6 - 9.kapitola

30. října 2006 v 12:00 | Querida |  6. díl - Upíří kníže
Konečně se blížíme k něčemu dalšímu:-)
----------------------
Když jsme se vrátili do smečky, řekl jsem Šmouhovi, že se musím vrátit do Hory. Vlk zavrčel a chytil mě zubama za pravý kotník, abych s ním zůstal."Musím jít!" odsekl jsem."Musím zastavit vampýry!"
Když jsem zmínil vampýry, Šmouha mě pustil a slabě vrčel."Chtějí napadnout upíry," řekl jsem tiše."Všechny je zabijou, když je nezastavím."
Šmouha na mě zíral a rychle dýchal, pak otiskl stopu do sněhu, očichal jí, a zaštěkal.Bylo jasné, že se mi snaží něco důležitého říct, ale já to nechápal."Nerozumím," řekl jsem.
Šmouha zavrčel, znovu přejel čumákem přes stopy, pak se otočil a pádil pryč. S obavami jsem ho následoval. Vedl mě k plaché vlčici, která odpočívala stranou od smečky. Už jsem si jí všiml dřív, ale nevěnoval jsem jí moc pozornosti - byla stará, měla blízko k nebeské bráně, a moc nezasahovala do smečky, přežívala na zbytcích.
Jak jsme se přiblížili, podezíravě si nás změřila.Vyskočila na nohy a bojácně couvala, ale Šmouha si lehl a přetočil se na břicho, aby jí ujistil, že nechce ublížit. Udělal jsem to samé a vlčice se uklidnila. Když se Šmouha posadil, přitiskl se blíž vlčici, která neměla nejlepší oči, a dlouho na ní zíral, slabě vrčel. Udělal ve sněhu stopy podobné těm, co ukazoval mě, a pak na vlčici zaštěkal. Dívala se na stopy, pak na mě, a zakňučela. Šmouha zase zaštěkal, na což odpověděla táhlejším zakňučením.
Prohlížel jsem si vlky a přemýšlel jsem, co se děje, když mi najednou došlo, že Šmouha chce po staré vlčici- rozhodl jsem se, že jí budu říkat Magda ( po mojí babičce) - aby mě odvedla k Upíří Hoře. Ale všichni vlci ví, kde je Hora. Proč se Šmouha ptá zrovna staré ubohé vlčice? Nedávalo to smysl. Ledaže...Vytřeštil jsem oči. Ledaže by Magda věděla nejen, jak k Upíří Hoře, ale jak DO ní!
"Víš, jak se dostat dovnitř!" zalapal jsem po dechu a nadšeně jsem vykročil. Magda se na mě bez výrazu dívala, ale já věděl, že je to v pohodě. Do Upíří Hory bych se mohl dostat sám,pomocí známých označených tunelů, ale těžko bych se vyhnul odhalení. Ale jestli Magda znala staré, méně používané cesty, mohl bych se tam proplížit!
Prosebně jsem se otočil na Šmouhu."Může mě tam vzít? Vezmě mě tam?"
Šmouha mě ignoroval a jemně do Magdy šťouchl, a hrábl do značek na zemi. Vlčice znova zakňučela, ale pak pokorně svěsila hlavu. Neměl jsem moc radost, že jí k tomu Šmouha přinutil, ale moje potřeba dostat se bezpečně ke knížatům byla úplně navrchu - pokud bude potřeba trochu násilí k zastavení vampýrů, tak ať.
"Jak daleko do upíří Hory mě může dostat?" zeptal jsem se."Až nahoru, do Knížecí Síně?" Ale to bylo nad vlčí chápání - prostě jsem jí musel nechat, ať me dovede co nejdál, a dál se dostat sám.
"Můžem vyrazit hned?" zeptal jsem se dychtivě - nevěděl jsem, jak dlouhá bude cesta, ale čas pro mě byl životně důležitý.
Magda se vyškrábala na nohy, připravena mě následovat, ale Šmouha na mě zavrčel a pak Magdu zavedl k čerstvému masu - chtěl, aby se před odchodem nakrmila, což byl moudrý tah, vzhedem k jejímu stavu.
Zatímco Magda jedla, nervózně jsem přešlapoval, přemýšlel jsem nad nadcházející cestou a jestli to zvládneme včas; jestli Magda opravdu zná cestu do Hory; a jestli se opravdu proplížím kolem vampýrů až nahoru, jak přesně se spojím s knížaty, než mě zahlídne a sejme nějaký zvědavý strážný nebo Kurdův spojenec.
Když se Magda najedla, vyrazili jsme. Šmouha šel s náma, spolu s dalšíma dvěma mladšíma vlkama - vypadalo to, že se na dobrodružství těší! Rudi nás vyprovodil a nadšeně ňafal, dokud se po něm Šmouha neohnal a neposlal ho pryč. Vlče mi chybělo, ale tam, kam jsme mířili, pro něj nebude místo, tak jsem se s ním v duch rozloučil a nechal jsem ho se smečkou.
Nejdřív šlo všechno skvěle.Vlci neběhají nijak rychle, ale jsou obzvláště vytrvalí, schopni běžet celé hodiny.Dostali jsme se lesem, přes sníh a skály ve skvělém čase.
