechla jsem její výzvu a postavila se jí tváří tvář. Zaútočila jako první, náš boj právě začal.
Jako vždycky jsme si po několika výpadech vyměňovaly slovní narážky.
"Tak jak to vypadá s Vanchou?" zastihla mě nepřipravenou - náhoda - vykřikla jsme bolestí, když mě tyčí praštila přes nohy.
"Auuu… a beztak, mezi námi nic není." Odpověděla jsem vzpurně.
"Promiň, musela jsem se na to prostě zeptat, ale proč teda…" její hlas se pomalu vytrácel, když zmerčila můj naštvaný pohled. Ten ale pomalu zmizel a já se zachvěla, cítila jsem se pojednou strašně sklesle.
"Nevím… Já.. milu…"Málem jsem tu nahlas vyslovila, co k němu cítím. Pozvedla obočí a čekala, jestli budu pokračovat.
"Ehm… já…ztratila jsem svojí pistoli, neviděla jsi jí někde?" Debbie se uculovala, ťukla mě do hlavy a se smíchem řekla: "Je ve tvé kapse, Alice."
"Ajo."
"Tak už mi konečně řekni pravdu, slibuji, že ti pak dám pokoj."
"Pravdu? Pravda je taková, že ho nenávidím a on má ještě tu odvahu, aby mě zkusil políbit." Debbie si pro sebe zamumlala něco nesrozumitelného; pochytila jsem slova "musí", "odvahu", "polibek" a "Alice". Střelila jsem po ní ledovým pohledem, chystala se mi odpovědět, ale pak se zarazila a místo toho na mě zaútočila. Tentokrát jsem se ale její ráně vyhnula, neposlední chvíli jsem přitom zachytila její tyč a pořádně jsem jí nakopla. Slyšela jsem, jak tvrdě dopadla zády na podlahu.
"Šachmat." Řekla jsem a podala jí pomocnou ruku. Nejdříve předstírala zděšení, ale pak na mě vesele zamrkala. Popadla moji ruku a já jí vytáhla zpátky na nohy a podepřela jsem jí, když klopýtla. Podívala se mi přes rameno a usmála se na někoho, kdo stál přímo za mnou; právě jsem se otáčela, abych zjistila, kdo to je, když Debbie vesele zašeptala. "Je to fešák."
Ještě mi stihla zamávat a rychle odkráčela k Vanezovi. Byla jsem v pokušení jít za ní a jen zběžně jsem po Vanchovi střelila pohledem, ale pak jsem se za své chování zastyděla. Poklesla mi čelist - Vancha stál poblíž a bavil se právě s upířím Generálem, vášnivě o čemsi diskutovali. To, co mě ale zaujalo nejvíce, bylo jeho tělo. Bude to znít asi divně, ale samým překvapením jsem nebyla schopná se pohnout.
Dneska na sobě neměl své běžné oblečení - měl obnažený hrudník, který byl překrásně opálený (výsledek jeho boje se sluncem), na kterém se mu znatelně rýsovaly svaly. Měl na sobě jenom trenky, které mu sahaly ke kolenům a i jeho vlasy vypadaly dneska přitažlivě. Co to, že najednou vypadá tak pohledně? Naprázdno jsem polkla, byl prostě nádherný, atraktivní, úžasný… Pohledem jsem klouzala po jeho těle, a pak jsme se vrátila zpět k jeho tváři, zrovna si odhrnoval neposedný pramen vlasů; a pak se zadíval mým směrem. Střetnul se pohledem s tím mým a jemně se na mě usmál. Já sama jsem nevypadala nijak zvlášť přitažlivě - měla jsem na sobě modrou košili a k tomu teplákovou soupravu, kterou jsem si brala na tréninky; vlasy jsem měla neupravené - už několik dní jsem se pořádně neučesala; od té doby, co jsme se vydaly na cestu k Hoře, mi poněkud dorostly, málem mi sahaly na krk.
V duchu jsem došla k závěru, že si zaprvé konečně učešu vlasy, zadruhé - vyhrabu nějaké slušnější oblečení a zatřetí - přestanu očumovat toho upířího fešáka, musím přitom vypadat jako tříleté dítě. Ihned jsem splnila rozhodnutí číslo tři a nervózně si přitom odhrnula pramen vlasů za ucho, doufala jsem, že to nevypadá moc divně.
Jeho pohled se střetl s tím mým a já cítila, jak uvnitř taju; srdce mi začalo splašeně bít na poplach. Vrátila jsem mu jeho pohled - v očích měl zasněný a extra svůdný pohled. Právě jsem na něj chtěla zavolat a přerušit tak to dlouhotrvající ticho, které mezi námi je, ale on se najednou opět otočil zpět ke svému přáteli a absolutně mě tím tak pokořil. Zavřela jsem ústa a zamračeně si prohlížela podlahu, necítila jsem se na to, abych k němu prostě jen tak přišla a promluvila na něj. Na to nebyl ten správný čas. Opřela jsem tyč o stěnu, podklouzla pod lany ohraničujícími naši malou arénu a ladně jsem přistála na zemi. Minula jsem několik zápasících dvojic, a pak jsme si konečně všimla Vaneze, který na mě mával, že už můžu jít; přešla jsem kolem Vanchi a toho Generála; stěží mi věnoval pozornost a jen lehce kývnul mým směrem, plně se soustředil na svého společníka. Zamračila jsem se, když jsem kolem nich procházela, a pak už jsem konečně vstoupila do chodby, kde bylo o mnoho chladněji než v dusných Síních her. Zamířila jsem do síně Chledona Lurta, abych se konečně najedla.
Co to mělo znamenat? Těch úžasných pět sekund, kdy se mi upřeně díval do očí. Byla jsem strašně zmatená, ale teď už vím na sto procent, že jsem zamilovaná do toho zelenovlasého idiota. Usmála jsem a přidala do kroku, zrovna jsem přemýšlela, co dobrého si dám, když jsem za sebou zaslechla čísi hlas - hluboký, melodický a s žádným jiným nezaměnitelný.
"Alice?" otočila jsem se a spatřila Vanchu - bezstarostně se usmíval, na jeho božsky opáleném těle se odrážela záře fosforeskujících lišejníků.
Je čas se přiznat.

