Listopad 2006

7 - 7.kapitola

30. listopadu 2006 v 17:26 | Phoebe Esteban |  7 - Lovci soumraku
Možnost odmítnout výzvu mi ani nepřišla na mysl. Šest let života mezi upíry mě naplnilo jejich hodnotami a vírami. Kterýkoliv upír by položil život za dobro klanu. Samozřejmě, tohle nebylo tak jednoduché jako přijít o život - musím splnit misi, a jestli se mi to nepovede, budou trpět všichni - ale princip je stejný. Byl jsem vybrán, a upír, který je vybrán, neřekne "ne".
Následovala krátká debata, ve které Paris řekl mě a panu Hroozleymu, že to není oficiální povinnost a že nemusíme souhlasit reprezentovat klan - nepadne na nás žádná hanba, když se rozhodneme nespolupracovat s panem Suddem. Na konci debaty pan Hroozley předstoupil, rudý plášť za ním vlál jako křídla, a řekl,"Přijímám šanci ulovit Pána vampýrů."
Předstoupil jsem za ním s lítostrí, že nemám svůj působivý modrý plášť a řekl tónem, o kterém jsem doufal že zní statečně,"Já taky."
"Ten kluk ví, jak to zkrátit,"zamumlal pan Sudd a mrkl na Harkata.
"A co zbytek z nás?"zeptal se Mika."Strávil jsem pět let honbou toho prokletého Pána. Rád bych se připojil."
"Hej! Já taky!" zakřičel nějaký generál a brzy všichni volali na pana sudda v touze získat svolení připojit se k lovu.
Pan Sudd zavrtěl hlavou."Tři lovci musí hledat - ne víc, ne míň. Ne-upíři jim mohou pomáhat, ale pokud se k nim připojí některý příbuzný, mohli by neuspět."
Tohle prohlášení se setkalo s naštvaným mumláním.
"Proč bychom vám měli věřit?" zeptal se Mika."Jistě má deset větší šanci než tři,a dvacet víc než deset, a třicet -"
Pan sudd luskl prstama. Byl to ostrý zvuk a ze stropu se snesl prach. Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem ve stropě trhliny. Ostatní upíři si jich všimli taky a vyděšeně vyjekli.
"Opovážíš se ty, kdo neviděl ani tři století, povídat mě, který měří čas stěhování pevnin, poučovat o cestách osudu?" zeptal se pan Sudd hrozivě. Znovu luskl a prasklina se rozšířila. Pořádný kus stropu se nadrobil dovnitř."Tisíce upírů nemohou ani poškrábat stěny Síně, kdežto já ji mohu smést pouhým lusknutím prstů." Zvedl prsty, aby luskl znova.
"Ne!" vykřikl Mika."Omlouvám se! Nechtěl jsem vás urazit!"
Pan sudd sklonil ruku."Mysli na to, než se se mnou znovu pustíš do křížku, Miko Ver Lethe,"zavrčel a pak kývl na lidičky, které vzal s sebou, kteří zamířili ke dveřím síně."Opraví střechu, než odejdeme,"řekl."Ale až mě příště naštvate,udělám z celé téhle Síně štěrk a nechám vás i s tím vaším Kamenem krve napospas vampýrů."
Smetl si prach ze srdčitých hodinek a zase se orzhlédl po Síni."Beru to tak, že jsme se rozhodli - měli by být tři?"
"Tři,"souhlasil Paris.
"Tři,"zamumlal Mika mrzutě.
"Jak už jsem řekl, žádný upír nemusí - vlastně nesmí - zasahovat, a celý příští rok by žádný upír neměl lovce vyhledat, kromě důvodů, které nemají s hledáním Pána vampýrů nic společného. Sami musí stát, a sami musí uspět či padnout."
S tímhle vzal diskuzi za uzavřenou. Propustil Parise a Miku arogantním mávnutím ruky,a pokynul mě s panem Hroozleym, zatímco se zase rozvalil na mém trůnu. Zatímco mluvil, sundal si jednu holinku. Neměl ponožky, a mě vyděsilo, když jsem zjistil, že nemá žádné prsty u nohou - jeho nohy byly na konci blanité, s šesti drápky podobnými kočičím.
"Vyděšený, pane Shane?" zeptal se a oči se mu škodolibě leskly."Jo,"řekl jsem,"ale jsem hrdý, že můžu pomoct."
"A co když nejseš žádná pomoc?" posmíval se."Co když neuspěješ a odsoudíš upíry k zániku?"
Pokrčil jsem ramenama."Ať přijde cokoliv, vyrovnáme se s tím,"zopakoval jsem oblíbené úsloví tvorů noci.
Úsměv pana sudda pohasl."Měl jsem tě radši, když jsi nebyl tak chytrý,"zamručel a otočil se na pana Hroozleyho."A co ty? Vystrašený tou zodpovědností?"
"Ano,"řekl pan Hroolzey.
"Myslíš, že bys to mohl celé zničit?"
"Mohl bych," řekl pan Hroolzey stejným tónem.
Pan Sudd se zašklebil."S váma dvěma není žádná zábava. Je nemožné z vás něco vytáhnout. Harkate!" zavolal. Harkat se automaticky objevil."Co si o tom myslíš ty? Rozrušuje tě osud upírů?"
"ano,"řekl Harkat."Rozrušuje."
"Zajímáš se o ně?" Harkat kývl."Hmm." Pan Sudd si promnul hodinky, které slabě zasvítily, a pak se dotkl levé strany Harkatovy hlavy. Harkat zalapal po dechu a padl na kolena."Měl jsi noční můry,"poznamenal, prst pořád na Harkatově spánku.
"ano!" zasténal Harkat.
"Chceš je zastavit?"
"Ano."
Pan Sudd nechal Harkata, který nahlas vyjekl, pevně stiskl ostré zuby a postavil se rovně. V koutcích očí se mu udělaly drobné zelené slzy bolesti.
"Je čas, aby jsi se o sobě dozvěděl pravdu,"řekl pan Sudd."Když půjdeš se mnou, odhalím ti jí a noční můry přestanou. Pokud ne, budou pokračovat, zhorší se a do roka z tebe bude vřískající troska."
Harkat se otřásl, ale na stranu pana sudda nepospíchal."Pokud počkám...budu mít další možnost....zjistit pravdu?"
"Ano,"řekl pan Sudd,"ale mezitím budeš trpět, a nemohu ti zaručit bezpečí. Jestli zemřeš, než zjistíš, kdo skutečně jsi, tvá duše bude ztracena navždy."
Harkat se nejistě zamračil."Mám pocit,"zamumlal."Něco mi našeptává - "dotkl se na levé straně hrudi."-tady. Cítím, že bych měl jít s Darrenem....a s Lartenem."
"Pokud to uděláš, zvýší to jejich šance na poražení Pána vampýrů,"řekl pan Sudd."Tvá role není klíčová, ale mohl bys být nápomocný."
"Harkate,"řekl jsem měkce,"nic nám nedlužíš. Už jsi mi dvakrát zachránil život. Běž s panem Suddem a zjisti o sobě pravdu."
Harkat se zamračil."Mám pocit, že...pokud vás opustím a půjdu zjistit pravdu, osobě, kterou jsem byl....se nebude líbit, co jsem provedl." Lidička o tom ještě chvilku přemýšlel a pak se postavil čelem k pau Suddovi."Půjdu s nimi. Ať je to dobře ši špatně, cítím...že je mé místo mezi upíry. Všechno ostatní musí jít stranou."
"Ať se tak stane,"zafuněl pan Sudd."Pokud přežiješ, naše cesty se opět protnou. Pokud ne..." Jeho úsměv mluvil za všechno.
"A co naše hledání?" zeptal se pan Hroozley."Zmínil jste Lady Evannu. Začneme s ní?"
"Jestli chcete,"řekl pan Sudd."Nemůžu a nebudu vás vést, ale tady bych začal já.Potom následujte své srdce. Zapomeňte na poslání a běžte, kam cítíte, že patříte. Osud vás zavede, kam bude chtít."
To byl konec rozhovoru. Pan Sudd bez pozdravu zmizel se svýma lidičkama (kteří během jeho mluvení opravili střechu), bezpochyby aby se zítra postaral o tu erupci.
V Upíří hoře byl tu noc zmatek. Celou tu dobu se probírala a pitvala návštěva a proroctví pana Sudda. Upíři souhlasili, že musíme s panem Hroozleym odejít sami, abychom se spojili s třetím lovcem - ať to bude kdokoliv - ale nemohli se shodnout, co by měl dělat ten zbytek. Někteří si mysleli, že protože budoucnost klanu leží v rukou tří lovců, měli by zapomenout na válku a vampýry, protože už to nemělo žádný smysl. Většina nesouhlasila a tvrdila, že by bylo šílené přestat bojovat.
Pan Hroozley mě s Harkatem vyvedl ze Síně krátce před svítáním a nechal za sebou diskutující knížata a generály, řekl, že si potřebujeme pořádně odpočinout. Bylo těžké usnout, když mi v uších zněla slova pana sudda, ale nakoec jsem se na pár hodin přemohl.
Vzbudili jsme se asi tři hodiny před západem slunce, lehce jsme se najedli a zabalili jsme si svých pár osobních věcí (vzal jsem si náhradní oblečení, několik lahviček krve a deník). Osobně jsme se rozloučili s Vanezem a se Sebou - starý správce síní vypadal obzvláště smutný z toho, že odcházíme - a pak jsme potkali Parise na cestě vedoucí ze síní. Řekl nám, že Mika zůstává, aby pomáhal s dalším průběhem války. Když jsem mu třásl rukou, vypadal uboze, a já měl pocit, že mu moc let nezbývá - jestli nás hledání bude trvat moc dlouho, dnešek by mohl být naposledy, kdy jsem ho viděl.
"Budete mi chybět, Parisi,"řekl jsem a po potřesení rukama jsem ho nemotorně objal.
"Taky mi budeš chybět, mladý kníže,"řekl, pak mě k sobě přitiskl pevněji a zasyčel mi do ucha,"Najdi ho a zab ho, Darrene. V kostech mám podivné mrazení, a není to mrazení kvůli věku. Pan Sudd říkal pravdu - jestli Pán vampýrů získá všechnu sílu, jsem si jistý, že všichni zahyneme."
"Najdu ho," slíbil jsem a podíval jsem se starému knížeti do očí."A pokud se mi naskytne šance ho zabít, můj cíl se naplní."
"Tak ať je štěstí upírů s tebou,"žekl.
Připojil jsem se k panu Hroozleymu a Hakrtaovi. Zamávali jsme těm, které jsme míjeli, pak jsme se vydali dolů tunelama a vyrazili jsme. Pohybovali jsme se rychle a jistě, a do dvou hodin jsme opustili Horu a běželi otevřenou krajinou pod jasným čistým nebem.
Náš lov na Pána vampýrů začal!

