5 - 4.kapitola

7. října 2006 v 8:49 | Querida |  5.díl - Zkoušky smrti
Když jsem se vzbudil, byl jsem tak rozlámaný, že jsem myslel, že nemám šanci v bludišti uspět, že nikdy nenajdu cestu ven! Ale po pár minutách procházení se jsem se jakž takž rozhýbal a cítil jsem se zase v pohodě. Uvědomil jsem si, že mě Vanez připravil tak akorát, a rozhodl jsem se příště jeho taktiku nezpochybňovat.
Měl jsem hlad, ale Vanez mi zakázal se najíst - kdyby to jídlo bylo moc těžké, i pár gramů by mohlo znamenat hranici mezi životem a smrtí.
Pan Hroozley a Vanez mě přišli včas vyzvednout. Oba měli své nejlepší oblečení, pan Hroozley čevenou zářivou róbu, a Vanez méně barevnou hnědou tuniku a kalhoty.
"Připraven?" zeptal se Vanez. Kývl jsem."Máš hlad?"
"A jakej!"
"Dobře!" usmál se."Po zkoušce ti připravím nejlepší jídlo tvého života. Mysli na to, až se dostaneš do potíží - pomáhá, když se máš na co těšit!"
šli jsme chodbou ozářenou pochodněmi k bludišti, Vanez přede mnou a pan Hroozley s Harkatem hned za mnou. Vanez nesl fialovou vlajku, znak, že vede upíra ke zkouškám. Většina uprů, které jsme míjeli, dělali divná gesta:položili si špičku prostředníčku pravé ruky na čelo, špičky okolních prstů na oční víčka , a palec s malíčkem na tváře.
"Proč to dělají?" zeptal jsem se Vaneze.
"To je obvyklé gesto," vysvětlil."Říkáme tomu dotek smrti. Znamená to: i když zemřeš, můžeš být vítěz."
"Byl bych radši, kdyby prostě řekli:hodně štěstí," zamumlal jsem.
"To není úplně ten samý význam," zakřenil se."Věříme, že upíří bohové respektují ty, co zemřeli impozantně. Ocení, když upír přijme smrt hrdě, a naopak ho zatratí, když zemře nedůstojně."
"Takže chtějí, abych pro vlastní dobro zemřel," řekl jsem sarkasticky.
"Pro dobro klanu," opravil mě Vanez vážně." Dobrý upír vždy staví dobro klanu nad své vlastní. Dokonce i při smrti. Ta ruka je gesto, které ti to má připomenout."
Vodní bludiště bylo vybudováno v jámě v obří jeskyni. Zezhora vypadalo jako obrovská krabice. Okolo bylo 40 až 50 upírů - víc by se jich tam nevešlo. Mezi nimi byli Gavner a Kurda, Seba Nil a Arra - a Mika ver Leth, upíří kníže, který mě poslal na zkoušky.
Mika nás vybídnul k sobě, vážně kývnul na Vaneze a pana Hroozleyho, a pak se ledově díval na mě. Měl své obvyklé černé oblečení a vypadal ještě vážněji než pan Hroozley. "Jsi připraven na prověření?" zeptal se.
"Ano."
"Víš, co před tebou leží?"
"Ano."
"Až na čtyři východy není z bludiště úniku,"řekl."Pokud bys tuhle zkoušku neudělal, budeš muset čelit kůlům v Síni smrti."
"Lepší kůly než utopení," zavrčel jsem.
"To tvrdí většina upírů," souhlasil."Ale nemusíš se bát - je to klidná voda, ne tekoucí."
Zamračil jsem se."A jako co?"
"Klidná voda nemůže zachytit upíří duši," vysvětlil.
"Jo, ta stará pověst," ušklíbl jsem se. Mnoho upírů věří, že když zemřete ve vodě, vaše duše bude chycena navždy."To mi nevadí. Mě spíš vadí to utopení."
"Každopádně ti chci popřát štěstí," řekl Mika.
"Ne, nechcete," řekl jsem.
"Darrene!" zasyčel pan Hroozley.
"To je v pořádku," umlčel ho Mika zdviženou dlaní."Ať řekne, co má na srdci."