Chvilková pauza

21. května 2007 v 21:11 | Phoebe Esteban |  News
Vím, že další kapitola už měla být, a pokusím se to co nejdříve napravit, ale prosím o chvilku strpení - řeším problémy s počítačem, vlastně jsem ráda, když se mi ho podaří jakž takž zapnout... v úplně nejhorším případě něco nadatluju u dědy, ale radši bych to vyřešila jinak...
Informace o dalším průběhu věcí a kdy bude vlastně další kapitola se dozvíte zítra;-)

Kurda by Majha

20. května 2007 v 22:02 | Phoebe Esteban |  Obrázky
OBrázek, který si zaslouží pozornost už proto, že ho nakreslila češka, konkrétně Majha;-)
Kurda z trochu jiného úhlu pohledu, než na většině obrázků...já si ho sice představuju trochu nevinněji, ale to už je věc názoru:-)

Zamilovaná - 3.kapitola

20. května 2007 v 9:39 | Phoebe Esteban |  FF - Zamilovaná do zelenovlasého idiota
Dneska budu muset s největší pravděpodobností odjet, takže novou kapitolu přidám až zítra....
-----------------------------
Společně s Debbií jsme čekaly před Knížecí síní, až si na nás Knížata udělají volnou chvilku a my jim tak konečně budeme moci přednést náš návrh. Připadaly jsme si jako ty nejbezvýznamnější bytosti; cítily jsme, že to vůbec nemusí dopadnout dobře, je klidně možné, že náš návrh odmítnou a vykáží z Hory - což by znamenalo doživotní ostudu. Zuřivě jsem si třela ruce o sebe, byla tu chladno; už dávno musela začít zima - na podzim jsme se vydaly na cestu.
Tak už si pospěšte… pomyslela jsem si nabroušeně …nebo tu zmrznu.Debbie mi nevěnovala sebemenší pozornost; dívala se doprázdna a vůbec se nestaralo o to, co se děje kolem ní. Věděla jsem, že myslí na Darrena, určitě litovala toho, že ho musela opustit a ve skrytu duše si přeje, aby tu byl s ní.
Začala jsem přecházet chodbou tam a zpátky (jsem velmi netrpělivý člověk) a neustále jsem vrhala nedočkavé pohledy na masivní dveře, které vedly do Knížecí síně. Zalovila jsem rukou v kapse a vytáhla žvýkačku; rychle jsem jí rozbalila a nacpala do pusy. Klepala jsem kosu a tiše ze sebe chrlila nejrůznější nadávky - začala mi docházet trpělivost.
K čertu s tebou, Vancho.
Dneska na něj myslím až moc; je to jen tím, že teď ho vídám častěji než předtím? Anebo je to něčím úplně jiným? Na jednu stranu ho nesnáším: páchne, nemyje se, je sprostý a otravný; ale hluboko v srdci cítím, že mě přitahuje. Ne, ne, ne, ne. Ne. Pořád dokola si musím opakovat, že mezi námi nic není. A je to jenom dobře; já jsem policejní inspektorka a on je upír a Kníže k tomu. To jsou dva odlišné světy… Počkat. Teď už jsme vlastně bývalá policejní inspektorka. To dělá věci ještě horšími než normálně jsou.
"Alice! Byla bys tak laskavá a přestala si pro sebe mumlat.! Strašně mě to rozčiluje!" vytkla mi Debbie rozhořčeně.
"Nic takového nedělám." Odsekla jsem a zlostně se na ní přitom podívala.
"Ale děláš, právě jsi říkala něco o Vanchovi."
"Prosím?" cítila jsem, jak rudnu; to všechno na co jsem myslela jsem přeci nevyžvanila nahlas, že ne?
Debbie lhostejně pokrčila rameny. "Není to zřejmé?"
"COŽE?" vybuchla jsem a namířila jsem si to k ní s chladným výrazem ve tváři.
V tom okamžiku se dosud zavřené dveře vedoucí do Knížecí síně rozlétly dokořán a přátelsky vyhlížející upír nás pozval dovnitř. Byl vysoký, svalnatý, měl oranžové vlasy a zeširoka se na nás usmíval.
Nejistě jsme vešly dovnitř, ohromené tím, co jsme spatřily. Knížecí síň byla jedním slovem ohromná a velkolepá. Když jsme vcházely, strážný se na nás ještě jednou povzbudivě usmál a volnou rukou nám pokynul, ať jdeme dál. Ve druhé ruce držel kopí - ostrým a zajisté smrtícím hrotem mířilo vzhůru. Zachvěla jsem se; nechtěla jsem být součástí dalšího naprostého neúspěchu jako tenkrát, když se se mnou chtěl utkat ten arogantní upír. Hluboce jsem si povzdechla, když jsem si vzpomněla, že Vancha byl jediný, který se mě zastal a zachránil mi tím tak život. Hodně mu toho dlužím, pomohl mi víckrát než bych mohla spočítat, nejenom tím, že mi třeba zrovna zachraňoval kůži. A jak jsem se mu za to všechno odvděčila? Ve vzpomínkách jsem se vrátila zpět na tichou lesní mýtinu. Vancha mě tenkrát unesl a tady mi vyjevil celou pravdu. Dodnes si pamatuji jeho slova: "Nechci Vás tu nechat napospas našim nepřátelům." Ačkoli jsem byla člověk, pro něj někdo naprosto bezvýznamný, někdo, kdo se mu ani v nejmenším nemůže rovnat, přesto se mě snažil do všeho zapojit , choval se ke mně jako k někomu, kdo je mu roven. Ale já jsem jen hloupá a nevděčná kráva, která se ani neobtěžovala mu za jeho všestrannou pomoc kdy poděkovat. Myslela jsem si o něm, že je to nelítostný zabiják, který úmyslně maří lidské životy; chtěla jsem na něm pomstít své lidi, nikdy jsem se neobtěžovala se nad tím vším pořádně zamyslet. Zbytečně se mnou ztrácel svůj drahocenný čas, nedokážu vyjádřit, jak moc lituji toho, co se stalo. Lítost mě cele pohltila, zatímco jsem kráčela Síní a míjela mnoho zvědavých tváří, viděla jsem Vanchu, jak se na mě ze svého trůnu na druhém konci Síně usmívá.. Vedle něj seděli Mika se Šípem. Jeho úsměv mě zasáhnul a všechno ještě zhoršil. Bolestně jsem pociťovala rozsah svého provinění. Musím mu nějak pomoci.
"Alice, už zase si něco pro sebe mumláš." Zašeptala Debbie nenápadně. Tentokrát jsem jí nevěnovala jeden jediný pohled.