Darren picture

30. listopadu 2006 v 15:30 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Trochu....no, zvláštní obrázek Darrena - ale zajímavej;-)

Kurda a mapy

29. listopadu 2006 v 21:38 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Obrázek - kdy já už si s Kurdou dám pokoj?:-)
Je to jasný - nikdy!:-D Aneb Kurda a mapy:-)
Abtw další kapitola zítra;-)

Smrt

29. listopadu 2006 v 13:46 | Phoebe Esteban |  Ankety
Tak, a ještě chvilku zůstabneme u morbidních témat - přece jen je listopad, takový pochmurný měsíc....
Kdybyste si mohli vybrat jednu postavu, která v díle 1 - 6 zemřela a nechat ji žít, kdo by to byl? (např.Gavner, Arra, Kurda, nebo takly Murlough:-))

Evra Von

28. listopadu 2006 v 17:58 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Obrázek ze 3.dílu - chudák Evra :_(

7 - 6.kapitola

28. listopadu 2006 v 17:21 | Phoebe Esteban |  7 - Lovci soumraku
Pan Sudd se krátce zastavil, když k nám došel.Ten malý, tělnatý mužík měl ošoupané žluté oblečení - jen lehkou bundu, žádný kabát - s dětsky vypadajícími zelenými holinkami a robustní brýle.Hodinky ve tvaru srdce, které s sebou pořád nosil,visely na řetízku z přední strany jeho bundy. Někteří tvrdili, že je to agent osudu - jeho první jméno je Osmond a když to zkrátíte a dáte dohromady s příjmením, dostanete pan Osud.
"Vyrostl jsi, mladý Shane,"řekl a přejel mě očima."A ty, Harkate..."Usmál se na lidičku, jehož oči vypadaly ještě zelenější a kulatější než obvykle."Změnil ses k nepoznání. Nosíš spuštěnou kapuci, pracuješ pro upíry - a mluvíš!"
"Věděl jste....že můžu mluvit,"zamumlal Harkat a vrátil se ke svému zvyku lámané řeči."Vždycky jste....to věděl."
Pan Sudd kývl a pak se vydal kupředu."Dost povídání, hoši. Mám práci a musím si pospíšit. Čas je vzácný. Zítra sopka zasype tropický ostrůvek. Všichni v okruhu deseti kilometrů budou upečeni zaživa. Chci tam být - zní to jako dobrá zábava."
Nežertoval. Proto se ho každý bál - dělaly mu potěšení tragédie, které nechaly lidstvo otřesené až do morku kostí.
Následovali jsme pana Sudda do Hory společně s dvěma lidičkama. Harkat se na své "bratry" často otáčel. Myslím, že s nimi komunikoval - lidičkové si mohli číst navzájem myšlenky - ale mně o tom nic neřekl.
Pan Sudd vešel do Hory jiným tunelem než jsme používali my. Nikdy jsem v něm nebyl; byl vyšší, širší a sušší. Žádné zatáčky nebo postranní tunely. Pomalu se zvedal a vedl po páteři Hory. Pan Sudd si všiml, jak si prohlížím stěny neznámé chodby."Jedna z mých zkratek,"řekl."Mám zkratky po celém světě, na místech, o kterých se ti ani nesnilo. Šetří to čas."
Jak jsme procházeli, míjeli jsme skupinky bledých lidí oblečených do hadrů, kteří se panu Suddovi hluboce klaněli. Byli to Strážci krve, lidé žijící v Hoře a poskytující upírům svou krev. Na oplátku si mohli vyndat mozek a orgány mrtvých upírů - a sníst je při zvláštních příležitostech!
Znervózněl jsem, když jsme šli kolem řad Strážců - ještě nikdy jsem jich neviděl tolik na jednom místě - ale pan Sudd se jen usmíval a mával jim, a ani se nezastavil na popovídání.
Do čtvrt hodiny jsme byli u brány, která vedla do síní. Strážný otevřel dveře, když jsme zaklepali, ale pak si všiml pana Sudda a zase je napůl zavřel."Kdo jste?" vyštěkl obranně a zašátral rukou po meči na opasku.
"Ty víš, kdo jsem,Perlate Cheili,"řekl pan Sudd a protáhl se kolem vystrašeného strážného.
"Jak znáte mé -?"začal Perlat Cheil, ale pak si přicházející osobu důkladně prohlédl, a zarazil se. Třásl se a ruka mu sklouzla z meče."Je to ten, kdo si myslím, že to je?" Zeptal se, když jsme kolem procházeli s Harkatem a lidičkami.
"Jo,"řekl jsem jednoduše.
"U Charny!" vyjekl a udělal si Dotek Smrti tím, že prostředníček si přiložil na čelo a dva okolní prsty na oční víčka. Znak, kteří upíři dělají, když je nablízku smrt.
Pochodovali jsme tunely a kolem nás utichal hovor a čelisti padaly až k zemi.I ten, kdo pana Sudda nikdy neviděl ho poznal, okamžitě přestal se svou prací a šel za námi úplně beze slov, jako smuteční pochod.
Do Knížecí síně vede jen jeden tunel - před šesti lety jsem našel další, ale ten byl zablokován - a ten hlídali ti nejlepší strážní. Měli zastavit a prohledat každého, kdo by se chtěl dostat do Síně, ale když se objevil pan Sudd,jen na něj civěli, sklonili zbraně a nechali jeho - i zbytek procesí - bez zdržování.
Pan Sudd se konečně zastavil u dveří do Síně a letmo se podíval na dóm, který postavil před šesti sty lety."Ustál všechny ty věky celkem dobře, co?" Poznamenal spíš pro sebe. Pak položil ruku na dveře, otevřel je a vešel. Jedině knížata mohla otvírat dveře, ale ani mě nepřekvapilo, že pan Sudd to umí taky.
Mika s Parisem byli uvnitř a spolu s několika generály probírali válku. Bylo tam hodně bolavých hlav a zakalených pohledů, ale všichni se otočili na pana Sudda, když vešel.
"U všech bohů!"zalapal Paris a zbledl jako křída. Nahrbil se, když pan Sudd vstoupil na platformu, ale pak se narovnal a donutil k úsměvu."Osmonde,"řekl."Rád tě vidím."
"Já tebe taky, Parisi,"odpověděl pan Sudd.
"Čemu vděčíme za to neočekávané potěšení?" zeptal se Paris se strojenou zdvořilostí.
"Minutku počkej a povím ti to,"řekl pan Sudd, pak sebou plácnul na trůn - na můj! - hodil nohu přes nohu a pohodlně se usadil."Pusť ten dav dovnitř,"řekl a ukázal na Miku."Musím vám něco říct, a je to určené pro všechny uši."
Do pár minut se snad všichni upíři z Hory dostavili do Knížecí síně a nervózně postávali u stěn - co najdál od pana Sudda - a čekali, až tajemný návštěvník promluví.
Pan Sudd si prohlížel své nehty a přejížděl si s nima po bundě. Lidičkové stáli za jeho trůnem. Harkat po jejich levici a tvářil se nejistě. Pochopil jsem, že neví, jestli držet se svým přirozenými bratry - lidičkami nebo vybranými bratry - upíry.
"Všichni přítomní a přesní?" zeptal se pan Sudd. Pak si stoupl a dokolébal se k okraji platformy."Tak přejdu rovnou k hlavnímu bodu. Pán vampýrů byl zasvěcen." Zarazil se a očekával lapání po dechu,sténání a vyděšené výkřiky. Ale my na něj jen zírali, moc šokovaní na jakoukoliv reakci."Před šesti sty lety jsem řekl vašim předchůdcům, že Pán vampýrů povede vampýry do boje proti upírům a smete vás. To byla pravda - ale ne ta pravda. Budoucnost je otevřená i zavřená. Je jen jedno BUDE a stovky MŮŽE BÝT. Což znamená, že Pán vampýrů a jeho poddaní mohou být poraženi."
Všem se nám zastavil dech a začala se kolem nás šířit naděje jako mrak.
"Pán vampýrů je teď jen polovampýr,"řekl pan Sudd."Jestli ho najdete a zabijete, než bude plně zasvěcen, vítězství bude vaše."
Ozval se nadšený křik a brzo si všichni upíři poklepávali po zádech a radovali se. Jen pár se jich ke smíchu a řvaní nepřidalo. Ti, kteří se s ním už někdy setkali - já, pan Hroozley a Paris - pochopili, že ještě neskončil a že tu bude nějaké ale. Pan Sudd nebyl ten, kdo se široce usmíval při předávání dobrých zpráv. Usmíval se, jen když věděl, že jeho zpráva přinese utrpení a trápení.
Když se vlna nadšení uklidnila, pan Sudd zvedl pravou ruku. Levou stiskl hodinky ve tvaru srdce. Rozzářily se jasně rudou barvou, a po chvíli tak zářila i jeho pravá ruka. Všechny oči se upjaly na pět karmínových prstů a v Síni nastalo ticho.
"Když byl Pán vampýrů před sedmi lety objeven,"pokračoval pan Sudd, obličej červeně ozářený prsty,"studoval jsem vlákna vedoucí od přítomnosti do budoucnosti, a uviděl jsem pět šancí, jak zvrátit cestu osudu. Jedna z nich už přišla - a skonala."
Jeho palec přestal zářit a pan Sudd ho schoval do dlaně."Ta šance byl Kurda Smolt,"řekl. Kurda byl upír, který proti nám vedl vampýry ve snaze zmocnit se Kamene."Kdyby Kurda uspěl, většina upírů by byla pohlcena vampýry a Válka jizev - jak jste jí nazvali - by byla odvrácena.
Ale vy jste ho zabili a zničili jste to, to co bylo v průběhu doby vaší pravděpodobně největší nadějí." Zavrtěl hlavou."To bylo pošetilé."
"Kurda Smolt byl zrádce,"zavrčel Mika."Ze zrádcovství nevzejde nic dobrého. Radši bych důstojně zemřel než vděčit za svůj život odpadlíkovi."
"Jsi ještě větší blázen," zasmál se pan Sudd a zahýbal malíčkem."Tohle je vaše poslední šance, jestli všechny ostatní padnou. Nestane se v blízké době - pokud vůbec - takže bychom jí měli ignorovat." Sklonil malíček a nechal nahoře jen prostřední prsty.
"Což nás dostává k důvodu, proč jsem přišel. Kdybych vás nechal na vlastních nohou, ty šance by vám bez povšimnutí proklouzly. Chovali byste se jako dosud, okna možností by vás míjela, a než byste si to uvědomili..."Udělal krátký zvuk, jako když propíchnete bublinu.
"Do dvanácti měsíců,"pokračoval měkce, ale jasně,"dojde ke třem setkáním mezi jistými upíry a Pánem vampýrů - pokud poslechnete mou radu. Třikrát ho budete mít v hrsti. Pokud jednu šance využijete a zabijete ho, válka bude vaše. Pokud neuspějete, bude následovat poslední konflikt, který všechno rozhodne, a při kterém bude viset osud všech upírů na vlásku." Provokativně zmlkl."Upřímně doufám, že to dojde takhle daleko - zbožňuju velká, dramatická ukončení!"
Otočil se k Síni zády a jeden z Lidiček mu podal flašku, ze které se zhluboka napil. Zatímco pil, mezi upíry se začal rozléhat divoký šepot a hovor, když se zase otočil k davu, Paris Nebess čekal."Jsi velmi šlechetný s těmi informacemi, Osmonde,"řekl."Za všechny, co tu jsou, ti děkuji."
"Není zač,"řekl pan Sudd. Jeho prsty přestaly zářit, pustil hodinky a položil si ruce do klína.
"Budeš ještě velkomyslnější a prozradíš nám, kteří upíři jsou vyvoleni, aby se setkali s Pánem vampýrů?"zeptal se Paris.
"Jistě,"pan Sudd se samolibě usmál."Ale dovolte mi objasnit vám jednu věc - setkání proběhnou jedině tehdy, pokud si upíři zvolí cestu lovu Pána vampýrů. Ti tři, které vyjmenuji, nemusí akceptovat výzvu uhnat ho, nebo na sebe vzít zodpovědnost za celý upíří klan. Ale jestli to neudělají, budete odsouzeni pro ty, v jejichž rukou leží osud zvrátit, co bylo předem dáno."
Pomalu se díval po Síni a každému upírovi se podíval do očí, hledajíc známky strachu a slabosti. Žádný neuhnul pohledem ani nezbledl v obličeji ze strachu z předurčení."Výborně,"zavrčel."Jeden z lovců tu není, tak ho nebudu jmenovat. Jestli zbývající dva zamíří do jeskyně Lady Evanny, pravděpodobně na něj cestou narazí. Jestli ne, jeho šance být v budoucnu důležitý zmizí, a smrskne se na ten jediný pár."
"A to jsou...?" zeptal se Paris napjatě.
Pan Sudd se po mě podíval, a já najedenou se strašným pocitem v žaludku věděl, co přijde."Lovci musí být Larten Hroozley a jeho pomocník, Darren Shan,"řekl pan Sudd prostě a jak se všechny oči obrátili na nás, měl jsem pocit, jako by do sebe zacvakla neviditelná ozubená kola, a věděl jsem, že moje léta tiché jistoty dospěly ke konci.

