Říjen 2006

Halloween

31. října 2006 v 16:00 | Phoebe Esteban |  Obrázky
A protože je dneska Halloween, mám nachystaný spešl obrázek:-):
Pro neangličtináře:
Darren: Páni, pane Hroozley, to je skvělý kostým!
Larten:Kostým?
----
Chudák Larten, mi ani nepřijde, že by se oblíkal tak strašně...:-D

6 - 10.kapitola

31. října 2006 v 14:57 | Phoebe Esteban |  6. díl - Upíří kníže
Jak jsem zvedl ruce k boji, tři vlčí samci začali štěkat - ale ne na mě ani útočníka.Soustředili se na jné nebezpečí, dál v tunelu, a ani si nevšimli problémů, do kterých jsem se dostal.Ani Magda, která zůstala ležet a dívala se na mě zvědavě, ale bezstarostně.
Než jsem mohl zaútočit, osoba udělala zvuk asi jako"Gurlabashta!"Snažil jsem se odpovědět, ale mohl jsem jen mumlat kvůli té kosti mezi čelistma."Gurlabashta!" vyštěkl znova, pak vytáhl kost a přitiskl mi suché prsty na rty.
Když jsem si uvědomil, že nejsem v nebezpečí života, uvolnil jsem se a podezíravě jsem zkoumal osobu, která mě srazila na tem. Nejdřív jsem si uvědomil, že je to jeden z bledých, bělookých Strážců krve. Byl to vyhublý, zvláštní mužík. Dal si prst před rty a ukázal na vlky - kteří štěkali ještě hlasitěji - a pak na strop, z kterého spadl. Dotáhl mě ke stěně, ukázal na výstupky v kameni a začal se škrábat do tmy. Na chvíli jsem zaváhal, pak jsme se podíval na rozrušené vlky a šplhal jsme za ním.
Nahoře na zdi byla škvíra, do které mě Strážce zavedl. On sám vklouzl vedle. Čekali jsme v tichu a m,ě prudce bušilo srdce. Pak jsem uslyšel hlas směrovaný na vlky."Ticho!" někdo zasyčel."Zmlkněte, prašivý psiska!"
Vlci přestali výt, ale pořád výhružně vrčeli. Zacouvali do vstupu do jeskyně, a o chvíli později ze stínu vystoupila fialová postava - vampýr!
"Vlci," zavrčel vampýr a odplivl si na zem"Zbavíme se jich!"
"Nech je být," ozval se vampýr za ním."Nebudou nám překážet, když se jim odklidíme z cesty. Jen hledají jídlo."
"Jestli budou takkhle štěkat, přivedou na nás upíry," zamumlal ten první temně, a já uviděl záblesk nože.
"Štěkají jen kvůli nám," řekl ten druhý a táhl ho pryč."Přetsanou, když.."
Jejich hlasy a slábly a já nic víc neslyšel.
Když bylo jasné, že jsou pryč, ohlédl jsem se za Strážcem Krve, abych mu poděkoval za neočekávanou pomoc - ale nebyl tam.Musel zmizet, když jsme se nedíval.Zmateně jsem zavrtěl hlavou.Myslel jsem, že jsou spojení s vampýry, od té doby, co mi jeden odmítl pomoct při útěku před Kurdou a jeho spojenci. Proč mi pomohl, když mě předtím zradili?
Uvažoval jsme nad tím, když jsem sešplhal a připojil jsem se k vlkům. Pořád varovně větřili, ale už nevrčeli. Po chvíli jsme se vydali za Magdou chodbou, pro kterou se rozhodla. Táhla se ještě pomaleji než předtím, i když nevím, jestli únavou nebo strachem z vampýrů.
------
O několik hodin později jsme dorazili ke spodnějším Síním vrcholu Hory, a obcházeli jsme je. Jednu chvíli jsme se drželi nebezpečně blízko skladovacím síním. Slyšel jsem za zdmi upíry, kteří se připravovali na obří hostinu, která bude následovat po Kurdově investituře. Zadržel jsem dech a chvíli jsem poslouchal, ale moc mumlali a zanedlouho jsme pokračoval ze strachu, že by mě mohli objevit.
Očekával jsem, že se Magda zastaví, ale vedla nás pořád výš a výš, dál do Hory než jsem myslel, že je to možné. Napadlo mě, že musíme být až úplně nahoře, když jsme dorazili k chodbě, která se ostře šplhala do výšky. Magda si ho chvíli prohlížela, pak se otočila a zírala na mě - podle jejího výrazu jsem pochopil, že mě vzala nejdál, co mohla.Jak jsem vyrazil, abych prozkoumal chodbu, Magda se prudce otočila a odbelhala se.
"Kam jdeš?" zavolal jsem. Vlčice se na mě otočila, v očích tichou rezignaci - nemohla šplhat."Počkej tu a vrátíme se pro tebe,"řekl jsem jí. Magda zavrčela a naježila se - a já měl pocit, že jde umřít."Ne," řekl jsem jemně."Když si tu lehneš a odpočineš, jsem si jistý, že -"
Přerušila mě krátkým potřesením hlavy. Díval jsem se do jejích smutných očí a došlo mi, že tohle chtěla. Když odcházela od smečky, věděla, že na ní bude cesta moc. Rozhodla se zemřít užitečně, než se na smečce přiživovat další rok, dva, pomalu a bolestivě zmírat. Byla na smrt připravená, a vítala ji.
Sehnul jsem s, položil jsem staré vlčici ruce na hlavu a podrbal jsem jí za ušima."Děkuju," řekl jsme jednoduše.Magda mě olízla a otřela si čumák a o mou levou tvář, pak odkulhala do tmy, najít si odlehlé místo, kde by si mohla lehnout a nechat tenhle svět za sebou.
Chvíli jsem tam stál a přemýšlel o smrti a jak klidně jí vlk přijme, vzpomněl jsem si, jak jsem unikl, když jsem jí měl čelit sám. Pak jsme setřásl tyhle morbidní myšlenky, vlezl do chodby a začal šplhat.
Vlci měli větší potíže než já. I když jsou skvělí horolezci, skála byla příkrá, nevhodná na ostré drápy, a tak pořád sjížděli. Konečně mě to přestalo bavit, tak jsem sjel dolů a nechal jít vlky před sebou, když ztratili rovnováhu, strkal jsem je před sebou hlavou a ramenama.
O pár minut později jsme se dostalina rovnou zem, do malé tmavé jeskyně. Vzduch tu byl zatuchlý, což ještě zhoršoval zápach chlupatých vlků."Počkáte tady," řekl jsme jim šeptem - bál jsem se, že by ten smrad mohl přilákat upíry. Pomalu jsem se plazil dopředu, až jsem se dostal k tenké zdi z křehkého kamene. Bylo na něm hodně škrábanců a skulin. K jedné jsem přitiskl oko, ale byla moc malá, abych něco uviděl. Do jedné větší praskliny jsem vsunul malíček pravačky, abych jí trochu rozšířil. Naklonil jsem se a viděl jsem dovnitř - a úplně mi vyrazilo dech, když jsem uviděl zadní část Knížecí síně!
Když jsem se dostal z šoku - předpokládalo se, že do Knížecí síně vede jen jedna cesta! - jsem si začal rozmýšlet, co dál. Dostal jsem se dál, než jsem vůbec mohl doufat, ale teď jsem si musel vsadit. Můj první instinkt byl prorazit zeď a zavolat na knížata, ale strážci síně nebo jeden ze zrádců by mě mohli zabít, a se mnou i mojí zprávu.
Odstoupil jsem od zdi, vrátil jsem se k vllkům a vedl jsem je dolů tunelem, kde bylo víc prostoru a vzduchu. Tam jsem si lehl, zavřel jsem oči a přemýšlel jsem, jak kontaktovat knížata - stejně jako jak se vyhnout dýkám a oštěpům zrádců a strážných!

New nick

30. října 2006 v 20:20 | Phoebe |  News
Tak jo, po dlouhé době jsem se rozhodla změnit si nick a sïce na jméno, které používam dost často, ale až teď sjem se rozhodla vyměnit ho za queridu...
Querida se mi sice líbí, ale ten novej nick je zkrátka vymyšlenej by me:-)
No, muj novej nick je zkrátka Phoebe Umbríel Esteban celym ménem, ale zkráceně Phoebe....tak doufám, že si na to zvyknete a nikoho nezklamu tím, že jsem se vzdala queridy....ale změna je holt život!

