5 - 6.kapitola

8. října 2006 v 19:56 | Querida |  5.díl - Zkoušky smrti
Cesta jehel byla dlouhá chodba plná špičatých stalaktitů a stalagmitů. Vanez mě do ní zavedl, ještě než jsme začali trénovat.
"Všechno, co musím udělat, je projít?" zeptal jsem se.
"Ano."
"Tak to není nic moc Zkouška, ne?" zeptal jsem se sebejistě.
"Uvidíme, co na to řekneš zítra," zavrčel Vanez."Ty stalagmity jsou neuvěřitelně kluzké - jeden špatný pohyb a nabodneš se, než stačíš mrknout. A hodně stalaktitů tam visí jen tak tak - jakýkoliv hlasitý zvuk je může uvolnit. Kdyby na tebe cestou spadl byť jediný, klidně tě načisto probodne."
I přes jeho varování mi to stejně přišlo dost jednoduché.Na konci našeho tréninku jsem poněkud změnil názor.
Cvičili jsme v jeskyni, kdy stalagmity ani stalaktity nebyly tak ostré ani kluzké jako při Zkoušce, a taky nemohly stalaktity jen tak bez varování spadnout. Ale i přes to, že v porovnáním s originálem byla tahle jeskyně mírná, docela hodněkrát jsem se málem probodl, a zachránily mě jen rychlé ruce Vaneze Blanea.
"Nedržíš se dost pevně,"vrčel, když jsem si málem vypíchl oko. Poškrábal jsme si od stalagmitu tvář a Vanez mi to naslinil, abych neztratil moc krve(jako poloupír jsem si nemohl léčit rány slinama).
"To je jako šplhat na namaštěnou tyč,"stěžoval jsem si.
"A právě proto se musíš držet pevněji."
"Ale to bolí. Úplně si roztrhám ruce, když -"
"Co bys radši?" přerušil mě Vanez."Krvavé ruce nebo stalagmitem do srdce?"
"To je blbá otázka!" zeptal jsem.
"Tak se přestaň blbě chovat!"štěkl."Roztrháš si dlaně na cáry - tomu se při téhle zkoušce nevyhneš.Jako poloupírovi se ti to rychle zahojí. Musíš ignorovat bolest i tlak.Po Zkouškách bude dost času na litování svých ubohých prstíků i nad lamentováním, že už nebudeš moct nikdy hrát na piano."
"Stejně jsem nikdy nehrál," zafuněl jsem,ale udělal jsem, jak nakázal a přitvrdil jsem stisk na minerálech.
Na konci jedné části mi dal Vanez na ruce nějaké bylinky a nechal mě, ať se trochu vzpamatuju. Chvíli jsem měl pocit, že mám prsty v jednom ohni, ale bolest postupně opadávala a když jsem se měl vrátit k tréninku, už jsem ruce skoro necítil.
Tentokrát jsme se soustředili na kradmost.Vanez mi poučil abych každý stalagmit vyzkoušel, než na něj přenesu váhu. Kdyby se pode mě nějakej ulomil, mohl bych spadnout na jiný, nebo by ten zvuk mohl uvolnit stalaktit nade mnou.
"Dávej si pozor na strop,"řekl Vanez."Většině stalaktitů se můžeš jednoduše vyhnout."
"A když ne?" zeptal jsem se.
"Pak máš problém.Když na tebe nějaký bude padat a ty nebudeš moct uhnout, musíš ho buď srazit pryč nebo chytit. Chycení je těžší, ale lepší - když ho odhodíš, může se rozbít. A ten hluk na tebe může poslat celou střechu."
"Myslel jsem, že to má být lehčí než Vodní Bludiště," poukázal jsme.
"Taky je," ujistil mě."Potřebuješ spoustu štěstí, aby ses vymotal z bludiště. V téhle zkoušce můžeš mnohem víc kontrolovat svůj osud - máš život ve vlastních rukou."
Během našeho třetího tréninku se ukázala Arra, aby mi pomohla s rovnováhou. Zavázala mi oči a nechala mě motat se kolem spousty tupých stalagmitů, abych se naučil orientovat jen podle hmatu."Má vynikající smysl pro rovnováhu," tvrdila Vanezovi."Pokud se nepoddá bolesti v rukou, měl by Zkoušku udělat."
Konečně po spoustách hodin cvičení mě poslal Vanez, abych si na chvíli zdříml. Zase mě propracoval tak akorát.Když jsem se po pár hodinách probudil, byl jsem celý pohmožděný, ale připravený na všechno.
--------------------------------
V síni s Cestou Jehel bylo sotva pár upírů.Většina jich byla v Knížecí Síni,nebo probírali vampýry v jedné z mnoha síni.Pan Hroozley se objevil, aby mě potěšil, a stejně tak Gavner a Seba.Ale Harkat byl jediná další známá tvář v celém davu.
Strážný mi řekl, že se knížata omlouvají, ale nemohou být přítomni při zkouškách. Vanez namítal - Zkouška prý může být odložena, pokud není kníže přítomen - ale strážný mu odcitoval několik případů, kdy ani jeden z knížat nebyl přítmen a Zkoušky stejně proběhly. Vanez se mě zeptal, jestli chci protestovat - kdybych prý udělal povyk, mohli bychom přinutit knížata odložit zkoušky o noc nebo dvě, dokud by jeden z nich nemohl přijít na sledování -ale já se rozhodl, že do toho radši půjdu hned.
Strážný se přesvědčil, jestli vím, co musím udělat, popřál mi štěstí, odvedl mě ke vchodu jeskyně a odešel.