Chat 2

27. listopadu 2006 v 18:47 | Phoebe Esteban |  FUNfiction
Pro velký úspěch 2.část chatu - první část se mi líbila víc, ale vzhledem k tomu, že mám ještě 3.část (docela dobrou), sem tu 2.hodit musém;-)
-------
UpíříKníže: Pan Hroozley eště furt honí Vaneze s koštětem?
Frankenstein: Jj.
(V pozadí je vidět pan Hroozley, jak běží za vřeštícím Vanezem. Najednou mu Kurda vytrhne koště z ruky a radostně rozplácne pavouka)
UpíříKníže: Bože, Seba mu vyrve všechny vlasy, až zjistí, že z jeho mazlíčka je broučí džus.
Frankenstein: Neříkej dvakrát.
(V pozadí je slyšet triumfální výkřik a zadunění a zavolání pana Hroozleyho: "To máš za ukradení mého koštěte!")
UpíříKníže:Takový typický den, co?
(Po pěti minutách...)
UpíříKníže:Harkate, jseš tu? HARKATE?
(Jeskyní pronikne ostré světlo)
Frankenstein(zubí se): Promiň,k nebyl jsem tu.
UpíříKníže:Co máš za lubem?
Frankenstein:Uvidíš...(ďábelsky se usmívá)
(Jeskyní jsou slyšet výkřiky)
UpíříKníže: CO TO VE JMÉNU -
(Gavner a Mika vběhnou do místnosti, pokryti bílým peřím. Vzdáleně se podobají napůl oškubanému kuřeti)
HavraníVlasy:HARKATE MULDSI! VE JMÉNU VŠEHO SVATÉHO, UŽ NEJSI VÍTÁN V -
HavraníVlasy se odpojil.
(je vidět Miku, jak se běží schovat za rozložitého Šípa)
UpíříKníže: Jak jsi-? Ve jménu -"
Frankenstein(hodí Darrenovi červenou plechovku)
UpíříKníže:(vytřeští oči) Instantní opeření!
Frankenstein: jj.... plánoval jsem opeřit Gavnera, ale má to pětimetrový radius, takže to Mika schytal taky.
UpíříKníže:Páni...připomeň mi, ať tě nikdy nenaštvu.
UpíříKníže: Jak dlouho to má trvat?
Frankenstein: Netušim, na nálepce nic nebylo.
(v pozadí:HARKATE!)
Frankenstein: Nedáš si kus kuřete, Darrene?
(další výkřik a hlasitá rána)
UpíříKníže: Dobře ti tak!
Frankenstein se odpojil.
UpíříKníže se odpojil.

Kdo zemře?

26. listopadu 2006 v 11:17 | Phoebe Esteban |  Ankety
Děkuji za dobrý, leč trochu morbidní nápad - kdo si myslíte, že zemře jako další? Protože je v knhách postav moc, nemůžu sem dát typickou anketu, názory můžete psát do komentů...
A btw prosím žádné spoilery - pokud víte, kdo zemře, tak to neříkejte - spoustu lidí si nechce zkazit překvapení;-)

Děkuju:-)

25. listopadu 2006 v 21:15 | Phoebe Esteban |  News
Btw bych tímhle článkem chtěla poděkovat všem, kteří pro mě hlasovali v soutěži o nej blog:-)
Sice jsme nevyhráli, ale ono to celé bylo takové zmatené....nejdřív se někdo pochlubí, že právě hlasoval čtyřikrát, pak mě někdo obviní, že jsem trapka z charmed a nakonec soutěž skončí o několik dní dřív, protože se blog ruší.....takže velmi adrenalinová soutěž:-D
Ale každopádně jsme byli druzí, a to pro mě hodně znamená....vzhledem k tomu, že je blog teprve v začátcích, to vůbec není špatný;-)
Díky všem!