Karikatura - Upíří hora

30. října 2006 v 17:20 | Querida |  Obrázky
Protože jsem zjistila, jak smutně dopadne 6.díl, rozhodla jsem se hodit sem aspoň trochu veselýho....
Takový normální den v Upíří hoře aneb zleva:Paris, Seba, Darren, Gavner, Kurda, Vanez,Šíp, Mika, Larten a Arra

6 - 9.kapitola

30. října 2006 v 12:00 | Querida |  6. díl - Upíří kníže
Konečně se blížíme k něčemu dalšímu:-)
----------------------
Když jsme se vrátili do smečky, řekl jsem Šmouhovi, že se musím vrátit do Hory. Vlk zavrčel a chytil mě zubama za pravý kotník, abych s ním zůstal."Musím jít!" odsekl jsem."Musím zastavit vampýry!"
Když jsem zmínil vampýry, Šmouha mě pustil a slabě vrčel."Chtějí napadnout upíry," řekl jsem tiše."Všechny je zabijou, když je nezastavím."
Šmouha na mě zíral a rychle dýchal, pak otiskl stopu do sněhu, očichal jí, a zaštěkal.Bylo jasné, že se mi snaží něco důležitého říct, ale já to nechápal."Nerozumím," řekl jsem.
Šmouha zavrčel, znovu přejel čumákem přes stopy, pak se otočil a pádil pryč. S obavami jsem ho následoval. Vedl mě k plaché vlčici, která odpočívala stranou od smečky. Už jsem si jí všiml dřív, ale nevěnoval jsem jí moc pozornosti - byla stará, měla blízko k nebeské bráně, a moc nezasahovala do smečky, přežívala na zbytcích.
Jak jsme se přiblížili, podezíravě si nás změřila.Vyskočila na nohy a bojácně couvala, ale Šmouha si lehl a přetočil se na břicho, aby jí ujistil, že nechce ublížit. Udělal jsem to samé a vlčice se uklidnila. Když se Šmouha posadil, přitiskl se blíž vlčici, která neměla nejlepší oči, a dlouho na ní zíral, slabě vrčel. Udělal ve sněhu stopy podobné těm, co ukazoval mě, a pak na vlčici zaštěkal. Dívala se na stopy, pak na mě, a zakňučela. Šmouha zase zaštěkal, na což odpověděla táhlejším zakňučením.
Prohlížel jsem si vlky a přemýšlel jsem, co se děje, když mi najednou došlo, že Šmouha chce po staré vlčici- rozhodl jsem se, že jí budu říkat Magda ( po mojí babičce) - aby mě odvedla k Upíří Hoře. Ale všichni vlci ví, kde je Hora. Proč se Šmouha ptá zrovna staré ubohé vlčice? Nedávalo to smysl. Ledaže...Vytřeštil jsem oči. Ledaže by Magda věděla nejen, jak k Upíří Hoře, ale jak DO ní!
"Víš, jak se dostat dovnitř!" zalapal jsem po dechu a nadšeně jsem vykročil. Magda se na mě bez výrazu dívala, ale já věděl, že je to v pohodě. Do Upíří Hory bych se mohl dostat sám,pomocí známých označených tunelů, ale těžko bych se vyhnul odhalení. Ale jestli Magda znala staré, méně používané cesty, mohl bych se tam proplížit!
Prosebně jsem se otočil na Šmouhu."Může mě tam vzít? Vezmě mě tam?"
Šmouha mě ignoroval a jemně do Magdy šťouchl, a hrábl do značek na zemi. Vlčice znova zakňučela, ale pak pokorně svěsila hlavu. Neměl jsem moc radost, že jí k tomu Šmouha přinutil, ale moje potřeba dostat se bezpečně ke knížatům byla úplně navrchu - pokud bude potřeba trochu násilí k zastavení vampýrů, tak ať.
"Jak daleko do upíří Hory mě může dostat?" zeptal jsem se."Až nahoru, do Knížecí Síně?" Ale to bylo nad vlčí chápání - prostě jsem jí musel nechat, ať me dovede co nejdál, a dál se dostat sám.
"Můžem vyrazit hned?" zeptal jsem se dychtivě - nevěděl jsem, jak dlouhá bude cesta, ale čas pro mě byl životně důležitý.
Magda se vyškrábala na nohy, připravena mě následovat, ale Šmouha na mě zavrčel a pak Magdu zavedl k čerstvému masu - chtěl, aby se před odchodem nakrmila, což byl moudrý tah, vzhedem k jejímu stavu.
Zatímco Magda jedla, nervózně jsem přešlapoval, přemýšlel jsem nad nadcházející cestou a jestli to zvládneme včas; jestli Magda opravdu zná cestu do Hory; a jestli se opravdu proplížím kolem vampýrů až nahoru, jak přesně se spojím s knížaty, než mě zahlídne a sejme nějaký zvědavý strážný nebo Kurdův spojenec.
Když se Magda najedla, vyrazili jsme. Šmouha šel s náma, spolu s dalšíma dvěma mladšíma vlkama - vypadalo to, že se na dobrodružství těší! Rudi nás vyprovodil a nadšeně ňafal, dokud se po něm Šmouha neohnal a neposlal ho pryč. Vlče mi chybělo, ale tam, kam jsme mířili, pro něj nebude místo, tak jsem se s ním v duch rozloučil a nechal jsem ho se smečkou.
Nejdřív šlo všechno skvěle.Vlci neběhají nijak rychle, ale jsou obzvláště vytrvalí, schopni běžet celé hodiny.Dostali jsme se lesem, přes sníh a skály ve skvělém čase.
Pak se Magda unavila. Vlčice nebyla zvyklá na takovéhle běhy jako mladí, neúnavní samci, a odpadla. Vlci by běželi normální rychlostí a nechali by jí, aby je někde dohnala, ale mě se nelíbila myšlenka, že jí tu nechám. Když si ostatní všimli, jak pomalůu klušu vedle ní, vrátili se pomalu k nám.
Každou hodinu jsme se na pár minut zastavili. Svítalo a den pomalu plynul, a já začal poznávat okolí. Dle mého názoru, vzlhedem k našemu tempu a přestávkám bychom měli dorazit do chodeb několik hodin před soumrakem.
Vlastně to trvalo o trochu déle, než jsem si myslel. Jak se svah zvedal, Magda pořád zpomalovala. Dorazili jsme k chodbám hodinu před soumrakem,ale to mě naplnilo pesimismem - Magda nebyla v dobré formě. Jestli jí cesta k hoře tak vyčerpala, že se třásla únavou a zrychleně dýchala, jak se vyrovná s dlouhou a náročnou cestou Horou?
Řekl jsem Magdě, že mě tu může nechat a že dál půjdu sám,ale jen tvrdohlavě zavrčela. Měl jsem pocit, že se tam chce dostat ne pro moje dobro - ale pro svoje. Staří vlci měli sotvakdy možnost zazářit. Magda si svou roli užívala a radši by zemřela při výstupu naž se vrátila. Jako poloupír jsem tomu rozumněl, i když jsem nebyla nadšen tím, jak se kvůli mě vysiluje, rozhodl jsem se jí neodporovat.
Celou noc jsme čekali nedaleko vstupu do Hory. Mladí vlci byli naúnavní a dychtiví pokračovat, ale já moc dobře věděl, že v noci jsou upíři a vampýři nejaktivnější, takže jsem se nehýbal a vlci neměli jinou možnost než čekat se mnou.Když konečně na obzoru vysvitlo slunce, postavuil jsem se kývl, a začali jsme se šplhat.
Chodby, kterými nás Magda vedla, byly většinou rovné a nepoužívané. Většina jich byla přírodních, narozdíl od těch, které vyhloubili upíři do Síní. Museli jsme se hodně plazit po břiše.Bylo to nepohodlné (a pro někoho bez šatů bolestivé!), ale mě to bylo jedno - když tyhle chodby nikdo nepoužívá, tak mě nikdo nechytí!
Pravidelně jsme se zastavovali na odpočinek. Cesta měla na Magdu drtivý efekt - vypadala, že každou chvíli padne a umře - ale nebyla jediná, komu to moc nesedlo. Všichni jsme se potili a funěli jsme, kňučeli jsme od bolavých svalů a kostí.
Když jsme odpočívali v jeskyni osvícené luminisančním lišejníkem, napadlo mě, jak o tom všem Magda ví. Asi se tu musela potulovat, když byla mladší - asi se ztratila, hladověla, nemohla se dostat ke smečce - a našla cestu sem metodou pokus-omyl, do bezpečí, tepla a k jídlu. Jestli to byla pravda, měla vážně vyjímečnou paměť. Tomu jsem se divil - a vůbec zvířecí paměti - když Šmouha prudce zavětřil. Nasál vzduch, stoupl si a vyrazil ke vchodu chodby vedoucí z jeskyně. Ostatní ho následovali, odhalili tesáky a potichu vrčeli.
Okamžitě mě to zalarmovalo. Zvedl jsem ostrý kámen a rozhodl jsem se prozkoumat důvod jejich vyplašenosti.Ale jak jsem pomalu šel jeskyní za vlkama, ze stínů nad náma skočila štíhlá postava, srazila mě k zemi a vsunula mi mezi rty kost, která mě dusila a tlumila můj zoufalý výkřik!