Stále se usmívá; rychle jsem se zadívala na podlahu, nevím proč, ale najednou jsem se na něj mohla jen stěží podívat; když jsem opět vzhlédla, přišlo mi, že si to všechno vyložil špatně a myslí si teď, že ho nenávidím. A přitom tím, kdo tu někoho nenávidí, by měl být spíše on, posledních pár dní jsem byla jedním slovem nemožná.
Jeho úsměv pohasnul, neklidně se přitom na trůnu zavrtěl. Pak se naklonil k Mikovi a něco mu pošeptal.
Jeho šepot se nesl celou Síní; zúčastnění upíři nás častovali nevrlými pohledy, už předem nás odsoudili jako někoho naprosto bezvýznamného. Kdyby jen věděli, jak schlíple se cítím. Vzhlédla jsem a jen stěží jsem pak mohla odtrhnou pohled od stropu celé místnosti - měl kopulovitý tvar a už na první pohled vypadal pevně, celý byl vyroben z perleťového mramoru - pohled na něj bral dech; celou Síní zatím šuměli hlasy upírů, kteří si nás se zájmem prohlíželi a živě vše rozebírali se svými sousedy.
Konečně jsme došly až ke Knížatům; pochmurně si nás měřili.
Šíp je plešatý, na pažích a spáncích má tetování, na obličeji se mu objevují první vrásky, ale jinak je svalnatý a silný a vůči nám rozhodně nezaujatý. Mika nevypadá lépe - v tmavém oblečení, které tím víc podtrhovalo jeho uhlově černé vlasy; vypadal z nich ze všech nejmladší, tedy pokud můžete říct něco takového o někom, komu je kolem stovky let!
Vancha seděl hned vedle Miky a upřeně se na nás díval; když si mě prohlédnul od hlavy až k patě, přelétnul mu přes tvář stín. Ještě ráno byl tak šťastný a veselý; přirozeně věděl, že něco tu není v pořádku, něco co se týká emocí a citů. Po několik dlouhých sekund se mi upřeně díval do očí, nedovolil mi se odvrátit, chladně jsem se na něj zadívala, ale něco v jeho pohledu mě příjemně zahřálo a já cítila, jak uvnitř taji jako zmrzlina, kterou někdo nechal příliš dlouho na sluníčku. Nakonec jsem se přeci jen odvrátila a snažila jsem se přitom setřást všechny pocity, teď bych na nás dva neměla myslet, není tu pro takové city dost místa.
Mika promluvil jako první, poposednul si dopředu a zkoumavě si nás prohlížel.
"Takže vy jste ty dvě, které pro nás mají jakýsi návrh." Pročísnul si přitom rukou své černé vlasy a pokračoval. "Co tedy máte na srdci?"
Podívala jsem se na Debbii a usilovně si přitom přála, aby nějak začala. Její odpovědí mi ale bylo důrazné zavrtění hlavou, ublíženě jsem se na ní podívala a udělalo to samé gesto jako předtím ona. Všimla jsem si, jak se Vancha naklonil kupředu, na tváři se mu objevil pobavený úsměv, očividně si myslel, že to je vtipné. I Mikovi se přes tvář mihnul pobavený výraz. "Tak už něco řekni." Zašeptala jsem koutkem úst, jedinou odpovědí, kterou jsem od ní dostala, bylo opětovné zavrtění hlavou.
Fajn, jsme jako párek naprostých idiotů. potřásla jsem hlavou (už po x-té) a vydala jsem ze sebe prvních pár slov, hlas se mi přitom třásl samou nervozitou.
"Ehm, víte, je to tak, že… chtěla jsem vlastně říct… počkejte…" Šíp si zhluboka povzdechnul a přejel si dlaní přes čelo výrazem, který jasně říkal panebože-zachraň-nás-od-takových-věcí, zatímco Mika se pohodlně opřel a Vancha se snažil potlačit hrozící výbuch smíchu. Upřeně jsem se na něj zadívala, snažil se tvářit vážně a důstojně, ale moc mu to nešlo. Posbírala jsem všechnu zbylou odvahu, v duchu jsem si nadávala za svoji hloupost a dětinskost; začala jsem znovu, tentokrát smělým hlasem (aspoň si to myslím).
"Přišly jsme sem, abychom se vás zeptaly, jestli byste nestáli o pomoc lidí ve válce proti Vampýrům." Podívala jsem se Mikovi přímo do očí; mým návrhem byl očividně zaskočen. "Lidé? Pomohli s válkou?" nejistě se podíval na zbylá dvě Knížata. Debbie se odhodlala (konečně) prolomit své počáteční mlčení, než tiše promluvila, vyděšeně se na mě podívala. "Myslely jsme si, že by vám to mohlo pomoct, měly jsme takový nápad, stejně jako vampýři mají své vampety, tak by upíři mohli…" vtom jí vpadl do řeči Šíp.
"My ale nechceme být stejně ubozí hlupáci jako naši pokrevní příbuzní." Mé naděje značně poklesly, jak to vypadá, prostě nás odmítnou. Tón jeho hlasu tomu napovídal, zdálo se, že se už těší, až vypadneme z Hory a budeme na cestě domů. Rychlým pohledem jsem zkontrolovala, jak se na to tváří ostatní upíři - vypadali zmateně, zírali na nás, jako by přemýšleli, co tu my dvě vlastně děláme a jak se opovažujeme mluvit s jejich Knížaty o JEJICH válce. Tohle jsem nemohla nechat jen tak, musely jsme projít sněhem, vánicemi, prodrat se trnitým houštím a to všechno jen proto, aby nás teď vyhodili??? Troufám si tvrdit, že jsme první ženy, které se sem kdy dostaly.
"Možná ne." Zvýšila jsem hlas, takže všichni mohli slyšet má slova. Pokračovala jsem dál a nevšímala si chladného pohledu, kterým mě Mika počastoval. "Vy přeci pomoc potřebujete, nepotýkáte se jen s Pánem Vampýrů, stojíte také proti armádě vampetů a vampýrů, kteří se vás snaží zbrzdit. Nic proti vám nemám, ale myslím si, že jste zaslepeni přílišnou pýchou, a že se bojíte, že byste tím ztratili veškerou úctu, na jednu stranu je vaše zatvrzelost obdivuhodná, na druhou stranu to je bláznovství." Touto poznámkou jsem svůj proslov ukončila a s úšklebkem jsem očekávala jejich reakci.Někteří upíří nám hrozili zaťatými pěstmi, někteří vykřikovali, že nejsme natolik úctyhodné, abychom s jejich vůdci mluvily tímto tónem, zbylí si mezi sebou zuřivě šeptali. Mika se vztekle postavil a chystal se mi sdělit, co si o mém názoru myslí on, ale Vancha pozvednul ruku a vyslal ke mně srdečný, chápavý úsměv, který mě zahřál po celém těle.
