Leden 2007

Záložka - Larten

31. ledna 2007 v 18:36 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Už dlouho jsem sem nedávala žádný obrázek Lartena *SHAME*, tak to napravuju;-)

8 - 17.kapitola 1/2

31. ledna 2007 v 17:09 | Phoebe Esteban |  8 - Spojenci noci
Hlásím se s další kapitolou, včera jsem to bohužel nestihla:-(
--------
Poprosil jsem pana Chiverse, jestli bych ten den mohl vynechat. Řekl jsem, že se na to necítím, a taky bych nemohl sedět ve třídě, aniž bych před sebou neviděl Tařin obličej. Souhlasil, že bych měl být radši doma."Darrene,"řekl, když jsem byl na odchodu,"budeš se tenhle víkend držet doma a dávat na sebe pozor?"
"Ano, pane," zalhal jsem a pospíchal jsem najít Richarda.
Když jsem doběhl do přízemí, narazil jsem na Smickeyho Martina a jeho přátele. Od našeho setkání na schodech mi nic neřekl - tím útěkem se pěkně vybarvil - ale když mě zahlídl, zlomyslně na mě zavolal."Koukněme, koho to sem vítr zavál! Smůla - už jsem myslel, že tě upíři oddělali jako Taru Williamsovou." Zastavil jsem se a otočil, abych k němu stál čelem. Sledoval mě obezřetně."Dávej si bacha, Horsty," zavrčel."Jestli se mi budeš motat pod nohy, tak -"
Popadl jsem ho za svetr, zvedl nad zem a držel jsem ho před sebou. Zaječel jak malý děcko a kopal a mlátil do mě, ale já ho nepustil, jen jsem s ním zatřásl, aby byl zticha."Hledám Richarda Montrose,"řekl jsem."Viděls ho?" Smickey na mě jen zíra a mlčel. Ukázováčkem a palcem jsem mu stiskl nos, dokud nezaskučel."Viděls ho?" zeptal jsem se znova.
"Jo!" kňučel.
Pustil jsem mu nos."Kdy? Kde?"
"Před pár minutama," zamumlal."Mířil do počítačový učebny."
S úlevou jsem si oddychl a pomalu jsem Smickeyho postavil na zem."Díky,"řekl jsem. Smickey mi hned poradil, kam si to poděkování můžu strčit. S úsměvem jsem poslal tomu debilovi sarkastické rozloučení,a pak jsem odešel z budovy sopkojený, že je Richard v bezpečí - aspoň do večera...
----------------------
U steva jsem probudil spící lidi i upíry - Harkat už vzhůru byl - a probral jsem s nima nejnovější zvraty. Tohle bylo poprvé, co Debbie slyšela o zavražděné dívce - ty noviny neviděla - a ta novina na ní tvrdě dolehla."Tara," zašeptala se slzama v očích."Jaká zrůda by si mohla vybrat nevinnou mladou dívku jako Taru?"
Taky jsem jim řekl o Richardovi a že by klidně mohl být další, po kom půjdou."Ne tak nutně,"řekl pan Hroozley."Myslím, že půjdou po tvém dalším spolužákovi - stejně jako oddělali ty, kteří bydleli kolem Debbie - ale mohli by jít po chlapci nebo dívce, co je před nebo za tebou."
"Ale Richard je můj přítel," poznamenal jsem."Ostatní sotva znám."
"Podle mě je to vampýrům jedno,"řekl."Kdyby nebylo, zaměřili by se na něj jako na prvního."
"Musíme dát pozor na všechny tři,"prohlásil Vandža."Víme, kde bydlí?"
"Já to zjistím,"řekla Debbie a setřela si slzy z tváří. Vandža po ní hodil špinavý kus látky, který vděčně přijala."Údaje studentů jsou přístupné z počítače. Heslo znám. Půjdu do internetové kavárny, dostanu se do složek a opíšu adresy."

Sam

29. ledna 2007 v 21:49 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Hrdina, kterého dostihl tragický konec:-(
Když už jsme u toho, napadlo vás někdy, že kdyby se Darren nenapil jeho krve, možná by se choval v některých situacách úplně jinak?

Arra posiluje

29. ledna 2007 v 20:26 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Aneb mistrině kladinářka posiluje;-)

8 - 16.kapitola 2/2

29. ledna 2007 v 8:25 | Phoebe Esteban |  8 - Spojenci noci
Probíral jsem článek s panem Hroozleym a Vandžou poté, co šla Debbie do postele (nechtěl jsem jí plašit). Prostě se tam psalo, že jsem byl ve škole naposled v pondělí a od té doby ne. Policie se mě snažila zkontrolovat - kontrolují všechny žáky, co nechodí do školy bez toho, aby to ohlásili (úplně jsem zapomněl zavolat, že jsem nemocný). Když mě nemohli najít, rozhlásili můj popis a poprosili každého, kdo by o mě něco věděl, abych se ozval. Taky byli celí žhaví popovídat si s mým "otcem" - Vurem Horstonem.
Navrhoval jsem do Mahler's zavolat, že je vše v pořádku, ale podle pana Hroozleyho by bylo lepší, kdybych tam zašel osobně."Kdybys zavolal, chtěli by poslat někoho, kdo by tě vyslíchal. A když to budem ignorovat, někdo by tě mohl zahlédnout a spojit se s policií."
Shodli jsme se, že nejlepší bude tam jít, napovídat, že mi nebylo dobře a táta mě přestěhoval ke strejdovi kvůli zdraví. Zůstanu tam na pár hodin - jen abych se ujistil, že je všechno v pořádku - a pak budu dělat, že se mi zase udělalo špatně a poprosím, jestli můžu zavolat "strýčkovi" Stevovi, aby mě vyzvedl. Ten řekne učiteli, že táta nemohl, protože je na výběrovém řízení na novou práci - čehož se chytíme v pondělí; táta dostal novou práci, odstěhoval se z města a já ho musel následovat.
Nebylo to zrovna milé vyrušení, ale chtěl jsem mít při víkendovém pátrání volně ruce, tak jsem si vzal školní uniformu a vyrazil jsem. Dostal jsem se k ředitelně 20 minut před vyučováním a myslel jsem, že budu muset na ředitele čekat, ale překvapivě už tam byl. Zaklepal jsem a po vyzvání jsem vstoupil."Darrene!" vyjekl, když mě poznal. Vyskočil a popadl mě za ramena."Kdes byl? Co se stalo? Proč jsi nezavolal?"
Rychle jsem převyprávěl svou historku a omluvil jsem se, že jsem nedal vědět. Taky jsem řekl, že až dnes ráno jsem se dozvěděl, že mě hledají. A že jsem nebyl moc v kontaktu s novinkama, a ža táta je služebně pryč. Pan Chivers mi vynadal, že jsem o sobě nedal vědět, ale tak si oddechl, že jsem živý a zdravý, že mě ani nepotrestal.
"Skoro jsem tě odepsal,"povzdechl si a projel si rukou vlasy, které si poslední dobou očividně nemyl. Vypadal staře, a aotřesený až do morku kostí."Nebylo by to příšerné, kdybys to odnesl taky? Dva za týden...Strašné pomyšlení."
"Dva, pane?" zeptal jsem se.
"Ano. Ztratit Taru bylo strašné, ale kdybychom -"
"Taru?" skočil jsem mu do řeči.
"Tara Williamsová. Dívka, kterou zabili v úterý." Nedůvěřivě se na mě podíval."Určitě jsi o tom slyšel."
"Přečetl jsem si to jméno v novinách. Studovala v Mahler's?"
"Panebože chlapče, ty to nevíš?" zahřměl.
"Nevím co?"
"Tara Williamsová byla tvá spolužačka! Proto jsme se tak báli - mysleli jsme, že jste mohli být spolu, když zaútočili."
Rychle jsem se zamyslel, ale nedokázal jsem si vybavit tvář. Od příchodu do Mahler's jsem potkal spoustu lidí, ale moc jsem jich nepoznal, a sotva pár z nich byly dívky.
"Musíš jí znát," naléhal pan chivers."Seděla vedle tebe na angličtinu!"
Ztuhl jsem, když jsem si jí najednou vybavil. Malá holka, světle hnědé vlasy, stříbrná rovnátka, strašně tichá. Seděla vedle mě zleva. Jednou jsem se k ní díval do knihy, když jsem tu svou zapomněl v hotelu.
"Ale ne," zasténal jsem, jistě jsem věděl, že to nebyla náhoda."Jsi v pořádku?" zeptal se pan Chivers."Chtěl bys něco k pití?"
Otupěle jsem zavrtěl hlavou."Tara Williamsová," zamumlal jsem chabě a běhal mi mráz po zádech. Nejdřív Debiini sousedi. Teď jedna moje spolužačka. Kdo by mohl být další...?
"Ale ne!" zakňučel jsem znova, ale tentokrát hlasitěji. Protože jsem si uvědomil, kdo vedle mě na angličtinu seděl zprava - Richard!