Začátek

29. října 2006 v 14:10 | Querida |  Obrázky
Aneb jak to všechno začalo:-)

6 - 8.kapitola

29. října 2006 v 8:13 | Querida |  6. díl - Upíří kníže
Příběh se konečně trochu rozjíždí....nic proti Darrenovi a vlkum, ale přece jen už bych klidně uvítala i někoho dalšího:-)
---
Jak upíři procházeli, přitiskl jsem se k zemi, schovaný za keři v závětří, aby mě neucítili. Když byli z doslechu, otočil jsem se na Šmouhu."Musíme za nima," pošeptal jsem.Šmouha si mě tiše prohlížel obrovskýma žlutýma očima, pak se zvednul. Plížil se keřma. Následoval jsem ho, věřil jsem mu, že mě neodvede pryč. O pár minut později jsme se otočili a zase jsme uviděli upíry. Přimáčkli jsme se k zemi a sledovali jsme je, dávali jsme pozor, abychom se nedostali moc blízko.
Prohlížel jsem si ty čtyři upíry s panem Hroozleym a Kurdou. Tři jsem neznal, ale čtvrtá byla Arra Plachetová. Když jsem jí viděl naposled, měla pravou ruku zavázanou, ale teď byla v pořádku. Po chvíli jsem si všiml, že ti dva neznámí upíři mají meče jako Kurda, a jdou kousek za Arrou a posledním neznámým upírem.
Začalo být jasné, co se stalo.Pan Hroozley se mě rozhodl najít.Arra a ostatní upíři souhlasili, že půjdou s ním.Kurda ze strachu, že bych mohl nějak přežít, musel nabídnout asistenci, a vzít si s sebou ozbrojence.Kdyby mě našli živého, zaleskly by se meče, a to by byl konec mě, pana Hroozleyho, Arry i toho posledního upíra.Kurda by se ujistil, že se ani slovo o jeho zradě nedostane ke knížatům a generálům.
Nebyl jsem tím plánem překvapený, spíš mě naštvalo, že není jediný zrádce.Ti dva upíři s mečema museli znát pravdu o něm a vampýrech,jinak by se na ně nemohl spolehnout.Podezíral jsem Strážce Krve (tajemná stvoření, která žijí v Hoře a dávají krev výměnou za orgány mrtvých vampýrů) za pomoc v podvodu, ale myslel jsem, že Kurda je jediný upír zrádce - asi jsem se spletl.
Kdyby se Arra a pan Hroozley tak nesoustředili na hledání, asi by si všimli, že je něco v nepořádku - upíři se zbraněma byli popudliví, házeli nervózní pohledy a občas se jim třásly prsty.Strašně rád bych vyskočil a vyděsil Kurdu - byl z nich nejpopudlivější - ale zdravý pud to vyhrál. Kdyby mě viděli živého, zabili by mě stejně se třema nevinnýma upírama. Dokud si budou myslet, že jsem po smrti, rozhodně se neodhalí. Dlouho jsem si prohlížel tváře Kurdových druhů,abych si je zapamatoval. Napadlo mě, kolik dalších jich je v plánu, jak zničit celý klan. Vsadil bych se, že moc ne. Upíři putující s ním byli mladí. Kurda si je pravděpodobně naverboval sám, zasvětil je do svého myšlení předtím, než se stačili naučit upíří zvyky. Mnohem zkušenější upíři, kterým záleželo na čestnosti a věrnosti, by nikdy ani nepomysleli na spolčení se zrádcem.
Po chvíli se skupina zastavila na mýtině, kde si sedli a odpočívali, až na pana Hroozleyho, který nervózně přecházel sem a tam. Poklepal jsem Šmouhovi na rameno a podíval jsem se na mýtinu - chtěl jsem blíž. Vlk zaváhal, nasál, pak mi vedl dopředu. Opatrně jsem se doplazili do vzdálenosti sedmi, osmi metrů od mýtiny, kde jsme se zastavili za pařezem. S mým vylepšeným sluchem jsem mohl perfektně odposlouchávat.
Chvíli bylo ticho. Upíři si dýchali na zmrzlé ruce a přitahovali si bundy, chvěli se zimou. Usmál jsem se při představě, jak by se museli cítit, kdyby na tom byli stejně jako já.
Po chvilce Kurda vstal a došel k panu Hroozleymu."Myslíš, že ho najdeme?" zeptal se ten zrádce a předstíral obavy.
Pan Hroozley si povzdechl."Asi ne. Ale rád bych hledal dál. Rád bych našel jeho tělo a důstojně ho pohřbil."
"Mohl by být ještě naživu," řekl Kurda.
Pan Hroozley se zlověstně zasmál."Sledovali jsme jeho stopu chodbama. Víme, že spadl do proudu a nevynořil se. Ty si vážně myslíš, že mohl přežít?"
Kurda zavrtěl hlavou, jako by byl zarmoucený. Ta hnusná svině! Možná si myslel, že nesjem naživu, ale ani si nedělal naděje. Kdyby neměl ten meč, tak bych -
Uklidnil jsem se a soustředil na rozhovor.Arra se připojila k rozhovoru,"... viděla jsem za náma vlčí stopy.Mohli jeho tělo najít a sníst. Měli bychom to prozkoumat."
"Pochybuju, že by ho sežrali," řekl pan Hroozley."Vlci respektují upíry, stejně jako my respektujeme je. Kromě toho by je ta krev otrávila, a my bychom slyšeli jejich zoufalé vytí."
Chvíli bylo ticho a pak Arra zamumlala,"Ráda bych věděla, co se stalo v těch chodbách.Kdyby tam byl Dareren sám a spadl, pochopila bych to, ale Gavner taky zmizel."
Při pouhé zmínce o Gavnerovi jsem ztuhl.
"Buď skočil do proudu, aby zachránil Darrena," poznamenal Kurda slabě,"nebo tam skočil Darren ve snaze zachránit Gavnera. To je jediný důvod, který dokážu vymyslet."
"Ale proč tam spadli?" zeptala se Arra."Proud tam nebyl široký. Měli by být schopni dostat se ven. I kdyby BYL na ně moc široký, proč prostě neskočili tam, kde byl slabší? Nedává to smysl."
Kurda pokrčil ramenama a předstíral, že je zmatený jako ostatní.
"Alespoň víme, že je Gavner po smrti," poznamenal pan Hroozley." I když jsme nenašli jeho tělo, absence jeho mentálních znaků znamená, že už není mezi námi. Jeho smrt mě zarmoutila, nejistota ohledně Darrena mě rozrušuje víc. Všechno tomu nasvědčuje, ale dokud neprokážeme, že je mrtvý, nepřijmu to."
Bylo uklidňující zjistit, že ani uprostřed starostí pan Hroozley neztratil nic ze své uhlazené mluvy.
"Budeme hledat," řekl Kurda."Jestli je šance ho najít, najdeme ho."
Pan Hroozley zavrtěl hlavou a znova si povzdechl."Ne," řekl."Jestli dneska nenajdeme jeho tělo, budeme muset odvolat pátrání. Musíš se připravit na svou investituru."
"Zapomeň na investituru," zavrčel Kurda.
"Ne," řekl pan Hroozley."Přespříští noc se staneš knížetem. To je nejdůležitější ze všeho."
"Ale -" začal Kurda.
"Ne," zavrčel pan Hroozley."Tvoje investitura do postu knížete je důležitější než ztráta Gavnera a Darrena. Už jsi porušil tradici tím, žes opustil Horu tak blízko obřadu. Musíš přestat myslet na Darrena. Jako kníže budeš mít povinnost stavět přání a potřeby ostatních nad své vlastní. Tví lidé očekávají, že zítřek strávíš přípravami. Nesmíš je zklamat."
"Skvělý," odsekl Kurda."Ale tohle není konec.Jsem stejně rozrušený jako ty. Nebudu mít klid, dokud se nedozvím, jestli Darren je nebo není naživu!"
Ten pokrytec!Stojí tam a dělá nevinného, předstírá, že je rozrušený.Kdybych tak jen měl luk nebo pistoli, zastřelil bych ho z místa, zákony upírů - které zakazují použít pistoli nebo luk - by mi byly ukradený!
Když se upíři dali do pohybu, zůstal jsem na místě a přemýšlel jsem. Zmínka o Kurdově investituře mě znepokojila. Došlo mi, že bude upíří kníže. Ale když jsem nad tím přemýšlel, věci se dostávaly do strašných rozměrů. Dřív jsem si myslel, že vampýři prostě chtějí jen zabít co nejvíc upírů a obsadit Horu, ale čím víc jsem nad tím uvažoval, tím míň smyslu mi to dávalo. Proč tolik riskovat jen kvůli pár jeskyním, které jim budou vlastně k ničemu? A i kdyby zabili každého přítomného upíra, bylo jich spoustu, kteří mohli do Hory dorazit a bojovat.
Musel tu být nějaký logický důvod, a já asi vím jaký - Kámen Krve. Kámen krve je magický předmět, pomocí kterého může jakýkoliv upír nebo vampýr zjistit přesné místo jakéhokoliv upíra na světě.S Kamenem by mohli vampýři vyhubit celý náš klan.
Kámen byl taky podle legend jediná věc, která nás mohla zachránit od vyhubení pánem vampýrů, který měl jedné noci povstat a vyhubit všechny upíry. Pokud ten zkázonosný Pán přijde . jak předpověděl pan Sudd - tak by vampýři stoprocetntně chtěli získat jedniou věc, která stojí mezi nimi a totálním vítězstvím!
Ale Kámen krve byl magicky chráněn v Knížecí Síni. Nezáleží, kolik upírů bude pobito, kolik Hory bude obsazeno, nikdy se nedostanou do Knížecí Síně a nedostanou Kámen, protože dveře Síně otevře jen kníže.
Jen. Upíří. Kníže.
Jako Pariss Nebess,Mika ver Leth, Šíp nebo Vandža Pochod. Nebo přespříští noc - Kurda Smolt.
TOHLE byl ten plán! Jak bude Kurda knížetem, bude moct otevřít dveře do Síně kdykoliv bude chtít. Až bude připraven, vyvede vampýry z jeskyní a tunelů - zná cesty, jaké nikdo jiný - odvede je do Knížecí Síně, všechny tam pozabíjí, a vezme kontrolu nad Kemenem krve. Až ho bude mít v rukou, upíři ho budou muset poslouchat - nebo kvůli neposlušnosti zemřou.
Za necelých 48 hodin bude Kurda knížetem a Síň bude jeho. Nikdo nebude vědět o zradě, takže ho nikdo nezastaví - až na mě. Odhodlaný postavit se upírům, kteří mě odsoudili na smrt, byl čas vrátit se do Hory. Musel jsem varovat knížata a generály, než je Kurda zradí. I kdyby mě měli zabít...

