5 - 8.kapitola

9. října 2006 v 17:53 | Querida |  5.díl - Zkoušky smrti
Festival začal v obrovské síni Stahrvose Glena (také známé jako Síň Shromáždění). Byl tu úplně každý upír z Hory. I když ta Síň byla veliká, byli jsme na sebe namačkaní jako sardinky.Jak jsem se při čekání na západ slunce rozhlížel, napočítal jsem nejméně čtyři stovky hlav, i když jich klidně mohlo být pět.
Skoro všichni se vyšňořili do zářivě barevných šatů.Těch pár upírek mělo dlouhé vzdušné šaty, a většina upírů elegantní (ale místy zaprášené) pláště.Pan Hroozley a Seba Nil byli oba v rudém a když tak stáli vedle sebe, vypadali jako otec a syn. Dokonce i Harkat si na tuhle událost půjčil novou, jasně modrou róbu.
Byl jsem jediný, kdo vypadal nevhodně. Už jsem šílel z těch ran a škrábanců, takže jsem měl pořád tmavou, tenkou košili a krátké kalhoty, které mi tehdy přinesl Vanez. I když byl ten materiál hodně jemný, pořád jsem se zakláněl a škubal sebou, abych se mi látka nedostala na kůži. Pan Hroozley mi už tolikrát řekl, abych se přestal vrtět, ale to prostě nešlo.
"Přijď za mnou později," zašeptal Seba, když jsem si už po tisícáté povytahoval košili."Mám něco, co ti uleví od toho svrbění."
Začal jsem mu děkovat, ale najednou mě přehlušil hlasitý gong. Všichni upíři zmlkli.O chvilku později se tři upíří knížata objevila v čele Síně na vyvýšeném pódiu, aby je všichni dobře slyšeli. Festival Nemrtvých a a Závěrečný Ceremoniál bylo jediné období, kdy všechna knížata opustila svou nenapadnutelnou síň na vrcholu Hory. Jinak tam byl vždycky aspoň jeden.
"Je krásné vás zase všechny vidět, přátelé," pronesl Paris Nebess.
"Všechny vás vítáme v Upíří Hoře," řekl Mika ver Leth.
"A přejeme vám co nejlešpí pobyt" dodal Šíp.
"Vím, že jste všichni slyšeli zvěsti o vampýrech," řekl Paris."Jsou tu těžké časy, a je toho tolik k plánování a prodiskutování.Ale ne tyhle tři noci. Protože přichází Festival Nemrtvých, kdy si je každý upír rovný, a všichni simusí Festival užít."
"Jsem si jistý, že jste všichni netrpěliví, až to začně," řekl Mika."Ale naši první povinností je připomenout si ty, kterří odešli do Ráje od naší poslední Rady."
Šíp nahlas přečetl jména upírů, kteří v posledních devíti letech zemřeli.Při každém jméně si upíři udělali Dotek Smrti a zamumlali,"I když zemřeš, můžeš být vítěz."
Když dočetli poslední jméno, Paris tlesknul a řekl,"A je za námi poslední část našich úkolů. Do konce Festivalu už žádné jiné nebudou. Štěstí vám, mí přtelé."
"Štěstí," vykřikla upíři a pohodili plášti, hrubě se navzájem objímali a vykčikovali,"Štěstí! Štěstí! Štěstí!"
----------------------
Několik dalších hodin bylo úžasných. Skoro jsem zapomněl na všechny ty škrábance. Dostal jsem se do Síně Her, kde chtěla většina upírů vyzvat své staré přátele a protivníky. Někteří se nemohli dočkat a bojovali spolu už cestou. Byli uklidněni vysokými strážnými a odvedeni - většinou s protesty - do Síní, kde mohli bojovat v klidu a v bezpečí a před publikem.
Ve třech herních Síních byl neprostý zmatek. Protože nikdo z oficiálních mistrů her neměl službu, nikdo nemohl vydávat rozkazy nebo se ujistit, že všechno jde podle starých zvyků.Upíři se prostě motali po Síních a vyzývali každého, kdo jim přišel do cesty.