Albatros v akci

28. ledna 2007 v 15:44 | Phoebe Esteban |  News
Lidi, mám za sebou šok....nejen že albatros ZASE vydává Madame Oktu, místo aby vydal toho Upířího knížete, dokonce se překonává...
Citace:
Darren Shan: Madame Okta
Darren Shan miluje pavouky, jeho kamarád Steve zase upíry. Proto přes varování svého učitele navštíví dobře utajený Cirko Monstruozo, jehož představení je oba okouzlí.
Místo Circo Mostruoso...Ježiš to je strašný, fuj, všichni kameny do ruky a jdeme do Albatrosu :-D

A zase soutěžím;-)

28. ledna 2007 v 15:03 | Phoebe Esteban |  News
Je mi líto, ale opravdu si nedám říct a zase jsem se přihlásila do soutěže na adrese www.deedee69.blog.cz ;-)

8 -16.kapitola 1/2

28. ledna 2007 v 14:21 | Phoebe Esteban |  8 - Spojenci noci
Už skoro svítalo, když jsme se dostali do postele (Debbie propustila svou policejní ochranku dříve té noci). Všichni jsme se nacpali do dvou hotelových pokojů. Harkat, Vandža a já jsme spali na zemi, pan Hroozley ve své posteli, Steve na gauči a Debbie v posteli v druhém pokoji. Vandža Debbie nabídl, že se s ní o postel podělí, kdyby potřebovala někoho na zahřívání.
"Díky,"řekla ostýchavě,"ale to bych radši spala s orangutanem."
"Má mě ráda!" prohlásil Vandža, hned jak odešla."Vždycky ze sebe dělají těžko dostupné, když se jim líbím!"
Za soumraku jsme se s panem Hroozleym z hotelu odhlásili. Když se k nám teď připojili Vandža, Steve a Debbie, potřebovali jsme klidnější místo. steve navrhoval opuštěné apartmány. Vybrali jsme si dva vedle jeho apartmánu a hned jsme se nastěhovali. Chvilka úklidu a pokoje byly připravené k nastěhování. Nebyly moc pohodlné - studené a vlhké - ale budou stačit.
Pak nastal čas jít lovit vampýry.
Rozdělili jsme se do tří týmů. Chtěl jsem jít s Debbie, ale pan Hroozley navrhl, že bude lepší, když s ní půjde nějaký úplný upír. Vandža se okamžitě nabídl, ale to jsem zamítl. Na konci jsme se dohodli, že Debbie půjde s panem Hroozleym, Steve s Vandžou a Harkat se mnou.
Spolu se zbraněma jsme každý měli mobil. Vandža telefony nemá rád - tam-tamy byly nejbližšm způsobem, kterým se přiblížil moderní komunikaci - ale přesvědčili jsme ho, že to dává smysl - když jeden z nás najde vampýry, budeme se s moct s ostatníma spojit rychle.
Ignorovali jsme tunely, které jsme už prozkoumali, a ty, které hodně používali lidé, takže jsme si podzemí města rozdělili do třech částí, jeden pro každý tým, a zmizeli jsme v temnotách.
Ležela před náma dlouhá noc plná zklamání. Nikdo nenašel vampýry, i když Vandža se Stevem našli lidskou mrtvolu, kterou tam ti krvežíznivci ukryli už před týdnama. Udělali jsme si poznámku, kde byla, a Steve řekl, že o tom informuje nějaká vyšší místa, až skončíme s pátrání, aby mohli tělo zapsat a pohřbít.
Když jsme se potkali ráno ve Stevově bytě, Debbie vypadala jako duch. Měla promočené a rozcuchané vlasy, potrhané oblečení, poškrábané tváře a ruce pořezané od ostrých kamenů a starých trubek. Zatímco jsem jí čistil rány a obvazoval ruce, zírala do zdi, kolem očí temné stíny.
"Jak to zvládáte každou noc?" zeptala se slabě.
"Jsme silnější než lidi,"opáčil jsem."Zdravější a rychlejší. snažil jsem se ti to říct předtím, ale tys neposlouchala."
"Ale Steve upír není."
"Ale posiluje. A má za sebou léta praxe." Odmlčil jsme se a pozoroval jsem její hnědé unavené oči."Nemusíš s náma dál,"řekl jsem jí."Můžeš kontrolovat pátrání odtud. Tady budeš užitečnější než -"
"Ne,"přerušila mě odhodlaně."Řekla jsem, že do toho půjdu, a já to splním."
"Tak jo," povzdechl jsem si. Dovázal jsem jí rány a pomohl jsem jí odkulhat do postele. O naší páteční hádce jsme se nezmiňovali - nebyl ten správný čas na osobní problémy.
Pan Hroozley se usmíval, když jsem se vrátil."Dokáže to,"řekl.
"Myslíte?" zeptal jsem se.
Kývl."Nedělal jsem žádné úlevy. Rázoval jsem dost rychle. Držela se a ani si nestěžovala. Vybralo si to svou daň - to je přirozené - ale po celodenním spánku bude silnější. Nepotopí nás."
Když se Debbie večer vzbudila, o moc líp nevypadala,ale posílila se teplým jídlem a sprchou, a hned vyletěla ven, aby si koupila rukavice, voděodolné boty a nové oblečení. Taky si svázala vlasy do copu a nasadila si kšiltovku, a když jsme odcházeli, musel jsem obdivovat, jak divoce (ale krásně) vypadala. Byl jsem rád, že to nejsem já, po kom šla tou pistolí, kterou si půjčila od Steva.
Středa vyšuměla naprázdno, stejně jako čtvrtek. Věděi jsme, že vampýři tam dole jsou, ale spleť tunelů byla rozlehlá a vypadalo to, že je nikdy nenajdeme. Když jsme se v pátek ráno vraceli s Harkatem na základnu, zastavil jsem se u novinového stánku, abych si koupil noviny a dozvěděl se nějaké novinky. Tenhle týden to bylo poprvé, co jsem obhlížel svět lidí, a jak jsem si prohlížel první stranu novin, mou pozornost upoutl malý titulek a já se musel zastavit.
"Co se děje?" zeptal jse se.
Neodpovídal jsem. Byl jsem moc zaměstnaný čtením. Článek byl o chlapci, kterého hledala policie. Byl pohřešovaný a pravděpodobná oběť zabijáků, kteří zaútočili v úterý a zabili mladou dívku. A jeho jméno? Darren Horston!