"Alice má pravdu. Jsme zaslepeni vlastní pýchou a to v zrovna ne moc vhodnou dobu. Možná, že pomoc od lidí by se nám hodila. Vampýři jsou vznešení a my bychom si to měli projednou zapamatovat; možná, že bychom se měli učit od našich nepřátel." Otočil se na mě a naznačil mi, abych pokračovala. "Co byste udělali radši?" otočila jsem se s otázkou na Miku se Šípem, tvářili se nanejvýš pochybovačně a prohlíželi si nás v novém světle událostí. "Žili s troškou té hanby, protože jste se spojili s lidmi anebo zemřeli, šťastní, že máte neposkvrněný štít, protože vaše pýcha bude vyplýtvána v bojích. Myslím, že byste se mohli naučit navazovat přátelství a spojenectví, co k tomu ještě víc dodat? Nikdy nevíte, kdy nás budete potřebovat."Mika se začal usmívat a stejně tak i Šíp a Vancha… ten se tvářil náramně hrdě.
"Zkuste o tom popřemýšlet - skupina lidí, kteří vám budou pomáhat v boji, neznámá pro vaše nepřátele, mohli bychom tak výrazně snížit počet vampetů. Možná, že pro vás nejsou žádnou hrozbou, ale jistě vás jejich existence rozčiluje a právě my bychom vás jich mohli zbavit, aspoň na nějaký čas." Vítězně jsem se na ně zadívala, pak jsem se rychle ohlédla přes rameno, co tomu říkají ostatní. Nejdřív téměř neznatelné úsměvy se roztáhly nyní od ucha k uchu a všichni zúčastnění začali tleskat a jásat, celá Síň byla pojednou naplněna radostnými výkřiky. Vypadá to, že s naším návrhem nakonec souhlasí.
"Co ještě můžeme ztratit?" řekla jsem unaveně a obdařila jsem Debbii nezaslouženým úsměvem; za to mi ještě zaplatí. Upíři jásali a mávali rukama ve vzduchu - vypadalo to tu jako na nějakém koncertě - Knížata se postavila a pomalu kráčela našim směrem, vesele se přitom usmívali. Vancha seskočil z trůnu a rychle běžel k místu, kde jsme stáli - nyní obklopeny davem upírů, kteří nás poplácávali po zádech, smáli se a radostně probírali novou taktiku. Když se k nám Vancha dostal, rychle objal Debbii, a pak se otočil ke mně. Objal mě a málem mě tak zadusil. "Sakra, Vancho, jednou budeš moje smrt." Mrkla jsem na něj, aby mu došlo, že jen tak vtipkuji. Ale pak udělal něco, o čem jsem si myslela, že by nikdy neudělal. Obzvláště ne mně.
Odhrnul mi z očí pramen bílých vlasů a se vzdáleným výrazem ve tváři se ke mně těsněji přitisknul a pousmál se. Zavřel oči a jemně se dotknul svými rty těch mých a donutil mě je lehce pootevřít. Panebožepanebožepanebože. Právě se chystal mě políbit!
Cítila jsem na tvářích jeho svěží dech, když se jeho rty lehce dotýkaly těch mých. Nenenenene… srdce mi divoce tlouklo a já strašně zrudla. Prosím, ať se to nestane, vždyť je upířím Knížetem. Kdežto já jsem nezajímavá, nezaměstnaná a nic neznamenající kráva. Zkrátka nepoužitelná. Venku zuří válka a já si nedokáži přiznat, že mi na něm záleží.. Ale to mu přeci nemůžu udělat, když to teď všechno pokazím, strašně moc mu tím ublížím a to bych si pak nikdy neodpustila. Proč prostě nemůžeme zůstat přáteli? Copak mu to nestačí? Miluji ho, ale zároveň z toho, co cítím, mám tak trochu strach, nechci mu ublížit, ale cítím, že i když to nedává najevo, stejně jsem mu už ublížila. Prostě to chtěl všechno smýt polibkem, ale já mu to nedovolím.
Sakra! Jeho rty se na ty mé přitiskly s větší silou, překvapilo mě to, a když jsem mu položila ruce na hrudník a prudce ho od sebe odstrčila, nešťastně jsem si pro sebe cosi mumlala.
"Um…" přiškrceně jsem se zasmála a odtáhla se od něj. Cítil jsem Debbiin pohled zavrtávající se mi do zad, ale jinak to vypadalo, že si toho nikdo jiný nevšimnul, všichni byli zaměstnáni oslavami. Vancha vypadal překvapeně a raněně, podíval se na mě a usmál se. "Promiň, Alice, nevím co…ehm, co to do mě vjelo." Snažil se vyhnout mému pohledu. Nešťastně jsem si povzdechla a skryla obličej v dlaních. Ještě před pěti vteřinami bylo všechno naprosto perfektní, ale teď jsem to zkazila. Vancha se mě pokusil políbit(jestli se ovšem ošklivě nepletu a upíři nemají nějaký tajný obřad, kterým vyjadřují přemíru své radosti, ale o tom silně pochybuji) a já se po tom cítím příšerně. Něco takového si vůbec nezasluhuji. Byla jsem na něj ošklivá, ale i když toho strašně moc lituji, nechci to vyřešit takhle. Nemůžu to prostě smazat jedním polibkem.
"Alice?" zeptala se mě Debbie jemně. Vzhlédla jsem,ale Vancha byl dávno pryč a právě se bavil s Mikou, všimla jsem si smutku na jeho jindy veselé tváři. Potřebuji rychle pryč. Hned teď. "Debbie, uvidíme se později. Řekni Mikovi a Šípovi, že jsem unavená a potřebuji si odpočinout."Nejdřív to vypadalo, že odmítne, ale nakonec smutně souhlasila a pošeptala mi. "Nic moc se nestalo, on se přes to nakonec přenese. Jdi si odpočinout, ano?" Odcházela jsem a neohlížela se zpět, jedna část mého já byla spokojená sama se sebou jaký že skvělý plán jsem to vymyslela, a že ho nakonec upíři přijali, ta druhá půlka se cítila provinile, frustrovaně, bily se ve mně protichůdné pocity a názory. Z očí mi vytryskly slzy a tiše mi stékaly po tvářích, když jsem za sebou zavírala dveře Knížecí síně a zahlédla jsem ještě Vanchovu hlavu vyčnívat nad ostatními. Pocítila jsem něco, co nikdy předtím. A to k tomu zelenovlasému, smradlavému, odpornému leč senzačnímu, pohlednému, urostlému a úžasnému muži, který mě naučil se na vše dívat jiným pohledem. Nebyla bych tu, kdybych tím nemohla pomoci Vanchovi, upířímu Knížeti. Mé lásce.