Pan Hroozley nebyl o moc lepší než zbytek. Jeho obvyklá důstojnost někam zmizela a on se pohyboval Síní jako divoch, křičel a pral se na potkání. Dokonce i knížata se do toho zmatku zapojila, včetně Parise Nebesse, kterému už byo aspoň 800 let.
Já jsem se tam motal, jak nejlíp jsem dovedl, a snažil jsem se udržet hlavu nad mořem upírů. Ten neočekávaný výbuch šílené aktivity mě trochu zarazil - nepočítal jsem s tím - ale brzy jsem se výborně bavil, a kličkoval jsem mezi peroucíma se upírama a podkopával jsem nohy.
V jednu chvíli jsem se ocitl u Harkata. Byl nadšený stejně jako zbytek nás ostatních, a přehazoval si okolní upíry přes pravý i levý rameno, jako by to byly balíky slámy. Upíři to milovali - nemohli pochopit, jak může být někdo tak malý takhle silný - a čekali frontu, aby se s ním mohli utkat.
Když jsem stál za Harkatem, měl jsem možnost popadnout dech - nikdo se nezajímal o poloupíra, když mohl vyzvat Lidičku. Když jsem získal trochu energie, odešel jsem a zase jsem se vmísil mezi peroucí se upíry.
Chaos postupně slábl.Spoustu upírů bylo zraněných, a zatímco se táhli na ošetření, ti zbylí si stírali pot z obličeje a šli se důkladně napít.
Po chvíli hry skutečně začaly. Upíři šli na žíněnky, ringy a kladiny, dva nebo tři najednou, pěkně podle pravidel.Ti, co byli moc zranění nebo vyčerpaní, jen postávali kolem a povzbuzovali.
Sledoval jsem, jak pan Hroozley bojuje. Byl to nějaký druh karate a on do toho byl úplně zapálený.Jeho ruce se pohybovaly rychlostí světla, rychle dokonce i na upíra, a kácel protivníkdy jako mouchy, obvykle v několika sekundách.
Na další žíněnce zápasil Vanez.Jednooký pán her si to užíval přesně, jak předpovídal. Zatímco jsem se díval, ze žíněnky odcházeli tři upíři s krvácejícími nosy a zlomenýma rukama, a Vanez si zrovna podával čtvrtého, když jsem odcházel.
Zrovna jsem procházel kolem ringu, když mě popadl nějaký rozesmátý upír a vtlačil mě dovnitř, abych se utkal.Neprotestoval jsem - pravidlo Festivalu bylo nikdy neodmítnout výzvu."Jaká jsou pravidla?" zeptal jsem se nahlas.
"Vidíš ty dva provazy tam nahoře?"zeptal se ten upír, který mě sem vtáhl.Kývl jsem." Jeden si vezmeš a zůstaneš tady na té vyvýšenině. Tvůj oponent si vezme druhý a čelí ti. Pak se zhoupnete doprostřed nad tu jámu a navzájem se mlátíte a kopete, dokud jeden z vás neodpadne."
Můj oponent byl velký, vlasatý upír,který vypadal jako monstrum z komiksové knihy. Neměl jsem proti němu moc šancí, ale rozhodl jsem se to zkusit.Pevně jsem se chytil lana a zhoupl jsem se, a chvíli jsem se snažil vyhýbat se jeho nohám a ránám. Podařilo se mi ho kopnout do žeber a lehce ho praštit přes tvář, ale moje rány na něj neměly skoro žádný efekt, zato jemu se brzo podařilo praštit mě přes čelist a tím mě poslat na podlahu.
Upíři, kteří postávali v kruhu kolem, mi pospíchali na pomoc."Jsi OK?" ptal se mě ten, který mě tam strčil.
"Fajn," řekl jsem a ohmatával jsem si jazykem zuby, jestli nemám žádný zlomený."Je to nejlepší z tří nebo pěti?" (poznámka:omlouvám se,tuhle větu jsem moc nepochopila).
Upíři se rozzářili a poplácavali mě po zádech - zbožňovali nové odvážlivce. Dovedlli mě zpátky k provazu a já znovu čelil té gorile. Vydržel jsem jen pár sekund, ale nikdo ani nečekal nic jiného. Odvedli mě odtamtud jako šampiona a dostal jsem hrnek piva. Moc mi nechutnalo, ale nechtěl jsem nezdvořile odmítnout, tak jsem to vypil a odešel jsem najít klidné místo k odpočinku.