Skupina

27. ledna 2007 v 16:00 | Phoebe Esteban |  Obrázky
No prostě velké množství shanovských postav;-)

8 - 15.kapitola 2/2

27. ledna 2007 v 9:57 | Phoebe Esteban |  8 - Spojenci noci
"Nějaké novinky o Pánovi vapýrů nebo Gannenovi Harstovi?"zeptal jsem se, abych odvedl jeho myšlenky jinam.
"Ne,"řekl."Pověděl jsem generálům, že Gannen je můj bratr, a detailně jsem jim ho popsal, ale nikdo z nich ho poslední dobou neviděl."
"A co se stalo tady?" zeptal se pan Hroozley."Zabili někoho kromě sousedů slečny Rulíkové?"
"Prosím,"usmála se Debbie,"říkejte mi prostě Debbie."
"Jestli on ne, tak já určitě budu,"zakřenil se Vandža a zase jí poplácal po ruce. Chtěl jsem říct něco drzého, ale držel jsem se v mezích. Vandža si všiml, jak zuřím, a svůdně na mě zamrkal.Pověděli jsme panu Hroozleymu a Vandžovi, jaký tu byl klid, než Hákovec zaútočil."Ten Hákovec se mi nelíbí,"řekl Vandža."Ještě nikdy jsem neslyšel o vampýrovi, co by měl místo rukou háky. Podle starých zvyklostí by vampýr radši žil bez nohy nebo ruky než bysi jí nechal nahradit něčím umělým. Je to divný."
"Ještě divnější je, proč od té doby neútočil,"řekl pan Hroozley."Jestli pracuje s těm, kteří poslali Darrenovu přihlášku do Mahler's, a ví adresu hotelu - proč na něj nezaútočil tady?"
"Myslíš, že by se tu mohly potloukat dvě skupiny vampýrů?" zeptal se Vandža.
"Možná. Nebo jsou za ty vraždy zodpovědní vampýři, zatímco někdo další - pravděpodobně Desmond Sudd - zapsal Darrena do školy. Pan Sudd to taky mohl naaranžovat, aby ten vampýr Darrena potkal."
"Ale jak Hákovec Darrena poznal?" zeptal se Harkat.
"Možná pachem Darrenovy krve,"navrhl pan Hroozley.
"To se mi nelíbí,"zamručel Vandža."Strašně moc "kdyby" a "ale". Moc zamotené. Tvrdím, že bychom měli vypadnout a nechat ty lidi, ať si to vyřešej sami."
"Docela s tebou souhlasím,"řekl pan Hroozley."Bolí mě, že to říkám, ale možná že nejlepší bude ustoupit."
"Tak ustupte a táhněte!" vyštěkla Debbie a my jen zírali, když vyskočila na nohy a stoupla si proti panu Hroozleymu a Vandžovi, ruce v pěst, v očích plamen."Co jste to za zrůdy?" vrčela. "Bavíte se o lidech, jako bychom byli druhořadí tvorové, na kterých vůbec nezáleží!"
"Mohl bych vám připomenout, madam,"pronesl pan Hroozley upjatě,"že jsme sem přišli, abychom bojovali s vampýry a chránili vaší rasu?"
"Měli bychom být vděční?" odsekla."Udělali jste, to co by udělal každý se špetkou lidskosti. A než zase začnete s teou starou písničkou"ale my nejsme lidi", nemusíte být lidi, abyste se chovali lidsky!"
"Vášnivá holka, co?" otočil se na mě Vandža hlasitým šeptem."Do takové ženy bych se mohl snadno zakoukat."
"Tak koukej jinam,"odvětil jsem rychle.
Debbie naši vsuvce nevěnovala pozornost. Její oči byly upřené na panu Hroozleym, který na ní chladně zíral."Chcete po nás, abychom tu zůstali a obětovali své životy?" zeptal se tiše.
"Nechci po vás nic,"odsekla."Ale když odejdete a vraždění bude pokračovat, dokážete s tím žít? Budete hluší k nářku těch, co budou umírat?"
Pan Hroozley se jí ještě chvíli díval do očí, pak sklopil zrak a zamumlal,""Ne." Debbie se spokojeně posadila."Ale nemůžeme se navěky honit za stíny,"řekl pan Hroozley. Darren, Vandža a já jsme na misi, kterou už jsme dost dlouho odkládali. Musíme myslet na pokračování."
Otočil se na Vandžu."Navrhuju zůstat ještě jeden týden, do konce příštího víkendu. Budeme se ze všech sil snažit vampýry vystopovat, ale jestli se nám budou pořád vyhýbat, měli bychom přiznat porážku a stáhnout se."
Vandža pomalu kývnul."Radši bych odešel hned, ale dá se to přijmout. Darrene?"
"Týden,"řekl jsem, pak jsem zachytil Debiin pohled a pokrčil jsem ramenama,"V nic lepšího doufat nemůžem," pošeptal jsem.
"Já můžu udělat víc,"řekl Harkat."Nemám na zádech misi...jako vy tři. Zůstanu tu i dál...když to nevyřešíme včas."
"Já taky,"řekl Steve."Zůstanu, dokud to neskončí."
"Děkuju,"řekla Debbie přívětive."Jeden za všechny a všichni za jednoho," souhlasil jsem a všichni v místnosti to zopakovali, aniž bych to po nich chtěl, jeden po druhém - i když pan Hroozley to ironicky zavrčel a šilhal při tom po Stevovi!