7 - 5.kapitola

25. listopadu 2006 v 17:24 | Phoebe Esteban |  7 - Lovci soumraku
Celkem dlouhá kapitola s DOST nečekaným koncem;-)
btw prosím o shovívavost s gramatickýma chybama, když jsem to konečně opravila, vypad mi komp:-( a fakt už nemam sílu jít na to podruhý.....
----------------------
Když jsem se vzbudil, nechápal jsem, proč jsou na obloze dva měsíce, ani proč jsou zelené. Se zasténáním jsem si protřel oči hřbetem ruky a pak jsem se pofíval znova. Uvědomil jsem si, že ležím na podlaze, a zírám do zelených očí šklebícího se Harkata Muldse."Bavil ses v noci?" zeptal se.
"Otrávili mě,"zasténal jsem a převalil jsem se na břicho s pocitem, jako bych byl na lodi během divoké bouře.
"Takže nebudeš chtít pečené vepřové vnitřnosti....a netopýří vývat?"
"Ne!" trhl jsem sebou a jen z mylšenky na jídlo se mi udělalo mdlo.
"Ty a ostatní jste za tu noc museli vypít....půlku zásob piva,"poznamenal Harkat a pomohl mi na nohy.
"Je tu zemětřesení?" zeptal jsem se, když poodstoupil.
"Ne,"řekl zmateně.
"Tak proč se ty dveře třesou?"
Zasmál se a postrčil mě k mojí síti. Spal jsem ve dveřích kobky. Měl jsem mlhavé vzpoínky, že jsem vypadl pokaždé, když jsem se pokusil vlézt do sítě."Jen si na chvilku sednu na zem,"řekl jsem.
"Jak chceš," zasmál se Harkat."Dal by sis nějaké pivo?"
"Vypadni nebo tě praštim,"zavrčel jsem.
"Pivo už ti snad nechutná?"
"Ne!"
"Zvláštní. Nedávno jsi zpíval...jak moc ho zbožňuješ. Pivo, pivo, jsem kníže, kníže piva."
"Mohl bych tě zmučit,"varoval jsem ho.
"Nevadí,"řekl Harkat."V noci se....celý klan zbláznil. Pro upíry je těžké se opít...ale většině se to podařilo. Viděl jsem je procházet se tunalama, vypadali jako -"
"Prosím,"zaškemral jsem."Nepopisuj je." Harkat se zase zasmál a vytáhl mě na nohy a odvedl mě do spleti tunelů."Kam jdem?" zeptal jsme se.
"Do Síně Perty Vin Grahla.Zeptal jsem se Seby na léčení...kocoviny - mám takový pocit, že jednu máš - a on řekl....že sprcha obvykle dělá zázraky."
"Ne!" zasténal jsem."Sprchy ne! Měj slitování!"
Harkat si mých proseb nijak nevšímal, a brzo mě srčil pod ledově studenou vodu do vodopádu v Síni Perty Vin Grahla. Když jsem poprvé ucítil vodu, měl jsem pocit, že mi exploduje hlava, ale po pár minutách přestala nejhorší bolest hlavy a žaludek se mi uklidnil. Když jsem se sušil, cítil jsem se tisíckrát líp.
Na cestě zpátky jsme potkali úplně zeleného pana Hroozleyho. Popřál jsem mu dobrý večer, ale on jen zavrčel na pozdrav.
"Nikdy jsem nepochopil účinek...alkoholu,"řekl Harkat, když jsem se oblékal.
"Nikdy ses neopil?" zeptal jsem se.
"Možná v minulém životě...ale jako lidička ne. Nemám chuťové buňky....a alkohol na mě nijak nepůsobí."
"Štastlivče,"zamumlal jsem kysele.
Když jsem se oblékl, přesunuli jsme se do Knížecí síně, jestli mě PAris nepotřebuje, ale bylo tam úplně prázdno a Paris byl pořád v rakvi.
"Pojďme se projít tunelama...pod síněma,"navrhl Harkat. Když jsme poprvé přišli do Hory, hodně jsme zkoumali, ale už to budou dva, tři roky, co jsme naposled vyrazili za dobrodružstvím.
"Nemáš nic na práci?"zeptal jsem se.
"Jo, ale..."zamračil se. Chvíli to trvalo, zvyknout si na Harkatovy výrazy bylo těžké poznat, jestli se někdo bez nosu a očních víček mračí nebo kření - ale naučil jsem se ho přečíst."To počká. Cítím se divně. Potřebuju být v pohybu."
"OK," řekl jsem."Půjdem se projít."
Začali jsme v Síni Corzy Jarna, kde se generálové v zácviku učili boji. Strávil jsem tam spoustu hodin a zdokonaloval jsem se v používání mečů, nožů, seker a oštěpů. Většina zbraní byla navržena pro dospělé, a pro mě byly moc velké nebo těžkopádné, ale já pochopil aspoň základy.
Nejlepší učitel byl slepý upír jménem Vanez Blane. Byl mým učitelem během PRověření. Před mnoha desetiletími ztratil levé oko v boji se lvem, a pravé před šesti lety v boji s vampýrem.
Vanez právě zápasil se třema mladýma generálama. I když byl slepý, neztratil nic ze svého umu, a celá trojice brzo skončila na zádech pod rukama zrzavého pána her."Musíte se zlepšit,"řekl jim. A pak, i když k nám stál zády, řekl,"Ahoj, Darrene. Zrdavím, Harkate Muldsi."
"Nazdar, Vanezi," odpověděli jsme a ani nás nepřekvapilo, že nás poznal - upíři mají mnohem citlivější sluch a čich.
"Slyšel jsem tě v noci zpívat, Darrene,"řekl Vanez, nechávajíc tři studenty, aby se dali do pořádku a znovu seskupili.
"Ne!" zakňoural jsem zahanbeně.
"Vwelmi počné,"usmál se.
"Ne!" zasténal jsem."Řeknětě mi, že to není pravda!"
Vanezův úsměv se ještě rozšířil."Neměl bych si dělat starosti. Spoustu dalších ze sebe taky udělalo osly."
"Pivo by se mělo zakázat,"zavrčel jsem.
"Na pivu není nic špatného,"ohradil se Vanez."Jsou to pijáci piva, kteří by se měli kontrolovat."
Řekli jsme Vanezovi, že se jdeme podívat do nižších tunelů a jestli nechce jít s námi."Nemělo by to smysl,"řekl."Stejně nic neuvidím. Kromě toho..." Ztlumil hlas a řekl, že tyhle tři generály bude brzo čekat nějaká mise."Mezi námi, jsou na tom tak špatně, že bych je sotva označil jako vhodné do služby,"povzdechl si. Hodně upírů bylo posláno do terénu, aby nahradili oběti Války jizev. To byl důvod hádek v klanu - obvykle trvalo dvacet let, stát se dobře postaveným generálem - ale PAris řekl, že zoufalý případ si žádá zoufalé prostředky.
Opustili jsme Vaneze a vydali jsme se do skladů za bývalým učitelem pana Hroozleyho, Sebou Nilem. Seba byl díky věku sedmi set let druhým nejstarším upírem. Oblékal se do červeného jako pan Hroozley, a mluvil stejně precizně. Byl vrásčitý a scvrklý věkem, a dost kulhal - jako Hakrat - kvůli ráně na levé noze, kterou získal ve stejné bitvě, kdy Vanez přišel o oko.
Sebu potěšilo, že nás vidí. Když uslyšel, že jdeme do tunelů, ihned chtěl jít s náma."Je tam něco, co jsem ti chtěl ukázat,"řekl.
Když jsme opustili Síně a vešli do obrovské změti níže položených tunělů, poškrábal jsem se na hlavě.
"Klíšťata?" zeptal se Seba.
"Ne,"řekl jsem."Poslední dobou mě šíleně svědí hlava. Taky nohy a ruce, a podpáždí. Myslím, že mám nějakou alergii."
"Alergie jsou mezi upíry vzácné,"řekl Seba."Ukaž, prohlídnu tě." Na hodně stěnách rostl luminisanční lišejník a díky světlu z něj mě mohl prohlídnout."Hmmm," slabě se usmál se nechal mě.
"Co to je?" zeptal jsem se.
"Začínáš dospívat, pane Shane."
"Co to má co dělat se svěděním?" zeptal jsem se.
"Na to přijdeš,"řekl tajemně.
Seba se zastavoval u pavučin, aby zkontroloval pavouky.Starý správce síní měl pro osminohé predátory neobyčejnou slabost. Nechoval je jako mazlíčky, ale hodně času trávil studováním jejich zvyků a druhů. Mohl s nimi komunikovat pomocí myšlenek. Pan Hroozley mohl taky, a já vlastně taky.
"Á!" řekl najednou a zastavil se u obrovské pavučiny."Jsme tu." emknul rty a lehce zahvízdal, a o chvilku později se připlazil obrovský šedivý pavouk se zelenýma skvrnama dolů po pavučině a Sebovi na hlavu.
"Odkud přišel?" zeptal jsem se a přišel jsem se podívat blíž. Byl větší než obyčejní pavouci z Hory, a měl jinou barvu.
"Líbí se ti?" zeptal se Seba."Nazval jsem je Ba'Shanovi pavouci. Doufám, že nebudeš proti - to jméno se mi zdálo příhodné."
"Ba'Shaneovi pavouci?"zopakoval jsem."Proč -"
Zarazil jsem se. Před čtrnácti lety jsem panu Hroozleymu ukradl jedovatou pavoučici - Madam Oktu. O osm let později jsem jí pustil - na Sebovu radu - aby se zabydlela s místními pavouky. Seba říkal, že se nebude moct spářit s místními pavouky. Od té doby jsem jí neviděl, a skoro jsem na ní zapomněl. Ale teď se mi vzpomínky vrátily, a já hned věděl, odkud přišel ten pavouk.
"Patří k Madam Oktě, že jo?" povzdechl jsem si.
"Jo,"řekl Seba."Spářila se s Ba'Helenovými pavouky. Všiml jsem si toho nového druhu před třemi lety, i když se jejich počet zvýšil až tenhle rok. MYslím, že se stanou domonantními pavouky Hory, tak do deseti, patnácti let."
"Sebo!" odsekl jsem."Pustil jsem Madam Oktu jen proto, žes mi řekl, že nemůže mít mladé. Jsou jedovatí?"
Pokrčil ramenama."Ano, ale ne tak smrtelně jako jejich matka. Mohli by zabít, kdyby útočili čtyři, pět najednou, ale na každý sám."
"A co když se rozzuří?" vakřikl jsem.
"Nerozzuří," řekl Seba strnule.
"Jak to víš?"
"Poprosil jsem je o to. Jsou až neskutečně inteligentní, jako Madam Okta. Mají skoro stejné mentální schopnosti jako krysy. Přemýšlím, že bych je vytrénoval."
"K čemu?" zasmál jsem se.
"K boji,"řekl temně."Představ si, co by se stalo, kdybychom do světa vyslali armády trénovaných pavouků, s příkazy najít a zabít vampýry."
Otočil jsem se na Harkata."Řekni mu, že se zbláznil. Otevři mu oči."
Harkat se usmál."Mě to zní...jako dobrý nápad,"řekl.
"Směšné!" vyprskl jsem."Řeknu to mikovi. Nesnáší pavouky.Pošle sem celá vojska, aby je rozšlapali."
"Prosím ne,"řekl Seba potichu."I kdyby se nemohli trénovat, strašně rád sleduju, jak se rozvíjejí. Prosím, neber mi jednu z mých zbývajících potěšení."
Povzdechl jsem si a protočil jsem oči v sloup."OK. Neřeknu to Mikovi."
"Ani ostatním,"přitlačil."Byl bych v nemilosti, kdyby se to rozneslo."
"Co tím myslíš?"
Seba si provinile odkašlal."Ta klíšťata," zamumlal."ti noví pavouci se živí klíšťaty, takže se v pokusu o útěk přesunuly výš."
"Aha,"řekl jsem a myslel jsem na ty upíry,kteří si museli ostříhat vlasy a vousy a holit si podpáždí kvůli záplavě klíšťat. Zakřenil jsem se.
"Časem pavouci vytlačí klíšťata až nahoru a bude po epidemii,"pokračoval Seba,"ale do té doby bych byl radši, kdyby nikdo nevěděl, kdo za to může."
Zasmál jsem se."Oběsí tě, jestli se to dostane ven!"
"Já vím,"zašklebil jsem se.
Slíbil jsem, že si to nechám pro sebe. Seba pak zamířil zpátky do síní - i ten krátký výlet ho unavil - a já s Harkatem jsme pokračovali dál. Čím dál jsme se dostali, tím byl Harkat tišší. Vypadal v rozpacích, ale když jsem se ho zeptal, co se děje, řekl, že neví.
Nakonec jsme našli tunel vedoucí ven. Šli jsme jím až tam, kde se otvíral do příkrého čela Hory, a sedli jsme si a dívali jsme se na obloohu. Byly to měsíce, co jsem se naposledy dostal ven, a víc než dva roky, co jsem spal venku. Vzduch byl čerstvý a osvěžující, ale zvláštní.
"Je chladno," poznamenal jsem a třel jsem si nahé ruce.
"Vážně?"zeptal se Harkat. Jeho odumřela šedá kůže zaznamenala jen extrémní horko nebo zimu.
"Musí být pozdní podzim nebo začátek zimy." Je těžké držet si přehled o ročních obdobích, když žijete v hoře.
Harkat neposlouchal. Prohlížel si lesy a údolí pod námi, jako by čekal, že tam někoho najde.
Prošel jsem se o kousek níž. Harkat se vydal za mnou, pak mě předběhl a zrychlil."Opatrně,"zavolal jsem, ale nevěnoval mi pozornost. Brzo už utíkal a nechával mě daleko za sebou, a já přemýšlel, na co si hraje."Harkate!" zaječel jsem."Zakopneš a roztříštíš si lebku o -"
Zarazil jsem se. Neslyšel ani slovo. S nadávkou jsem si zul boty, protáhl prsty na nohou a pak vyrazil za ním. Snažil jsem se kontrolovat svojí rychlost, ale na tak smrtmém svahu to prostě nešlo, a brzo jsem se řítil dolů, vířil jsem prach a skopával dolů drobné kamínky a z plných plic jsem křičel vzrušením a hrůzou.
Nějak jsme se udrželi na nohou a dostali jsme se k úpatí hory v jednom kuse. Harkat běžel až k malému kroužku stromů, kde se konečně zastavil a zůstal nehnutě stát. Popmalu jsem k němu doběhl a zastavil jsem se."Co...to...bylo?" lapal jsem po dechu.
Harkat zvedl levou ruku a ukázal ke stromům.
"Co?" zeptal jsem se, protože jsem neviděl nic než kmeny, větve a listí.
"Už jde," zasyčel Harkat.
"Kdo?"
"Pán draků."
Divně jsem se na Harkata podíval. Vypadal vzhůru, ale asi musel usnout a být náměsíčný."Myslím, že bychom se měli vrátit,"řekl jsem a vzal jsem ho za nataženou ruku."Najdeme oheň a -"
"Zdravím, hoši," zavolal někdo z kruhu stromů."Vy jste uvítací výbor?"
Pustil jsem Harkatovu ruku a stoupl jsem si za něj - stejně strnulý jako on - a zase jsem se zadíval do shluku stromů. Měl jsem pocit, že ten hlas poznávám - i když jsem upřímně doufal, že se mýlím!
O chvilku později z temnoty vyšly tři postavy.Dva byli lidičkové, kteří vypadali úplně stejně jako Harkat, akorát měli nasazené kapuce a pohybovali se se strnulostí, kterou Harkat po tolika letech mezi upíry odboural. Třetí byl malý, usmívající se bělovlasý muž, který ve mě budil víc strachu než banda loupeživých vampýrů.
Pan Sudd!
Po více než šesti stech letech se Osmond Sudd vrátil do Upíří hory, a jak kráčel kolem nás a zářil jako kočka v kanářinci, bylo mi jasné, že jeho návštěva nám nepřinese nic než problémy!