Bylo vypito spousty piva, whisky a brandy (stejně jako spousta krve), ale žádný upír nebyl opilý. To ptoro, že máme silnější metabolismus než lidé.Průměrný upír by musel vypít barel piva, než by se opil. Jako poloupír jsem ale nebyl tak imunní vůči účinkům alkoholu jako zbytek. Cítil jsem se trochu bezmyšlenkovitě a poručil jsem si, že se dnes v noci už ničeho nedotknu!
Zatímco jsem odpočíval, připojil se ke mě Kurda. Usmíval se a byl troch zarudlý."Šílenství, co?" zeptal se."Všichni ti upíři se chovají jako malé děti. Uvědom si, jak by to bylo ponižující, kdyby nás někdo takhle viděl!"
"Ale je to sranda, ne?" zasmál jsem se.
"Jistě," souhlasil."Já jsem jen rád, že to musím postupovat jenom jednou za dvanáct let."
"Kurda Smolt!" vykřikl někdo.Otočili jsme se a uviděli jsme Arru na jejích oblíbených kladinách, jak točí nad hlavou holí."Tak co ty, Kurdo - zkusíš si to?"
Kurda se zašklebil."Bolí mě noha, Arro."
Dav kolem zamručel.
"No tak, Kurdo," volala Arra."Dokonce ani pacifista jako ty nemá právo o Festivalu Nemrtvých odmítnout výzvu!"
Kurda si povzdychl, zul se a vykročil. Upíři potěšeně vykřikli a po Síni začala putovat zvěst, že Kurda Smolt jde na kladiny proti Ařře Plachetové. Brzo se tam utvořil obrovský dav, většina z toho byli upíři, kteří chtěli vidět Kurdu na lopatkách.
"Za posledních jedenáct let jí ještě nikdo neporazil," mumlal jsem Kurdovi, když si vybíral hůl.
"Já vím," zavrčel.
"Snaž se k ní nedostat moc blízko,"radil jsem mu (a zněl jsem jako expert,i když jsem byl na kladinách jenom jednou)."Čím dýl se budeš držet zpátky, tím dýl to můžeš prodloužit."
"Budu to mít na paměti."
"A buď opatrný," varoval jsem ho."Rozbije ti lebku vejpůl, když jí dáš šanci."
"Snažíš se mě podpořit nebo odradit?" štěkl.
"Jasně že podpořit," křenil jsem se.
"No, tak v tom případě ti to vůbec nejde!"
Vyzkoušel si jednu hůl a očividně se mu líbila, takže vyskočil na kladiny. Upíři zahlaholili a odstoupili od kladin, aby měl kam padat.
"Už desítky let jsem se tě sem snažila dostat,"usmívala se Arra a točila svou holí.
"Doufám, že čekání se ukáže jako těžší," zablokoval Kurda její první ránu a odtancoval pryč.
"Minule ses mi vyhýbal, ale tentokrát neutečeš. Mám v úmyslu -"
Kurda vyletěl a sám zasadil pár ran- Arra překvapeně ustoupila."Jseš tu kvůli povídání nebo boji?"zeptal se Kurda potěšeně.
"Kvůli boji," zavrčela Arra a pak se soustředila.
Pár minut opatrně zápasili a navzájem se zkoušeli. Pak udeřila Arra Kurdu do kolene. Vypadalo to jako nevinná rána, ale on spadl na kladinu a ztratil obranu.Arra se usmála a vystřelila ho dorazit. Najednou se Kurda opřel o vedlejší kladinu a vedl hůl rozmáchlým obloukem.
Arru to totálně vykolejilo a nemohla celkem nic dělat, když jí hůl podrazila nohy. S ránou spadla na zem - poražená! Chvíli bylo ticho a pak upíři vykřikli a vydali se potřást Kurdovi rukou. Ale Kurda si jich nevšímal a nejdřív se šel ujistit, jestli je Arra v pořádku.Upírka srazila jeho ruku, když jí chtěl pomoct na nohy.
"Nedotýkej se mě!" syčela.
"Já se jen snažil -" začal.