"VY jste chtěl, abych udělal zkoušky,"řekl jsem."Nymslíte si, že ze mě bude dost dobrý upír. Budete šťastný, když zemřu, protože se ukáže, že jste měl pravdu!"
"Tvůj pomocník o mě má nízké mínění, Lartene," poznamenal Mika.
"Je mladý, Miko. Nezná své místo."
"Neomlouvej ho.Mladí by měli říct svůj názor." Zase se na mě podíval."V jedné věci máš pravdu, Darrene Shane - nemyslím ssi, že bys měl to, co dělá upíra upírem. A ten zbytek..." potřásl hlavou."Žádný upír nemá potěšení v tom, vidět někoho své krve umírat. Doufám, že jsi se ve mě spletl. Potřebujeme dobré upíry, teď víc než kdy jindy. Jestli projdeš prověřením, zvednu na tvou počest sklenku s krví, a veřejně přiznám, že jsem se v tobě mýlil."
"Aha," řekl jsem zadumaně."V tom případě se omlouvám za to, co jsem řekl. Žádné nepřátelství?"
Černovlasý kníže se pousmál."Žádné nepřátelství." Potom hlasitě zatleskal a zvolal," Ať stojí bohové při upírech!" - a zkouška začala.
----------------------
Měl jsem pásku na očích, když mě čtyři stráží donesli na nosítkách doprostřed bludiště - abych si nemohl zapamatovat cestu. Pak mi pásku sundali. Byl jsem v nějaký slepý uličce, asi metr a půl široký a míň než dva metry vysoký. Moje výška mi v týhle zkoušce byla plusem - vysocí upíři se musí sklánět, což cestu jen stěžuje.
"Jsi připraven?" zeptal se jeden strážný.
"Jsem připraven," řekl jsem a už jsem se rozhlížel po prvním záchytném bodu. Všiml jsem si světlého kamene ve zdi vlevo - a začal jsem s mapováním.
"Musíš tu počkat, dokud nezačně téct voda,"řekl strážný."To je znamení, že zkouška začala. Nikdo tě nemůže kontrolovat, až odejdeme, tudíž tě nic nemůže zabránit od podvádění - až na tvé vlastní svědomí."
"Nebudu podvádět," štěkl jsem."Počkam na tu vodu."
"tím jsem si jistý," usmál se omluvně."stejně to říct musím - tradice."
Pak posbírali nosítka a odešli. Měli extra měkké boty, takže jejich kroky vůbec nebyly slyšet.
Na stropě bludiště byly svíčky v žárovkách, takže skvěle uvidím, dokonce i až bude voda stoupat.
Hlodaly mě nervy, zatímco jsem čekal. Zbabělý hlásek v mé hlavě mě přemlouval, ať začnu dřív. Nikdo to nezjistí. Lepší přežít s malou ostudou než zemřít kvůli hloupým pravdlům.
Ignoroval jsem ten hlas - už nikdy bych se nemohl podívat panu Hroozleymu, Gavnerovi ani komukoliv jinému do očí.
Konečně se ozval bublavý zvuk a z nedaleké trubky začala vytékat voda. Štastně jsem vydechl a pospíchal jsem ke konci chodby, táhl jsem za sebou provaz a třásl jsem s ním, jak mě to učil Vanez.
Měl jsem dobrý start. Voda mi zatím skoro nepřekážela a ve zdech bylo spousta odlišných kamenů. Nepanikařil jsem, když jsem vešel do slepé uličky nebo do chodby, kde už jsem jednou byl, jen jsem se otočil a našel si jinou cestu.
Cesta mi trvala asi pět, šest minut. Vodu už jsem měl u kolen. Každý krok byl namáhavější. Měl jsem pocit, jako by ten šutr vážil aspoň tunu. Měl jsem problémy s dýcháním a příšerně mě bolely svaly - zvlášť ty na nohou.
Pořád jsem nepanikařil. Vanez mě na tohle připravil. Musel jsem vodu akceptovat, ne s ní bojovat. Zvolnil jsem chůzi. Chyba, kterou udělala spousta upírů byla, že šli moc rychle - tak se brzy vyčerpali a k cíli už nedošli.