Gavner

26. ledna 2007 v 20:26 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Je to divný, přísahala bych, že tenhle obrázek jsem sem už dávala...hmmm...asi zmizel do vzduchoprázdna tam, kde končej všechny mý oblíbený cd:-D
Každopádně jako obvykle PRVNÍ komentář si může vybrat téma příštího picture;-)

Cesta do Transylvánie

26. ledna 2007 v 16:06 | Phoebe Esteban |  Povídky od Shana
Další povídka, opět od Shana...
Je to příběh, který napsal náš milý známý Sam Grest ve věku 9 let.....konec povídky mi připadá lehce morbidní vzhledem k tomu, co se mu stane v Upírově pomocníkovi....
--------------------
Transylvania
Chapter 1
Tajemství začíná
Hned jakmile telefon zazvonil, věděl jsem, že jsem v maléru. Vždycky poznám blížící se problémy tím, že se modrá krysa žijící v mé hlavě začne třást strachy. A když ten telefon zazvonil, začla se třást tak, že mi oči skoro poskakovaly nahoru a dolů.
"Co se děje?" zeptal jsem se a když jsem zvedal sluchátko, zavrtěl jsem hlavou, abych krysu uklidnil. Poslouchal jsem pozorně. Byl to Moss Biskin, kterého jsem potkal na akci, při které jsem musel zabít zombie, která pojídala školáky v Bruselu. Povídal, že je v Transylvánii a hledá upíry (Moss musí vždycky hledat něco extra), a našel -
Než stačil domluvit, telefon byl hluchý."Mosii?" zeptal jsme se a zatřásl se sluchátkem pro případ, že by to byl jen špatný kontakt. Žádná odpověď."Tohle je špatný,"řekl jsem kryse."To mi povídej!" zapištěla."Myslím, že bys měl předstírat, že jsi žádný telefonát neměl." Ty víš, že to udělat nemůžu," řekl jsem."Vím," povzdechla si krysa. Pak mi vylezla uchem ven po rameni se mi sklouzla na zem."Promiň, Same, ale tentokrát s tebou jít nemohu. Je to moc nebezpečné. Mám pocit, že už se nevrátíš." Pak utekla do myší díry. Nijak jsem jí to nevyčítal. Moc dobře jsem věděl, že má manžela a čtyřicet šest malých krysátčat, o které musí pečovat.
2
Na křídlech strachu
Že to bude drsný let jsem poznal ve chvíli, kdy jsem zahlédl letušky s padákama. Sice předstíraly, že je to jen zkouška, ale já věděl své. A když sebou letadlo začlo v půli cestě cukat a ony vyskákaly ven, aniž by se na cestující jedinkrát ohlédly, nebyl jsem ani za mák překvapený.
"Klid!" zařval jsem, když všichni ostatní začali vřískat."Já se o to postarám. Posaďte se a mlčte. A nehýbejte se, abyste letadlo nepřevážili."
Když se všichni posadili, doběhl jsem na předek letadla a vyrazil dveře. Sedělo tam stvoření, které by obyčejného smrtelníka vyděsoli k smrti. Bylo to obrovské, s dvěma velkýma křídlama a temně zelenýma tesákama. Netušil jsem, co je zač, ale bylo mi to něčím povědomé."Uvidíme, jak se dostaneš z tohohle, Greste!" zavrčelo to, a pak to vytrhlo volant a hodilo ho po mě. Uhnul jsem mu z cesty, ale když jsem se zvedal ze země, stvoření proskočilo oknem a spomocí svých křídel odletělo.
Kdybych s sebou měl modrou krysu,mohl jsem jí poslat dírou po volantu, aby spravila přetrhané drátky a řídila letadlo za mě. Ale byl jsem sám. Samozřejmě jsem mohl vyskočit a použít kapesní padák, který pořád nosím v podrážce levé boty, ale musel jsem myslet i na ostatní cestující. Tak jsem strhl celou palubní desku a poradil jsem si s kabely sám. Nebylo to snadné, ale podařilo se mi přistát ve velkém rybníce hned pod cestou do Drákulova hradu. Právě když jsem dostal ven posledního pasažéra, letadlo se potopilo a já vyskočil na břeh.
Dorazil jsem do Transylvánie!!!
3
Hrabé Drákula, předpokládám
Drákulův hrad byl už léta opuštěný, ale mě to bylo jasné. Moc dobře jsem věděl, že tu ten upír je. Kdo jiný by mohl vyděsit tak odvážného a troufalého člověka, jako je Moss Biskin? Vyšplhal jsem se na tu horu a snažil jsem se dostat do hradu před západem slunce. Ale bohužel jsem si zapomněl posunout hodinky, takže slunce zaplulo za hrad přesně ve chvíli, když jsem stál před obrovskýma vstupníma dveřma.
Přešlapoval jsem tam neskutečně dlouho s nejistotou, co dál. Hluboko v sobě jsem věděl, že bych měl utéct a vrátit se až ráno s prvníma paprskama slunce. Ale Moss Biskin byl v nebezpečí a potřeboval mou pomoc. Takže i když jsem věděl, že si možná podepisuju závěť, zatlačil jsem do dveří a vešel jsem.
Úplně všude videly pavučiny, ohromné a dlouhé, bílé a lepkavé. Žádné pavouky jsem neviděl, ale slyšel jsem cupot nožiček a jejich vzteklé syčení.
"Setkáváme se znova!" zařvala příšera z letadla, když jsem došel na balkónek, a sevřela mě zezadu."Teď tě konečně zabiju za vraždu svého bratra!" Už jsem věděl, odkud mi byla povědomá. Před pár měsíci jsem zabil jejího bratra, Příšeru z Mongolska."Nezabiješ mě o nic líp než tvůj bratr," zasmál jsem se, popadl příšeru za tesáky a přehodil jí přes okraj balkónu."Nééééé!" ječel při pádu, ale bylo mu to marné. Dopadl na zem a zlomil si vaz, a přiběhli pavouci, kteří ho ještě zaživa sežrali. Bylo to strašné, ale zasloužil si to.
"Skvěle, pane Greste,"řekl Drákula. Hbitě jsem se otočil a uviděl ho, jak za mnou sotjí a odporně se usmívá."Jsi úctyhodný soupeř. Skoro je mi líto, že tě musím zabít." Stiskl spínač a podlaha pode mnou zmizela. Propadl jsem se do jámy plné jedovatých kober.
4
Útěk
Bylo by hned po mě, kdybych neuměl okouzlovat hady a nenosil v batůžku flétnu. Rychle jsem jí vytáhl a začal hrát, a brzo už všichni hadi spali. Drákula si toho všiml a zaklel. Házel po mě velké šutry, aby mě zabil, ale to jen vzbudilo a naštvalo kobry, které se plazily nahoru na něj zaútočit. Rychle zdrhal a ječel, když mu vyjížděly po nohou - a zakopl. Zasmál jsem se a vyrazil jsme za ním.
A v tu chvíli se zjevil můj pravý nepřítel.
5
Pravá tvář zla
Příliš pozdě jsem si uvědomil, že Drákula byl jenom návnada. On nebyl to, o čem mi chtěl Moss Biskin říct. Ten, kdo zabíjel všechny ty lidi, byl vlkodlak. Byl fakt obrovský a chlupatý, s dlouhýma drápama a dlouhýma zubama. Zalehl mě, zatímco jsem se pořád smál Drákulově útěku před hadama. Zakřičel jsem a snažil se ho odstrčit;ale měl moc velkou sílu.
Vlkodlak mi zavyl do tváře. Nebojím se vůbec ničeho na světě - až na vlkodlaky! Nemůžu je vystát! Ze všech sil jsem se snažil neřvat, prostě jsem vlkodlaka praštil a utíkal. Ale byl moc rychlý a dohnal mě. Přetočil si mě, rozdrápl mi břicho a zaryl do mě tesáky, aby mi vysál všechny vnitřnosti. Byl jsem ve velkých potížích a věděl jsem, že nemůžu uprchnout. Je to snad konec neohroženého Sama Greasta?
6
Zachráněn z čelistí porážky
Nebyl! V poslední minutce, než začal vlkodlak žrát, mu něco vyskočilo na rameno a kouslo ho do ucha. Vyjekl a spadl ze mě. Posadil jsem se a uviděl tu úplně poslední věc, kterou jsem čekal - modrou krysu, co žila uvnitř mé hlavy!!!"Ahoj same,"řekla s úsměvem."Nemyslel sis doufám, že bych tě v tom vážně nechala samotného, viď? Celou tu dobu jsem tě sledovala a čekala, až vlkodlak zaútočí.""Zabilas ho?" zeptal jsem se, protože vlkodlak se pořád nehybně válel na zemi."Ne,"řekla modrá krysa."Než jsem ho kousla, namazala jsem si zuby speciální mastí. To bude ještě lepší."
Díval jsem se, jak vlkodlakova srst mizí. Za okamžik se proměnil zpátky ve člověka a mě došlo, kdo to je."Pane Biskine!" zavolal jsem šťastně a pomohl jsem mu do sedu."Co se stalo?" zepotal se Moss Biskin a tupě zavrtěl hlavou. S modrou krysou jsme se zasmáli jeho výrazu a pak jsme ho odvedli pryč z hory. Vytáhli jsme letadlo ze dna rybníka a odletěli jsme domů, kde jsme to Mossovi Biskinovi všechno vyprávěli nad třema šálkama čaje a talířem teplých sušenek pro krysy.