Vyšplhal jsem se na první stalagmit a zíral jsem na moře bodáků. Jeskyně byla fakt vhodně pojmenovaná - z tohohle úhlu vypadala přesně jako postavená z jehel.Zachvěl jsem se a začal jsem se plazit kupředu. Nesměl jsem spěchat. K přežití jsem se musel pohybovat pomalu a opatrně.Testoval jsem každý stalagmit,než jsem na něj stoupnul - jemně jsem s ním třásl ze strany na stranu a ujišťoval jsem se, že udrží mou váhu.
Musel jsem si dávat dobrý pozor na nohy. Samozřejmě jsem nemohl šlápnout na vršek stalagmitu, takže jsem musel níž, a občas jsem musel vklínit nohu mezi dva stalagmity.To mi dalo možnost přenást váhu z rukou, ale příšerně jsem si poškrábal kolena.
Nejhorší místa byla ta, kde se stalagtity nebezpečně přibližovaly stalagtitům.Abych se tam mohl protáhnout, musel jsem se natáhnout a prakticky jsem ležel nad bodákama.Na hrudi, břiše a zádech jsem schytal spoustu škrábanců. Po chvíli jsem se přistihl, že závidím těm fakírům, kteří si klidně lehnou na postel plnou hřebíků.
Už aspoň popáté mi podjela noha a s hlasitou ránou jsem omylem kopl do stalagmitu.Rozléhal se tam jasný zvuk.Zvedl jsem hlavu a pár slalaktitů se chvělo.Na chvilku to vypadalo, jako že nespadnou, ale pak se jeden uvolnil s rozbil se na podlaze. Zvuk jeho dopadu rozechvěl i ostatní a ve vteřině kolem mě padaly jak špičaté kolíky.
Nepanikařil jsem.Díky bohu skoro žádný ze stalaktitů nespadl dost blízko, aby mě mohl zranit. Každopádně by mi jeden rozsekl ruku na půl, kdybych si ho nevšiml a rychle bych neuhnul, a taky jsem musel zatáhnout břicho, aby mi ho jeden malý neprobodl.Ale jinak jsem zůszal tam, kde jsem byl a čekal jsem, až bude cesta zase bezpečná.
Konečně přestaly padat a ozvěna jejich dopadů vymizela.Minutku jsem čekal, ze strachu z řetězové reakce - před tím mě Vanez důkladně varoval - ale když bylo všechno v klidu, opatrně jsem se vydal kupředu.
Padající stalaktity úplně odvaedly mou mysl od bolesti. Zvedl se mi adrenalin, když jsem sledoval padající bodáky, a byl jsem skoro imunní vůči bolesti. Postupoval jsem plynule dál a vnímal jsem jen větší rány.
V půlce cesty jsem se šikovně zachytil nohama a pět, šest minut jsem odpočíval.Strop tu byl celkem vysoko, takže jsem se mohl postavit a protáhnout si ruce i krk. Bylo tam horko a já se šíleně potil.Měl jsme na sobě těsný kožený oblečení, ve kterym mi bylo ještě větší vedro, ale bylo to nezbytné - cokoliv jiného by strašně klouzalo.
Mnoho upírů na tuhle Zkoušku chodí úplně bez oblečení, ale i když mi nevadilo se svléknout cestu k Upíří Hoře, rozhodně jsem se nemínil svlíkat před tolika cizincema.
Utřel jsem si ruce o kalhoty, ale byly tak zakrvácený, že klouzaly mnohem víc než kdy dřív. Kolem mě byla nějaká špína, tak jsem jí použil, abych si vysušil ruce. Sice to ze začátku příšerně pálilo, ale po chvilce jsem si zvykl na bolest a mohl jsem dál.
Měl jsem fakt dobrý čas a byl jsem ve třech čtvrtinách, když jsem udělal svou první chybu.I když tu byl strop vysoko, stalagmity rostly blízko u sebe a já se musel opatrně plazit.Špičky se mi zarývaly do hrudi a břicha, tak jsem zrychlil a chtěl jsem to mít co nejdřív za sebou.
Natáhl jsem levou ruku a otestoval jsem velký stalagmit, ale jen lehce - byl tak velký, že jsem si byl jistý, že mě unese.Jak jsem na něj přesunul váhu, uslyšel jsem praskavý zvuk a stalagmit se mi v ruce tlomil.Ihned jsem si uvědomil, co se stalo, a chtěl jsem se vrátit, ale bylo pozdě. Sjela mi ruka a já spadl na zem a vrazil jsem do několika okolních stalagmitů.
Zvuk nebyl moc hlasitý,ale rozlehl se jako hrom, a já slyšel povědomé praskání.Otočil jsem hlavu a zíral jsem na spousty malých stalagtitů, které padaly a tříštily se na zemi.Neobtěžoval jsem se jimi - ani kdyby zasáhly cíl, moc by mi neublížily - ale obří stalaktit přímo nad mym žaludkem mě docela rotřásl.
Na chvíli to vypadalo, že jsem v bezpečí - ani se neroztřásl - ale jak padaly ty menší, začal se chvět. Nejdřív slabě, pak už dost.
Snažil jsem se odkulit, ale byl jsem šprajcnutý mezi stalagmity.Trvalo by několik vteřin, než bych se osvobodil.Natočil jsem se a udělal jsem si prostor k manévrování.Zíral jsem na strop a přemýšlel jsem, jak dlůouho to tam takhle vydrží.Kdyby ten velký spadl, vibrace by byly tak obrovské, že by to na mě pravděpodobně smetlo úplně všechny stalaktity v okolí.Zatímco jsem ten problém rozebíral a snažil jsem se z něj najít východisko, největší stalaktit se zlomil v půlce a spodní polovina na mě padala, a ostrý hrot mi mířil přímo na břicho - chystal se mě probodnout!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.