Uplynulo dalších pár minut. Začínal jse být znepokojený. Nebylo jak poznat, jak daleko od cíle jsem. Za další zatáčkou mohly být klidně dveře - a také nemusely být v dosahu žádné. Aspoň poznám východ, až ho uvidím - obrovské bíle X na dveřích s řerným čudlem uprostřed. Stačilo čudl otevřít a dveře se otevřou,voda odteče a já budu zachráněný.
Začínal jsem mít potíže. Měl jsem vodu až po hruď a kámen byl pořád těžší. Občas jsem se zastavil a zatřásl provazem - a občas se mi obmotal kolem nohou, takže jsem ho musel vyprostit. To se upírům občas stávalo - zamotali se do provazu a utopili se.
Míjem jsem roh, když se kámen musel zachytit nebo tak něco.Zatáhl jsem, abych ho osvobodil - žádný výsledek. Zhluboka jsem se nadechl a potopil jsem se. Zachytil se o prasklinu ve zdi, a trvalo mi jen pár vteřin ho vyprostit, ale když jsem se vynořil, měl jsem v hlavě prázdno. Už jsem byl v tomhle tunelu? Hledal jsem znemaní, ale žádné jsem nenašel. V jedné zdi byl žlutý kámen, který mi přišel povědomý, ale nebyl jsem si jistý.
Ztratil jsem se!
Brodil jsem se na konec chodby a pak další, snažíce zjistit,kde to jsem. Začínal jsem panikařit."Utopím se! Utopím se!" Mohl jsem klidně minout desítky bodů a nevšimnout si jich, tak jsem byl vynervovaný.
Měl jsem vodu až po bradu. Cákala mi na pusu. Plácl jsem do vody, jako bych jí tím mohl zahnat. Zakopl jsem a spadl. Vyplaval jsem a lapal jsem po dechu. Ve strachu jsem začal vřískat...
...a to mě zarazilo. Zvuk mého hlasu mě vrátil do reality. Vzpomněl jsem si na Vanezovu radu a zastavil jsem se, zavřel oči a snažil jsem se dostat paniku pod kontrolu. Soustředil jsem se na hostinu, která mě čekala. Čerstvé maso, divoké kořínky a ovoce. a láhev lidské krve. Desert - bobulky, horké a šťavnaté.
Otevřel jsem oči. Srdce mi přestalo divoce bít a já byl zase celkem v klidu. Pomalu jsem šel chodbou a hledal body. Jestli bych našel aspoň jeden, určitě bych si dokázal vybavit tu mapu. Došel jsem až na konec - žádné značky. A další chodba pro mě byla stejně neznámá.A další taky. A další taky.
Už jsem začínal panikařit, když jsem si všiml žárovky zarostlé mechem - moje značka! Díval jsem se na mech a začal jsem si vybavovat mapu.Po pár vteřinách bezútěšné prázdnoty se mi konečně vybavila celá mapa. Chvilku jsem tam stál,abych se ujistil, že si pamatuju cestu, a pak jsem vyrazil.
Vodu jsem měl až k hornímu rtu. Chůze byla skoro nad moje síly.Spíš jsem tak poskakoval, dával jsem si pozor, abych měl hlavu nad vodou, a párkrát jsem se málem práskl hlavou o strop.Za jak dlouho mi dojde vzduch?: Za tři minuty? Čtyři? O moc víc určitě ne. Musím najít cestu ven - a to rychle!
Koncentroval jsem se na mapu ve své hlavě a přemýšlel jsem, jak daleko od východu můžu být. Dle mého odhadu jsem byl blízko okrajové stěny.Jestli by to byla pravda, a dveře by nebyly daleko, měl jsem šanci. Jinak by moje zkouška rychle skončila.
Došel jsem za roh a uviděl jsem okrajovou zeď. Okamžitě jsem jí poznal, protože kameny byly tmavší a hrubší než zbytek bludiště, Nebylo na ní žádné X, ale stejně mi radostí poskočilo srdce. Mohl jsem vymazat mapu z paměti - už jsem pro ní neměla žádné využití, jen jsem pospíchal kolem stěny a hledal jsem spásné X.