Darren

25. listopadu 2006 v 10:36 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Darren v panoptiku;-)

Chat

24. listopadu 2006 v 19:01 | Phoebe Esteban |  FUNfiction
Omlouvám se, že dneska nestihnu další kapitolu, domů jsem dorazila teprv před chvílí:-(
Každopádně tuhle povídku, která s dějem knihy nemá nic společného (upozorňuju předem, abych zamezila dotazům) jsem před nějakou dobou slíbila na fóru, kde měla celkem úspěch;-)
Téma je jasný - co kdyby měli v Upíří hoře počítače a upíři po nocích chatovali?:-D
¨----------------------------
(Pozdě v noci na chatu....)
UpíříKníže: Supr! Nevěděl jsem, jak supr může bejt chatování!
Frankenstein: Je to o chatování, Darrene, ne o.... povídání, jak je to supr.
UpíříKníže: Ehm...Harkate? Proč děláš pauzy?
Frankenstein: Protože potřebuju dýchat - hej, já můžu mluvit bez pauz na dýchání! To je parádá! (začne skákat radostí)
UpíříKníže:Jo, podívejme,kdo se nám přihlásil...
BlondMozek: Larten tě všude hledá...
UpíříKníže: Kurdo, to jseš ty?
BlondMozek: NEMÁME POŽÍVAT SVÁ SKUTEČNÁ JMÉNA! TO BY NÁS MOHLO DOSTAT DO SÍNĚ SMRTI! (Tak se vzteká, že z komnaty Seby je skoro vidět stoupající kouř)
Frankenstein: Kurdo, ty nejseš v Sebově pokoji, že ne? Protože jestli to chceš vědět, minulý týden dostal lidožravou tarantuli.
UpíříKníže:Kurdo, jseš OK?
(Upíří Horou je slyšet vysoký zženštilý jekot)
JednookýHrdina: Darrene, Larten mě požádal, abych ti řekl, že Paris řekl Mikovi že Šíp řekl Ařře že řekl Vanezovi - tudíž mě, že Cyrus řekl Perliatovi že Harkat -
Frankenstein: Já nic neřekl!
JednookýHrdina: - řekl že tě Larten hledá.
UpíříKníže: Aha.
HrůzostrašnýHroozley: Darrene Shane!
UpíříKníže: Pane Hroozley, já myslel že jste negramotný!
JednookýHrdina: Taky je. Viděl jsem, jak vyhrožuje Cyrusovi, aby mu pomohl s psaním vzhledem k tomu, že je nevzdělaný příslušník klanu.
Hrůzostrašnýhroozley: TY JEDEN DRZÝ MALÝ -
(Larten honí Vaneze přímo za Darrenem a Harkatem, ozbrojený koštětem. Ve stejnou chvíli z druhé strany přiběhne Kurda, pronásledován Sebovou tarantulí - 5 centimetrů velkou.)
Frankenstein: Páni, viděli jste to?
UpíříKníže:Jo, Kurda umí fakt rychle běhat. Nenapadlo mě, že umí TAK sprintovat.
MadamOkta: Nakrm mě.
Frankenstein: Tohle je děsivý...Madam Okta umí surfovat na internetu!
MadamOkta:Nakrm mě nebo tě sežeru!
UpíříKníže: Víš, možná bych měl jít a zkontrolovat, jak je na tom Vanez proti Hroozleymu....čau!
Frankenstein: Darrene! Neutíkáš před pavoukem, že ne? Darrene -
UpíříKníže se odpojil.
-------------------
Já vim, parádní kravina, ale mě to dost pobavilo:-D