Pak se Magda unavila. Vlčice nebyla zvyklá na takovéhle běhy jako mladí, neúnavní samci, a odpadla. Vlci by běželi normální rychlostí a nechali by jí, aby je někde dohnala, ale mě se nelíbila myšlenka, že jí tu nechám. Když si ostatní všimli, jak pomalůu klušu vedle ní, vrátili se pomalu k nám.
Každou hodinu jsme se na pár minut zastavili. Svítalo a den pomalu plynul, a já začal poznávat okolí. Dle mého názoru, vzlhedem k našemu tempu a přestávkám bychom měli dorazit do chodeb několik hodin před soumrakem.
Vlastně to trvalo o trochu déle, než jsem si myslel. Jak se svah zvedal, Magda pořád zpomalovala. Dorazili jsme k chodbám hodinu před soumrakem,ale to mě naplnilo pesimismem - Magda nebyla v dobré formě. Jestli jí cesta k hoře tak vyčerpala, že se třásla únavou a zrychleně dýchala, jak se vyrovná s dlouhou a náročnou cestou Horou?
Řekl jsem Magdě, že mě tu může nechat a že dál půjdu sám,ale jen tvrdohlavě zavrčela. Měl jsem pocit, že se tam chce dostat ne pro moje dobro - ale pro svoje. Staří vlci měli sotvakdy možnost zazářit. Magda si svou roli užívala a radši by zemřela při výstupu naž se vrátila. Jako poloupír jsem tomu rozumněl, i když jsem nebyla nadšen tím, jak se kvůli mě vysiluje, rozhodl jsem se jí neodporovat.
Celou noc jsme čekali nedaleko vstupu do Hory. Mladí vlci byli naúnavní a dychtiví pokračovat, ale já moc dobře věděl, že v noci jsou upíři a vampýři nejaktivnější, takže jsem se nehýbal a vlci neměli jinou možnost než čekat se mnou.Když konečně na obzoru vysvitlo slunce, postavuil jsem se kývl, a začali jsme se šplhat.
Chodby, kterými nás Magda vedla, byly většinou rovné a nepoužívané. Většina jich byla přírodních, narozdíl od těch, které vyhloubili upíři do Síní. Museli jsme se hodně plazit po břiše.Bylo to nepohodlné (a pro někoho bez šatů bolestivé!), ale mě to bylo jedno - když tyhle chodby nikdo nepoužívá, tak mě nikdo nechytí!
Pravidelně jsme se zastavovali na odpočinek. Cesta měla na Magdu drtivý efekt - vypadala, že každou chvíli padne a umře - ale nebyla jediná, komu to moc nesedlo. Všichni jsme se potili a funěli jsme, kňučeli jsme od bolavých svalů a kostí.
Když jsme odpočívali v jeskyni osvícené luminisančním lišejníkem, napadlo mě, jak o tom všem Magda ví. Asi se tu musela potulovat, když byla mladší - asi se ztratila, hladověla, nemohla se dostat ke smečce - a našla cestu sem metodou pokus-omyl, do bezpečí, tepla a k jídlu. Jestli to byla pravda, měla vážně vyjímečnou paměť. Tomu jsem se divil - a vůbec zvířecí paměti - když Šmouha prudce zavětřil. Nasál vzduch, stoupl si a vyrazil ke vchodu chodby vedoucí z jeskyně. Ostatní ho následovali, odhalili tesáky a potichu vrčeli.
Okamžitě mě to zalarmovalo. Zvedl jsem ostrý kámen a rozhodl jsem se prozkoumat důvod jejich vyplašenosti.Ale jak jsem pomalu šel jeskyní za vlkama, ze stínů nad náma skočila štíhlá postava, srazila mě k zemi a vsunula mi mezi rty kost, která mě dusila a tlumila můj zoufalý výkřik!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tigie Tigie | 30. října 2006 v 13:41 | Reagovat

Okamžitě sem dej pokračování! Aspoň kousek, nebo umřu nedočkavostí!

2 Melde Melde | 30. října 2006 v 14:06 | Reagovat

Hele, tohle je mučení nechat tu kapitolu takhle napínavě skončit a nadat tam i druhou

3 Melde Melde | 30. října 2006 v 14:06 | Reagovat

Hele, tohle je mučení nechat tu kapitolu takhle napínavě skončit a nedat tam i druhou

4 marx marx | 30. října 2006 v 16:09 | Reagovat

jo posím prosím dej ji tam :D

5 Takayuki Takayuki | E-mail | 30. října 2006 v 19:23 | Reagovat

zdarvim, je super že to tu překládáte. je to bombaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa...

pokračujte dále..^_^

6 Dee Dee Dee Dee | Web | 30. října 2006 v 20:36 | Reagovat

To jo, by mě zajímalo o koho jde xD

7 Janča Janča | Web | 30. října 2006 v 22:49 | Reagovat

Kdo to je?No kdo?

8 Jacqueline Jacqueline | E-mail | Web | 10. listopadu 2006 v 18:31 | Reagovat

hustý...

9 Aryus Aryus | 28. února 2007 v 17:02 | Reagovat

hustý...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.