Prošel jsem čtyři různé chodby a v žádné nebyl východ. Už jsem víc plaval než šel a vší silou jsem držel nos u stropu. Byl bych v pohodě, kdyby za mnou nebyl ten kámen . Teď mi vadil víc než obvykle a příšerně mě zpomaloval.
Jak jsem se zastavil, abych nabral dech, uvědomil jsem si, že musím udělat kritické rozhodnutí. Vanez to se mnou probíral.Doufal, že se do téhle fáze nedostanu,, ale kdyby jo, bylo důležité, abych se rozhodl správně.
Když budu pokračovat stejným způsobem, zemřu. Pokračoval jsem příšerně pomalu během zhruba dvou minut bych měl celý obličej pod vodou a utopil bych se. Přišel čas na hazard.Poslední hod kostkou. Jestli je se mnou štěstí upírů, přežiju. Jestli ne...
Párkrát jsem se zhluboka nadechl, a pak jsem se potopil a plaval na dno. Vytáhl jsem kámen, otočil jsem se, abych plaval na zádech, a položil jsem si kámen na břicho.Pak jsem plaval - bylo to příšerné, do nosu mi natékaly proudy voudy - ale byla to jediná cesta, jak zabránit kamenu, aby mě zpomaloval.
Upíří dokážou zadržovat dech déle než lidé - klidně pět nebo šest minut - ale já jsem musel aspoň minimálně vyfukovat vzduch nosem, aby mi tam nenatékala voda, takže jsem měl asi tak dvě, tři minuty, než mi dojde kyslík a utopím se.
Plaval jsem okolo dalšího rohu a díval jsem se dlouhou chodbou.Na konci bylo něco, co byla pravděpodobně okrajová zeď, ale byla moc daleko na to, abych uviděl, jestli tam je nebo není X. Zdálo se mi, že by mohlo, ale klidně by to mohly být vidiny - Vanez mě před podvodními klamy varoval.
Plaval jsem chodbou a asi v půlce jsem si uvědomil, že tam žádné X není - ošálil mě tvar kamenů - takže jsem se obrátil a pospíchal jsem tpátky.Kámen mě táhl dolů.Zastavil jsem se, stoupnul jsem si a snažil jsem se ho táhnout, ale pak jsem se narovnal a plaval jsem dál.
V beznaději jsem hledal další záblesk krajní zdi, ale další dvě otočky vedly jen k dalším chodbám, ne ke zdem.Docházel mi kyslík. Bylo pořád těžší a těžší pohybovat rukama a nohama.
Další zatáčka taky nevedla k okrajové zdi, ale já neměl čas plavat dál a hledat další zatáčku. Veškerou svou silou jsem se donutil plavat až na konec té chodby a doprva. Vedlo to do další kraťoučké chodby. Když jsem se do ní vydal, kámenm mi zklouzl z břicha a poškrábal mě Bez rozmyšlení jsem vyjekl. Do krku mi natekla voda.
S kašlaním jsem se nořil nad hladinu pro vzduch, ale když jsem se tam dostal, zjistil jsem, že mě voda porazila - už tam nebylo místo pro vzduch!
Šlapal jsem vodu a proklínal jsem osud a upíří bohy. To byl konec. Snažil jsem se ze všech sil a nestačilo to. Nejlepší věc, co bych teĎ mohl udělat, bylo otevřít pusu a rychle to skončit. Taky bych to udělal, ale ta chodba nebyla vůbec osvětlená a mě se příčila myšlenka zemřít ve tmě. Takže jsem se zase potopil na dno, sebral jsem kámen, přetočil jsem se na záda, dal jsem si kámen na břicho a vydal jsem se hledat lepší místo na smrt.
Zahnul jsem doleva a plaval jsem dál, a přede mnou byla okrajová stěna.Slabě jsem se usmál, když jsem si vzpomněl, jak bych tím byl ještě před chvlkou nadšený. Otočil jsem se na břicho, abych se mohl utopit u dna a....