7 - 4.kapitola

23. listopadu 2006 v 17:19 | Phoebe Esteban |  7 - Lovci soumraku
Jedna z kapitol, které já osobně označuju za téměř dokonalé;-)
---
Síně a chodby Upíří hory vřely vzrušením - Mika Ver Leth se po pěti letech vrátil, a šířil se drb, že má novinky o Pánovi vampýrů!Byl jsem v kobce a odpočíval jsem, když se to ke mě dostalo. Neplýtval jsem časem, oblékl jsem se a pospíchal jsem až nahoru do Knížecí síně zjistit, jestli jsou ty zvěsti pravdivé.
Když jsem dorazil, Mika si povídal s Parisem a panem Hroozleym, obklopen několika generály lačnícími po novinkách. Byl oděn celý v černémm jako obvykle, a jeho jestřábí oči vypadaly temnější a pochmurnější než obvykle. Když viděl, jak se ženu dopředu, zvedl jednu ruku v rukavici na pozdrav. Postavil jsem se do pozoru a zasalutoval jsem mu nazpět."Jak se má náš malý kníže?" zeptal se s rychlým, napjatým úšklebkem.
"Není to špatný,"odpověděl jsem a hledal jsem na něm známky zranění - hodně z těch, kteří se vrátili, si nesli jizvy jako pozůstatky z bitev. Mika vypadal unaveně, ale neměl žádná viditelná zranění."A co Pán vampýrů?" zeptal jsem se přímo."Podle historek víte, kde je."
Mika se zašklebil."Kéž by!" Rozhlédl se a řekl,"Neměli bychom se shromáždit? Mám novinky, ale radši bych je přednesl celé Síni." Všichni rychle zamířili na své místo. Mika se posadil na svůj trůn a spokojeně si povzdechl."Jé hezké být zpátky,"řekl a poklepal na rukojeti tvrdé židle."Staral se mi Seba dobře o rakev?"
"K vammpýrům s tvojí rakví!"zařval nějaký generál, který momentálně zapomněl, kde je jeho místo."Jaké jsou novinky o Pánovi vampýrů?"
Mika si projel rukou vlasy černé jako uhel."Za prvé si uděláme jasno - nevím, kde je." Síní se roznesl povzdech."Ale něco jsem o něm slyšel,"dodal Mika a všichni našpicovali uši.
"Než začnu,"řekl Mika,"víte o posledních vampýských rekrutech?" Všichni vypadali bledě."Vampýři si posilovali své řady od začátku války, zasvěcovali víc lidí než běžně, aby zvýšili svůj počet."
"To je stará novina,"zamumlal Paris"Na světě je pořád víc upírů než vampýrů. Počítali jsme, že budou nedbale zsvěcovat. Není se čeho bát - pořád je počtem převyšujeme."
"Ano,"řekl Mika."Ale teď taky využívají nezasvěcené lidi. Říkají jim vampeti. To jméno vymyslel patrně sám Pán vampýrů. Stejně jako on se před zasvěcením učí vampýři zvyky a pravidla války. Plánuje postavit si armádu z lidských přisluhovačů."
"Měli bychom vyjednávat s lidmi,"zavrčel generál a ozvaly se souhlasné výkřiky.
"Normálně ano,"souhlasil Mika."Ale musíme si dávat pozor na ty vampety. I když jim chybí síla vampýrů, učí se jejich způsoby boje. A protože nebyli zasvěceni, nemusí striktně poslouchat všechna vampýrksé zákony. Nejsou zavázáni ctí mluvit pravdu, nemusí následovat prastaré zvyky - a neplatí pro ne limity na zbraně používané k boji na krátkou vzdálenost."
Síní se rozlehl naštvaný šepot.
"Vampýři pouřívají pistole?" zeptal se šokovaně Paris. Pokud došlo na zbraně, byli vampýři ještě striktnější než upíři. Můžeme používat bumerangy a oštěpy, ale většina vampýrů se jich ani nedotkne.
"Vampeti nejsou vampýři,"zavrčel Mika."Nevidím důvod, proč by nezasvěcený vampet nemohl používat pistoli. Nemyslím, že by to jejich učitelé schvalovali, ale kvůli příkazům Pána to povolili."
"Ale vampeti jsou problém na jinou noc," pokračoval Mika."Zmínil jsem je jen proto, že se to týká toho, jak jsem se doslechl o jejich Pánovi. Vampýři by zemřeli v příšerných křečích, než by zradili svůj klan, ale vampeti nejsou tak zdatní. Před pár měsíci jsem jednoho chytil a vymáčkl jsem z něj zajímavé detaily. Nejdůležitější je - Pán vampýrů nemá základnu. Putuje po světě s malou skupinou strážných, pohybuje se mezi jednotlivými vojsky a posiluje morálku."
Generálové přijali novinky nadšeně - jestli byl Pán vampýrů na cestách a jen slabě chráněn, byl mnohem slabší vůči útoku.
"Věděl tenhle vampet, kde je Pán vampýrů?" zeptal se pan Hroozley.
"Ne,"řekl Mika."Viděl ho, ale to bylo tak před rokem. Jedině ti, kteří ho doprovází vědí, kudy se pohybuje."
"Co ti ještě řekl?"zeptal se PAris.
"Že jejich Pán ještě nebyl zasvěcen. A to, i přes jeho snahu morálce moc neprospívá. Ztráty vampýrů jsou velké a hodně jich nevěří, že vyhrajou tu válku. Vedly se rozhovory o mírové dohodě - nebo dokonce i o kapitulaci."
Ozvalo se hlasité veselí. Některé generály Mikova slova tak potěšila, že vystoupili dopředu, popadli ho a vynesli ze síně. Byl slyšet zpěv a hovor, když mířili k bednám s pivem a vínem, uskldněných o kus níž. Ostatní, kteří si zachovali chladnou hlavu, se dívali na Parise v očekávání pro další pokyny.
"Běžte,"usmál se nejstarší kníže."Bylo by neslušné nechat Miku a jeho nedočkavé společníky popíjet samotné."
Zbývající generálové nadešeně zavolali a pospíchali pryč, nechávajíc za sebou jen pár upírů obsluhujících Síň, mě, pana Hroozleyho a Parise.
"To je pošetilé,"zabručel pan Hroolzey."Jestli vampýři skutečně zvažují kapitulaci, měli bychom přitlačit a neplýtvat čas -"
"Lartene,"přerušil ho Paris."Běž za ostatními, najdi si největší barel piva, který tam je, a užij si dobrý proudící alkohol."
Pan Hroolzey zíral na knížete s pusou dokořán."Parisi!" zalapal po dechu.
"Už jsi tu zavřený moc dlouho,"řekl Paris."Běž a odpočiň si, a nevracej se bez kocoviny."
"Ale -" začal pan Hroolzey.
"To je rozkaz, Lartene,"zavrčel Paris.
Pan Hroozley se zatvářil, jako kdyby spolkl živého úhoře, ale nepatřil k těm, kdo by neposlouchali příkazy těch nejvyšších, tak srazil paty, zamumlal"Jistě, pane," a naštvaně zamířil ke skladům.
"Nikdy jsem neviděl pana Hroozleyho s kocovinou,"zasmál jsem se."Jaký je?"
"Jako...jak to lidé říkají? Jako gorila s bolestí hlavy?" Paris si odkašlal do dlaně - poslední dobou kašlal hodně - pak se usmál."Ale udělá mu to dobře. Larten občas bere život moc vážně."
"A co vy?" zeptal jsem se."Chcete jít?"
Paris nasadil kyselý obličej."Hrnek piva by jen uspíšil můj konec. Měl bych si dopřát odpočinek a prospat celý den v rakvi vzadu v Síni."
"Jste si jistý? Můžu tu zůstat, jestli chcete."
"Ne. Běž a užij si to. Budu v pořádku."
"Ok." Seskočil jsem z trůnu a vydal jsem se ke dveřím.
"Darrene,"zavolal mě Paris zpátky."Nadměrné množství alkoholu je špatné pro mladé stejně jako pro staré. Jestli jsi moudrý, budeš pít umírněně."
"Pamatujete, co jste mi před pár lety řekl o moudrosti, Parisi?" zeptal jsem se.
"Co?"
"Řekl jste, že jediná cesta jak se stát moudrým, je stát se zkušeným." Mrkl jsem a vyrazil jsem ze dveří a brzo jsem se dělil o soudek piva s nabručeným, oranžovovlasým upírem. Jak noc postupovala, pan Hroozley se postpupně rozveseloval, a hlasitě zpíval, když se následující ráno vracel do rakve.

Soutěž

22. listopadu 2006 v 19:33 | Phoebe Esteban |  News
Tak jsem se nechala dokopat k soutěži o nej blog.....a ráda bych, aby se nám blog aspoň nějak umístil, takže jestli mu chcete pomoct, tak zahlasujte www.bigblogisek.blog.cz - všem moc děkuju:-)