8 - 15.kapitola 1/2

26. ledna 2007 v 13:59 | Phoebe Esteban |  8 - Spojenci noci
Pan Hroozley byl ohledně Steva tak podezíravý, jak Steve předpokládal. I když jsem mu pověděl o útoku a jak mi Steve zachránil život, choval k tomu člověku až nezdravé opovržení a udržoval si odstup."Krev se nemění,"vrčel."Když jsem chtnal krev Steva Leonarda, měla chuť čirého zla. To čas nerozředí."
"Já nejsem zlý," zavrčel Steve odpověď."VY jste ten krutý, kdo mě hnusně a bezdůvodně nařkl. Víte vy vůbec, jak nízký mínění jsem o sobě měl, když jste mě odmítl jako příšeru? Vaše blbý odmítnutí mě ve zlo málem změnilo!"
"To by podle mě nebylo tak složité,"řekl pan Hroozley jednoduše.
"Mohl ses mýlit, Lartene,"poznamenal Vandža. Kníže se rozvaloval na gauči, nohy na televizi, kterou si přitáhl blíž. Neměl tak zarudlou kůži jako posledně, co jsem ho viděl (Vandža byl přesvědčený, že se dokáže vytrénovat, aby na slunci přežil a občas třeba tak na hodinu vylezl a nechal se pálit sluncem, jen aby přemohl své vlastní tělo). Asi musel strávit těch několik měsíců uvnitř Upíří hory.
"Nemýlil jsem se,"naléhal pan Hroozley."Poznám chuť zla."
"Na to bych nesázel,"řekl Vandža a poškrábal se v podpáždí. Vypadl brouk a spadl na podlahu. Rozšlápl ho pravou nohou."Není tak snadné předpovídat z krve, jak si někteří upíři myslí. Po celá desetiletí jsem v lidech nacházel známky zlé krve, a ohlídal jsem si je. Tři došli na scestí, tak jsem je zabil. Ostatní vedli normální život."
"Ne všichni, co se narodí zlí, páchají zlo,"řekl pan Hroozley,"ale já nevěřím v riskování. Nemůžu mu věřit."
"To je hloupý," odeskl jsem."Musíte soudit lidi podle toho, co dělají, ne podle toho, co myslíte, že by udělat mohli. Steve je můj přítel. Můžu se za něj zaručit."
"Já taky,"řekl Harkat."Nejdřív jsem byl obezřetný, ale teď jsem přesvědčený...že je na naší straně. Nejen že Darrena zachránil - taky ho varoval...aby zavolal Debbie a dostal jí pryč. Jinak by byla mrtvá."
Pan Hroozley tvrdohlavě zavrtěl hlavou."Tvrdím, že bychom měli znovu vyzkoušet jeho krev. Vandža to může udělat. Uvidí, že mluvím pravdu."
"To nemá cenu,"řekl Vandža."Jestli tvrdíš, že v jeho krvi jsou stopy zla, tak tam určitě jsou. Ale lidé se mohou dostat přes své přirozené nedostatky. O tomhle muži nic nevím, ale znám Darrena a Harkata, a jejich úsudku věřím víc než kvalitě Stevovy krve."
Pan Hroozley si něco zamumlal pro sebe, ale věděl, že jsme ho přehlasovali."Dobře,"řekl mechanicky."Už o tom nebudu mluvit. ale budu tě dobře sledovat,"varoval Steva.
"Sledujte, co chete," nakrčil nos Steve.
Abych trochu uvolnil napjatou situaci, zeptal jsem se Vandža, proč byl pryč tak dlouho. Řekl, že se byl nahlásit Mikovi Ver Lethovi a Parisovi Nebessovi a pověděl jim o Pánovi Vampýrů. Býval by odešel hned, ale když viděl, jak blízko smrti je Paris, rozhodl se prožít poslední měsíce života s ním.
"Zemřel bez problémů,"řekl Vandža. "Když věděl, že už se déle neudrží, v tichosti se vytratil. Našli jsme jeho tělo o pár nocí později, ve smrtícím sevření medvěda."
"To je strašný!" vyjekla Debbie,a všichni v místnosti se usmáli na typickou lidskou reakci.
"Věř mi,"řekl jsem jí,"pro upíra není žádná horší smrt než zemřít pokojně ve spánku. Parisovi bylo víc než 800 let. Pochybuju, že by si na svou smrt nějak stěžoval."
"Ale stejně..."řekla rozpačitě.
"Takhle je to mezi upíry běžné,"řekl Vandža a naklonil se, aby jí povzbudivě stiskl ruku."Nějakou noc si tě vezmu stranou a vysvětlím ti to,"dodal a bechal svou ruku na její o chvíli déle, než bylo nezbytné.
Jestli pan Hroozley mínil sledovat Steva, já se rozhodl sledovat Vandžu ještě pečlivěji! Bylo jasné, že se mu Debbie líbila. Nemyslel jsem, že by se mohla zakoukat do toho zabláceného smradlavého knížete se strašným chováním - ale zároveň jsem je nechtěl nechat o samotě, abych to mohl zjistit!

Darren a Steve - mladá léta

25. ledna 2007 v 18:03 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Myslím, že i k současnému ději 8.dílu se to celkem hodí...před tím, než se setkali jako Upíží kníže a Lovec vampýrů...