6 - 7.kapitola

28. října 2006 v 11:38 | Querida |  6. díl - Upíří kníže
Uplynulo pár dalších dní. Byl jsem tak nadšený, že jsem naživu, že jsem si užíval každou chvíli. Skoro úplně jsem se uzdravil, i když mě ještě trochu trápily modřiny. Vrátila se mi síla. Byl jsem plný elánu a trpkosti (to říkával táta; ani nevím, co to znamená), celý dychtivý po postupu.
Sotva jsem si všímal zimy. Pomalu jsem si zvykl na štiplavý vítr a ledový sníh. Občas jsem se chvěl při extra silném větru, ale většinu doby jsem se cítil jako součást přírody, když jsem byl nahý jako divocí vlci.
Když jsem byl na nohou, byl jsem akceptován jako plnohodnotný člen smečky, a účastnil jsem se lovů - protože jsem byl rychlejší než vlci, vážili si mé pomoci. Pomalu jsem se dostával do jejich myšlení a komunikace. Nemohl jsem číst jejich myšlenky, ale většinou jsem tušil, na co myslí - podle toho, jak hrbí ramena, rozšiřují či zúžují panenky, nastraží nebo svěsí uši nebo ocas,vrčí nebo štěkají nebo kňučí.Když na lovu chtěl Šmouha nebo kterýkoliv jiný vlk, abych šel doleva nebo doprava, prostě se podíval a a cukl hlavou. Když vlčice chtěla, abych si hrál s vlčaty, něžně zavyla, a já věděl že mě volá.
Na druhou stranu se mi zdálo, že vlci rozumnějí všemu, co říkám. Sotva jsem mluvil - slova nebyly potřebná - ale kdykoliv jsem to udělal, naklonili hlavu na stranu a bedlivě naslouchali, pak odpověděli štěknutím nebo nějakým gestem.
Hodně jsme se stěhovali, to je pro vlky běžné. Očima jsem hledal Upíří Horu, ale ani jsem ji nezahlédl. To mě mátlo - důvod, proč se tu vlci sešli bylo zdržovat se kolem Hory a živit se zbytky, které jim upíři nechávali. Rozhodl jsem se na to Šmouhy zeptat, i když jsem měl pocit, že mou otázku nepochopí nebo neodpoví. K mému údivu, když jsem zmínil Upíří Horu, naježil srst na krku a zavrčel.
"Vy tam nechcete jít?" zamračil jsem se."Proč ne?"Šmouha jen znova zavrčel. Když jsem nad tím přemýšlel, muselo to být vampýrama.Vlci museli vědět o fialových útočnících, nebo prostě vycítili nebezpečí a drželi se od hory dál.
Musel jsem s vampýrama něco udělat,ale myšlenka na návrat do Hory mě děsila. Bál jsem se, že mě upíři zabijou, než dostanu šanci říct jim něco o vampýrech. Nebo by si mohli myslet, že lžu, a moje slovo by prohrálo proti Kurdovému. Jistě že jsem se musel vrátit, ale co nejvíc jsem to odkládal a namlouval jsem si, že na tu cestu ještě nejsem úplně v pořádku.
Moje tři zlomené prsty se uzdravily. Ošetřil jsem si kosti, co nejlépe to šlo - dost to bolelo! - a svázal jsem si je listy a dlouhou trávou. Palec na pravčce pořád divně trčel a bolel, když jsem s ním hýbal, ale skoro jsem to necítil.
Když jsem nelovil nebo si nehrál s vlčaty, hodně jsem přemýšlel o Gavnerovi. Sevřel se mi žaludek, kdykoliv jsem si vybavil jeho smrt, ale nemohl jsem nad tím přestat přemýšlet. Ztráta přítele je strašná, tragická věc, zvlášť když se to stane z ničehonic, bez varování.
Co mě na tom fakt zhnusilo bylo, že se to stát nemuselo. Kdybych neutíkal, nebo nevěřil Kurdovi, nebo kdybych zůstal a bojoval s Gavnerem - byl by naživu. Není to fér. Nezasloužil si zemřít. Byl to odvážný, věrný a srdečný upír, a skvělý přítel.
Občas když jsem nad ním přemýšlel, naplňovala mě zášť a přál jsem si, abych býval vzal ten nůž a Kurdu zabil, i když by to znamenalo mojí vlastní smrt v rukou vampýrů. Občas mě přemohl smutek a já si schoval obličej do dlaní a brečel jsem, přemýšlel jsem, co přimělo Kurdu udělat tak strašnou věc.
Vlci byli mým chováním zmateni. Pro své mrtvé moc dlouho netruchlili. KDyž ztratili společníka nebo vlče, chvíli smutně vyli a pak se vrátili k obvyklému životu. Nerozumněli mým výkyvům nálady.
Šmouha mě vzal ten večer na lov, aby mě potěšil. Normálně jsme samio lovit nechodili,ale smečka se připravovala na noc, tak jsme vyrazili bez nich.
Bylo skvělé být na vlastních nohou. Nevýhoda běhu se smečkou je organizace - když uděláte špatný krok a zkazíte lov, chovají se k vám s neúctou. Když jsme byli sami se Šmouhou, mohli jsme se hnát po libosti a kam jsme chtěli. Nezáleželo, jestli něco chytíme - byla to zábava, ne sport.
Stpovali jsme pár mladých, rozpustilých sobů. Nečekali jsme, že bychom je mohli chytit, ale byla zábava je honit. Myslím, že to na nás poznali, protože se najednou otočili, rozběhli na nás a oklikou utíkali dál. Běželi jsme za nima asi čtvrt hodiny, když se dostali na kopec a zastavili se, aby zavětřili. Vyběhl jsem za nima, ale Šmouha zavrčel a stáhl mě zpátky.
Zastavil jsem se a přemýšlel jsem, co se děje. Šmouha stál a nasával jako sobi. Když se otočili a vyrazili pryč, podrazil mi hlavou nohy a zavedl mě do blízkých keřů. Rychle jsem ho následoval, věřil jsem jeho skvělým smyslům. Našli jsme keř, který nám zajišťoval výhled na kopec, a zalehli jsme.
Uplynula minuta. Dvě. Pak se na kopci objevila postava. Moje oči byly dobré jako dřív a já vzdálenou postavu poznal hned - pan Hroozley!
Nadšeně jsem si stoupal a otevřel jsem pusu k pozdravu. Šmouhovo dlouhé zavrčení mě zarazilo. Měl ocas mezi nohama, přesně jako kdykoliv, kdy byl vystrašený. Rád bych šel pozdravit starého přítele, ale bylo mi jasné, že by se tak Šmohua nechoval bezdůvodně.
Ležel jsem vedle vlka a upíral jsem oči na kopec, a brzo jsem pochopil jeho strach: za panem Hroozleym pochodovalo pět dalších upírů, a úplně vzadu s ostrým, naleštěným mečem šel budoucí kníže a zrádce - Kurda Smolt!