7 - 3.kapitola

22. listopadu 2006 v 16:04 | Phoebe Esteban |  7 - Lovci soumraku
Dveře do Knížecí síně může otevřít jedině kníže, tím, že na ně položí ruku nebo se dotkne panelu na trůnech uvnitř. Stěny Síně nemůže nic poškodit - před staletími ji postavil pan Sudd za pomocí lidičků.
V Síni je uložen Kámen krve - který je životně důležitý. Je to magický artefakt. Každý upír, který přišel do Hory (většina z tří tisíc upírů po celém světě tu cestu alespoň jednou podstoupila) položil ruku na Kámen a ten absorboval část jejich krve. Pomocí Kamene můžeme ty upíry vystopovat. Takže kdyby chtěl pan Hroozley vědět, kde je Šíp, prostě by položil ruce na Kámen a pomyslel by na něj, a do vteřinky by věděl, kde je. Nebo kdyby pomyslel na nějaké území, Kámen by mu řekl, kolik upírů se tam nachází.
Nemůžu používat Kámen k hledání ostatních - to můžou jen plní upíři - ale můžou mě díky němu najít, protože má mou krev od doby, co se ze mě stal kníže.
Kdyby se Kámen někdy dostal do rukou vampýrů, mohli by vystopovat jakéhokoliv upíra, který se s Kamenem spojil. Nebylo by možné se před nimi schovat. Vyhladili by nás. Kvůli tomuhle nebezpečí chtěli někteří upíři kámen zničit - ale existuje legenda, že v hodině nejvyšší potřeby nás zachrání.
Přemýšlel jsem nad tím, zatímco Paris řídil postup svých skupin v terénu. Když k nám dorazily zprávy o umístění vampýrů, Paris pomocí Kamene zkontroloval, kde jsou generálové, pak si s nimi telepaticky promluvil a vydal jim rozkazy, kam se přesunout. Právě kvůli tomuhle byl tak vyčerpaný. Ostatní mohli Kámen používat taky, ale protože je Paris kníže, tak je jeho slovo svaté, a je rychlejší, když bude vydávat rozkazy sám.
Zatímco se Paris soustředil na Kámen, já s panem Hroozleym jsme trávili spoustu času tím, že jsme dávali dohromady zprávy z terénu a snažili jsme se vybudovat si jasnější obrázek o pohybu vampýrů. Dělalo to i hodně generálů, ale naše práce byla dát dohromady jejich objevy, roztřídit je, vybrat nejdůležitější části a probrat to s Parisem. Máme spousty map se špendlíky naznačujícími pozice upírů a vampýrů.
Pan Hroozley studoval pečlivě mapu deset minut, a vypadal trochu vyplašeně."Už jsi to viděl?" zeptal se nakonec a vybídl mě, abych se podíval.
Zíral jsem na mapu. Kolem nějakého města byly tři žluté a dvě červené vlajky. Pro mapování používáme pět hlavních barev. Modré vlajky pro upíry. Žluté pro vampýry. Zelené pro vampýrské pevnosti - města a vesnice, které používají jako základny. Bílé vlajky jsou na místech, kde jsme vyhráli bitvu. Červené tam, kde jsme prohráli.
"Co mám hledat?" zeptal jsem se a díval jsem se na žluté a červené vlajky. Měl jsem zakalené oči z nedostatku spánku a moc soustředění na mapy a načmárané zprávy.
"Jméno toho města,"řekl pan Hroozley a přejel po něm ukazováčkem.
Nejdřív mi to nic neřeklo. Pak se mi rozsvítilo."To je váš původní domov," zamumlal jsem. Bylo to město, kde pan Hroozley žil, když byl člověk. Před dvanácti lety se tam vrátil a vzal s sebou mě a Evru Vona - hadího chlapce z panoptika - aby zastavil šíleného vampýra Murlougha a jeho krvavé řádění.
"Najdi ty zprávy,"řekl pan Hroozley. Na každé vlajce bylo číslo, odkazující na nějakou zprávu v našich složkách, takže jsme přesně věděli, co která vlajka znamená. Po pár minutách jsem ty papíry našel a rychle jsem je projel.
"Z vampýrů, kteří zde byli viděni,"mumlal jsem,"dva mířili do města. Ostatní ho opouštěli. První červená vlajka je rok stará - ve velkém zápasu s několika vampýry byli zabiti čtyři generálové."
"A druhá značí místo, kde Staffen Irve ztratil dva své muže,"řekl pan Hroozley."Když jsem přidával na mapu tu vlajku, všiml jsem si stupně aktivity kolem města."
"Myslíte, že to něco znamená?" zeptal jsem se. Bylo neobvyklé, aby se v jedné oblasti potulovalo tolik vampýrů.
"Nejsem si jistý,"řekl."Vampýři si tam mohli udělat základnu, ale nechápu proč - je to úplně mimo jejich ostatních základen."
"Měli bychom někoho poslat, aby to prozkoumal,"navrhl jsem.
Zvážil to a pak zavrtěl hlavou."Už jsme tam ztratili moc generálů. Není to strategicky výhodné místo. Bude lepší nechat to být."
Pan Hroozley si promnul jizvu na levé tváři a dál se díval do mapy. Zkrátil si oranžového ježka na hlavě víc než obvykle - kvůli klíšťatům si vlasy přistřihla většina upírů - a v silném světle Síně vypadal skoro holohlavě.
"Štve vás to, že jo?" poznamenal jsem.
Kývl."Jestli si tam udělali základnu, musí se krmit z tamějších lidí.Pořád to považuju za domov, a nelíbí se mi pomyšlení, že nechávám své sousedy a příbuzné napospas vampýrům."
"Můžeme tam někoho poslat, aby je dostal pryč."
Povzdechl si."To by nebylo správné. Postavil bych své přání nad dobro klanu. Jestli se někdy dostanu do terénu, prozkoumám situaci sám, ale není potřeba tam posílat ostatní."
"Jaké jsou šance, že se odsud my dva vůbec někdy dostaneme?" zeptal jsem se kysele. Boj se mi moc nelíbil, ale po šesti letech strávených v Hoře bych dal pravou ruku za pár nocí strávených venku, i kdyby to znamenalo sejmout pár vampýrů jednou rukou.
"Podle toho, jak to vypadá - ne moc valné," přiznal pan Hroozley."Myslím, že tu zůstaneme do konce války. Kdyby nějaký z ostatních knížat utrpěl vážné zranění a musel se stáhnout, mohli bychom ho nahradit. Jinak..." poklepal prsty na mapu a zašklebil se.
"VY tu zůstat nemusíte,"řekl jsem tiše."Je spoustu dalších, kdo by mi mohl pomáhat."
Štěkavě se zasmál."Je spoustu dalších, kdo by tě řídili,"souhlasil,"ale kolik z nich by tě zatahalo za ucho, kdyby jsi udělal chybu?"
"Moc ne,"zakřenil jsem se.
"Berou tě jako knížete,"řekl,"zatímco já tě v první řadě a hlavně beru jako vlezlého malého haranta se sklony v kradení pavouků."
"Milé," zafuněl jsem. Věděl jsem, že si ze mě jen utahuje - pan Hroozley se ke mně vždycky choval s respektem, jaký si můj post zasluhuje, - ale v jeho provokacích byla pravda. Mezi mnou a panem Hroozleym bylo zvláštní pouto, jako mezi otcem a synem. Mohl mi říct cokoliv, co by si jiný upír ani neodvážil. Bez toho by to nebylo ono.
Odložili jsme mapu domova pana Hroozleyho na stranu a vrátili jsme se k důležitějším povinnostem noci, jako snění o událostech, které by vedly k návratu do města mládí pana Hroozleyho, nebo strašný zápas se zlem, které tam na nás čeká.

7 - 2.kapitola

21. listopadu 2006 v 15:39 | Phoebe Esteban |  7 - Lovci soumraku
Ze spánku mě vytrhl nějaký jekot.
Trhl jsem sebou a vypadl jsem ze sítě na studenou, tvrdou podlahu svojí kobky. Moje ruce automaticky vyrazily pro krátký meč, který jsem nosil pořád u boku. Když jsem se zbavil ospalé mlhy, uvědomil jsme si, že to byl jen Harkat s nějakou noční můrou.
Harkat Mulds byl lidička, jeden z malých kreatur, který nosí modré róby a pracují pro pana Sudda. Kdysi byl člověk i když si nepamatuje jako kdo, kdy ani kde žil. Když zemřel, jeho duše zůstala chycená na Zemi, dokud mu pan Sudd nedal nové, zakrslé tělo.
"Harkate,"zamumlal jsem a hrubě jsem s ním zatřásl."Vzbuď se. Už se ti zase něco zdá."
Harkat neměl oční víčka, ale když spal, jeho velké zelené oči byly zakalené. Teď se znova rozzářily a on dlouze zasténal a vypadl ze sítě jako před chvilkou já."Draci!" zakřičel, hlas tlumený maskou, kterou pořád nosil - nemohl dýchat normální vzduch déle než deset nebo dvanáct hodin, a bez masky by zemřel."Draci!"
"Ne," povzdechl jsem si."Jen se ti něco zdálo."
Harkat na mě zíral těma nepřirozenýma zelenýma očima, pak se uvolnil a spustil si masku, čímž odhalil širokou šedou pusu ve tvaru sečné rány."Promiň, Darrene. Vzbudil jsem...tě?"
"Ne," zalhal jsem."Už jsem byl vzhůru."
Vrátil jsem se zpátky do sítě a vsedě jsem se díval na Harkata. Nedalo se popřít, že to byl opravdu ošklivý tvor. Malý a tělnatý, s mrtvolnou šedou kůži a bez viditelných uší nebo nosu - uši měl schované po stranách hlavy, ale scházel mu čich i chuť. Žádné vlasy, kulaté zelené oči,ostré malé zoubky a tmavě šedý jazyk. Obličej měl sešitý dohromady, zhruba jako Frankenstein.
Samozřejmě, že já sám taky nejsem žádný model - to jen pár upírů! Celé tělo i obličej mám zjizvené a popálené (většinou kvůli Prověření, kterým jsem úspěšně prošel před dvěma lety). Taky jsem holohlavý jako nemluvně, výsledek prvního Prověření, jako daň za popáleniny.
Harkat se stal jedním z mých nejbližších přátel. Dvakrát mi zachránil život, když mě na cestě do Upíří hory napadl medvěd, a pak před divokým kancem v mém páté zkoušce Prověření, ve kterém jsem neuspěl. Nelíbilo se mi, že ho poslední roky tak trápí noční můry.
"Byla ta noční můra stejná jako ty ostatní?"zeptal jsem se.
"Ano,"kývl."Procházel jsem obrovskou...pustinou. Obloha byla rudá. Hledal jsem něco....ale nevěděl jsem co. Kolem byly jámy plné kůlů. Drak zaútočil. Přemohl jsem ho....ale objevil se další. Pak další. Pak..." otráveně si povzdechl.
Harkatova mluva se o hodně zlepšila od té doby, co jsem s ním mluvil poprvé. Na začátku se musel nadechovat po každých dvou, třech slovech, ale naučil se kontrolovat svůj dech a teď se zarážel jen u dlouhých vět.
"Byli tam ti stinní muži?"zeptal jsem se.Občas se mu zdálo o stinných figurách, které ho honily a mučily.
"Tentokrát ne,"řekl"i když si myslím, že by se objevily....kdybys mě nevzbudil." Harkat se potil - jeho pot měl nazelenalou barvu - a trochu se mu chvěla ramena. Ve spánku hodně trpěl a tak zůstával vzhůru co nejdéle to šlo, z každých sedmdesáti dvou hodin prospal tak čtyři nebo pět.
"Chceš něco k jídlu nebo pití?" zeptal jsem se.
"Ne,"řekl."Nemám hlad."Postavil se a protáhl si ruce. Měl na sobě jen látku uvázanou kolem pasu, takže jsem viděl jeho hladkou hruď a břicho - neměl bradavky ani pupík.
"Rád tě zase vidím,"řekl a přetáhl si přes hlavu modrou róbu, kterou nikdy nepřestal nosit."Jsou to už věky....co jsme byli naposled spolu."
"Já vím,"zavrčel jsem."Tyhle starosti s válkou mě jednou zabijou, ale nemůžu nechat Parise, aby se s tím pral sám. Potřebuje mě."
"Jak je na tom pan Nebess?" zeptal se Harkat.
"Drží se. Ale je to těžké. Udělat tolik rozhodnutí, zorganizovat tolik skupin, tolik upírů poslat na smrt."
Chvíli jsme mlčeli a přemýšleli jsme nad Válkou Jizev a upírama - včetně několika našimi dobrými příteli - kteří v ní zahynuli.
"Jak ses měl?" zeptal jsem se Harkata a odvedl jsem řeč od tak morbidních myšlenek.
"Rušně,"řekl."Seba toho po mně chce pořád víc."
Po pár měsících poflakování šel Harkat pracovat pro správce síní - Sebu Nila - který zásoboval a staral se o zásoby jídla,oblečení a zbraní. Harkat začal stěhováním beden a pytlů, ale brzo se naučil víc o zásobování a potřebách upírů, a teď pracoval jako Sebův pomocník.
"Musíš se brzo vrátit do Knížecí Síně?" zeptal se Harkat."Seba by tě rád viděl. Chce ti ukázat...nějaké pavouky." Hora je domovem tisíců pavouků, známých jako Ba'Helenovy pavouci.
"Musím se vrátit,"řekl jsem omluvně."Ale pokusím se co nejdřív se zastavit."
"Dobře,"řekl Harkat vážně."Vypadáš vyčerpaně. Paris není jediný...kdo potřebuje odpočinek."
Po chvilce musel Harkat odejít, aby se připravil na příchod skupiny generálů. Já ležel v síti a zíral jsem na temný kamenný strop, nemohl jsem zase usnout. Tuhle kobku jsme s Harkatem sdíleli, když jsme přišli do Hory poprvé. Mám rád tenhle kumbálek - nejbližší pokoj, kterému bych mohl říkat ložnice - ale málokdy se sem dostanu. Většinu nocí trávím v Knížecí Síni a těch pár hodin trávím spaním nebo cvičením.
Při odpočinku jsem si projel rukou holou hlavu a vzpomínal jsem na Prověření. Podruhé jsem to zvládl. Nemusel jsem - pro mě jako pro knížete to není povinnost - ale kdybych to neudělal, necítil bych se dobře. Uděláním Zkoušek jsem si dokázal, že jsem plnohodnotný upír.
Kromě jizev a popálenin jsem se za těch šest let moc nezměnil. Jako poloupír jsem za každých pět let zestárl jenom o rok. Jsem teď o trochu vyšší, než když jsem s panem Hroozleym opustil panoptikum a moje rysy se trochu vytvarovaly a dozrály. Ale nejsem plný upír a než se jím stanu, moc se měnit nebudu.Jako upír budu o hodně silnější. Taky si budu moct hojit rány slinami, vydechovat plyn, který pošle lidi do bezvědomí, a telepaticky komunikovat s ostatními upíry. Plus budu umět míhat, což je superrychlost, které můžou upíři dosáhnout. Na druhou stranu budu zranitelný vůči slunečním paprskům a tak se přes den nebudu moct volně pohybovat.
Ale to leží daleko přede mnou. Pan Hroozley neříkal nic o tom, kdy mě zasvětí, ale podle mě se to nestane,dokud nedospěju. To bude trvat ještě deset, patnáct let - pořád mám tělo teenagera - takže mi zbývá spoustu času si užívat (nebo protrpět) prodloužené dětství.
Další půl hodinu jsem odpočíval, pak jsem se zvedl a oblékl. Zvykl jsem si na bledě modré oblečení, kalhoty a tuniku a na tom dlouhý, elegantní háv.Když jsem si oblékal tuniku, zahákl se mi tam pravý palec jako obvykle - před šesti lety jsem si ho zlomil a pořád zůstával v tak divném úhlu.
Dával jsem si pozor, abych látku neroztrhl svými ostrými nehty - které by mohly zanechat díru i v kameni - uvolnil jsem palec a dooblékl jsem se.Nazul jsem si pár světlých bot a ještě jsem si projel rukou hlavu, abych se ujistil, že nemám kousance od klíšťat.Poslední dobou se vyrojily v Hoře a všechny otravovaly.Poté jsem se vrátil do Knížecí síně na další dlouhou noc plnou debatování a taktik.