"Podváděls!" přerušila ho."Předstíral jsi zranění. Chtěla jsem to rychle skončit."
"Porazil jsem tě čestně a férově,"řekl Kurda."Žádné pravidlo nezakazuje předstírat zranění. Nemělas tak bezmyšlenkovitě vyrazit. Kdybys nebyla tak náruživá, abys mě zostudila, můj plán by nezabral."
Arra se chvíli dívala na budoucího knížete,pak sklopila oči a zamumlala,"Ve tvých slovech je pravda." Pak zvedla hlavu a dívala se Kurdovi do očí."Omlouvám se, že jsem tě podceňovala, Kurdo Smolte. Mluvila jsem ve vzteku. Odpustíš mi?"
"Když mi podáš ruku," usmál se Kurda.
Arra potřásl hlavou."Nemůžu," řekl smutně."Porazils mě podle pavidel, a zahanbuje mi nepodat ti ruku - ale nemůžu se přes to dostat."
Kurda vypadal trochu zraněně, ale přinutil se k úsměvu."To je v pořádku,"řekl."Stejně ti odpouštím."
"Díky," řekla Arra a pak se otočila a vyběhla ze Síně, a jasně na ní byla vidět bolest z prožité ostudy.
Kurda vypadal zkroušeně, když si vedle mě sedal."Je mi jí líto," povzdechl si."Musí to být kruté držet se jedné jediné cesty. Její odmítnutí potřást mi rukou jí bude strašit po zbytek života. V jejích očích, a v očích těch, kdo jí mají rádi, se dopusila neomluvitelného chování. Mě na tom ani tolik nezáleží, jestli mi potřese rukou nebo ne, ale ona se bude cítit, že se sama ponížila."
"Nikdo tomu nevěřil, kdyžs jí porazil,"řekl jsem a snažil jsem se ho povzbudit."Myslel jsem, že jseš v háji, když dojde na boj."
Kurda se lehce zasmál."Vybírám si cestu bez boje - to neznamená, že to neumím! Nejsem žádný hrdina, všestranný upír, ale ani nejsem neschopný zbabělec, jak si myslí většina!"
"Kdybys bojoval častěji, nemysleli by si to," poznamenal jsem.
"Pravda," přiznal."Ale ne jejich mínění nezáleží." Kurda mi namířil prstem proti hrudi a slabě mi zatlačil na srdce."Tady musí upír sám sebe soudit, ne na kladinách nebo v ringu nebo na bojišti.Jestliže ve svém srdci víš, že jsi poctivý a statečný, mělo by to stačit.
Z těch devíti upírů, co minulou Radu zemřeli, pět jich tu mohlo být s námi, živí a zdraví, kdyby se nechtěli vytáhnout před ostatními. Leží teď předčasně v hrobu, jen aby je mohli ostatní obdivovat." Sklonil hlavu a piovzdechl si."Je to hloupé," mumlal."Nesmyslné a smutné.A jednu noc to může znamenat konec nás všech."
Zvedl se a zamyšleně odešel.Ještě dlouho jsem tam seděl, prohlížel si zakrvácené, bojující upíry a přemýšlel jsem nad Kurdovými mírumílovnými, vážnými i znepokojujícími slovy.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Prasatko CHRO Prasatko CHRO | E-mail | 24. prosince 2007 v 17:45 | Reagovat

hm.super dost! jen tak dal=))

2 Míša Míša | 26. května 2009 v 19:46 | Reagovat

jo no a kvááásnej blogís

3 anonyme anonyme | 25. září 2009 v 20:27 | Reagovat

je to hu
sty

4 anonyme anonyme | 25. září 2009 v 20:27 | Reagovat

www.elf.cz

5 odi odi | 31. října 2010 v 10:31 | Reagovat

tak jsem tu větu, u které je autorčina poznámka konečně pochopila! :D doufám že dobře, jk že se bojuje 3 nebo 5 zápasů a vyhraje ten, kdo jich vyhraje víc..

6 Alain Alain | E-mail | Web | 29. září 2011 v 1:10 | Reagovat

hej tak to je libovýýýýý

7 HanisShka HanisShka | 19. října 2011 v 0:30 | Reagovat

[5]: Jojo, je to přesně tak ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.