8 - 14.kapitola 2/2

25. ledna 2007 v 15:58 | Phoebe Esteban |  8 - Spojenci noci
"Ale to není možné! Upíři přece..."Debbie udělala pár kroků ke mě a zastavila se. Chtěla věřit, že lžu, i když v srdci věděla, že mluvím pravdu.
"Můžu ti to dokazovat celou noc,"řekl jsem."A ty můžeš celou noc předstírat, že to má logické vysvětlení. Pravda je pravda, Debbie. Přijmi ji nebo ne - to je na tobě."
"Já ne....nemůžu..." Dlouho se mi dívala do očí. Pak kývla a svezla se zase na židli."Věřím ti," zakňučela."Včera bych nevěřila, ale viděla jsem fotky mrtvol Andrewsových a pana Hugona. Žádný člověk by to nedokázal udělat."
"Vidíš, proč ti to vyprávím?"zeptal jsem se."Nevíme, proč nás sem vampýři nalákali ani proč si s náma pohrávaj, ale určitě mají v plánu nás zabít. Útok na tvé sousedy byl jen začátek krveprolití. Tím to neskončí. Jestli tě najdou, tak budeš další."
"Ale proč?" zeptala se slabě."Jestli chtějí tebe a pana Hroozleyho, proč jdou po mě?"
"Nevím. Nedává to smysl. Proto je to tak děsivé."
"Co děláte proto, abyste je zastavili?" optala se.
"Ve dne je sledujeme. Snad je najdeme. Jestli jo, budeme bojovat. S trochou štěstí zvítězímě."
"Musíte to říct policii,"naléhala."A armádě. Můžou -"
"Ne,"řekl jsem pevně."Vampýři jsou naše starost. My se o ně postaráme."
"Jak můžeš něco takového říct, když to jsou lidi, koho vražděj?" Teď byla rozčílená."Policie se tak pachtí, protože o těch zabijách nic nevědí. Kdybys jim řekl, co mají hledat, mohli by ty příšery zničit už před měsícem!"
"Takhle to nefunguje,"řekl jsem."Prostě to nejde."
"Ale jde!" vyjela."A taky bude! Řeknu o tom strážníkovi na chodbě! Uvidíme, co -"
"Jak ho chceš přesvědčit?" přerušil jí Steve.
"Já..." odmlčela se.
"Nebude ti věřit," přitlačil Steve."Bude si myslet, že se szbláznila. Zavolá doktora a odvezou tě -" ušklíbl se -"vyléčit se."
"Můžu s sebou vzít Darrena,"namítla nepřesvědčivě."On -"
"-se bude roztomile usmívat a ptát policajta, proč se jeho učitelka chová tak divně," zasmál se zlomyslně.
"Pleteš se,"řekla Debbie roztřeseně."Dokážu lidi přesvědčit."
"Tak běž,"křenil se steve."Víš, kde jsou dveře. Hodně štěstí. Pošli pohlednici, ať víme, jak to šlo."
"Nemám tě ráda," zavrčela Debbie."Jseš nafoukaný a arogantní."
"Taky mě mít ráda nemusíš,"odeskl Steve."Tohle není soutěž popularity. To je soutěž na život a na smrt. Studoval jsem chování vampýrů a šest jsem jich zabil. Darren a Harkat taky nějaké našli a zabili. Víme, že je naše povinnost je zastavit. Vážně si myslíš, že máš právo se postavit a říkat nám, co je naše povinnost? Před pár hodinama jsi ani nevěděla že nějací vampýři existujou!"
Debbie otevřela pusu, aby něco namítla, ale zase jí zavřela."Máš pravdu," odvětila rozmrzele."Riskovali jste své životy pro ostatní, a víte o tom víc než já. Neměla bych vás poučovat. To dělá ta učitelka ve mě." Přinutila se k chabému úsměvu.
"Takže nám věříš, že se s tím poperem?" zeptal jsem se."Najdeš si nový byt, možná se odstěhuješ na pár týdnů z města, dokud nebude po všem?"
"Věřím vám,"řekla,"ale jestli si myslíte, že zdrhnu,tak to se pletete. Zůstanu tu a budu bojovat."
"O čem to mluvíš?" zamračil jsem se.
"Pomůžu vám najít a zabít vampýry."
Zíral jsem na ní - úplně mě vykojejilo, jak to podala - jako bychom hledali ztracené štěně!"Debbie!" vyjeknul jsem."Copak jsi neposlouchala? Tohle jsou stvoření, co se pohybují nadpřirozenou rychlostí a dokážou tě do poloviny příštího týdne zneškodnit pouhým lusknutím prstů. Čeho bys mohla ty - obyčejný člověk - dosáhnout?"
"Můžu s vámi zkoumat kanály,"prohlásila," nabídnout další pár nohou, očí a uší. Se mnou se můžeme rozdělit do dvojic, a prozkoumat dvakrát tolik."
"Nestačila bys," protostaval jsem."Pohybujeme se moc rychle."
"V temných tunelech s hrozbou vampýra na každém kroku?"Usmála se."Pochybuju."
"OK," souhlasil jsem,"možná bys nám stačila v chůzi, ale ne ve výdrži. Chodíme celý den, hodinu po hodině, bez zastávek. Unavila by ses a zaostávala."
"Steve to vydrží," poznamenala.
"Steve je na to trénovaný.Kromě toho," dodal jsem,"Steve nemusí každý den do školy."
"Já taky ne,"řekla."Dostala jsem volno. Neočekávají mě dřív než příští týden."
"Debbie...ty...to přece..." Prosebně jsem se otočila na steva."Řekni jí, že se úplně zbláznila,"požádal jsem.
"Vlastně, myslím, že je to dobrý nápad,"řekl.
"Co?" vyjekl jsem.
"Další pár nhou by nám tam dole mohl být užitečný. Jestli na to fakt má, říkám, že by mohla jít."
"A když potkáme vampýry?"prostesotval jsem."Chceš vidět, jak půjde Debbie do boje proti Hákovcovi a jeho kámošům?"
"Klidně," usmál se."Jak jsem zatím poznal, rozhodně není žádný strašpytel."
"Díky," řekla Debbie.
"Není zač," zasmál se a pak zase zvážněl."Můžu jí vybavit pistolí na šípy. V bitvě bude každá ruka dobrá. Aspoň přidělá vampýrům trochu starostí."
"Tohle nebudu poslouchat,"zavrčel jsem."Harkate - řekni jim něco."
Oči lidičky byly úplně zamyšlené."Co jim mám říct, Darrene?"