Arra vs Kurda

27. října 2006 v 19:00 | Querida |  Obrázky
A ještě obrázek... tentokrát z 5.dílu:
Scéna z kladin - Arra vs Kurda:-) s překvapivým výsledkem:-D

6 - 6.kapitola

27. října 2006 v 9:20 | Querida |  6. díl - Upíří kníže
Vlčice se ke mě chovala stejně jako ke svým třem vlčatům, ujišťovala se, že mám dost mléka, zahřívala mě packama a olizovala mě za ušima a na obličeji (když jsem potřeboval na záchod, odplazil jsem se). Pár dní jsem s nimi zůstal, pomalu se mi vracela síla, tiskl jsem se k ní a vlčatům kvůli teplu a přežíval na mléku. Nechutnalo moc dobře, ale nebyl jsem v pozici, kdy bych si mohl stěžovat.
Jak jsem se zotavoval, trápila mě bolest. Všude jsem měl modřiny. Rány nebyly moc vážné - zima omezila ztrátu krve - ale bolely strašně.Přál jsem si, abych s sebou měl nějaké Sebovy pavučiny.
Čím víc jsem přemýšlel na cestu Upíří Horou, tím neuvěřitelnější se mi to zdálo. Vážně se mi to povedlo, nebo to byl jen šílený sen? Kdybych neměl tolik bolestí, věřil bych, že to je přelud, ale sny bývají bezbolestné.
Ale ještě neuvěřitelnější bylo, že jsem si nezlomil žádnou důležitější kost. Měl jsem zlomené tři prsty na levé ruce, pravý palec jsem měl divně vytočený, a levý kotník vypadal jako fialový balon, ale jinak to vypadalo fajn. Mohl jsem hýbat rukama a nohama; neměl jsem roztříštěnou lebku; neměl jsem páteř rozlomenou na dva kusy. Když to sečtu, byl jsem ve skvělém stavu.
Jak dny ubíhaly, různě jsem se zkoušel.Pořád jsem spával vedle vlčice a pil jsem od ní, ale začal jsem se vydávat na krátké procházky, toulal jsem se kolem mýtiny a trochu jsem cvičil. Levý kotník mě strašně bolel,ale pomalu se vracel do normálu.
Jak se mi vracela síla, Šmouha mi nosil maso a bobule.Na začátku jsem nemohl moc jíst, ale z těch malých přinešených zvířat jsem pil krev, a chuť k jídlu se mi rychle vracela.
Rudi se mnou strávil spoustu času. Byl fascinivaný mou holou hlavou - musel jsem si nechat oholit kvůli popáleninám při Prověření - a nikdy ho neomrzelo mě olizovat a třít si čumák o mou hlavu.
Po čtyřech dnech (možná pěti, šesti - neměl jsem moc pojem o čase) se vlci přesunuli. Byl to dlouhý pochod - 7, 8 kilometrů - a já se většinu času vláčel vzadu s pomocí Rudiho, Šmouhy a vlčice, která se o mě starala ( chovala se ke mě jako ke svému vlčeti).
I když to byla tvrdá cesta, byla dost prospěšná, a když jsem se příští noc vzbudil po dlouhém, bezesném spánku, cítil jsem se skoro tak dobře, jako před cestou řekou. Nejhorší modřiny už zmizely, rány se zahojily, kotník už jsem sotva cítil, a mohl jsem normálně jíst.
Tu noc jsem šel se smečkou lovit.Nemohl jsem se pohybovat rychle, ale držel jsem se a pomáhal jsem odtáhnout starého soba, kterého vlci vystopovali. Byl jsem rád, že po tom, co pro mě smečka udělala, jim můžu být nějak prospěšný, a většinu svého přídělu masa jsem dal vlčici a vlčatům.
Druhý den se odehrála ošklivá scéna. Tmavý vlk, který namítal proti mému příchodu do smečky, mě nikdy neakceptoval. Kdykoliv jsem se přiblížil, vrčel a štěkal, a kradl mi jídlo z rukou. Snažil jsem se mu co nejvíc vyhýbat, ale ten mě viděl, jak si hraju s vlčaty a dávám jim maso, a vyjel po mě.
Divoce na mě štěkal a snažil se mě odehnat. Pomalu jsem couval a snažil jsem se nedat najevo strach, ale smečku jsem neopustil - kdybych se mu podřídil jednou, už by mě nenechal na pokoji. Kroužil jsem kolem vlků s nadějí, že mě nechá, ale sledoval mě a hrozivě vrčel.
Jak jsem se připravoval na možný boj, Šmouha vyrazil mezi nás a postavil se vlkovi. Naježil se, aby vypadal větší, a hluboce zavrčel. Vypadalo to, jako by se tmavý vlk stáhl, ale najednou sklonil hlavu, vycenil tesáky a s napřeženýma drápama vyrazil na Šmouhu.
Šmouha se nedal a oba vlci se odkulili, snažili se jeden druhého zranit. Okolní vlci se jim váhavě ztratili z okruhu. Některá vlčata nadšeně poštěkávala,ale většina starších boj ignorovala nebo ho pozorovala úplně bez zájmu. Byli na takovéhle události zvyklí.
Mě to přišlo, že se ti dva chtějí roztrhat na kusy, tak jsem kolem nich váhavě pobíhal a přemýšlel, jak bych je mohl oddělit od sebe.Ale postupem času jsme si uvědomil, že pro všechno to štěkání, vrčení a škrábání si vlastně moc neudělají. Šmouha měl poškrábaný čumák, a černý vlk z několika míst krvácel, ale vážně zraněný nebyl ani jeden, Bylo to spíš jako zápas.
Začínalo být víc než jasné, že má Šmouha navrch. Nebyl tak mohutný, ale rychlejší a hbitější, a za každý utržený škrábanec udělal dva další.
Najednou se ten tmavý zastavil a přetočil se na záda, ukázal holé břicho a hrdlo. Šmouha otevřel tlamu a čelistma objal hrdlo vlka,ale bez jakéhokoliv stisku se zase postavil rovně a odstoupil. Tmavý vlk si stoupl a s ocasem mezi nohama se odplazil.
Myslele jsem, že bude muset opustit smečku, ale to neudělal. Ačkoli spal v noci opodál, nikdo se ho nepokoušel vyhnat, a příští den zase zaujal místo při lovu.
Příští den, dva jsem nad tím hodně přemýšlel; porovnával jsem, jak vlci a upíři zacházejí s neúspěšnými. Ve světě upírů je neúspěch hanba, a často to končilo smrtí. Vlci mají větší pochopení. Čest je pro ně důležitá, ale nezabijou člena smečky jen proto, že ztratil tvář. Vlčata musí podstoupit zkoušky dospělosti, stejně jako já Zkošky Smrti, ale při prohře je nečeká smrt.
Nejsem žádný expert, ale napadlo mě, že by se upíři mohli od vlků jednu, dvě věci naučit, kdyby je pořádně studovali. Je možné být hrdý i praktický. Kurda Smolt, i přes svoje chyby, měl v tomhle pravdu.