Kurda - skica

20. listopadu 2006 v 20:34 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Rozhodla jsem se, že dneska budu děsně akční a přidám ještě jeden obrázek..... a ne že budete otáčet oči v sloup, já ho mam ráda:-)
Sice jenom skica, ale tady má strašně smutnej a krásnej pohled :_(

Larten Hroozley

20. listopadu 2006 v 15:09 | Phoebe Esteban |  Obrázky
Nemohla jsem si pomoct, ale tenhle obrázek sem prostě dát musím:-)

7 - 1.kapitola

20. listopadu 2006 v 8:14 | Phoebe Esteban |  7 - Lovci soumraku
Byla to jen další dlouhá, únavná noc v Knížecí síni. Upíří generál jménem Staffen Irve podával zprávy mně a Parisovi Nebessovi.Paris je nejstarší žijící upír, má na kontě aspoň 800 let.Má hladké bílé vlasy, dlouhé šedé vousy a v bitvě před mnoha staletími ztratil pravé ucho.
Staffen Irve pracoval v terénu tři roky a vždycky nás rychle informoval o svých zkušenostech ve Válce Jizev, jak se jí začalo říkat (narážka na jizvy na bříškách našich prstů, běžný znak upíra nebo vampýra). Byla to divná válka. Žádné velké bitvy a žádná strana nepoužívala zbraně na dálku - upíři i vampýři bojují jen na blízko se zbraněmi jako jsou meče, hole a kopí. Ta válka byla sérií nezávislých potyček, tři čtyři upíři se postaví proti podobnému počtu vampýrů a bojují na život a na smrt.
"Byli jsme čtyři proti třem," povídal Staffen Irve, povídal o jednom z nedávných setkáních."Ale moji hoši byli na dně, zatímco vampýři byli bojechtiví.Jednoho jsem zabil, ale zbytek se dostal pryč, nechávajíc za sebou dva mé druhy mrtvé a jednoho s úplně rozsekanou rukou."
"Mluvil některý z nich o svém Pánovi?" zeptal se Paris.
"Ne, pane. Ty, které jsem dostal živé, se mým otázkám jen vysmáli, dokonce i při mučení."
Za těch šest let, co se snažíme najít jejich Pána se po něm neobjevila ani stopa. Víme, že nebyl zasvěcen - různí vampýři nám nezávisle na sobě řekli, že se učí jejich zvyky, než se stane jedním z nich - a všeobecný názor byl, že jestli chceme mít nějakou šanci zvrátit předpověď pana Sudda, musíme najít a zabít jejich Pána, než získá plnou moc nad klanem.
Shluk generálů čekal, aby si mohl promluvit s Parisem. Popošli, když Staffen Irve odcházel, ale já jim rukou naznačil, aby se zase stáhli. Zvedl jsem hrnek horké krve a podal jsem ho jednouchému knížeti. Usmál se a zhluboka se napil, pak si otřel koutky třesoucím se hřbetem ruky - znamení, že válka si začala na starém knížeti vybírat svou daň.
"Chcete pro dnešek skončit?" zeptal jsem se s obavami o Parisovo zdraví.
Zavrtěl hlavou."Noc je ještě mladá,"zamumlal.
"Ale ty nejsi,"ozval se známý hlas za mnou - pan Hroozley. Upír v rudém plášti trávil nejvíc času po mém boku, radil mi a povzbuzoval mě. Nacházel se v nezvyklé pozici. Jako řadový upír neměl žádné extra výsady a mohli mu poručit i nejníže postavení generálové. Ale jako můj ochránce získal neoficiální hodnost knížete (protože jsem vždycky poslechl jeho rady). Pravdou je, že hned po Parisovi Nebessovi to tu měl na starost, i když to nikdo veřejně nepřizná.
"Měl by sis odpočinout,"řekl pan Hroozley a položil mu ruku na rameno."Ta válka se ještě protáhne. Nesmíš se moc brzo vyčerpat. Budeme tě ještě potřebovat."
"Hloupost,"zasmál se Paris."Ty a Darren jste budoucností. Já jsem minulost, Lartene. Nebudu tu tak dlouho, abych viděl konec války, jestli se to bude vléct tak, jak se obáváme.Jestli se neprosadím teď, tak už nikdy."
Pan Hroozley začal něco namítat, ale Paris ho tišil křupnutím prstů."Stará sova nenávidí, když jí někdo tvrdí, jak je mladá a silná.Stojím na nohou z posledních sil, a kdo tvrdí něco jiného, je hlupák, lhář nebo obojí."
Pan Hroozley poslušně sklonil hlavu."Dobře. Nebudu se s tebou přít."
"V to bych neměl doufat," zafuněl Paris a pak se unaveně zavrtěl."Ale tahle noc byla náročná. Popovídám si s těmi generály, a pak se odplazím do rakve vyspat se. Zvládne to Darren beze mě?"
"Zvládne! " řekl pan Hroozley jistě a posunul se kus za mě. Když dorazili generálové,byl jsem připraven poradit, když to bude třeba.
Paris se do rakve nedostal až do svítání. Generálové toho měli na srdci spoustu - studováním dokumentů o pohybech vampýrů se snažili určit místo, kde se skrývá jejich Pán - a bylo kousek před polednem, když starý kníže odešel.
Dopřál jsem si krátkou pauzu, něco jsem snědl a vyslechl jsem tři učitele boje, kteří trénovali nejnovější skupinu generálů. Poté jsem musel poslat dva nové generály do terénu, aby se poprvé setkali s příchutí boje na život a na smrt. Rychle jsem udělal krátkou ceremonii - musel jsem jim pomazat čelo upíří krví a pomodlit se za ně prastarou upíří modlitbou - pak jsem jim popřál štěstí a poslal jsem je zabít vampýry - nebo zemřít.
Pak nastal pro upíry čas, kdy za mnou mohli přijít s jakýmkoliv problémem či otázkou. Jakood knížete se ode mě očekávalo, že si poradím s jakýmkoliv problémem pod měsícem. Jsem jen mladý, nezkušený poloupír, který se stal knížetem spíš omylem než zásluhou, ale členové klanu svým knížatům naprosto důvěřují, a tak ke mně chovají stejný respekt jako k Parisovi a ostatním.
Když odešel i poslední upír, povolil jsem si tři - čtyři hodinky spánku v síti, kterou jsem si pověsil v zadní části Síně.Když jsem se vzbudil, snědl jsem polouvařené, osolené kančí maso a spláchl jsem to vodou a malou skleničkou krve. Pak byl čas vrátit se na trůn pro další plánování, vymýšlení a hlášení.

Záložky 2

19. listopadu 2006 v 11:33 | Phoebe Esteban |  Obrázky
A slibovaná druhá část záložek....
Gavner Zurč, postava s vybraným modním vkusem;-)
Arra Plachetová, po anglicku Arra Sails....
A Kurda Smolt - hrdina nebo zrádce? Nejspíš od obojího kousek....