9 - 15.kapitola 1/2

18. května 2007 v 13:20 | Phoebe Esteban |  9 - Zabijáci úsvitu
Kulky zasáhly platformu,zábradlí, stěny a strop. Tři muži nahoře rychle uhnuli, ale ne dost rychle - jedna kulka zasáhla Pána vampýrů do ramene;dobrá muška byla odměněna pramínkem krve a výkřikem bolesti.
KDyž jejich Pán vyjekl, vampýři a vampeti se neskutečně naštvali. Vřískali a vyli jako divoká zvířata a všichni se en masse vrhli na inspktorku, která stále pálila. Vráželi do sebe v touze být u ní jako první a přelili se přes ní jako smrtonosná pomstychtivá vlna, přičemž Harkata a Debbie vzali s sebou.
Můj první instinkt byl vběhnout tam a dostat Debbie pryč, ale Vandža mě okamžitě chytil a ukázal na lano - už ho nestřežili. Hned jsem věděl, že je to naše priorita.Debbie to bude muset zvládnout sama.
"Kdo tam jde?" vydechl jsem, když jsme běželi ke kůlu.
"Já,"řekl Vandža a popadl lano.
"Ne," oponoval pan Hroozley a položil mu ruku na rameno."Musím tam jít já."
"Nemáme čas na -" začal Vandža oponovat.
"Je to pravda," přerušil ho pan Hroozley."Nemáme čas. Tak mě nech jít bez řečí."
"Lartene..." zavrčel Vandža."Má pravdu,"řekl jsem tiše."Musí tam jít on."
"Vandža na mě jen zíral."Proč?"
"Protože Steve byl můj nejlepší přítel a Gannen je váš bratr," vysvětlil jsem."Pan Hroozley je jediný, kdo se může plně soustředit na Pána vampýrů. Vy nebo já bychom se pořád dívali po Gannenovi nebo Stevovi, ať už bychom se je snažili ignorovat sebevíc."
Vandža nad tím přemýšlel a pak kývl, odstoupil a uvolnil mu cestu."Nandej jim to, Lartene.""Neboj," usmál se pan Hroozley. Chytil se lana a vyrazil kupředu.
"Musíme ho krýt zezadu," ozval se Vandža, nabral si šurikeny a zamířil na platformu.
"Já vím,"řekl jsem, a nespouštěl jsem oči z vympýrů, připravený se s nimi poprat, kdyby chtěli pana Hroozleyho nějak ohrozit.
Někdo z platformy musel ana Hroozleyho zahlédnout, protože Vandža najednou vrhnul několik šurikenů - ze svého postavení to neměl ěžké - a zezhora se ozval výkřik a jak někdo rychle uskočil.
Chvíli se nic nedělo a pak se jeskyní rozlehl křik, který přehlusil i výkřiky bojujících vampýrů."Služebníci noci!" volal Gannen Harst."Podívejte se na svého Pána! Nebezpečí se blíží!"
Všechny oči se otočily nejdřív na platformu,pan na lano a pana Hroozleyho. S výkřiky a hvízdáním všichni vyletěli k lanu, kde sjme stáli já s Vandžou.
KDyby jich nebylo tolik,srazili by nás na lopetky, ale vysoký počet zapracoval proti nim. Zaútočilo jich moc najednou, což vyústilo ve zmatek a chaos. Takže místo abychom čelili mase bojovníků jsme si mohli namátkou vybrat.
Zatímco jsem mával mečem a Vandža se bil holýma rukama, zahlédl jsem Gannena, jak se s ostrou dýkou v ruce přikradl k lanu. Nemusel jsem být zrovna génius, abych pochopil, co zamýšlí.Zakřičel jsem na Vandžu, snažil jsem se ho varovat, ale neměl prostor otočit se a hodit. Zavolal jsem na pana Hroozleyho, aby si pospíšil, ale pořád byl daleko od bezpečí a nemohla zvýšit tempo.