Debbie a Darren

26. října 2006 v 21:05 | Querida |  Obrázky
A ještě jeden obrázek:-)
Ano, Debbie a Darren aneb scéna ze 3.dílu

6 - 5.kapitola

26. října 2006 v 14:05 | Querida |  6. díl - Upíří kníže
Rudi byl to vlče, které provázelo mě, pana Hroozleyho a Gavnera na cestě k Upíří Hoře. Byl členem malé smečky, která obsahovala ještě dvě vlčice a samce, kterého jsem pokřtil na Šmouhu. Opustili nás blízko Upíří Hory, aby se přidali k ostatním smečkám.
Rudi kolem mě poskakoval a vzrušeně štěkal. Od té doby, co jsem ho naposled viděl, vyrostl: měl delší tesáky a hustší srst.Nadzvedl jsem hlavu a slabě jsem se usmál."Mám problémy, Rudi,"zamumlal jsem, zatímco mi vlče olizovalo prsty. Nastražil uši a vážně na mě zíral, jakoby rozumněl."Velké problémy," zopakoval jsem měkce a zase jsem se zhroutil.
Rudi si otíral čumák o mou pravou tvář. Byl vlhký a horký. Olizoval mě kolem uší a očí, pak se natiskl ke mě ve snaze mě zahřát. Když uviděl, jak jsem bezmocný, popošel o pár kroků a zavyl. O chvilku později se z lesa vynořil druhý vlk, větší a štíhlejší, ale stejně známý jako Rudi.
"Šmouho," zašeptal jsem, když se opatrně přibližoval. Když uslyšel můj hlas, nastražil uši a pak vyrazil kupředu. Rudi ňafal, dokud po něm Šmouha nevyjel. Dospělý vlk mě očichal od hlavy až k patě a pak štěkl na rudiho. Oba si lehli vedle mě, Rudi nahoru a Šmouha dolů, zakrývali mi většinu těla svými a společně mě zahřívali.
Po pár minutach jsem cítil příjemné teplo. Zavřel a zase jsem rozevřel prsty, dostával jsem z nich tu zimu. Schoulil jsem se do klubíčka, aby mě mohli vlci zahřát ještě víc, a zabořil jsem obličej mezi Rudiho huňatá ramena. Leželi jsem tam dlouho, vlci se časti přesouvali, aby nebyla zima ani jim. Nakonec se Šmouha postavil a zaštěkal.
Snažil jsem se zvednout. Spadl jsem. Potřásl jsem hlavou a uavrčel jsem."To je na nic. Nemůžu dál." Vlk si mě tiše prohlížel, pak se sklonil a kousl mě do zadku! Vyjekl jsem a instinktivně jsem se odkulil. Šmouha mě sledoval a já vyskočil na nohy."Zůstaň, ty nemožnej -"zakřičel jsem a zarazil jsem se, když jsem si všiml jeho pohled.Podíval jsem se na svoje tělo, pak na Šmouhu, a nesměle jsem se zakřenil."Já stojím," zašeptal jsem ohromeně. Šmouha potichu zavyl, pak se mi otčřel o nohu a otočil se ke lesu. Váhavě jsem kývl, vyrazil jsem k lesu a vlci kroužili kolem mě.
Cesta nebyla snadná. Byla mi zima a byl jsem unavený a klopýtal jsem víc než šel. Šmouha a Rudi mě udržovali v pohybu. Kdykoliv jsem se zastavil, opřeli se o mě, dýchali teplý vzduch nebo po mě chňapali. Jednou mi Šmouha dovolil chytit se jeho husté srsti za krkem a napůl mě vláčel sněhem.
Nejsem si jistý, proč se se mnou obtěžovali - divoká zvířata obvykle nechávají své zraněné druhy za sebou. Možná chtěli zůstat s upíry zadobře, protože cestou k Hoře nechávají dost zbytků. Nebo ve mě vycítili skrytou sílu a poznali, že na tom nejsem tak úplně beznadějně.
Po dlouhé a namáhavé cestě jsme se dostali na mýtinu, kde čekala smečka. Muselo jich být dvacet, třicet, polehávali, jedli,hráli si nebo se pošťuchovali, různá plamena, barvy i tělesné stavby. Podezíravě si mě přeměřili. Jeden tmavý velký samec vyrazil a očichal mě, pak varovně zavrčel a naježil se. Šmouha si to nenechal líbit a zavrčel nazpátek. Chvíli tam stáli a vrčeli na sebe, dokud se ten druhý neotočil a neodešel.
Rudi s ňafáním vyběhl za tím tmavým vlkem, ale Šmouha na něj naštvaně zaštěkal a vlče se vrátilo s ocasem mezi nohama. Zatímco jsem si prohlížel vlky, Šmouha mě postrkoval k vlčici se třema vlčatama. Měla na svých štěnatech ochranně položenou tlapu a zavrčela na nás, ale Šmouha zakňučel a položil se na záda, aby naznačil, že jí nemíní ublížit.
Když se vlčice uklidnila, Šmouha se postavil a podíval se jí do očí. Zavrčela. Šmouha odhalil tesáky a taky zavrčel, přišel k ní blíž a zase se jí díval do očí. Tentokrát sklonila hlavu a neodpověděla. Šmouha mi čenichem podrazil nohy, takže jsem spadl na zem. Jak do mě šŤouchal, pochopil jsem, co chce."Ne," vyjekl jsem."Nemůžu!"
Zavrčel a postrčil mě dopředu. Byl jsem moc slabý, abych se mohl přít. A taky to dávalo smysl - byla mi zima a byl jsem hladový, ale moc slabý, abych se najedl. Potřeboval jsem do sebe dostat něco teplého a výživného, co by se nepotřebovalo kousat.
Lehl jsem si a posunul se dopředu, jemně jsem odstrčil vlčata, abych si udělal místo. Podezíravě na mě štěkala, pak se přiblížila a očichávala mě, a přijala mě jako jednoho z nich. Když jsem měl obličej blízko břichu vlčice, zhluboka jsem se nadechl, na chvíli jsem se zarazil, pak jsem si našel mléčnou bradavku, objal jsme jí rtama a napil se.

Darren, Larten a Seba

26. října 2006 v 9:51 | Querida |  Obrázky
Další kapitolu 6.dílu sem ještě přidám někdy odpoledne, teď zase jeden obrázek:-)
Larten a Seba aneb jako otec a syn :-) (+ Darren s Madam Oktou)

