6 - 6.kapitola

27. října 2006 v 9:20 | Querida |  6. díl - Upíří kníže
Vlčice se ke mě chovala stejně jako ke svým třem vlčatům, ujišťovala se, že mám dost mléka, zahřívala mě packama a olizovala mě za ušima a na obličeji (když jsem potřeboval na záchod, odplazil jsem se). Pár dní jsem s nimi zůstal, pomalu se mi vracela síla, tiskl jsem se k ní a vlčatům kvůli teplu a přežíval na mléku. Nechutnalo moc dobře, ale nebyl jsem v pozici, kdy bych si mohl stěžovat.
Jak jsem se zotavoval, trápila mě bolest. Všude jsem měl modřiny. Rány nebyly moc vážné - zima omezila ztrátu krve - ale bolely strašně.Přál jsem si, abych s sebou měl nějaké Sebovy pavučiny.
Čím víc jsem přemýšlel na cestu Upíří Horou, tím neuvěřitelnější se mi to zdálo. Vážně se mi to povedlo, nebo to byl jen šílený sen? Kdybych neměl tolik bolestí, věřil bych, že to je přelud, ale sny bývají bezbolestné.
Ale ještě neuvěřitelnější bylo, že jsem si nezlomil žádnou důležitější kost. Měl jsem zlomené tři prsty na levé ruce, pravý palec jsem měl divně vytočený, a levý kotník vypadal jako fialový balon, ale jinak to vypadalo fajn. Mohl jsem hýbat rukama a nohama; neměl jsem roztříštěnou lebku; neměl jsem páteř rozlomenou na dva kusy. Když to sečtu, byl jsem ve skvělém stavu.
Jak dny ubíhaly, různě jsem se zkoušel.Pořád jsem spával vedle vlčice a pil jsem od ní, ale začal jsem se vydávat na krátké procházky, toulal jsem se kolem mýtiny a trochu jsem cvičil. Levý kotník mě strašně bolel,ale pomalu se vracel do normálu.
Jak se mi vracela síla, Šmouha mi nosil maso a bobule.Na začátku jsem nemohl moc jíst, ale z těch malých přinešených zvířat jsem pil krev, a chuť k jídlu se mi rychle vracela.
Rudi se mnou strávil spoustu času. Byl fascinivaný mou holou hlavou - musel jsem si nechat oholit kvůli popáleninám při Prověření - a nikdy ho neomrzelo mě olizovat a třít si čumák o mou hlavu.
Po čtyřech dnech (možná pěti, šesti - neměl jsem moc pojem o čase) se vlci přesunuli. Byl to dlouhý pochod - 7, 8 kilometrů - a já se většinu času vláčel vzadu s pomocí Rudiho, Šmouhy a vlčice, která se o mě starala ( chovala se ke mě jako ke svému vlčeti).
I když to byla tvrdá cesta, byla dost prospěšná, a když jsem se příští noc vzbudil po dlouhém, bezesném spánku, cítil jsem se skoro tak dobře, jako před cestou řekou. Nejhorší modřiny už zmizely, rány se zahojily, kotník už jsem sotva cítil, a mohl jsem normálně jíst.
Tu noc jsem šel se smečkou lovit.Nemohl jsem se pohybovat rychle, ale držel jsem se a pomáhal jsem odtáhnout starého soba, kterého vlci vystopovali. Byl jsem rád, že po tom, co pro mě smečka udělala, jim můžu být nějak prospěšný, a většinu svého přídělu masa jsem dal vlčici a vlčatům.
Druhý den se odehrála ošklivá scéna. Tmavý vlk, který namítal proti mému příchodu do smečky, mě nikdy neakceptoval. Kdykoliv jsem se přiblížil, vrčel a štěkal, a kradl mi jídlo z rukou. Snažil jsem se mu co nejvíc vyhýbat, ale ten mě viděl, jak si hraju s vlčaty a dávám jim maso, a vyjel po mě.
Divoce na mě štěkal a snažil se mě odehnat. Pomalu jsem couval a snažil jsem se nedat najevo strach, ale smečku jsem neopustil - kdybych se mu podřídil jednou, už by mě nenechal na pokoji. Kroužil jsem kolem vlků s nadějí, že mě nechá, ale sledoval mě a hrozivě vrčel.
Jak jsem se připravoval na možný boj, Šmouha vyrazil mezi nás a postavil se vlkovi. Naježil se, aby vypadal větší, a hluboce zavrčel. Vypadalo to, jako by se tmavý vlk stáhl, ale najednou sklonil hlavu, vycenil tesáky a s napřeženýma drápama vyrazil na Šmouhu.
Šmouha se nedal a oba vlci se odkulili, snažili se jeden druhého zranit. Okolní vlci se jim váhavě ztratili z okruhu. Některá vlčata nadšeně poštěkávala,ale většina starších boj ignorovala nebo ho pozorovala úplně bez zájmu. Byli na takovéhle události zvyklí.
Mě to přišlo, že se ti dva chtějí roztrhat na kusy, tak jsem kolem nich váhavě pobíhal a přemýšlel, jak bych je mohl oddělit od sebe.Ale postupem času jsme si uvědomil, že pro všechno to štěkání, vrčení a škrábání si vlastně moc neudělají. Šmouha měl poškrábaný čumák, a černý vlk z několika míst krvácel, ale vážně zraněný nebyl ani jeden, Bylo to spíš jako zápas.
Začínalo být víc než jasné, že má Šmouha navrch. Nebyl tak mohutný, ale rychlejší a hbitější, a za každý utržený škrábanec udělal dva další.
Najednou se ten tmavý zastavil a přetočil se na záda, ukázal holé břicho a hrdlo. Šmouha otevřel tlamu a čelistma objal hrdlo vlka,ale bez jakéhokoliv stisku se zase postavil rovně a odstoupil. Tmavý vlk si stoupl a s ocasem mezi nohama se odplazil.
Myslele jsem, že bude muset opustit smečku, ale to neudělal. Ačkoli spal v noci opodál, nikdo se ho nepokoušel vyhnat, a příští den zase zaujal místo při lovu.
Příští den, dva jsem nad tím hodně přemýšlel; porovnával jsem, jak vlci a upíři zacházejí s neúspěšnými. Ve světě upírů je neúspěch hanba, a často to končilo smrtí. Vlci mají větší pochopení. Čest je pro ně důležitá, ale nezabijou člena smečky jen proto, že ztratil tvář. Vlčata musí podstoupit zkoušky dospělosti, stejně jako já Zkošky Smrti, ale při prohře je nečeká smrt.
Nejsem žádný expert, ale napadlo mě, že by se upíři mohli od vlků jednu, dvě věci naučit, kdyby je pořádně studovali. Je možné být hrdý i praktický. Kurda Smolt, i přes svoje chyby, měl v tomhle pravdu.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Melde Melde | 27. října 2006 v 10:00 | Reagovat