"Že to je šílenství! Bláznovství! Blbost!"
"A je?" zeptal se potichu."Kdyby to nebyla Debie, ale někdo jiný...taky bys jí tak odrazoval? Okolnosti hrajou proti nám. Potřebujeme spojence, jestli se nám to má podařit."
"Ale -" začal jsem.
"Tys jí do toho zatáhl," přerušil mě Harkat."Já tě odrazoval. Ignoroval jsi mě. Nemůžeš lidi kontrolovat...když je do něčeho zapojíš. Ví o nebezpečí...a přijímá ho. Jakou jinou výmluvu k jejímu odmítnutí máš....než že jsi do ní zamilovaný....a nechceš, aby se jí něco stalo?"
Když to řekl takhle, nemohl jsem k tomu dodat vůbec nic."Dobře," povzdechl jsem si."Nelíbí se mi to, ale hádám, že jestli se do toho chceš zapojit, nic s tím neudělám."
"Je tak galantní, že?"poznamenal Steve.
"Určitě ví, jak dát dívce najevo, že je vítaná," zašklebila se, pak odložila kabát a předklonila se."Tak,"řekla,"přestaneme plýtvat čas a dáme se do práce. Chci o těch příšerách vědět všechno, co jde. Jak vypadají? Popiště, jak jsou cítit. Jaké stopy zanechávají? Kam -"
"Ticho!" vyštěkl jsem a přerušil jsem její monolog.
Ublíženě se na mě dívala."Co -"
"Ššš,"řekl jsem, tentokrát tišeji, a položil jsem si prst na rty. Přesunul jsem se ke dveřím a přitiskl jsem na ně ucho.
"Potíže?" zeptal se Harkat a došel ke mě.
"Před chvilkou jsem slyšel na chodbě kroky - ale žádné dveře se neotevřely."
Vrátili jsme se a komunikovali jsme jen očima. Harkat našel svou pistol a šel zkontrolovat okno.
"Co se děje?" zeptala se Debbie. Slyšel jsem, jak jí rychle bije srdce.
"Možná nic - možná útok."
"Vampýři?" zeptal se Steve pochmurně.
"Nevím. Klidně by to mohla být zvědavá pokojská. Ale někdo tam je. Možná odposlouchávali, možná ne. Lepší neriskovat."
Steve si vzal zbraň a nabil jí šípem.
"Je někdo venku?" zeptal jsem se Harkata.
"Ne. Myslím, že je...cesta volná."
Vzal jsem si nůž a kontroloval ostří, zatímco jsem promýšlel další tah. Kdybychom odešli, bylo by to bezpečnější - hlavně pro Debbie - ale když jednou začnete zdrhat, těžko se přestává.
"Do boje?" zeptal jsem se Steva.
Pomalu vydechl."Nikdy jsem nebojoval proti vampýrovi na nohou,"řekl."Vždycky jsem zaútočil ve dne, když spali. Nevím, jak moc budu užitečný."
"Harkate?" zeptal jsem se.
"Myslím, že bychom se spolu měli jít podívat....co se děje,"řekl."Steve a Debbie můžou čekat u okna. Když uslyší zvuky boje.....měli by utéct."
"Jak?" zeptal jsem se."Není tu žádný únikový východ a nemohou sešplhat po zdi."
"Žádný problém,"řekl Steve. Zašátral si pod bundou a odmotal si lano, které měl kolem pasu."Vždy připraven,"mrknul.
"Udrží vás to oba?" zeptal se Harkat.
Steve kývl a jeden konec přivázal k topení. Vyskočil na okno, otevřel ho a druhý konec vyhodil ven."Šup," otočil se na Debbie, a ta ho bez reptání poslechla. Vyškrábala se na okno a chatly se lana, aby mohla kdykoliv rychle zmizet."Udělejte, co musíte,"řekl steve a namířil na dveře pistolí."My vypadneme, když to bude vypadat bledě."
Zkontroloval jsem Harkata, pak jsem se proplížil ke dveřím a vzal jsem za kliku."Půjdu první,"řekl jsem,"budu se držet nízko. Půjdeš hned za mnou. Když uvidíš někoho, kdo vypadá podezřele - odrovnej ho. Jejich důvody zjistíme potom."
Otevřel jsem a dostal jsem se na chodbu, aniž bych se zdržoval s odpočítáváním. Harkat vyšel hned za mnou, zbraň v pohotovosti. Nalevo nikdo. Otočil jsem se doprava - taky nikdo. Zastavil jsem se a poslouchal jsem.
Plynuly dlouhé napjaté chvíle. Nehýbali jsme se. Ticho nám brnkalo na nervy, ale ovládli jsme se a plně jsme se soutředili - když bojujete s vampýrem, vteřinka nepozornosti je přesně to, co potřebuje.
Pak nad náma někdo zakašlal.
Lehl jsem na podlahu, otočil se na záda a vytasil meč, zatímco Harkat zamířil nahoru.
Osoba na stropě seskočila dřív, než mohl Harkat vypálit, odhodil ho na konec chodby a pak mi vykopl meč z rukou. Natáhl jsem se za ním, ale známý úšklebek mě zarazil."Bod pro mě, mám pocit."
Otočil jsem se a uviděl jsem zavalitého muže oblečeného do zvířecí kůže, s bosýma nohama a obarvenýma zelenýma vlasama. Byl to můj kolega, upíří kníže - Vandža Pochod!
"Vandžo!" vyjekl jsem, když mě popadl za zátylek a pomohl mi na nohy. Harkat se zvedl sám a mnul si hlavu zezadu, kam ho Vandža praštil.
"Darrene,"řekl Vandža."Harkate." Ukázal na nás prstem."Vždycky byste měli prohlídnout stíny nad sebou, když hledáte nebezpečí. Kdybych vám chtěl něco udělat, už byste teď byli mrtví."
"Kdy jste se vrátili?" zeptal jsem se ."Proč jste se za náma plížil? Kde je pan Hroozley?"
"Larten je na střeše. Vrátili jsme se asi před patnácti minutama. V pokoji jsme slyšeli neznámé hlasy, proto jsme se pohybovali tak obezřetně. Kdo je tam s tebou?"
"Pojďte a já vás představím," usmál jsem se a pak jsem ho odvedl do místnosti. Představil jsem ho Stevovi a Debie a řekl jsem, že jsme v bezpečí, a šel jsem k oknu zavolat ostražitého, úplně zmrzlého a jednoznačně vítaného pana Hroozleho.