9 - 14.kapitola 3/3

15. května 2007 v 21:09 | Phoebe Esteban |  9 - Zabijáci úsvitu
Vampýři před náma se rozestoupili, když přicházel Ervé a táhl za sebou Debbie za vlasy.
"Nech toho!" zařval jsem."Vždyť jí to bolí!"
Ervé jen vycenil zuby a zasmál se. Pořád nosil rudé kontaktní čočky a ani si nenandal novou za tu, kterou ztratil. Ve vousech měl kousky mechu, větviček, špíny a krve. Klidně by mi ho mohlo být líto - než tenkrát v panoptiku ztratil ruce, byl to celkem příjemný muž - ale na to jsem neměl čas. Připomenul jsem si, že je to nepřítel, a zbavil jsem se veškeré lítosti.
Ervé hodil Debbie přede mě. Vyjekla bolestí, pak padla na kolena a sesunula se mi do náruče. Přitiskl jsem jí k sobě blíž, když vzlykala a snažila se mluvit.
"Já...musím," kňučela."Tolik ti...toho...říct. Já..já tě miluju, Darrene."
"Já to vím," usmál jsem se a cítil jsem v očích slzy.
"Jaká dojemná scéna," ozval se Steve."Podejte mi někdo kapesníček!"
Ignoroval jsem ho a dál jsem Debbie držel. Rychle jsem jí políbil a usmál jsem se na ní."Vypadáš strašně,"řekl jsem.
"Jak galantní!"skoro se zasmála,a pak se na mě prosebně podívala."Já nechci jít," zašeptala."Ne, dokud nebude po zápase."
"Ne,"řekl jsem okamžitě."Musíš odejít. Nechci, abys tu zůstala a dívala se."
"Pro případ, že by tě zabili?" zeptala se.
Kývl jsem a její rty tvořily téměř neviditelnou čárku.
"Taky chci zůstat,"ozval se Harkat, přišel k nám a v zelených očích mu hořelo odhodlání."
"Máš na to právo," souhlasil jsem."Nebudu tě zastavovat. Ale nelíbí se mi to. Pokud si ceníš našeho přátelství, odvedeš Debbie a inspektorku Burgessovou a ujistíš se, že jsou v bezpečí. Nevěřím těmhle zrůdám - klidně by nás mohli zabít i v případě, že zvítězím."
"Tak bych měl zůstat a...bojovat s vámi,"řekl Harkat.
"Ne,"řekl jsem mírně."Tentokrát ne. Prosím, můžeš pro dobro mě i Debbie odejít?"
Harkatovi se to nezamlouvalo, ale váhavě kývnul.
"No tak,"vyštěknul někdo za náma."Jestli jdou, tak ať si pospíší."
Blížil se k nám policista v přestrojení, Morgan James. Nesl si pušku, kterou šťouchnul inspektorku mezi žebra.
"Vypadněte sakra ode mě!"vyjela na něj a navztekaně se otočila.
"Klídek,šéfová," protáhl každou slabiku, křenil se jako šakal a pozvedl pušku."Strašně nerad bych vás musel zastřelit."
"Až se vrátíme zpátky, je po tobě," zavrčela.
"Já se nevrátím," ušklíbl se."Navedu tě do jeskyně na konci tunelu, zamknu pro jistotu, abys nemohla otravovat, a pak se vrátím k ostatním na boj."
"Tak snadno mi nepláchneš,"zavrčela Burgessová."Najdu si tě a zaplatíš za to,i kdybych tě měla hledat po celém světě."
"To je mi jasné," zasmál se Morgan a znova do ní šťouchnul, tentokrát silněji.
Inspektorka na něj plivla, pak ho odstrčila a klekla si k Vandžovi, aby si zavázala tkaničku. Mezitím mu nenápadně zašeptala,"Ten chlápek v plášti a kapuci - toho musíte zabít, že?"Vandža beze slov kývl a dával si pozor, aby udržel nečitelný výraz.
"Nelíbí se mi, že byste tam měli poslat to dítě,"řekla Burgessová."Ale když udělám trochu prostoru a pohlídám vám záda, myslíte, že se tam vy nebo Hroozley dokážete dostat?"
"Možná,"odvětil Vandža a sotva při tom pohnul rtama.
"Tak uvidíme, co se dělat."Burgessová se postavila a mrkla."No tak,"křikla na Debbie a Harkata."Je tu dost zatuchlý vzduch. Čím dřív budeme venku, tím líp."Inspektorka vyrazil a odstrčila Morgana, který se jí úmyslně připlatl do cesty. Řady vampýrů se rozdělily a udělaly jí cestu.Mezi náma a kůlem s lanem už jich stálo jen pár.
Harkat a Debbie se na mě smutně ohlédli.Debbie otevřela pusu, ale nakonec nic neřekla.Rozbrečela se, zavrtěla hlavou a s třesoucími se rameny se ke mě otočila zády. Harkat jí vzal za ruku a vedl ji pryč za inspektorkou.
Burgessová už byla skoro v ústí jeskyně do tunely, když se zastavila a ohlédla přes rameno. Morgan od ní nebyl daleko a ledabyle držel pušku. Harkat s Debbie byli pár metrů za ní a pomalu se blížili.
"Dělejte!" křikla Burgessová na šourající se pár."Tohle není pohřební průvod!"
Morgan se usmál a automaticky se podíval na Harkata s Debbie.V tom okamžiku Alice Burgessová vyrazila do akce. Vrhla se na něj, popadla pažbu pušky a vrazila mu jí do žaludku, rychle a tvrdě, čímž mu vyrazila dech. Morgan vyjekl bolestí a popadl pušku; snažil se jí vyrvat zpátky. Skoro se mu to povedlo, ale ne úplně, a dvojice sletěla na podlahu a prala se o zbraň. Kolem nich se začínali shlukovat vampýři a vampeti, aby je od sebe odtrhli.
Než se k ní stačili dostat zkušení bojovníci,Burgessové se podařilo dostat prsty na spoušť a vystřelit. Hlaveň mohla mířit kamkoliv - neměla čas zamířit - ale měla neskutečné štěstí, protože byla otočená na čelist vampeta, s kterým se prala - Morgana Jamese!
Záblesk a výstřel. Pak se Morgan James odkulil pryč, v agónii křičel a z levé strany obličeje měl zkrvavenou spoušť.
Když se Morgan škrábal na nohy a rukama se držel za pozůstatky tváře,Burgessová ho vzala po hlavě pažbou a tím ztratil vědomí. Vampýři a vampeti se kolem ní stahovali; Burgessová se kolenem opřela o ex-strážníkova záda, zvedla pušku, zamířila a vypálila dávku kulek na platformu - na Steva, Gannena Harsta...a Pána vampýrů!