super

2 Janča Janča | Web | 27. října 2006 v 20:30 | Reagovat

Hezký

3 Dee Dee Dee Dee | Web | 30. října 2006 v 19:31 | Reagovat

Kurda měl pravdu... hm, no tak jo, s tímhle souhlasím ale jinak je to podrazák...

4 lyra lyra | Web | 4. listopadu 2006 v 15:35 | Reagovat

Zatím to není moc zajímavý...

5 Erika Erika | 27. listopadu 2006 v 17:10 | Reagovat

co to říkáš? je to zajímavý

6 Domča Domča | 8. ledna 2007 v 20:41 | Reagovat

zajimavy asi jo, ale ne moc zajimavy ;-)

7 danda danda | E-mail | 5. února 2007 v 22:05 | Reagovat

zdravim...uz tedka ctu tuhle kapitolu a celekm me to i bavi...Ne ze by to nemohlo bejt lepsi,ale me to bavi...prave sjem si svechny kapitoly(z sestky) dal do windowsu a nakopiruju si to!to budue parada!

PS:mame bezvadnyho prekladatele!

8 Vlčice Vlčice | 20. února 2007 v 21:04 | Reagovat

ještě jsem to neudělala tak to musim napravit, ale vážně oceňuji překladatele.

9 Tiňule Tiňule | 10. června 2007 v 14:17 | Reagovat

Je to šikulka!-))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.