6- 4.kapitola

25. října 2006 v 14:52 | Querida |  6. díl - Upíří kníže
Netrvalo mi dlouho si uvědomit, že v tomhle stavu se moc daleko nedostanu. Byl jsem promočený na kost. Oblečení jsem měl ztěžklé vodou a vzduch kolem mě byl ledový. Pan Hroozley mě varoval, co mám dělat, kdyby se mi někdy něco podobného přihodilo: hned se zbavit mokrého oblečení, nebo v něm umrznu.
Stálo mě to hodně úsilí, zbavit se oblečení. Měl jsem úplně odumřelé prsty a nakonec jsem musel použít zuby k dostání se ven. Ale když jsem byl bez oblečení, cítil jsem se líp. Spadla ze mě obrovská tíha, a i když se do mě naplno opřela zima, mohl jsem postupovat rychleji.
Ani mi nevadilo, že se procházím nahý jako lesní zvířata. Nikdo tu nebyl. A i kdyby byl, bylo by mi to jedno - tak blízko smrti mi byly dobré mravy úplně jedno.
Můj rychlý pochod netrval dlouho.Po chvíli jsem pochopil, do jaké šlamastyky jsem se dostal.Byl jsem uprostřed ničeho, žádné oblečení mě nechránilo před zimou, do morku kostí vyčerpaný, fyzicky i psychicky na dně s ničím k jídlu. Už jen pohyb byl utrpením. Za pár minut by mi došla energie a byl by konec. Zima by mě prolezla. Omrzliny a podchlazení by mě vyřídily.
Snažil jsem se běžet, abych se zahřál, ale nemohl jsem. Nohy mi prostě nefungovaly. Byl to zázrak, že mě vůbec unesly.Cokoliv rychlejšího než courání se bylo nad moje síly.
Zastavil jsem se a otočil jsem se kolem dokola, v naději že zahlédnu něco známého. Kdybych byl blízko k nějakému místu, kterému se říká odpočívadlo, které používají upíři při cestě na Radu, měl bych naději. Mohl bych tam zalézt, den dva spát,a nabrat sílu. Dobrý plán, s jednou malou trhlinou - neměl jsem ponětí, kde jsem nebo jestli je nablízku odpočívadlo.
Zvážil jsem svoje možnosti. Když tu budu stát, nikam se nedostanu. A hledání odpočívadla taky nepřicházelo v úvahu - neměl jsem sílu ani čas. Nejdřív jsem musel najít něco zastřešeného, kde bych se mohl dát dohromady. Jídlo, teplo a cesta zpátky do Upíří Hory přijdou na řadu později - jestli přežiju.
Asi kilometr nalevo byl les. Nejlepší místo, kam zamířit. Můžu se stulit u kořenů stromů a zakrýt se listím. Možná najdu nějaký hmyz nabo malá zvířata, která bych mohl sníst. Nebylo to nic extra, ale dávalo to víc smyslu než stát tady na otevřené planině, nebo se šplhat do hor a hledat jeskyni.
Cestou do lesa jsem spoustukrát upadl. To nebylo vůbec překvapující - byl jsem ohromený vůbec tím, že jsem se dostal tak daleko. Pokaždé, když jsem upadl, jsem pár minut ležel ve sněhu a snažil se nabrat ztracené síly, pak jsem se vydrápal na nohy a a pajdal dál.
Les mě magicky přitahoval. Byl jsem přesvědčený, že jestli se dostanu k těm stromům, všechno bude v pohodě. Hluboko uvnitř jsem věděl, že to je nesmysl, ale ta víra mě držela nad vodou. Bez ní bych nemohl pokračovat.
Dech mi došel necelých sto metrů od prvních stromů. Hluboko uvnitř jsem věděl, jak jsem tam funěl ve sněhu, že jsem se dostal na konec svých sil. Nic se neměnilo, pár minut jsem odpočíval jako předtím a pak udělal hrdinský pokus o vztyk - nic. Dostal jsem se na kolena a pak jsem spadl. Další dlouhý odpočinek. Zase jsem se pokusil zvednout. Zase jsem spadl, tentokrát obličejem do sněhu, kde jsem ležel a třásl jsem se, neschopný se zvednout.
Zima byla nesnesitelná. Člověk by kvůli ní už dávno zemřel. Jedině upíří krev v žilách mě vedla dál. Ale i mocná krev upírů má své hranice. Já se dostal až na jejich okraj. Nezbývala mi žádná síla, ani ta nejmenší.
Byl jsem vyřízený. Ležel jsem tam a beznadějně jsem brečel, slzy mi zamrzaly na tvářích. Na řasy se mi zachytávaly vločky sněhu. Snažil jsem se zvednout ruku a odstranit je, ale nešlo to. I ten malý pohyb byl nad mé síly."To je strašný způsob, jak zemřít," zakňučel jsem. Jen sto metrů a byl bych v bezpečí. Spadnout a zemřít tak blízko cíli byla ostuda. Možná kdybych si víc odpočinul v té jeskyni v Hoře, měl bych energii pokračovat. Nebo kdybych -
Ostrý, štěkavý zvuk mě vytrhl z rozjímání. Zavřel bych oči a poddal bych se spánku/smrti. Ale při tom zvuku jsem je otevřel. Nepohl jsem hlavou a vločky mi úplně zakryly výhled, ale díval jsem se přímo na les a vuděl jsem nejasnou siluetu blížící se ke mě, prodírající se sněhem.No skvěle, pomyslel jsem si sarkasticky. Jako by to nebylo špatné dost - teď ke mě něco přijde a sežere mě to, ještě než umřu! Může to být ještě horší? Vzhledem k posledním událostem - ano!
Jak se tvor přiblížil, zavřel jsem oči a doufal jsem,že mám dost otupené smysly, abych necítil, jak mě bude trhat zuby a drápy. Bránit se nepřicházelo v úvahu - v mém současném stavu by mě knock outovala i veverka.
Obličej mi zahalil horký dech. Dlouhý jazyk mi olízl nos.Zachvěl jsem se. Olízl mě znova, tentokrát tváře a uši. Pak mi to slízlo vločky z očí.
Otevřel jsem oči a zamrkal jsem.Co se děje? Čistilo mě to, než mě to slupne?To mi přišlo nepravděpodobné. Ale jak bych to jinak vysvětlil? Jak jsem zaostřoval, zvíře do mě šťouchlo a dostalo se mi do zorného pole. Spadla mi brada. Zachvěl se mi ret.Bolestným, roztřeseným hlasem jsem nedůvěřivě zamumlal,"Rudi?"

Zkoušky smrti

25. října 2006 v 13:46 | Querida |  News
Konečně jsme se dočkali a vzšel 5.díl Shanea - Zkoušky smrti!
Dost jsem si oddechla, protože má stejnou obálku jako předchoyí 4 díly a ne tu jinou:-)
Objednávat můžete třeba TADY

Kníže

25. října 2006 v 13:43 | Querida |  Ankety
Tak, po dlouhé době anketa - kterého ze současných knížat máte nejraději?

6 - 3.kapitola

24. října 2006 v 15:39 | Querida |  6. díl - Upíří kníže
Další část....tak jo,ten začátek mi přišel trochu táhlý, ale brzo se to trochu rozběhne:-)
---
Postupně se mi vrací vědomí.Nejdřív slyším zvuky - řev vody, o moc slabší než v Hoře, skoro melodický. Pomalu se mi otevřou oči.Zírám na hvězdy, nechávám se na zádech unášet proudem. Štěstí nebo přirozená reakce těla? Nevím. Je mi to jedno. Jsem naživu!
Proud tu není tak silný. Snadno bych mohl doplavat ke břehu, vyškrábat se na zem a vydat se k Upíří Hoře, kterou jsem zahlédl nedaleko. Až na to, že nemám sílu. Snažím se přetočit, abych mohl plavat - nejde to. Moje ruce a nohy jsou jako kusy dřeva. Přežil jsem cestu Horou, ale za strašnou cenu. Jsem totálně ochromený a bezbranný.
Studuju okolí, zatímco mě proud odnáší od Upíří Hory. Je divoká a nevypočitatelná, ale po té tmě krásná. Cokoliv by po tě tmě bylo krásné. Už nikdy nebudu krajinu podceňovat.
Umírám?Mohl bych - žádný cit, žádná kontrola, na milost a nemilost proudu.Ne! Ne mrtvý. Voda mi stříká do nosu a já vyprskávám: znak, že jsem pořád naživu.Nevzdám se, ne po tom, čím jsem prošel. Musím někde sehnat sílu a dostat se ke břehu.Nemůžu takhle plavat donekonečna - čím víc to budu odkládat, tím to bude těžší.
Snažím se nějak dostat energii do vyčerpaných končetin. Přemýšlím, jak bych zemřel mladý a jaká by to byla škoda, ale to mi sílu nedodalo.Myslím na upíry a na Kurdu, jaká je pro ně hrozba, ale to taky nepomáhá. Konečně se ujala stará upíří legenda a vlévá mi sílu do žil: legenda, že upír, který zemře v plynoucí vodě bude zatracen a bude bloumat po světě jako duch - žádná cesta do ráje pro ty, kdo zemřou v potoce nebo řece.
Je to divné (nikdy jsem v legendy nevěřil), ale tahle myšlenka mě přiměla do akce. Zvedám oslabenou ruku a jen tak hmátnu po břehu. Moc se toho nestalo, jen jsem se trochu otočil, ale vůbec to, že se můžu hýbat, mě naplňuje nadějí.
Zatínám zuby,dívám se na břeh a házím ruce za sebe. Reagují pomalu, ale reagují.Snažím se plavat volným stylem - nejde to. Převracím se zase na záda, kopu nohama a pomalu se pohybuju. Pomalu se dostávám ke břehu.Trvá to dlouho a jsem pořád dál od Upíří Hory, ale konečně jsem na mělčině, daleko od proudu.
Napůl si kleknu,a pak zkolabuju. Ležím hlavou dolů, otáčím hlavu na stranu, prskám, pak si zase klekám. Plazím se z vody, na zasněžený břeh, kde zase spadnu. Zavírám oči. Potichu brečím do sněhu.
Chci tu ležet a zmrznout; jednodušší než se hýbat.Ale nohy mám pořád ve vodě,nelíbí se mi pocit, že mi je unáší proud, tak je vytahuju. Úsilí mě pobízí jít dál. Se zavrčením se nadzvednu, a pak se pomalu a bolestivě vytáhnu na nohy.
Stojím, rozhlížím se, jako bych byl na mimozemské planetě.Všechno vypadá jinak.Začíná den, ale měsíc a hvězdy pořád matně září. Po tak dlouhém pobytě v hoře jsem úplně zapomněl, jak vypadá denní světlo. Je to nádherné. Mohl bych tu zůstat celý den stát a zírat, ale to nikam nevedlo, a brzo bych upadl do řeky nebo sněhu a zmrzl bych.
Povzdechl jsem si, poslouchám neodbytný instinkt, o pár kroků jdu dopředu, zastavuju se, potřásám hlavou, narovnám se a kolébám se od řeky, která za mnou naštvaně pění a syčí - podvádí svou oběť.