Ne. Na zdi bylo X!
Zarazil jsem se a plýtval jsem vzácným kyslíkem.Byl to další klam? Další prasklina?Muselo to tak být. Přece jsem nemohl mít takovéštěstí. Měl bych to ignorovat a ...
Ne! Bylo to X!
Docházel mi kyslík i síla, ale pohled na X mi dodal chuť jít dál. Použil jsem sílu, o které jsem ani nevěděl, že jí mám, kopal jsem nohama a mířil jsem ke zdi jako kulka.Narazil jsem hlavou do stěny,pak jsem se otočil a studoval jsem X.
Byl jsem tak nadšený, že jsem ho konečně našel,že mě skoro ani nenapadlo zmáčknout tlačítko uprostřed. Bylo by to to dost směšný - dostat se tak daleko a skončit před koncem! Ale díky bohu mi zbylo aspoň minimum uvažování. Bez rozmyslu moje levá ruka nahmátla čudlík a zmáčkla ho. Tlačítko se zabořilo do zdi a X zmizelo,když ten kámen zajel zpátky do zdi.
S ohlušujícím řevem voda vytekla tou dírou.Zavřel jsem oči i pusu a na chvíli se mi zdálo, jako bych byl zase ztracený v tom bludišti, když se mi voda převalila přes hlavu. Najednou se hladina snížila a já si uvědomil, že můžu dýchat.
Nadechl jsem se a otevřel jsem oči. Jeskyně vypadala mnohem jasnější než před méně než půl hodinou, když mě sem Vanez vedl. Cítil jsem se, jako bych seděl na pláži ve slunečném dni.
Slyšel jsem výkřiky a jásot.Jen jsem tam zmateně stál jak ryba na suchu. Uvědomil jsem si, že kolem mě procházejí zástupy upírů, brodí se tou vodou a nadšeně pokřikují.Byl jsem unavený, abych je identifikoval, ale všiml jsem si oranžového ježka upíra úplně vepředu - pan Hroozley.
Když voda poklesla, konečně jsem se mohl postavit a vyjít z bludiště. Usmíval jsem se a třel jsem si bouli na hlavě v místě, kde jsem narazil do stěny."Zvládls to, Darrene!" křičel a nadšeně mě objal.
Další upír mě objal a volal,"Už jsem myslel, že tam zůstaneš! Uplynulo tolik času, byl jsem si jistý, žes neuspěl!"
Snažil jsem se vytřít si vodu z očí a brzo jsem poznal siluety Kurdy a Gavnera. A kousek za nima Vaneze a Arru."Pane Hroozley?Kurdo? Vanezi? Co děláte v poledne na pláži?"zeptal jsem se."Vždyť vás spálí sluníčko!"
"Je pomatený," zasmál se někdo.
"A kdo by nebyl?" zeptal se pan Hroozley a pyšně mě objal.
"Myslím, že si na chvíli sednu," zamumlal jsem."Zavolejte mi, až bude čas na hrady z písku."A pak jsem spadl na záda, díval jsem se na strop a představoval jsme si, že je to nebe, zatímco kolem mě procházeli upíři.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Princess Princess | Web | 7. října 2006 v 10:47 | Reagovat

:-D

2 Princess Princess | Web | 7. října 2006 v 10:51 | Reagovat

Moje oblíbená zkouška:-)

3 Alliska Alliska | E-mail | Web | 28. ledna 2007 v 19:18 | Reagovat

wow....good..

4 Anna Anna | 22. února 2008 v 13:37 | Reagovat

Uff, to bylo napínavý

5 clea clea | 23. března 2008 v 11:35 | Reagovat

Bylo jasný že to přežie ,pac kdyby to nepřežil nebylo by v knížce dalsich 20 kapitol a vubec zadny dalsí knizky .=))jinak je to super knizka :-*

6 Barýs Barýs | 3. října 2009 v 13:39 | Reagovat

dobrý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.