Manga - Darren s Lartenem

24. ledna 2007 v 21:48 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Další manga obrázek, konkrétně Darrenova "smrt"....bte prosím přehlížejme fakt, jaký má Larten obličej, malovat obličej zespodu je dost těžký....a třeba ten plášť je krásnej:-D
A mimochodem čekatelé na další komix se brzo dočkáte, ale pravděpodobně tady na blogu - html už mi krutě leze krkem, já tam něco naťukam, vypadá to dobře, a na webu mi z toho vyleze kravina...tak s tím seknu a budu to házet sem;-)

Killers of the dawn

24. ledna 2007 v 16:41 | Phoebe Esteban |  News
Jsme sice teprv za půlou 8.dílu, ale už pomalu přemýšlím nad 9., konkrétně nad názvem - pokud máte někdo nějaký námět (ráda zvážím cokoliv):-)
Já jsem zatím vymyslela Zabijáci úsvitu (doslovný překlad) a Vrazi úsvitu (konkrétně to vymyslela Princess). Takže - máte nějaký jiný nápad (vůbec nemusí být doslovný)?

Darren v uniformě

24. ledna 2007 v 16:10 | Phoebe Esteban |  Obrázky

8 - 14.kapitola 1/2

24. ledna 2007 v 14:46 | Phoebe Esteban |  8 - Spojenci noci
Přišel čas odhalit Debbie pravdu, ale Steve s Harkatem nebyli tím nápadem moc nadšení."Co když to řekne policii?" skřípal zubama Steve.
"Je to nebezpečné,"varoval Harkat."Lidé jsou i v nejlepších...případech nevypočítatelní.Nemůžeš vědět, jak se zachová...nebo co udělá."
"To je mi jedno," opakoval jsem tvrdošíjně."Vampýři už si s náma nehrajou. Vědí, že o nich víme. Šli zabít Debbii. Když ji nenašli, oddělali sousedy. Kostky jsou vrženy. Jsme v tom až po uši. Debbie musí poznat, jak je to vážné."
"A když nás zradí a řekne to policajtum?" zeptal se Steve potichu.
"To musíme risknout," zamračil jsem se.
"To musíš ty risknout,"podotkl Steve jízlivě.
"Myslel jsem, že v tom jedeme společně," povzdechl jsem si."Jestli jsem semýlil, můžeš jít. Nebudu ti bránit."
Steve se neklidně zavrtěl a přejel si křížek na levé ruce prsty pravé ruky. Dělal to často, asi jako si pan Hroozley přejížděl jizvu, když přemýšlel."Nemusíš po mě hned vyjíždět," poznamenal mrzutě."Budu s tebou až do konce, jak jsem slíbil. Ale děláš rozhodnutí, které nás ovlivní všechny. To není správné. Měli bychom hlasovat."
Zavrtěl jsem hlavou."Žádné hlasování. Nedokážu obětovat Debbie o nic víc, než jsi ty nemohl nechat Hákovce, aby mě tehdy zabil. Vím, že Debbie upřednostňuju před misí, ale nemůžu si pomoct."
"Máš k ní tak hluboké city?" zeptal se Steve.
"Jo."
"Tak se nebudu dál dohadovat. Řekni jí pravdu."
"Díky." Podíval jsem se na Harkata, jestli souhlasí.
Lidička se podíval do země."Je to špatné. Nezastavím tě, tak to ani nebudu zkoušet, ale...nesouhlasím. skupina by vždy měla mít...přednost před jednotlivcem." Natáhl si masku - tu, kterou potřeboval kvůli vzduchu, který pro něj byl jedovatý - pak se otočil a šel naštvaně přemýšlet.
--------------------
Debbie se ukázala krátce před sedmou.Osprchovala se a převlékla - policisté jí přinesli z bytu nějaké věci - ale pořád vypadala strašně."Na chodbě hlídá policista,"řekla hned ve dveřích."Zeptali se, jestli chci osobní ochranku, a já souhlasila. Myslí, že jsem tě sem přišla doučovat. Řekla jsem mu tvé jméno. A jestli proti tomu něco máš - pozdě."
"Taky tě rád vidím,"usmál jsem se a natáhl jsem ruku, že jí vezmu kabát. Ignorovala mě a nakráčela přímo do bytu, i když se hned zastavila při pohledu na steva a Harkata (který k ní stál zády).
"Neřekls, že budeme mít společnost," řekla napjatě.
"Musí tu být,"odpověděl jsem."Jsou součástí toho, co ti budu povídat."
"Kdo to je?" zeptala se.
"Tohle je steve Leopard."Steve se krátce uklonil."A tohle Harkat Mulds."
Na chvilku mě napadlo, že se Harkat neotočí. Pak se na ní pomalu podíval."Můj bože!" Debbie zalapala po dechu, šokovaná šedým, jizveným, divným stvořením.
"Hádám, že mně podobné....ve škole nemáte," usmál se Harkat nervózně.
"Je..." Debbie si olízla rty."Je z toho ústavu, o kterém jsi mluvil? Kdes bydlel ty a Evra Von?"
"Žádný takový není. Byla to lež."
Chladně se na mě dívala."O čem jsi mi ještě lhal?"
"Více méně o všem," zašklebil jsem se provinile."Ale lži končí. Dneska ti řeknu pravdu.Na konci si buď budeš myslet, že jsem zbláznil, nebo si přát, abych ti to býval neříkal, ale musíš to vyslechnout - závisí na tom tvůj život."
"Je to dlouhý příběh?" zeptala se.
"Jeden z nejdelších, cos kdy slyšela,"odpověděl Steve se smíchem.
"To abych se radši posadila,"řekla.Vzala si židli, sundala kabát, položila si ho do klína a kývla, abych začal.
Začal jsem s Circo Mostruoso a Madam Oktou, a pokračoval dál. Rychle jsem projel roky jako pomocník pana Hroozleyho a léta v Upíří hoře. Povídal jsem jí o Harkatovi a Pánovi vampýrů. Pak jsem porkačoval proč jsme sem přišli, jak někdo poslal do Mahler's falešné dokumenty, jak jsem potkal steva a jakou roli v tom hrál on. Skončil jsem u událostí, co se staly o víkendu.
Na konci nastalo dlouhé ticho.
"To je šílený,"řekla Debbie."To nemůžeš myslet vážně."
"ale jo," ušklíbl se steve.
"Upíři...duchové...vampýři---To je směšné."
"Je to pravda,"řekl jsem tiše."Můžu to dokázat." Pozvedl jsem ruce, abych jí ukázal jizvičky na bříškách prstů.
"Jizvy nic nedokazují," zavrčela.
Přešel jsem k oknu."Běž ke dveřím a otoč se proti mě."Debbie nereagovala. V jejím pohledu byly pochyby."No tak,"řekl jsem."Já ti neublížím." Držela si před sebou kabát, když došla ke dveřím a stoupla si mi naproti."Měj oči otevřené,"pověděl jsem."Pokud to půjde, ani nemrkej."
"Co chceš udělat?" zeptala se.
"Uvidíš - teda spíš neuvidíš."
Když mě pozorně sledovala, napjal jsem svaly na nohou, vyrazil kupředu a zastavil jsem se přesně před ní.Pohyboval jsme se co nejrychleji; lidské oko mě nemohlo stačit sledovat. Debbie to muselo připadat, že jsem prostě zmizel a objevil se před ní. Vytřeštila oči a opřela se zády o dveře. Zase jsem vystřelil zpátky k oknu, mnohem rychleji než dokáže člověk sledovat.
"Ta-dá!" řekl steve a suše zatleskal.
"Jak jsi to udělal?" zeptala se Debbie rpztřeseným hlasem."Prostě....byls tam....a pak tady...pak..."
"Můžu se pohybovat úžasnou rychlostí. Taky jsem ohromně silný -- dokázal bych pěstí prorazi zeď a neporanit si jediný kloub.Můžu vyskočit dál a výš než jakýkoliv člověk. Zadržet dech déle. Žít celá století." Pokrčil jsem ramenama."Jsem poloupír."

Steve Leopard

23. ledna 2007 v 20:58 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Podobně černobílý picture jako tu onehdá byl Darren, ale tentokrát Steve;-)