FF soutěž

14. května 2007 v 17:42 | Phoebe Esteban |  News
Jen bych vás ráda upozornila, že zítra je poseldní termín na posílání Fanfiction do soutěže... pokud máte ěkdo problémy s časem, napište mi e-mail a můžeme se domluvit, ale jinak pozdější ff neberu;-)

9 - 14.kapitola 2/3

14. května 2007 v 15:59 | Phoebe Esteban
Vandža sebou trhnul."Nebojím se smrti,"řekl,"ale nebudu jí pospíchat do náručí. Ještě jsme neskončili. To bychom si tu nepovídali - zničili by nás." Otočil se k trojici na platformě, kteří teď stáli vedle sebe kousek od prkna.
"Gannene!" zařval Vandža."Co se děje? Proč na nás tví muži ještě nezaútočili?"
"Ty víš proč,"odvětil Harst."Mají strach, že by vás v bitvě mohli zabít. Podle Desmonda Sudda vás sí zabít jen Pán vampýrů."
"Znamená to, že se v případě útoku nebudou bránit?"zeptal se Vandža.
Steve se štěkavě zasmál."Sni si dál,ty starý tupý -"
"To stačí!" křiknul Gannen a umlčel polovampýra."Nebudeš mě přerušovat, když mluvím s bratrem."Steve se na protektora Pána vampýrů vztekle díval, pak svěsil hlavu a držel jazyk za zuby.
"Samozřejmě se budou bránit," otočil se Gannen zpátky na Vandžu,"ale doufáme, že se tomu vyhneme. Už jsme kvůli slabé obraně ztratili spoustu dobrých mužů a nechce se nám obětovat další. Mohli bychom se domluvit na kompromisu."
"Poslouchám,"řekl Vandža.
Gannen se krátce podíval na Steva. Steve si přiložil ruce k ústům a zavolal ke stropu,"Dolů, Ervé!"
Chvilku se nic nedělo,když se najednou panel na stropě odsunul a někdo byl spuštěn na laně - Debbie!
Úplně se mi zastavilo srdce a podvědomě jsem natáhl ruce, jako bych na ní mohl dosáhnout a sundat jí dolů. Neměla na sobě známky násilí od Ervého rukou (háků), i když měla poškrábané čelo, roztrhané oblečení a vypadala neskutečně vyčerpaně.Ruce měla svázané za zády, ale nohy měla volné a když se dostala na úroveň platformy, vztekle kopala směrem ke Stevovi a ostatním. Jen se zasmáli a Ervé ji spustil o další metr, aby jim nemohla nic udělat.
"Debbie!" zavolal jsem zoufale.
"Darrene!" zaječela."Běž pryč! Nevěř jim! Nechají, aby si Steve s Ervém dělali, co chtějí. Dokonce si od nich nechají rozkazovat! Rychle zdrhněte, než -"
"Jestli nezmlkneš,"zavrčel Steve,"tak tě umlčím já." Vytáhl meč a přiložil ho k lanu - jedinému nástroji, který chránil Debbie před pádem do jámy.
Debbie poznala nebezpečí a okamžitě zmlkla.
"Dobře,"řekl Gannen Harst, když zase nastalo ticho."TeĎ - naše nabídka. Zajímají nás jedině lovci.Na Debbie Rulíkové, Alici Burgessové a tom lidičkovi nezáleží. Jste v menšině, Vandžo. Naše ítězství je jisté. Nemůžete vyhrát, jen nás zranit, a možná nám uniknout tím, že se necháte zabít někým, kdo není Pán vampýrů."
"To by mi celkem stačilo," zafuněl Vandža.
"Možná,"kývl Harst."A jsem si jistá, že Darren Shan a Larten Hroozley cítí to samé. Ale co ostatní? Vzdají se tak snadno svého života pro dobro upířího klanu?"
"Já ano!" zavolal Harkat.
Gannen Harst se usmál."To jsem taky čekal, šediváku.Ale nemusíš. Dámy také ne.Pokud Vandža, Darren a Larten skloní své zbraně a vzdají se, vás ostatní pustíme. Můžete z toho vyváznout živí."
"Ani omylem!" zařval Vandža okamžitě."Ani v největší krizi jsem si nelehl a nečekal na smrt - a neudělám to ani teď, když je v sázce tolik."
"Ani já s tím souhlasit nebudu,"řekl pan Hroozley.
"A co Darren Shan?" zeptal se Harst."Bude souhlasit s nabídkou, nebo pošle své přátele na smrt s ostatníma?"
Všichni se na mě podívali. Vzhlédl jsem na Debbie, která se houpala na laně, vyděšená, vyčerpaná a špinavá od krve. Měl jsem možnost ji osvobodit. Domluvit se s vampýrama, čelit rychlé smrti místo pomalé a bolestivé, a zachránit ženu, kterou jsem miloval. Bylo by nelidské odmítnout takovou nabídku...
...ale já nebyl člověk.Já byl poloupír.Navíc - upíří kníže. A knížata se nepodřizují, ne když je osud jejich klanu na ostří nože."Ne,"5ekl jsem zkroušeně."Budeme bojovat a zemřeme. Jeden za všechny a všichni za jednoho."
Gannen Harst soucitně kývnul."Čekal jsem to, ale vždy by se mělo začínat aspoň chabnou nabídkou. Výborně - dovolte mi další nabídku. Základ je stejný jako předtím. Složte zbraně, vzdejte se, a necháme ty lidi jít. Ale tentokrát půjde Darren Shan proti Pánu vampýrů a Stevovi Leonardovi."