Vanez

23. října 2006 v 18:20 | Querida |  Obrázky
A ještě obrázek....
Vanez Blane, mistr her:-)

6 - 2.kapitola

23. října 2006 v 16:03 | Querida |  6. díl - Upíří kníže
Ještě horší než v jeskyni - v porovnání to bylo jako pádlovat v bazénu - otáčím se - ve zdech jsou neotesané kameny - voda divoce syčí - hází se mnou - nemožnost cokoliv udělat - není čas zastavit se a nadechnout - bolí mě plíce - držím si ruce nad hlavou - natahuju nohy, co to jde - potřebuju kyslík - kameny mě mlátí do hlavy - do zad - do nohou - břicha - zad - hlavy - ramen - hlavy....
Přestávám počítat rány - už ani necítím bolest - oči si se mnou dělají, co chtějí - dívám se nahoru, jako by byly kameny neviditelné - jako bych viděl oblohu, hvězdy, měsíc - to je začátek konce - smysly se rozplývají, mozek umírá - konec štěstí - konec naděje - konec řivota.
Otvírám pusu, abych si dopřál jeden dlouhý poslední lok vody - narážím do zdi - vyrážím ze sebe dech - náraz mě převalil na záda - dostal jsem se mezi střechu a hladinu, cítím vzduch - plíce ho automaticky a vděčně přijímají.
Chvíli jsem se tam vznášel, přitisknutý ke zdi - lapající po dechu - proud mě zase vtahuje dolů - rovnou chodbou - strašná rychlost - jako kulka - tunal se zúžuje - rychlost se zvětšuje - mám úplně poškrábaná záda - kámen je hladký, jinak bych byl do krve rozedraný - cítím se jako na klouzačce - skoro si to užívám.
Tunel se snižuje - zase dochází kyslík - snažím se zvednout hlavu, pátrám po kyslíku - nenacházím - nemám sílu bojovat.
Voda mi natéká do nosu - kašlu - voda se mi dostává do krku - vzdávám bitvu - přetáčím se na břicho - je to konec - plíce se plní vodou - nemůžu zavřít pusu - čekám na smrt - najednou: žádná voda - letím - letím? - obklopuje mě vzduch - dívám se dolů na zem - protéká jí řeká - plachtím jako pták nebo netopýr - blíž proudu - blíž - to mě zase šálí oči?
V oprostřed letu se optáčím - dívám se nad sebe - obloha, pravá obloha, velká a plná hvězd - krásná - jsem venku! - jsem fakt venku! - zvládl jsem to! - můžu dýchat! Jsem naživu! Já...
Let končí - tvrdě dopadám do vody - naráz mi tříští vnitřnosti a vyřazuje mozek z provozu - zase tma, ale tentokrát jen uvnitř mé hlavy.

6 - 1.kapitola

22. října 2006 v 8:28 | Querida |  6. díl - Upíří kníže
Temnota - zima - vířivá voda - řev jako od tisíce lvů - točení se dokola a dokola - ruce kolem obličeje, abych si ho uchránil - skrčení nohou, abych byl menší, méně zranitelný.
Hodilo mě to proti spletenci kořenů - pevné uchopení - kluzký - mokré kořeny jsou mrtvé prsty, chňapají po mě - rychle dýchám - zase se chytám - snažím se bojovat - kořeny mi vyklouzávají - smetlo mě to pryč.
Převaluju se znova a znova - praštil jsem se do hlavy o kámen - vidím hvězdy - skoro jsem omdlel - snažím se držet hlavu nahoře - vyplivl jsem vodu z pusy, ale víc mi jí tam nateklo - cítím se, jako by mě proud polykal.
Proud mě hází proti zdi - ostré kameny mě škrábají do stehen a břicha - ledová voda otupuje bolest - zastavuje krvácení - náhlý pád - klesám do hlubokého jezírka - dolů, dolů, dolů - drží mě tam síla padající vody - panika - nemůžu se dostat nahoru - topím se - jestli se z toho brzo nedostanu, tak...
Nahmátnu nohama zeď a odkopnu se dopředu - proud mě táhne nahoru a pryč - proud je tu mírný - spoustu místa mezi vodou a stropem jeskyně - můžu se vynořit a nadechnout - ledový vzduch, bodá mě do plic,ale s nadějí ho hltám.
Proud se dostávál do něčeho, co mi připadá jako velká jeskyně.Z druhého konce se ozývá hukot; voda tam musí prudce klesat. Nechávám se dotáhnout k jedné straně, než se dostanu ke spádu. Potřebuju si odpočinout a nadýchat se vzduchu. Jak v temnotě blízko zdi šlapu vodu, něco mě chytá za holou hlavu. Připadá mi to jako větvičky. Chňapnu po tom, abych se něčeho chytil,a pak si uvědomuju, že to nejsou větvičky - jsou to kosti!
Moc unavený, aby mě to vyděsilo, chytám kosti a držím se jich jako záchranného kruhu. Zhluboka dýchám a zkoumám kosti prsty. Nahmatám zápěstí, celou ruku, tělo, hlavu: celou kostru. Pramen byl dřív využívám ke zbavování se mrtvých upírů. Tenhle se tu musel zachytit a uhnívat celá desetiletí. Poslepu se snažím najít další kostry, ale žádné tu nejsou. Přemýšlím, kdo byl ten upír, kdy žil, jak dlouho už tu je. Musí to být strašné, být zachycen v takovéhle jeskyni, žádný pohřeb, žádné místo k odpočinku.
Zatřepu kostrou v naději, že se mi podaří jí uvolnit. Jeskyně se naplní vysokými zvuky a pleskáním. Křídla! Desítky nebo stovky párů křídel! Něco mi narazí do obličeje a zachytí se mi to u levého ucha. Škrábe to a štípe. Vyjeknu, odtrhnu to a odplesknu pryč.
Nic nevidím, ale cítím znepokojené tvory létající tvory kolem mě. Další srážka. Tentokrát to chytnu a ohmatám - netopýr! Jeskyně je plná netopýrů. Musí tu mít hnízdo, někde na stropě. Zvuk, jak jsem třásl kostlivcem je musel vyrušit, a tak vyletěli.
Nepanikařím.Nezaútočí na mě. Jsou jen vyděšení a brzy se uklidní.Pustil jsem toho, kterého jsem chytil, a on se připojil ke svým druhům nahoru. Po pár minutách je hluk pryč a netopýři se vrací do hnízd. Ticho.
Přemýšlím, jak se dostávají z a do jeskyně.Na stropě musí být díra.Na chvíli jsem snil, že bych jí mohl najít a vyšplhat do bezpečí, ale moje ochromené prsty tyhle myšlenky rychle ukončily. Nemůžu šplhat, i kdybych tu prasklinu našel a byla by pro mě dost velká.
Zase jsem začal přemýšlet nad kostrou. Nechci jí tu nechat. Trhám za ní, tentokrát opatrněji. Nejdřív se nehýbe - je zaklíněná napevno. Pevněji se chytnu a zatáhnu znova. Uvolní se, zničeho nic, a spadne na mě, táhne mě pod vodu. Voda mi vnikne do hrdla. TEĎ panikařím! Kostra leží na mě, táhne mě dolů Utopím se! Utopím se! Uto -
Ne! Přestaň panikařit. Používám mozek. Obejmu kostru a otočím se s ní. Funguje to! Teď je kostra dole a já nahoře. Vzduch nádherně chutná. Zase mi začně bít srdce. Pár netopýrů zase krouží nahoře, ale většina je v klidu.
Pouštím kostru a pomocí nohou jí nasměruju doprostřed jeskyně. Cítím, jak si jí bere proud, pak je pryč. Chytám se zdi, šlapu vodu, dávám kostře čas, aby odplavala. Zatímco čekám, přemýšlím: byl to dobrý nápad, uvolnit kostru? Pěkné gesto, ale jestli se zachytí za kameny vepředu a zablokuje mi cestu...
Moc pozdě na obavy. Měl jsem na to myslet dřív.
Moje situace je zoufalá. Je šílené myslet, že bych se z toho mohl dostat živý. Ale nutím se myslet pozitivně: dostal jsem se takhle daleko, a ten proud se musí někde zmírňovat, dřív nebo později. Kdo říká, že se nedostanu až na konec? Věř, Darrene, věř...
Klidně bych se tu držel navždy - je snadnější se držet a umřít na podchlazení - ale chci se pokusit o svobodu. Nakonec jsem přinutil prsty pustit se břehu. Dostávám se doprostřed proudu. Chytá mě a drží. Zrychluju - konec - řev nabývá na síle - voda zrychluje - prudce padá dolů - jsem pryč.