Vandža se na něj podezíravě podíval."O čem to mluvíš?"
"Pokud se ty a Larten vzdáte bez boje,"řekl Harst,"dovolíme Darrenovi utkat se s Pánem vampýrů a Stevem Leonardem. Bude to dva na jedno, ale bude si moct nechat zbraně. Pokud zvítězí, propustíme vás i ostatní. Pokud prohraje, popravíme tebe i Lartena, ale lidé a Harkat Mulds dostanou svobodu.
Promyslet to,"poradil nám."Je to dobrá, prospěšná nabídka, víc, než vc o jste mohli vůbec doufat."
Vandža se nejistě obrátil zády k pódiu a otočil se na pana Hroozleyho pro radu. Upír poprvé neměl co říct a jen nerozhodně zavrtěl hlavou.
"Co si myslíš ty?" otočil se na mě Vandža.
"Musí v tom být háček," zamumlal jsem."Proč by riskovali život svého Pána, kdyby nemuseli?"
"Gannen by nelhal,"řekl Vandža. Zamračil se."Ale nemusel nám říct celou pravdu. Gannene!"zařval."Co nám zaručuje, že to bude férový boj? Jak můžeme vědět, že se do toho nezapojí Ervé a ostatní?"
"Dávám vám své slovo,"řekl Gannen tiše."Jen ti, kdo jsou se mnou na pódiu, budou bojovat s Darrenem. Nikdo další se do toho nebude vměšovat. Zabiju každého, kdo se pokusí nějak ovlivnit výsledek."
"To mi zní dobře,"řekl Vandža."Věřím mu. Ale vážně to takhle chceme? Nikdy jsme neviděli jejich Pána v boji, takže nevíme, čeho všeho je schopný - ale víme, že Leonard je prohnaný a nebezpečný protivník. A ti dva spolu..."zašklebil se.
"Pokud budeme s Gannenovou nabídkou souhlasit,"řekl pan Hroozley,"a pošleme proti nim Darrena, vsadíme všechno na jednu kartu. Jestli Darren zvítězí - paráda.Ale jestli prohraje..."
Pan Hroozley s Vandžou se na mě dlouho vážně dívali.
"No, Darrene?" zeptal se pan Hroozley."Musel bys na sebe uložit neskutečné břemeno. Jsi připraven na tak obrovskou zodpovědnost?"
"Nevím,"povzdechl jsem si."Pořád si myslím, že je někde háček. KDyby byly šance vyrovnané, hned bych po tom skočil. Ale nejsou. Věřím, že..."Odmlčel jsem se."Ale to je jedno. Je to naše nejlepší šance a musíme se jí chopit. Jestli mi vy dva věříte, přijmu nabídku - a taky vinu za to, když neuspěju."
"Řekl to jako pravý upír," poznamenal Vandža přívětivě.
"Taky JE pravý upír,"řekl pan HRoozley,a já na to byl neskutečně hrdý.
"Dobře,"křiknul Vandža."Přijímáme.Ale nejdřív pustíte ty lidi a Harkata. Potom bude Darren bojovat s Pánem vampýrů a Stevem. Jedině když bude boj férový a Darren prohraje, tak s Lartnem odložíme zbraně."
"To není ta nabídka,"odvětil Gannen strnule."Musíte odložit zbraně a vzdát se než -"
"Ne,"přerušil ho Vandža."Buď to bude takhle nebo vůbec. Máš mé slovo, že se podrobíme tvým mužům, jestli Darren prohraje - pokud prohraje v čestném boji. Pokud není mé slovo dost dobré, tak máme problém."
Gannen Harst zaváhal,pak krátce kývnul."Tvé slovo bude stačit,"řekl a pak pověděl Ervému, aby sundal Debie dolů.
"Ne!" zavyl Ervé."Steve řekl, že jí budu moct zabít! Řekl, že jí budu moct rozsekat na kousíčky a -"
"Teď říkám něco jiného,"odsekl Steve."Nepouštěj se se mnou do křížku. Budou tu i další noci a lidi - spousty lidí - ale Darren Shan je jen jeden."
Ervé zamručel, ale povolil lano a Debbie se dostala dolů pomocí několika trhaných spuštění.
Zatímco jsme čekali, až bude Debbie dole, připravoval jsem se na boj; otřel jsem si ruce, zkontroloval zbraně, a dostal z hlavy všechny myšlenky kromě těch na boj.
"Jak se cítíš?" zeptal se Vandža.
"Fajn."
"Pamatuj si,"řekl,"že na výsledku záleží všechno. Klidně bojuj zákeřně.Kopej a plivej, škrábej a štípej, dávej rány pod pás."
"Jasně,"zakřenil jsem se. Ztlumil jsem hlas a zeptal jsem se,"Vážně se vzdáte, když prohraju?"
"Dal jsem své slovo, ne?"řekl Vandža, pak na mě mrknul a zašeptal ještě tišeji,"Slíbil jsem, že složíme zbraně a necháme se odvést.A to tak uděláme. Ale nepadlo ani slovo o tom, že tak zůstaneme nebo že ty zbraně zase nezvedneme!"

9 - 14.kapitola 1/3

12. května 2007 v 8:09 | Phoebe Esteban |  9 - Zabijáci úsvitu
Kapitolu 14 jsem opět rozdělila na třetiny z důvodu, že je moc dlouhá...